Bonus 1

 

Zdravím. Dnes přicházím s epilogem k povídce.
Tak příjemné čtení...
Hatachi

Taekwoona probudil vyzvánějící telefon. Vyděšeně se posadil. Měl dojem, že je velmi brzo, ale letmý pohled na hodinky mu ukázal, že je devět hodin ráno. Rozespale se natáhl po sluchátku. Podvědomě očekával hlas jednoho z chlapců.

„Prosím?“ Ohlásil se. Sám byl překvapený svým o dvě oktávy nižším hlasem.

„Podle hlasu soudím, že jste na tom přesně tak, jak jsem očekával.“ Ozval se Wonsik. „Usnul jste vůbec?“

„Ano, moc mi pomohl ten zvlhčovač od vás. Děkuju.“

„Teď si musíte vzít další prášek a potom další, každé čtyři hodiny. Nechci, abyste dneska někam chodil. Pořád máte horečku?“

Taekwoon i bez přiložení ruky k tváři věděl, že to není o nic lepší než předchozí večer. „Myslím, že klesla.“ Zalhal. „Opravdu je mi mnohem líp. Vyspal jsem se moc dobře, nemusíte si se mnou dělat starosti.“

„To moc rád slyším, ale nesmíte to podcenit. Pokud uděláte do zítřka další pokrok, budeme uvažovat o tom, že byste mohl z postele. Jsem teď v nemocnici a zřejmě tu zůstanu až do oběda. Kdyby něco, volejte mi sem.“

„Určitě nebudu nic potřebovat. A děkuju, že se o mě tak staráte.“

Wonsik se na chvilku odmlčel. „Mě bude stačit, když uvidím, že je vám líp. Abyste mohl jet s Haniem a Kookiem na výlet a potom zpátky, ke své práci do studia. Nezapomeňte na ty prášky.“ Rozloučil se a zavěsil.

Taekwoon seděl na posteli, v ruce hluchý telefon. Pan doktor … nemůže se dočkat, až bude pryč! Dobrá, jeho přání se mu brzy vyplní. Do večera se sbalí a odjede. Ale předtím se musí vidět s jeho syny.

Spolkl prášky, pro jistotu si vzal dva. Osprchoval se a oblékl si pohodlné oblečení na cestu. Sbalil si svá zavazadla a odešel do recepce zařídit pronájem auta tak, aby si ho odpoledne mohl vzít na cestu domů.

Potom zjistil odjezdové časy výletního parníku, který by je přepravil do severní části Soulu. Přesněji do čtvrti Yongsan. V hlavě mu uzrál válečný plán. Přeplaví se tam jen na pár hodin, dají si dobrý oběd a domů se vrátí před večeří. Tím bude celý den v bezpečné vzdálenosti od Wonsika a užije si bezstarostně čas strávený s dětmi. Vždyť je s největší pravděpodobností už nikdy neuvidí!

Počítal s tím, že dobu strávenou na lodi věnuje odpočinku. Kluci si určitě najdou způsob, jak se zabavit po dobu plavby i bez něj. Byl si jistý, že jeho rozhodnutí je správné. Nemohl by zůstat sám v hotelovém pokoji a trýznit se myšlenkami na Wonsika. A nemohl odjet, aniž by viděl děti.

 

Taekwoon čekal netrpělivě u přístaviště na paní Park, která měla přivézt děti. Jako obvykle, i dnes nad městem panovala mlha a byla vlezlá zima. Nebyly to nejlepší podmínky pro výlet, ale to mu nevadilo. Odstěhoval se z hotelu, zaplatil účet a zavazadla spolu se zvlhčovačem vzduchu nechal u recepčního. Také tam nechal obálku se vzkazem pro MUDr. Kima.
Bylo to neosobní poděkování a šek pokrývající cenu večeře a lékařského předpisu. Nezdálo se mu, že by na něco zapomněl.

Když uviděl Hankyunga s Hankookem, jak vyskakují z auta a běží k němu, připadal si jako jejich vlastní milující matka. Zamával paní Park, objal kluky a společně vešli do odbavovací budovy.

„Tatínkově jachtě se to určitě nevyrovná, ale stejně to bude paráda.“ Ohlásil potěšeně Hankyung.

Zařadili se do fronty a čekali na nalodění. Po celou tu dobu Hankook rozrušeně poskakoval jako malý gumový hopík. Čekala je plavba po řece Han.

„Tatínek nás na parník nikdy nevzal. Říká, že nevidí důvod, když máme svou vlastní loď.“ Hankyung napodobil svého otce tak výstižně a legračně, že se Taekwoon rozesmál a zároveň se v důsledku toho rozkašlal. „Můj kamarád Sanghyuk povídal, že na parníku jsou taky hrací automaty. Mohly bysme si zahrát?“

Taekwoon si nebyl jistý, co na to řekne Wonsik, ale ze svého pohledu neviděl žádný důvod, proč by jim to měl zakazovat. Chtěl jim vyhovět. Neměl pocit, že by jim to nějak ublížilo. „Proč ne?“

„Prima!“ Zajásali kluci dvojhlasně.

„Vzali jsme si sebou své úspory.“ Zahlásil mu starší z bratrů. Celý šťastní mu ukázali kapsy plné drobných mincí. Teď jim to už nemohl odmítnout. „Hlavně to prosím neříkejte tatínkovi.“ Žadonil Hynkyung.

„Když se na to zeptá, budu muset říct pravdu. Ale třeba se nezeptá.“ Vysvětlil šalamounsky, k naprosté spokojenosti obou chlapců.

„Jsem rád, že je vám dneska líp.“ Řekl Hankyung, když z paluby parníku sledovali pomalu se vzdalující přístav. „Tatínek říkal, že dneska budete muset zůstat v posteli.“

„To protože si myslel, že mi bude hůř. Ale jak vidíte, jsem úplně v pořádku. Až dorazíme do Yongsanu, zajdeme si někam na oběd. Jste pro?“ Rozzářené úsměvy na jejich tvářích byli po Taekwoona tou nejlepší odpovědí. „Ještě něco. Po celou dobu budete mít na sobě záchranné vesty. Souhlasíte?“

Přikývli a odskotačili prozkoumat tajná zákoutí parníku. Při té příležitosti i hledat hrací automaty.

Neustálé vlnobití a houstnoucí mlha kupodivu těžký parník ani v nejmenším nepřibrzdily. Na místo určení dorazili přesně podle jízdního řádu.

Taekwoon s chlapci vystoupili a bloumali po obchodech. Potom si vyhlédli jednu restauraci a v klidu poobědvali. Stěží do sebe dostal čaj, zato Hankyung s Hankookem si po obrovských hamburgerech dali ještě koblihy a horkou čokoládu. Stačil jim ještě koupit na památku každému knížku a potom už byl nejvyšší čas na návrat.

Počasí teď bylo mnohem horší než ráno. Pře vlezlým studeným větrem nebylo úniku. Navíc začalo drobně pršet. Taekwoon se cítil mizerně a plavba po rozbouřené řece ještě zhoršila jeho nevolnost. Schoval se do společenské místnosti, kde vypil několik šálků kávy, ale svíravého pocitu v hrudi a nepřetržitého záchvatu kašle se tím nezbavil.

Oba chlapci byli s průběhem celého dne na výsost spokojeni a tak je ani nenapadlo, že by Taekwoonovi mohlo být špatně.

Musel vynaložit všechny zbytky svých sil, aby je přesvědčil, že si musí obléknout záchranné vesty. Nechtělo se jim, protože ostatní děti je také neměli. Když jim ale vysvětlil, že je miluje a chce, aby se jim nic nestalo, ustoupili jeho naléhání. Vzápětí ale stejného argumentu použil Hankyung proti němu. Musel uznat svou porážku a také se nasoukat do záchranné vesty.

Měli za sebou přes půl hodiny plavby, strávené v bezpečí společenské místnosti. Kluci si hráli a Taekwoon seděl zhrouceně v pohodlném křesle a jen přihlížel. Začalo mu být nesnesitelné horko, tak vyšel na palubu nadýchat se čerstvého vzduchu.

Všude kolem bylo vidět jen mlhu a zpěněné hřebeny vln. Loď se někam neustále propadala a zase se vymršťovala nad hladinu převalující se vodní masy. Taekwoon se pevně držel zábradlí a přemítal, jestli raději neměli počkat na lepší počasí někde, kde by alespoň cítil pevnou půdu pod nohama.

Náhle zaslechl zvuk, připomínající signalizaci bójí okolo přístavu. Nemohli být tedy daleko od břehu. Zaradoval se. Toužil po teple hotelového pokoje. Došlo mu, že měl poslechnout Wonsika. Potom si vzpomněl, že se svého útulného pokoje zbrkle vzdal. Trpce si to vyčítal a přemýšlel, jestli vůbec bude schopný sám řídit auto.

Najednou se rozeznělo výstražné zvukové znamení tak silně a neočekávaně, až sebou trhl. Následovalo několik zahoukání lodních sirén a vzápětí se rozezněla siréna parníku, na kterém Taekwoon stál. V hrůzné předtuše se instinktivně otočil směrem ke klubovně, kde nechal Hankyunga s Hankookem. Pak zahlédl v těsné blízkosti parníku temnou příď jiné lodě. Vynořila se z mlhy jako děsivý, pochmurně neodbytný přízrak.

Na okamžik podlehl iluzi, že se mu to jen zdá, ale dutý úder, který posléze otřásl celým parníkem, ho nemilosrdně přesvědčil o opaku. Náraz prudce naklonil celou palubu a ta se s příšerným rámusem začala potápět.

Taekwoon v sobě nenašel sílu chytit se za zábradlí a byl střemhlav vržen do zvířených vln stejně jako všichni ostatní kolem něj. Jeden pronikavý výkřik hrůzy a už se mu přes hlavu přelila nekonečná ledová vlna. Paží mu projela neskutečná bolest.

Co děti? pomyslel si zoufale a ztratil vědomí.

 

Probudil ho zvuk sirény. Donutil se otevřít oči a s překvapením zjistil, že leží v sanitce s kyslíkovou maskou na obličeji. Nic nechápal. Chtěl si ji sundat, ale když zvedl ruku, uviděl, že je napojený na infúzi. Druhou ruku měl ovázanou. Z ní také vystřelovala do celého těla ostrá bolest. Náhle si vzpomněl s úděsnou přesností na všechno, co se stalo.

Křečovitě zaťal prsty do bílého pláště vedle sebe. „Hankyung a Hankook! Kde jsou!“ Vykřikl. „Prosím vás, pomozte mi. Musím je najít!“ Ze všech sil se snažil posadit, ale ošetřující lékař ho jedním pohybem zatlačil nazpátek.

„Teď musíte zůstat v klidu. Probíhají rozsáhlé pátrací a záchranné akce, aby všichni cestující byli co nejdříve dopraveni do nemocnice. To jsou vaše děti?“

„Ne …“ Zaúpěl a po tvářích mu stékaly slzy. „Kookiemu je teprve pět. Musím vědět, jestli je našli. Pomozte mi!“ Propadal hysterii.

„Zjistíme to, jen co dorazíme do nemocnice. Uklidněte se, prosím.“

„Ale vy to nechápete! Doktor Kim už ztratil svoji ženu. Jestli se něco stane jeho dětem … Je to moje chyba.“ Tiše se rozplakal.

Lékař mu položil ruce na ramena. „Chcete tím říct, že děti doktora Kima byli na palubě?“

„Přesně tak!“ Vykřikl a oči měl rozšířené hrůzou. „On to nepřežije! Musím vědět, jestli jsou na živu.“

Taekwoon zaslechl v přední části sanitky tlumený šepot. Řidič zřejmě předával získané informace centrále.

„Spojili jsme se s nemocnicí a přístavní policií. Hned se po nich podívají. Musíme být ale trpělivý. Vzhledem k velkému počtu zraněných to bude chvilku trvat. Nedá se dost dobře odhadnout, do které nemocnice je odvezli. Zatím to všichni přežili, jestli vás to uklidní.“

„Donutil jsem je vzít si záchranné vesty.“ Řekl roztřeseným hlasem.

„Potom se o ně nemusíte bát. Ostatně mohli dopadnout mnohem líp než těch pár chudáků na palubě. Ty ten náraz dostali hned z první ruky.“

Přikývl. „To můžu potvrdit. Nechápu, jak jsem to mohl přežít … Co se ale stalo s Hankyungem a Hankookem?“ Třásl se bolestí. „Prosím vás, zavolejte tam znovu! Třeba už něco vědí.“

„Uklidněte se. Čekáme, že se nám z nemocnice ozvou během několika minut.“

Taekwoon apaticky přihlížel, jak ho převážejí dlouhými nemocničními chodbami na emergenci. Tam se ho ujal profesionálně secvičený tým lékařů a sester. Někdo z nich ho převezl do ambulance a přesunul na lehátko.

Znovu naléhavě prosil lékaře, který ho přišel prohlédnout, aby zjistil, co se stalo s chlapci. Neosobním hlasem ho ujistil, že se po dětech i doktoru Kimovi intenzivně pátrá. To byla jen slabá útěcha.

Ležel otupěle na studené podložce. Stěží vnímal, že mu někdo sešívá ránu na paži. Kdyby se něco stalo Hankyungovi nebo Hankookovi, život by pro něj ztratil smysl. Zavřel oči a modlil se jako nikdy předtím. Zmítaný vyčerpávajícím záchvatem kašle.

„Odeberu si jen pár vzorků.“ Promluvil na něj laborant, který zatím vystřídal zručného lékaře.

Trvalo to celou věčnost. Se slzami v očích zíral do stropu. Pocit beznaděje vyústil do ještě většího zoufalství. Raději by zemřel, než by se podíval Wonsikovi do očí, kdyby se stalo něco jeho synům.

Náhle uslyšel, jak někdo odhrnuje závěsy. Usilovně se snažil vzepřít na zdravé ruce. „Prosím vás, pomozte mi někdo! Našly se už Kimovi děti?“

U jeho lůžka stanula vysoká postava lékaře v bílém plášti. Taekwoon si bez většího zájmu pomyslel, že ho dnes nevidí poprvé. Zadíval se na stetoskop zavěšený kolem jeho krku. Potom ho nevysvětlitelná síla přinutila zvednout pohled. V okamžiku, kdy zahlédl jeho oči, zkameněl úlekem.

Tak krásné temné oči má jen jeden člověk na světě.

„Wonsiku!“ Vydechl ohromeně.