1. kapitola

 

Zdravím. Dnes přicházím s jinou povídkou, která je staršího data. Snad i tahle se bude líbit.
Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Čtvrtek 4. května

„Milá maminko a tatínku,

Asi víte, že jsem měl zrovna narozeniny. Jongie mi dal na dort svíčky, víte, takové ty, co vždycky začnou znovu hořet, když se je snažíš sfouknout. Mohl jsem se ufoukat, jak jsem se snažil, aby všech devět zůstalo zhasnutých. Jongup se smál – však víte, jak když se moc směje, tak až brečí.

Nedostal jsem k narozeninám to, co jsem doopravdy chtěl. Víte, ty tři věci, co jsem vám o nich říkal. Zase jsem si přál pejska, ale bráška řekl ne, a myslí to vážně. Neřekl jsem mu (když tu teď nejste), že bych moc chtěl někoho, kdo by nás miloval tak jako vy. To by určitě zase brečel. A nevím, jestli někdy dostanu podpis Wayna Gretzkého. Pro ten bych udělal skoro všechno. Haeil říká, že si myslí, že je to hloupost, ale on jenom žárlí, protože každý říká, že Wayne Gretzky je nejlepší hokejista, co kdy byl. On je občas takhle pitomý.

V úterý jsem měl ve škole průšvih. Měli jsme se učit tu pitomou násobilku a paní Lim mě přistihla, jak si prohlížím ty zmačkané hokejové kartičky s Waynem Gretzkym, co mi nabízel Joongi. Když jsou zmačkané, tak jsou na nic. Nedají se vyměňovat, víš tati? Ale ona stejně zavolala Jongupovi, že už jsem byl zase roztěkaný. Mami, co to znamená roztěkaný? Chtěl jsem se zeptat Jongieho, ale ten se zlobil, že jsem už zase nedával pozor. Já myslím, že paní Lim už učí asi sto let. Keunsuk říká, že vypadá jako suchá švestka. Víte, ona je celá vrásčitá. Smál jsem se, ale pak jsem se styděl. Paní Lim byla na mě moc hodná, když jste odešli. Bylo to jako by věděla, že je mi vevnitř zle. Dávala mi dělat různé věci, třeba umýt tabuli, abych nemusel o přestávkách ven.

Bráška neví, že vám píšu. Neřekl jsem mu to, protože by z toho byl smutný. Myslím, že se mu po vás pořád strašně moc stýská. Proto taky potřebujeme někoho, kdo by nás oba miloval, hlavně brášku. Kdybych tak mohl dostat velkého kamaráda, pejska a podpis Wayna Gretzkého, páni, jak já bych byl šťastný! Taky bych rád Nintendo Game Boy, ale na to si šetřím sám. Ale s tím ostatním bych možná potřeboval pomoct, protože já ještě tak docela neumím dělat věci sám.

No asi budu muset končit. Jongie říkal, že musíme jet nakupovat. Zase brzo vám napíšu, ano?

Váš Jonghunie.“

 

Pátek 5. května

Moon Jonghun se loudal postranní ulicí, plátěná taška, ve které měl zbytek novin, mu bouchala o stehno. To byl zase den. Stará paní Kim ho sjela, protože jí našlapal bláto na verandu. Když jí nesl noviny. A pak se rozzuřil pan Jung, protože mu přešel trávník. Jak bude rád, až vyroste dost, aby si mohl najít opravdovou práci a aby se na něj lidi pořád nekoukali jako na malého kluka. A ještě navíc paní učitelka Lim.

Jonghun si povzdechl a posunul si popruh, co mu klouzal z ramene. Neměl brát tu myš do školy. A určitě ji neměl pouštět v holčičí umývárně, ale k tomu ho popíchl Jang Keunsuk. Proti své vůli se zasmál. Ale byla to psina, když Naeun vylítla do haly, ječela a mávala rukama jako blázen. Dobře jí tak, neměla na něj žalovat. Měl jí tu myš dát do kapsy kabátu, to by jí dostalo ještě líp.

Přešel na druhou stranu ulice, aby se mohl probrouzdat tou velkou louží před garáží Joongiho táty. Jen ho mrzelo, že tu kulatou díru, co v ní bývala, pan Lee spravil. Bývala to legrace, brouzdat se louží a hledat tu díru. Někdy se to nepovedlo.

Když Jonghun vyšel z louže, začal vyrývat podpatkem boty v blátě a zbytcích ledu síť kanálků, aby voda z jedné louže mohla téct do té druhé. Až bude velký, bude inženýrem a bude stavět přehrady a kanály a takové ty věci. Na žlutém trávníku zahlédl ležet kus měděné trubky, popadl ji a zamžoural do ní. Představoval si přitom, že sestřeluje z oblohy mimozemský koráb. Možná jednou bude spíš kosmonaut.

 

Moon Jongup se opřel o zábradlí na verandě, vychutnával si vůni jara, vítr, který mu pronikal těžkým svetrem a hnal mu do tváře zcuchané pramínky vlasů. Obrátil se tváří proti větru, nechal svěží vánek, aby mu sfoukl vlasy z obličeje a vychutnával si ten pocit. Jaro od malička miloval. Miloval vůni vlhké země a tajícího sněhu, miloval zvuk vody kapající z okapů. Na jaře měl vždycky pocit, že stojí za to žít.

Usmál se pro sebe, znovu se opřel o zábradlí a rozhlédl se po nebi ztěžklém vláhou. Vždycky měl rád ten první jarní deštík, který spláchl poslední chmurné připomínky zimy. A tenhle rok si ho zvlášť vychutná. Už se mu dělalo zle z těch věčných závějí, které se měnily v nepravidelné ledové kry, vzápětí pokryté další tlustou vrstvou sněhu, která vytvářela závěje ještě hlubší a větší než byly ty předešlé.

Ale teď už bylo ve vzduchu opravdu jaro, a když zavřel oči a zhluboka se nadechl, už cítil jeho příchod. Vůni zelené trávy, vůni pučících listů, vůni –

„Pizza!!!“

V duchu zaklel, vletěl do domu, prudce se vracející dveře ho uhodily do paty. Zevnitř se vyvalil štiplavý zápach spáleného sýra. Popadl chňapky, které ležely na kuchyňské lince, a prudce otevřel dvířka trouby. Oblak modrého dýmu vylétl ke stropu a detektor kouře se rozječel. Mával před sebou rukama, aby si aspoň maličko pročistil vzduch. Otevřel okno a s rozmachem vyhodil zčernalou pizzu na dvorek. Pak pekáček strčil pod vodu. Se slzami v očích mával utěrkou kolem kouřového detektoru a snažil se ho ztišit, než ho uslyší všichni sousedé. To bylo tenhle týden už druhé jídlo, které spálil, protože byl duchem jinde. Nebyl o nic lepší než Jeho bratr Jonghun.

Poplašné zařízení konečně přestalo ječet a on si těžce povzdychl. Jejich dům byl patrně jediný na celém světě, kde se kouřový signál pravidelně dával do řvaní kvůli spálenému jídlu. Znovu znechuceně vzdychl, odhodil utěrku na linku a otevřel dvířka skříňky pod dřezem. Našel v něm velký sprej politury na nábytek a začal ji rozstřikovat po místnosti, protože ze zkušenosti věděl, že to je to jediné, co dokáže účinně přehlušit ten smrad spáleniny.

Kouř se usadil a on už připravoval nové jídlo, když bouchly zadní dveře a vešel Jonghun. V předsíni odkopl holínky, vešel do kuchyně a bouchl taškou o stůl. Nos si otřel do rukávu a sáhl po sušence.

Jongup se na něj přísně podíval. „Polož tu sušenku a vezmi si kapesník, Jonghune. Nebudeš jíst sladké pět minut před večeří a nebudeš si utírat nos rukávem.“

Mladší zakroutil očima a odevzdaně si povzdychnul. Ale vrátil sušenku a vytáhl z krabičky papírový kapesník. Otřel si nos, aby se neřeklo, a pak se opřel o kuchyňskou linku. V očích mu vzrušeně jiskřilo. „Hádej, co jsem viděl, bráško! Sousedovic pes běžel z našeho dvorku a v zubech měl pizzu. Takovou tu velikou, víš, jak vždycky kupuješ.“

Starší předstíral, že o tom nic neví. „Vážně?“  

Malý chlapec zaujatý tím dobrodružstvím si znovu přejel rukávem přes nos a skoro bublal nadšením. „Jo. Vypadalo to jako taková ta dvojitá se sýrem, paprikou a houbama.“

Jongup měl chuť mlátit hlavou o zeď. Proč mu nikdy nic neprojde? Neměl na vybranou, musel se pokusit všechno zapřít. „Aha,“ řekl sladce. „A tohle všechno jsi viděl z ulice, ano?“

Jonghun se toužebně podíval na krabici se sušenkami a pak znovu vzhlédl. „Jo. A vypadala dole hodně spálená.“

„Vážně?“ Malý se nadechl k odpovědi, pak přivřel oči a rozhlédl se po kuchyni. „Ty už jsi zase stříkal tu leštěnku na nábytek,“ řekl obviňujícím tónem.

Jongup se k němu obrátil zády a začal míchat dusící se zeleninu. Jestli mu přišel na tu pizzu, tak si ho pořádně vychutná. Tohle bude mít na talíři ještě za deset let.

Když malý znovu promluvil, znělo to už ostřeji. „Stříkal jsi leštěnku, viď?“

„Hm.“

Jonghun ten trik s leštěnkou znal. Skočil po koši na odpadky, který stál pod dřezem a nadšením skoro ječel. „Ty jsi úplně červený, Jongie! Já vím! Vsadím se, že v tom koši je prázdná krabice od pizzy.“

Jongup v duchu proklínal svůj zrudlý obličej a v zoufalé snaze ochránit svou, už tak pošramocenou reputaci, se mu postavil do cesty. Snažil se ho odehnat od koše. „Ne! Kruci, Jonghune, pusť to!“

Chlapec držel koš jako klíště, nadšený tím, že bratra dostal. Jak se tak spolu prali, zahlédl poslední důkaz, který bratra definitivně prozradil. „Ve dřezu je pekáček, bráško,“ oznámil a doslova se pověsil na dřez. „A je celý připálený!“ Vítězně se Jongupovi vykroutil a jásal, jak si to všechno dal dohromady. „Páni, Jongie, ty to schytáš! Pan Cho nemá rád, když mu někdo krmí psa!“

Jongup se opřel o linku, rozesmátý a bez dechu, a měl pocit, jako by ho praštil palicí. Přerývaně ze sebe vypravil: „Tak ti pěkně děkuju, ty detektive.“

Protože Jongup věděl, jak obrovské potěšení působí jeho bráškovi, když ho při něčem přistihne, přemýšlel o tom, co s tím může dělat. Bylo mu jasné, že zítra ráno to bude vědět celé město, jestli se s tímhle malým baziliškem nějak nedomluví. To byla jedna z nevýhod života v tak malém městě jako je Songnam. Každý každého znal a každý zajímal o to, co dělají ostatní.

Opřel si ruce v bok, přísně se podíval na Jonghuna a snažil se ho zastrašit. „Víš, co je to zrádce, viď?“

Jonghun se zeširoka usmál, lokty se opřel o linku, bradu si položil do dlaní a kývl.

Zkusil to s prosbami. „Přece bys mi neudělal něco takového.“

Jiskřičky v Jonghunových očích mu moc naděje nedávaly. Znovu kývl.

Výhružně přivřel oči a pokusil se ho znovu více zastrašit. „Jestli někde řekneš jen slovo, tak dostaneš týden domácí vězení, Jonghune!“

Malý zavrtěl hlavou. Bylo vidět, že se ohromně baví. „Kdepak, nedostanu. Říkáš, že dostanu, ale nedostanu. Domácí vězení dostanu jenom, když provedu něco fakt špatnýho. Nebylo by to fér a ty vždycky říkáš, že člověk má hrát fér.“

Dostal ho. Ten kluk na to začíná být expert. Zle se po něm podíval a pak vyzkoušel další možnost, kterou sám pro sebe označoval jako vyjednávání. Ale ve skutečnosti to bylo obyčejné podplácení. „No dobře, tak co mám udělat, abys mlčel? Objednat novou pizzu? Nechat tě dlouho vzhůru? Pomoct ti roznášet noviny? Nebo co?“

Jonghun se na něj díval s dokonale kamenným obličejem. „No … já jsem už na to myslel. Vyber si: Buď psa, nebo velkýho kamaráda, který by nás měl rád.“

Tohle byla rána pod pás, ale Jongup věděl, že si nemůže dovolit to dát na sobě znát. Suše odpověděl: „No tak jsme se zasmáli a teď vážně.“

Zase se usmál a ve tvářích se mu udělaly ďolíčky, kvůli kterým už teď holky prováděly spoustu hloupostí. „No jo, já jsem si to myslel.“

Jongup se na něj díval a hrdlo se mu stáhlo. Jak hrozně má svého bratra rád. Jeho odhodlání, jeho smysl pro humor, jeho radost ze života, jeho touhu vyzkoušet si život na vlastní kůži. Snažil se uvolnit tu křeč v prsou, vztáhl ruku a pocuchal mu vlasy. „Tak hochu, koukej se před večeří umýt. Už bude hotová. A učeš se.“

Jonghun obrátil oči v sloup a rezignovaně, těžce povzdechl. Odlepil se od linky. Jongup se na něj díval, protože věděl, jak nemá rád, když ho vychovává. Jonghun byl přesvědčený, že to je pro holky a pro rozmazlence.

Chvilku se na malého díval, pak se obrátil ke sporáku a znovu zamíchal směs. Mírným hlasem se zeptal: „Mimochodem, co bylo ve škole?“

Jonghun na chvíli zaváhal a pak velice opatrně odpověděl: „Dobrý.“ Pak povzdechl a trochu se shrbil, protože věděl, co přijde. „Volala ti paní Lim, viď?“

„Ne. Proč?“ Byla to pravda. Paní Lim opravdu nevolala. O té příhodě s myší se Jongup dozvěděl v práci, když si školník přišel do banky uložit výplatu. Školník si myslel, že to byla ohromná legrace. Jongup byl za takové úlevy vděčný. Minule to byla sklenice plná vos, které Jonghun nachytal pro laboratoř a kterou jeden z jeho spolužáků upustil v knihovně. Předtím to byly tři slepýši, protože probírali plazy. A ještě předtím to byla plechovka žížal, kterou vyklopil paní Lim do terária, protože žížaly jsou dobré pro hlínu.

Pokoušel se mu trpělivě vysvětlit, že ne každý má rád vosy, hady a žížaly. Ale to Jonghun prostě nedokázal pochopit. Proč by se někdo měl bát žížal? Žížaly, to přece nic není. Usoudil, že ve srovnání s osmi dětmi, které dostali žihadlo od těch vos, nejsou dvě myši nic tak hrozného.

Jonghun znovu těžce povzdechl. „Vzal jsem do školy dvě myši, na příroďák k panu Shim, ale pustil jsem je holkám do umývárny.“ Ještě jednou povzdechl a dokončil přiznání. „Věděl jsem, že je tam Son Naeun. A ona je na každýho tak hrozná.“

Jongup se musel kousnout do rtu, aby se nerozesmál. Nejraději by se rozesmál nahlas, ale musel přeci pedagogicky zasáhnout. Jenže Son Naeun byla zhýčkaná, rozmazlená holka, která, nejen že byla na kdekoho zlá a nepříjemná, ale navíc žalovala a vytahovala se na všechny.

Jongup usoudil, že to byl patrně důvod, proč mu paní Lim nevolala. Zřejmě usoudila, že si o to Naeun koledovala. Odkašlal si a snažil se, aby promluvil přísně. „V holčičí umývárně nemáš co dělat, Jonghune. Mohl jsi někoho uvést do rozpaků.“

Koukal se k zemi. „Já vím.“

Jongup se na něj díval se vzrůstající pýchou. Tohle je naučil jejich tatínek. Přiznat vlastní chyby a nést následky. Obrátil se zpátky ke sporáku a řekl selhávajícím hlasem: „Běž se umýt. Bude večeře.“