Malá smrt

 

Zdravím. Dnes přicházím s oneshotem, se kterým jsem se účastnila soutěže na wattpadu. Tak snad se bude líbit.
Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Namjoon se podíval na mladíka před sebou. Jimin se ještě pořád usmíval a díval se na něj. Každopádně vypadal nesmírně pobaveně, když naklonil hlavu ke straně a zeptal se: „Chystáš se ty dveře někdy odemknout?“

Kartu z recepce okamžitě přitiskl na černé políčko na zdi a dveře se s cvaknutím otevřely.

Když vstoupili do pokoje, Jimin odložil sako na židli a spěchal do koupelny, i když se sprchoval po koncertu. „Jen si umyju ruce a obličej,“ hlásil staršímu, jako by to on z jeho šplouchání nepochopil. Jako by to nedělal každý večer.

Zatímco se Jimin věnoval mytí, Namjoon si taky svlékl sako a přehodil jej přes to Jiminovo. Rozepl si manžetové knoflíčky, posadil se na kraj postele a začal si zouvat boty.

„Ta večeře byla dneska moc dobrá, viď? Bylo od společnosti velmi milé, že pro nás něco takového připravili.“ Jimin střelil pohledem přes rameno, než se natáhl pro kartáč na vlasy.

„Souhlasím,“ odpověděl mu Namjoon a upřeně sledoval Jimina. Jeho tmavé oči byly jako průsvitné sklo, neuměl skrývat svoje pocity. Nedokázal si představit, že by před ním Jimin něco tajil. Určitě by mu to poznal ve tváři, na těch plných rtech, které jako by nemohly zůstat ani chvíli v klidu. I když mlčel, jeho výraz se měnil. Obočí klesala, rty se rozpojovaly, i když jen maličko, aby mezi nimi prošel dech. Netušil, jestli tohle na Jiminovi vidí každý nebo jen on sám. Možná, že ostatním lidem by při letmém pohledu připadal klidný, jenže když se člověk soustředil na to, co se děje za tím bezstarostným obličejem a za ostrými rysy, pak to bylo vidět. Ty nepatrné pohyby tančící v jednom rytmu s jeho myšlenkami. Už tolikrát ho napadlo, že by mohl Jimina pozorovat věčně a nikdy by ho to nezačalo nudit.

„Namjoone?“

Starší zamrkal. Jimin seděl u malého toaletního stolku a tázavě se na něj díval.

„Zíráš na mě,“ upozornil ho mladší chlapec.

Starší vždy každý večer pozoroval, jak si mladší pročesává své momentálně růžové vlasy a jak jeho rty bezhlesně počítají tahy kartáče.

„Namjoone?“

Znovu ho Jimin přistihl při nepozornosti. „Promiň,“ omluvil se mladšímu. „Dneska se mi nějak moc toulají myšlenky.“

„Určitě jsi unavený.“

Snažil se ze slov mladšího chlapce nic nevyvozovat.

„Já tedy jsem unavený.“

„Smím?“ zeptal se Namjoon a natáhl se po kartáči.

„Co?“ Jiminovi na krku poposkočil pulz. „Ne, to nemusíš. Už jsem skoro hotový.“

„Jsi sotva za půlkou.“

Mladší se zmateně zamračil. „Prosím?“

„Udělal jsi dvacet osm tahů. Normálně jich děláš padesát.“ Min překvapeně pootevřel rty a on od nich nedokázal odtrhnout pohled.

„Ty víš, kolikrát si každý večer pročesávám vlasy?“

Namjoon nepatrně pokrčil rameny, i když jeho tělo ztuhlo při pohledu na to, jak si mladší chlapec přejel špičkou jazyka po suchém místečku vlevo na horním rtu. „Potrpíš si na pravidelnost,“ odpověděl, „a já jsem pozorný.“

Jimin odložil kartáč, jako by jedním narušením rutiny mohl nějak změnit svoji povahu. „Nedošlo mi, že jsem tak předvídatelný.“

„Ne předvídatelný.“ Natáhl se přes stůl a vzal si stříbrný kartáč sám. „Důsledný.“

„Důsl…“

„Než se zeptáš… je to poklona,“ ujistil mladšího vlídně.

„Nemusíš mi kartáčovat vlasy.“

„Ale já chci. Kolikrát jsi pomohl ty mě, vzpomínáš? Tohle je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat.“

„Ano, ale já…“

„Pššt,“ napomenul Jimina, zvedl kartáč a začal projíždět jeho lesklé, už rozčesané vlasy.

„Namjoone, já…“

„Dvacet devět,“ pronesl, než mohl mladší opět zaprotestovat. „Třicet.“ Přesně poznal, kdy se mladší vzdal. Kdy se jeho ocelově vzpřímená záda uvolnila a ze rtů se mu vydral tichý výdech. Ne tak úplně vzdech. V duchu počítal dál. Třicet dva, třicet tři, třicet čtyři. „Je to příjemné?“

„Uhm…“

Namjoon se usmál. Třicet pět, třicet šest. Zajímalo ho, jestli by Jimin poznal, kdyby přetáhl přes padesát. „Pečuje o tebe někdo?“ zeptal se.

„To je hloupá otázka.“ Zívl Jimin.

„Nemyslím. Všichni si zaslouží, aby o ně někdo pečoval. Někteří lidé víc než druzí.“

„Maminka o mě pečuje,“ odpověděl po chvíli Jimin. „Tedy pečovala. Už tak dlouho jsem ji neviděl.“

„Tak teď budu já. Ty si o mě pečoval, když jsem byl nemocný,“ připomněl mu Joon.

„No… samozřejmě.“ Pootočil se ke staršímu natolik, že starší tak viděl jeho zmatený výraz.

„Každý by to neudělal.“ Oponoval mu Joon.

„Ale já jsem tvůj…“ Nedokončil to.

Čtyřicet dva, čtyřicet tři.

„Jsi můj miláček,“ opravil něžně mladšího. Viděl jen okraj jeho obličeje, ani ne celý profil. Věděl ale, že právě přestal dýchat. Cítil, jak najednou znehybněl. „Čtyřicet osm,“ zamumlal. „Čtyřicet devět.“

Jimin mu položil dlaň na ruku a zarazil ho. Chce tuhle chvíli protáhnout? Zastavit čas, aby nemusel čelit nevyhnutelnému posunu k dalším důvěrnostem?

Jimin ho chtěl, to Namjoon věděl jistě. Poznal to z Jiminových tichých stenů, když se přede dvěma dny prvně líbali, sladkých zvuků, které si nejspíš ani neuvědomoval. Cítil mladšího touhu, když se jeho rty s bezelstnou dychtivostí pohybovaly proti jeho. Vzal jej za ruku, kterou ho stále ještě držel, a zvedl si ji k ústům. „Padesát,“ zašeptal.

Jimin se nehýbal.

Namjoon jej tiše obešel a vystřídal ruce, aby mohl odložit kartáč na toaletní stolek. Pak jej znovu políbil na konečky prstů a tentokrát za ně zlehka zatahal a naznačil mu tím, aby se postavil.

„Jsi tak krásný,“ zašeptal starší, ale zdálo se mu to nedostatečné. Bylo toho na něm mnohem víc než ta půvabná tvář a on mu to chtěl povědět. Jenže nebyl básník a nevěděl jak, zvlášť teď, když vzduch mezi nimi zhoustl horkem a touhou.

Namjoon se dotkl Jiminovy tváře a žasnul nad hedvábnou měkkostí jeho pokožky pod svými prsty. Jimin se na něj díval s doširoka rozevřenýma očima a starší na něm viděl, že je silně nervózní. Víc, než od něj čekal vzhledem k tomu, nakolik se za poslední týden sblížili.

„Tohle není náš první polibek,“ připomněl tiše mladšímu Namjoon, když něžně přejel svými rty po těch jeho.

Stejně se pořád Jimin nehýbal a Joon by přísahal, že slyší tlukot jeho srdce. Možná k němu doléhal přes jejich spojené ruce. A přeléval se z Jiminova srdce do jeho.
Byl do Jimina zamilovaný? Neuměl si představit, co jiného než láska by ho přimělo se takhle cítit. Jako by den nezačal dřív, než spatří jeho úsměv.
Ano. Zamiloval se. Byl do Jimina zamilovaný už dřív, ještě dřív, než se z nich stali slavní idolové. Sice si už nepamatoval události, které je svedli k sobě, ale tohle si bude pamatovat navždy.
Tenhle polibek. Tenhle dotek. Tuhle noc.

„Neboj se,“ zamumlal Joon a znovu Jimina políbil. Tentokrát mu přejel jazykem po rtech.

„Já se nebojím,“ odpověděl Jimin tak přiškrceně, až to staršího přimělo se zastavit.

Namjoon se dotkl Jiminovy brady, zvedl jeho obličej k sobě a pátral v jeho oříškových očích po něčem, co neuměl definovat. Bylo by mnohem jednodušší, kdyby věděl, co v nich hledá. „Někdo už…“ ne, nechtěl to vyslovit, ne takhle. „Ublížil ti někdo?“

Jimin nechápavě na Joona zíral až do chvíle, kdy se hnědovlasý nadechl a chystal se mu to vyložit srozumitelněji. „Ne,“ vyhrkl najednou, když pochopil, co má hnědovlasý na mysli, a chtěl mu ušetřit vysvětlování. „Ne, opravdu.“

Namjoona zalila taková úleva, že ji téměř hmatatelně cítil. Kdyby mu někdo ublížil, znásilnil ho… nedopřál by si pokoj, dokud by toho hajzla nedonutil pykat. Jeho srdce – ne, jeho duše – by se s ničím jiným nesmířily.

„Budu něžný,“ slíbil mladšímu Joon a zlehka jej pohladil po obnaženém krku až ke klíční kosti. Ještě se nepřevlékl do velkého trika na spaní, takže na sobě měl víc látky, víc knoflíčků a dalších překážek, ale zase jeho zpola rozepnutá košile více odhalovala. Křivku ramen, vystouplé klíční kosti. Políbil jej do těch míst, kde se mírně rozhalená košile setkávala s jeho pokožkou.

Jimin zalapal po dechu a jeho tělo se proti Joonovi prohnulo. „Namjoone, já...“

Starší jej znovu políbil na to místo, kde se rozhalená košile setkávala s jeho pokožkou.

„Já nevím, jestli…“

A pak Namjoon Jimina políbil z druhé strany. Každý polibek byl jako požehnání, jen s náznakem vášně, kterou se v sobě snažil tlumit. Nahmatal šněrování vestičky na jeho zádech a natočil si jeho rty k sobě. Doufal, že ho polibky rozptýlí, jenže už byl jako šílený touhou, a jakmile se Jiminovy rty pod jeho pootevřely, byl ztracený. Ale to byl i Jimin.

Co začalo spíš hravě, se náhle rozhořelo s naléhavostí. Vpíjeli se do sebe, jako by tohle byla jejich jediná šance dosáhnout spojení.
Namjoon neměl ani ponětí,  jak z Jimina vestu, kalhoty a černé boxerky nakonec dostal bez toho, že by je roztrhal. Zřejmě poslední zbytek rozumu mu napověděl, že Jimin má sebou jen jeden oblek, který bude ještě potřebovat. Pod vestou měl Jimin lehkou bílou košili, vpředu volně zašněrovanou. Prsty se mu třásly, když do nich uchopil konec stužky. Pomalu zatáhl a díval se, jak se smyčka zmenšuje a zmenšuje, až konečně proklouzla očkem.
Shrnul Jiminovi košili z ramen a zajíkl se, když spatřil odhalenou broskvově bledou pleť.

„Dělá se to jinak,“ ozval se Jimin.

„Cože?“ Mladší promluvil tak tiše, že si Namjoon nebyl jistý, jestli dobře slyšel.

„Ta košile,“ řekl Jimin a díval se trochu stranou. „Stahuje se přes hlavu.“

Namjoonovy ruce znehybněly a ucítil, jak mu zacukaly koutky úst. Snažil se být něžný, ohleduplný a mladík s růžovými vlasy ho tady navádí, jak ho co nejrychleji svléknout.

Jimin vzhlédl a naklonil hlavu ke straně. „Co je?“

Namjoon potřásl hlavou.

„Ty se směješ,“ obvinil staršího mladší.

„Ano.“

Teď už se Jimin usmíval taky. „Proč?“

„Protože jsi dokonalý.“

„Namjoone, ne, to…“

Mladší pořád ještě vrtěl hlavou, když si jej starší přitáhl do náruče. Postel byla jen pár kroků od nich. Znovu a znovu Jimina líbal, přejížděl mu rukama po těle. Nejdřív přes košili, pak se odvážil vklouznout pod ní. Jimin byl přesně takový, jak o tom snil, dychtivý, vstřícný, horký. Pak ucítil, jak se mladší kotníkem nohy zahákl za jeho lýtko, přitáhl si ho blíž a celý svět jako by zalilo slunce. Už to nebylo tak, že mladšího svádí. I Jimin jej chtěl, chtěl si ho přitáhnout tak, aby ho cítil co nejblíž. Odtáhl se a posadil se tak, aby si dokázal stáhnout košili přes hlavu.

„Vypadáš jinak,“ ozval se Jimin s pohledem zamlženým vášní.

Namjoon nazdvihl obočí.

„Naposledy jsem tě viděl… takhle…“ Jimin natáhl ruku a konečky prstů se dotkl Joonova hrudníku, „ten den, kdy jsem ti před měsícem vtrhl do koupelny.“

Což asi byla pravda. Když se Namjoon kdykoliv převlékal, ať už v dormu nebo v šatně, vždycky se Jimin odvrátil. A starší ho sledoval a říkal si, na co teď asi Jiminie myslí? A nechce se Jiminie aspoň nenápadně podívat?

„Tak doufám, že to, co vidíš, se ti moc líbí,“ zamumlal Joon.

Jimin protočil panenky. „Muži by neměli být tak krásní.“

Namjoon jej chytil ze strany za ramena a narovnal, aby se nad mladším mohl tyčit a varoval ho: „Jestli kvůli tobě zrudnu, budu na tebe muset uplatnit svou manželskou autoritu.“

„Manželskou autoritu? Co to je?“

 „To přesně nevím,“ přiznal Joon. „Ale jsem si jistý, že by si mi musel slíbit poslušnost.“

Mladší mu strčil do ramene, jenže to už se smál. Svalil se na bok a stáhl ho k sobě, ale pořád v něm probublávalo to tiché veselí, které mu vibrovalo tělem a přelévalo se do Jimina.

„Jsem s tebou šťastný,“ vyslovil Namjoon nahlas a pak Minovi konečně svlékl košili tak, jak mu radil. Ruce mu okamžitě vylétly vzhůru, když mu ji přetahoval přes hlavu.

Teď byl mladší úplně nahý. Spodní polovinu těla měl zakrytou lehkou dekou, ale starší měl před sebou mladšího hladký hrudník. Nic krásnějšího nikdy neviděl, ale nešlo jen o zevnějšek. Nešlo jen o to, že se při pohledu na Jimina roztřásl touhou. Ani že snad nikdy nebyl tak tvrdý chtíčem jako právě teď. Bylo to něco víc. Něco hlubšího. Bylo to božské.

Namjoon se dotkl zvedajícího hrudníku, palcem přejel po růžové bradavce. Jimin zalapal po dechu a on si nemohl pomoci, zamručel mužnou pýchou. Liboval si v pocitu, že v mladším vzbuzuje takovou touhu. Že ho mladší chce, že chce tohle. Těšilo ho vědomí, že už je mezi nohama tvrdý a vlhký, že celé jeho tělo ožívá a že za to může on.

„Jsi tak krásný,“ zamumlal Joon a překulil Jimina tak, aby ležel na zádech a on si sedl obkročmo na něj. Teď, když neměl mladší košili, erotičnost ve vzduchu ještě víc zhoustla. Jeho růžové bradavky trčely pyšně vzhůru, jako by se dožadovaly Joonových doteků. „Mohl bych se na tebe dívat celý den.“

Jiminovi se více zrychlil dech.

„Nebo spíš ne,“ uznal Joon, sklonil se a olízl mladšímu pravou bradavku. „Asi bych se nedokázal jen dívat a nedotýkat se.“

„Namjoone…“ vydechl Jimin.

„Nebo tě nelíbat.“ Joon se přesunul k druhé bradavce a vzal ji do úst.

Jimin se prohnul a ze rtů mu uniklo tiché zaúpění, jak starší pokračoval v tom sladkém mučení.

„Taky je můžu oždibovat.“ Vrátil se k pravé bradavce a začal ji něžně okusovat.

„Panebože…“ zasténal Jimin. „Co mi to děláš? Cítím…“

„To doufám, že to cítíš.“

„Ne, cítím to až…“

Joon počkal pár vteřin a pak se zeptal Jimina hlasem hříšně protkaným touhou: „Cítíš to někde jinde?“

Jimin zahanbeně přikývl.

Jednou, až se budou milovat posté, Namjoon Jimina přiměje, aby to vyslovil nahlas. Aby řekl, kde to cítí. Přiměje ho vyřknout slova, při kterých jeho už tak tvrdý úd ztuhne na ocel. Tentokrát ale ne. Tentokrát jen využije každou zbraň ze svého arzenálu k tomu, aby byl šílený touhou, až do něj pronikne. Pozná, co to znamená být zbožňovaný. Uctívaný. Protože jedno už pochopil… jeho největší rozkoší je poskytovat rozkoš růžovovlasému chlapci.

Joon mu trochu hruběji prsty stiskl bradavku a naklonil se k jeho uchu. „Rád bych věděl, Jiminie, kde to cítíš,“ zašeptal a zuby mu přejel po lalůčku. Lehl si vedle něj, podepřel se o loket a prsty sklouzl z bradavky na bok. „Že by tady?“

Jimin dýchal čím dál hlasitěji.

„Nebo možná…“ Pohladil mladšího po nahém bříšku, prstem ho zašimral v pupíku. „… tady?“

Jimin se pod Namjoonovými doteky chvěl.

„Ne, to bych neřekl,“ pronesl Joon a lenivě kreslil prstem kroužky po těle mladšího. „Podle mě jsi měl na mysli něco trochu níž. Že, Jiminie…“

Jimin jen cosi přidušeně vykřikl. Mohlo to být staršího jméno.

Joon položil mladšímu dlaň na bříško a úmyslně pomalu klouzal dolů, až se jeho prsty setkaly s houštinou chloupků střežících jeho chloubu. Ucítil, jak vedle něj Jimin znehybněl, jako by si nebyl jistý, co má dělat. Mohl se jen usmívat, když slyšel jeho hlasitý, přerývaný dech.

Namjoon něžně mladšímu roztáhl nohy od sebe, prsty obemkl jeho zpola tvrdou chloubu a párkrát zapumpoval nahoru a dolů, aby se jeho strnulé tělo uvolnilo, aby se mu víc otevřel. „Líbí se ti to, Jiminie?“ zašeptal, i když už věděl, že ano. Když ale mladší přikývl, cítil se jako mistr světa. Pouhý pocit, že svému zlatíčku působí slast, mu naplnil srdce hrdostí.

Namjoon dál dráždil Jimina, přiváděl ho blíž a blíž k vrcholu, i když jeho vlastní tělo volalo po uspokojení. Původně mladšího nechtěl přivést až k vyvrcholení, ale když se ho začal dotýkat a viděl, jak mladšího tělo reaguje na jeho dotyky, věděl, že to musí udělat. Chtěl, aby se Jimin třásl slastí, aby cítil, že není na světě větší rozkoš. A pak mu chtěl ukázat, že je.

„Co to děláš?“ vypravil ze sebe Jimin. Oči měl zavřené, hlavu zakloněnou, tělo prohnuté, až mu ty nádherné bradavky trčely ke stropu.

Namjoon si pomyslel, že ještě nikdy neviděl nic tak kouzelného a erotického. „Miluju se s tebou.“

Jimin otevřel oči. „Ale…“

„Nepřerušuj mě.“ Namjoon mu položil prst na rty. „Vím, že jsi chytrý kluk, ale nepochybně tě nikdo nepoučil o potěšeních, která můžeš zažívat cestou k tomu hlavnímu. Slyšel jsi o la petite mort?“ zeptal se ještě.

V Jiminových očích se objevil zmatek, když zavrtěl hlavou. „Malá smrt?“

„Tak tomu říkají Francouzi. Ale neboj, je to jen metafora. Já to vnímám spíš jako oslavu života.“ Naklonil se k Jiminovi a vzal do úst znovu jeho bradavku. „Nebo možná důvod k životu.“ Pak k němu vzhlédl a doufal, že z jeho pohledu může Jimin vyčíst hříšný příslib dalších rozkoší, když se na mladšího podíval zpod přimhouřených řas a zeptal se: „Mám ti to ukázat?“

Malá smrt. Francouzi zřejmě věděli, o čem mluví, když pro to vymysleli tenhle název. Protože napětí v Jiminově těle… ta neodbytná pulzující touha po něčem, co ani nechápal… to všechno jako by vedlo k něčemu, co snad nejde přežít.

„Namjoone,“ zalapal Min po dechu, „nemůžu…“

„Můžeš,“ ujistil mladšího Joon, ale nebylo to slovo, byl to jeho hlas, co prosáklo do Jiminova těla, zatímco jeho hříšné rty a jazyk dál lenivě zkoumaly jeho bradavky. „Uvolni se,“ zašeptal.

Jimin se nemohl uvolnit, nechtěl. Chtěl se toho chytnout, zatnout do toho drápky a ano, vřískat, když se blížil k samému okraji. „Prosííím…“ hlesl. Jako by vůbec nezáleželo na tom, že nemá nejmenší ponětí, oč vlastně škemrá, protože Namjoon to ponětí měl. Aspoň v to doufal, protože jestli ne, tak ho zabije.

Namjoon svými rty a prsty ho přivedl na vrchol vzrušení. A pak, když Jimin zvedl boky a tiše žadonil o něco víc, prudce do něj zabořil svůj dlouhý štíhlý prst, kdy se mu nečekaně podařilo hned trefit skrytý uzlíček nervů a jazykem mu zakmital po bradavce.

Jimin se rozpadl na kousky. Zvedl boky do vzduchu a vykřikl jméno staršího. Všechny svaly v jeho těle se zaťaly ve stejnou chvíli. Bylo to jako symfonie tvořená jednou napjatou notou. Pak, když jeho tělo znehybnělo a ztuhlo jako prkno, konečně prudce vydechl a zhroutil se na matraci.

Namjoon z Jimina vytáhl prst, lehl si vedle něj a podepřel se o loket. Když Jimin konečně našel sílu otevřít oči, viděl, že se starší tváří jako kocour nad miskou smetany.

„Co to bylo?“ zeptal se udýchaně Min.

Joon mladšímu odhrnul z čela zpocený pramínek vlasů a políbil ho tam. „La petite mort,“ zamumlal.

„Ach.“ V té jedné slabice se skrýval celý Jiminův pocit, že vstoupil do světa zázraků. „To jsem si myslel.“

Namjoona to zřejmě pobavilo, ale se svými ďolíčky při tom vypadal neodolatelně, že Jimin zrudl radostí a zavřel oči. Umí staršího rozesmát, dělá ho šťastným. Ale musí takhle přestat uvažovat, protože žádný vztah neexistuje. I když by si to z celého svého zamilovaného srdce přál.

„Co je?“

Jimin vzhlédl. Starší se na něj díval tmavě hnědýma očima, jejichž barva zářila i teď po soumraku.

„Jimine?“ Neznělo to ustaraně, ale Namjoon poznal, že se něco změnilo.

„Jsem jen…“Marně Jimin pátral po tom, co odpovědět. Po něčem, co by staršího uklidnilo a byla to náhodou taky pravda. „Zahlcený pocity.“

Joon se nepatrně usmál, až se mladšímu ten úsměv zaryl navždy do srdce. „A to je dobře, ne?“

Jimin co nejupřímněji přikývl. Bylo to dobře, aspoň prozatím. A příští týden nebo měsíc, až se jeho život rozpadne na kusy… pak se s tím bude muset vyrovnat. Ale ne teď.

Joon mladšího něžně pohladil po tváři ohnutými klouby prstů. Díval se na něj, jako by si četl přímo v jeho duši. „Zajímalo by mě, na co myslíš.“

Na co? Že ho chce. Že ho už dlouho miluje. Že ví, jak je tohle špatné, jenže Jimin cítí, jako by byli opravdu pár a chce, aby to bylo skutečností. Aspoň na tuhle jednu noc.

„Líbej mě,“ vyzval Jimin Namjoona, protože potřeboval tu situaci nějak ovládnout. Potřeboval žít tímhle okamžikem, ne se vzdalovat do budoucnosti, do světa, kde už Namjoonovy úsměvy nebudou patřit jemu.

„To jsme najednou nějak panovační,“ popíchl Joon mladšího.

Ten si z toho nic nedělal. “Líbej mě,“ opakoval a přitáhl si hlavu staršího blíž. „Hned!“

Jimin Namjoona stáhl k sobě, a když se jejich rty setkaly, jeho hlad dosáhl vrcholu. Líbal ho, jako by byl vzduch, jehož se mu nedostává. Líbal staršího s veškerou vášní, kterou k němu cítil. Dával do toho polibku všechno, co mu zamlčoval. Byl mužem, který svírá v náruči štěstí, dokud ještě má šanci.

Namjoon mu polibek oplácel se stejnou vášní.

Jimin netušil, co to do něj vjelo, ale přitahoval si Namjoona blíž k sobě a prsty tápal po poklopci od kalhot, které si pořád ještě Joon nestáhl. Vykřikl na protest, když se starší od něj odtáhl, ale udělal to jen proto, aby slezl z postele a svlékl ze sebe ten kus oděvu, který jim překážel. Jimin ho hltal očima, jak byl krásný. Krásný a veliký, tak veliký, až vytřeštil oči úzkostí.

Joon si musel všimnout jeho výrazu, protože se zasmál. Když se k němu vrátil do postele, jeho výraz byl napůl uličnický, napůl chlípný. „Vejde se tam, neboj,“ zašeptal mu horce do ucha. Joonovy velké ruce sklouzly do štěrbinky mezi jeho oblými půlkami a teprve v tu chvíli si Jimin uvědomil, jak je tam rozpálený a vlhký. Rozpálený, vlhký a roztoužený. Nesnesitelně po něm lačnil. Chtěl ho mít v sobě, chtěl, aby se jejich těla propojila a nikdy nerozdělila.

Namjoon se proti Jiminovi tiskl jen konečkem údu a ten zalapal po dechu. „Budu něžný,“ slíbil mu.

„Nevím, jestli chci, abys byl.“

Namjoonovým tělem projel záchvěv, a když vzhlédl, čelist měl pevně zaťatou, jako by se ze všech sil snažil ovládat. „Takové věci neříkej,“ podařilo se mu ze sebe dostat.

Jimin se proti němu prohnul, jak se snažil dostat co nejblíž. „Je to pravda.“

Namjoon mu vyšel vstříc boky a Jimin cítil, jak do něj proniká.

„Bolí to?“ zeptal se Joon něžně.

„No… dá se to vydržet,“ odpověděl Min. „Ale je to hodně… divné.“

„Příjemně divné, nebo nepříjemně?“

Jimin párkrát zamrkal, jako by se snažil vyznat v tom, co cítí. „Prostě divné.“

„Nevím, jestli se mi tahle odpověď zamlouvá,“ zamumlal Joon. Sáhl rukama pod tělo mladšího, zvedl si ho k sobě tak, že se Jimin otevřel ještě víc a prudce vydechl, když do něj svoje mužství zarazil o dalších pár centimetrů. „Nechci, aby to bylo divné,“ zašeptal mu se rty blízko u jeho ucha. „Myslím, že tohle budeme muset dělat hodně často.“

Namjoonův hlas zněl jinak, téměř divoce a v Jiminově těle se vznítila jiskra živočišnosti. Tenhle muž, tenhle velký mocný leader se přestává ovládat - jen proto, že ho tolik chce. Ještě nikdy se necítil tak silný.
Jiminovy pocity byly teď ale jiné než předtím. Když starší používal rty a prsty, aby ho přivedl na pokraj šílenství, byla to bouře touhy, která vybuchla v ohňostroji slasti. Teď si na Joona spíš musel zvykat, přizpůsobovat se jeho velikosti. Nebolelo to tolik, ale nebylo to ani tak příjemné jako předtím. Aspoň pro něj ne. Ale pro Namjona… viděl v jeho tváři to, co sám cítil předtím, všechno až do posledního vlákna touhy. Namjoon tohle miloval, a to mu stačilo. Namjoonvi zřejmě ne, protože se najednou zamračil a přestal se pohybovat.
Tázavě se na staršího podíval.

„Takhle ne,“ ozval se Joon a políbil Jimina na špičku nosu.

„Nelíbí se ti to?“ Jimin si myslel, že ano, ale možná se mýlil.

„Kdyby se mi to líbilo jen o trochu víc, mohl bych umřít blahem,“ prohlásil Joon se sarkastickým pousmáním. „Problém je jinde. Nelíbí se to tobě.“

„Líbí. Ty víš, že se mi to líbí.“ Jimin zrudl, ale nemohl staršího nechat, aby si myslel, že on si to neužívá.

„A nechtěl bys, aby se ti to líbilo dvojnásob?“

Jimin cítil, jak doširoka rozevírá oči. Namjoonova ruka vklouzla mezi jejich těla a našla to nejcitlivější místečko na jeho chloubě, které začala laskat. „Ach!“ Cítil, jak se v něm starší zase pohybuje, ale náhle ho zalila tak intenzivní slast, až vykřikl ohromením.

„To už je lepší,“ zamumlal potěšeně Joon.

A ten pocit v Jiminovi zase začínal narůstat. Tlak, touha… bylo to tak úžasné, že ani nevnímal, jak se v něm Namjoonův úd zvětšuje, jak ho s každým dalším průnikem roztahuje víc a víc. Pokaždé, když si už myslel, že dál se dostat nemůže, se starší odtáhl a pak do něj přirazil, jako by chtěl proniknout až k jeho duši.
Netušil, že se k jiné lidské bytosti může dostat tak blízko. Netušil, že k ní může být tak blízko a přitom chtít víc.
Prohnul se v zádech a chytil se Joonových ramen, když se do něj konečně ponořil celý až po kořen.

„Panebože,“ vydechl Joon. „Je to jako se vrátit domů.“ Díval se na Jimina a ten měl pocit, že vidí v jeho očích lásku, když se k němu sklonil ve žhavém polibku.
A začal se zase pohybovat. Pomalu, pravidelně vytvářel v Jiminově těle nádherné tření. Jenže pak začal dýchat přerývaně a rytmus přešel v horečné průniky.

Jimin cítil, jak i v něm narůstá naléhavost, jak ho zase něco pohání k propasti, ale nebyl tak daleko jako Namjoon. Aspoň do chvíle, než se sklonil a začal sát jeho bradavku. Šokovaně vykřikl nad tím nepravděpodobným propojením jeho bradavky a penisu. Když mu začal dráždit druhou bradavku, cítil to přímo mezi nohama a začal se chvět a stahovat.

„Ano!“ Vykřikl Namjoon. „Bože, ano, sevři mě!“

Namjoon stiskl jeho bradavku ještě pevněji, než si kdy Jimin myslel, že by se mu líbilo, ale líbilo se mu to hrozně moc a s náhlou pronikavou slastí znovu dospěl k vrcholu.

„Bože,“ zachroptěl Namjoon. „Ach, anooo…“ Pohyboval se teď téměř nepříčetně, přirážel do Jimina a pak najednou znehybněl. Naposledy pronikl hluboko do jeho nitra, kde se, se zasténáním jeho jména udělal. Pomalu vyklouzl z jeho těla a zhroutil se na něj.

„Jiminie,“ opakoval Joon stěží šeptem. „Jiminie.“

„Jsem tady, Joonie.“ Jimin hladil staršího po zádech a jeho prsty tančily v důlcích Joonovo páteře.

„Jiminie.“ Zase. „Jiminie.“

Jiminovi se líbilo, že Namjoon zřejmě nedokáže vyslovit nic jiného než jeho jméno. On zase nedokázal myslet na nic jiného než na Namjoona.

„Mačkám tě,“ zamumlal Joon.

Mačkal, ale Jiminovi to nevadilo. Joonova váha na jeho těle se mu moc zamlouvala.

Namjoon se svalil z Jimina, ale na tak úplně. Nechal na něm paži a jednu nohu. „Nikdy se tě nechci přestat dotýkat, zlato,“ ozval se zvláštně ospale…