5. kapitola

 

Zdravím. Dnes opožděně další díl povídky. Omlouvám se...
Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Taekwoon vešel s úlevou do útulného bezpečí nahrávacího studia. Venku se ženili všichni čerti. Padal zmrzlý déšť a foukal ostrý vítr. Stačil však jediný pohled na Yoonu, která se k němu okamžitě rozeběhla, a pracně získaný pocit klidu byl pryč.

„Je tady zase doktor Kim.“ Zašeptala důležitě Yoona.

Taekwoon přestal vnímat své okolí a pospíchal bez dechu do své kanceláře. Byl zvědavý, proč jej doktor znovu vyhledal.

„Konečně.“ Uvítal ho hluboký hlas. Jeden doktorův naléhavý pohled stačil k tomu, aby ztratil pevnou půdu pod nohama.

„Proč říkáte konečně, když jsem tady takhle brzo? Obyčejně totiž chodím o hodinu později.“

Nenápadně si prohlédl Wonsikův nedbale elegantní béžový oblek. Vypadal naprosto úžasně. Jinak se to nedalo vyjádřit. Rychle si sedl za stůl a snažil se zakrýt svoje rozpaky. Doktor k němu přistoupil a zdálo se, že ani tentokrát si pro sebe nehodlá vybrat jedno z pohodlných křesel.

„Protože se vás už celý víkend snažím marně zastihnout.“

Nenápadně k němu vzhlédl. „Byl jsem s pár přáteli mimo město. Kde jste sehnal moje číslo?“

„Mám svoje zdroje. Vadí vám to?“

„Ne …“ Vyhrkl zbrkle. „Spíš mě to překvapuje, protože nejsem v seznamu.“

„Tak to vám závidím. Taky bych to někdy uvítal, ale bohužel si to nemůžu dovolit. Při svém povolání …“

„Tatínek říkával totéž.“ Taekwoon se pousmál. „Se svými přáteli jsem měl dovoleno mluvit jen dvě minuty, protože co kdyby zrovna v tu chvíli volal nějaký pacient.“

Lékařovu tvář prozářil upřímný úsměv. „To si budu muset zapamatovat, až zas budou kluci nekonečně tlachat se svými kamarády. Ale abych nezapomněl, proč jsem tady …“ Váhavě se odmlčel. „Chci se vám ještě jednou omluvit za to, co se stalo. Víte, neznám své syny tak dobře, jak jsem si myslel. To, jak jsem k vám v pátek vtrhnul … jak jsem vám vyhrožoval … to je neodpustitelné.“

Taekwoon rukama pevně sevřel opěrky svého křesla. „To je přehnaně silný výraz, pane doktore.“ Promluvil chraplavě. „Nejsem si jistý, jestli bych na vašem místě neudělal totéž. Je to i moje chyba, že jste se o té lži dozvěděl jako poslední.“

„Jste až příliš shovívavý. Nevím, jestli bych v pátek vyvázl takhle lacino.“ Usmál se doktor rozpačitě.

„To tedy určitě ne!“ Prohlásil důrazně, ale potom se rozesmál.

„No tak tím jste mě trochu uklidnil.“ Též se usmál. „Povězte mi něco …“ Dodal hned vážně. „Vybral jste ten Hankyungův dopis kvůli Lise?“

„Proč by s tím ona měla mít něco společného?“ Zeptal se, zmatený jeho naléhavým tónem.

„Buď jste vynikající herec, nebo jste o tom vůbec nic nevěděl.“ Zpytavě se mu zadíval do očí.

Pocit přátelství, který Taekwoona právě naplnil štěstím, byl nenávratně pryč. Nevěděl, co bude následovat, a proto přešel do střehu.

Wonsik si ho zkoumavě prohlížel. „Měl jsem dojem, že jste věděl, jak si noviny znovu smlsnou na její tragické smrti. Každopádně nemůžete zapřít, potom co jste viděl ten článek, že to pro vás, jako pro princeznu Pohádku, byla ta nejlepší reklama.“

„Přísahám, že jsem o vaší ženě neměl ani tušení. A i kdybych měl, potom bych spíš asi kvůli tomu, že jsme oba pracovali pro KBS 1, vybral dopis od někoho jiného. Ani mě nenapadlo, že tady ve studiu používala Lalisa Manoban své dívčí jméno.“

Nesnesitelné napětí opadlo, až když po nekonečné odmlce Wonsik zašeptal: „Věřím vám.“

Taekwoon s úlevou zavřel oči. „Mluvil jste už s Hankyungem?“

Souhlasně přikývl a konečně si sedl. „Zeptal jsem se ho, co přesně napsal do toho dopisu pro vás. Ze začátku uhýbal očima, ale když jsem pořád čekal, rozbrečel se a všechno přiznal.“

Taekwoon se k němu naklonil. „Vidíte, měl určitě velké výčitky svědomí a dovedl přiznat svou chybu. To se cení.“

„Můj syn má ve vás šikovného obhájce.“ Řekl dojatě doktor.

„Je to skvělý kluk.“ Těžce polkl. „Dozvěděl jste se, proč to udělal?“

„Ano.“ Jeho oči se zabodly do Taekových. „Prý to udělal kvůli Kookiemu, protože vás moc miluje. Tím se potvrdila moje domněnka.“

„Jaká domněnka?“

„Řekl jsem mu …“Nervózně si přejel palcem po spodním rtu. „Řekl jsem mu, aby se na tu vaši soutěž vykašlal, protože by jen marně ztrácel čas. A že by musel být smrtelně nemocný, abyste ho vybral. Protože vítězem se kvůli reklamě stane jen dítě v bezprostředním smrtelném nebezpečí.“

„Vy jste tomu věřil!“ Překvapeně zamrkal Taekwoon.

„Nejen to. Pořád tomu věřím.“ Zareagoval posměšně, ale usmál se. „A vy víte, že oprávněně.“

V náhlém návalu bezmoci Taekwoon odvrátil hlavu, aby odolal doktorovu mužnému kouzlu. „Připouštím, že při konečné volbě mě částečně ovlivnila právě ta domnělá Hankookova nemoc. Ale mnoho dopisů bylo od podobně nešťastných dětí, to si nemyslete!“

„Tak už mi proboha konečně řekněte, proč jste vybral právě dopis mého syna!“ Wonsik se netrpělivě zvedl. „Co rozhodlo?“

„Téhle vaší otázky jsem se bál už předtím, než jste ji vyslovil.“

„Riskněte to. Přece byste se mě nebál.“

„Myslím, že to byla ta narážka na mé herecké kvality, tedy spíše nekvality, spolu s poznámkou, že chci být za každou cenu středem pozornosti.“ Pokusil se to říct naprosto vážně, ale nepodařilo se mu to. Rozesmál se.

Jeho smích i to, co řekl, Wonsika proměnilo k nepoznání. S kamennou tváří prohlásil: „ Nemám bohužel žádnou omluvu pro to všechno, co jsem o vás řekl. A navíc jsem vám ani nepoděkoval. Přitom s vámi oba dva prožili ten nejkrásnější den ve svém životě. Ale rád bych vás někdy někam pozval a tak aspoň dodatečně napravil, co se dá. Neměl byste tedy na mě čas ve středu večer? Mám dva lístky do opery.“

„To bych moc rád.“ Jen stěží mohl pochopit, že se s ním chce ještě někdy setkat.

„Prima. Když mi dáte svou adresu, vyzvednu vás přesně v sedm.“

„Myslím, že by bylo lepší sejít se až v divadle. Budu tu muset tenhle týden kvůli natáčení zůstávat dlouho do večera. S trochou štěstí bych mohl odejít okolo půl osmé a vzít si taxíka.“

„V tom případě na vás budu čekat venku u pokladny. Těsně před začátkem.“

„Budu mít na sobě černý smoking. Snad mě nepřehlédnete.“

Pohladil ho obdivným pohledem. „Vy nejste typ, který zapadne v davu. Najdu vás, bez ohledu na to, co budete mít na sobě.“

Taekwoon se po lékařově odchodu nemohl soustředit na práci. Věděl, že je pošetilé vkládat do jeho pozvání tolik nadějí. Nedal mu najevo žádný osobní zájem. Sám viděl tu bolest v jeho očích, když mluvil o smrti své ženy. A navíc, jistě chtěl jen napravit svou chybu.

Přesto se na společný večer s ním velmi těšil. Nejen proto, že se už vysvětlila celá ta trapně nepříjemná záležitost s Hankyungovým dopisem.

Od samého začátku si přál setkat se s ním za jiných okolností. Pořád ještě byl očarovaný jeho úsměvem. Z hloubi duše toužil po tom, aby si ten okouzlující úsměv znovu a co nejdříve zasloužil.