6. kapitola

 

Zdravím. Dnes přináším další díl povídky. Je poslední, pak už budou jen dva bonusy.
Přeju příjemné čtení...
Hatachi

„Kde byste chtěl povečeřet?“ Zeptal se Wonsik Taekwoona po představení. „Jsem připravený splnit každé vaše přání. Koneckonců jsem zvyklý doprovázet osobnosti z nejvyšších kruhů v Soulu. Mimochodem … kam teď chodí televizní smetánka?“

Taekwoon posmutněl, protože ta narážka musela být inspirována vzpomínkami na Lalisu. „Nevím, nestarám se o to. Myslel jsem, že by se vám mohlo líbit v jednom malém bistru nedaleko odtud. Od Hankyunga vím, že zbožňujete dezerty všeho druhu. Manželka majitele dělá vynikající tvarohový koláč a její bulgogi jsou prostě jedinečný. Musíte je ochutnat, abyste uvěřil. Určitě by se vám tam zalíbilo.“

„To je tam, kde obsluhuje ten cizinec? Ten, který kromě hry na housle tahá pro zábavu mince z uší malým dětem?“

„Ano, to je on.“ Přikývl Taekwoon. „Jorgio vám zahraje třeba Vivaldiho, když ho o to hezky požádáte. Ale jinak je to miláček dětí. Musel jsem vašim synům slíbit, že je tam ještě někdy vezmu, jestli mě přijdou navštívit. Byli z těch jeho kouzelnických triků úplně paf.“

„Vím.“ Jeho ruce pevně sevřely volant. „Vím o tom. Nemluvili o ničem jiném.“

„Moc rád tam chodím.“ Radši převedl řeč jinam. „Hudbu bych mohl poslouchat třeba celou noc. Jorgio byl houslistou v budapešťském komorním orchestru, ale před několika lety odešel se svojí ženou do její rodné země. Stali se z nás dobří přátelé.“

„Pak není o čem diskutovat.“ Wonsikův hlas byl zase přátelský. Taekwoon udal správný směr a během několika málo minut dorazili na hledané místo.

„Taekie!“ Ozvalo se hned, jakmile vstoupili do malé, útulné restaurace.

I tentokrát ho Jorgio políbil na obě tváře, jako by vítal syna, kterého dlouho neviděl a nezapomněl nenápadně zkontrolovat jeho společníka. Po vzájemném představování je Jorgio usadil k jednomu ze stolů. Jedním profesionálním škrtem zapálil svíčku uprostřed stolu.

„Takže …“ Řekl a v černých očích se mu zaleskly slzy. „… vy jste otec těch úžasných dětí, co jsem viděl v televizi. Je to hrozné … myslím tu nemoc vašeho mladšího synka.“

Taekwoon zachytil výmluvný pohled doktora Kima a otočil se k jejich hostiteli. „Víš, Jorgio, došlo k omylu. Hankook není naštěstí vůbec nemocný. Právě naopak. Je zdravý jako ryba.“

Jorgio přimhouřil oči. „No, to je fantastické a musí se to pořádně oslavit! Zahraju vám, cokoliv si budete přát, pane doktore. Jen mi řekněte, co to má být.“

Taekwoon se podíval přes stůl na svého společníka. Plamen svíčky jako by zažehl v jeho očích temný horký oheň. Jeho přitažlivá tvář byla měkce vystínována a do popředí vystoupily hezké pravidelné rysy.

„Mám slabost pro Borodina.“ Řekl nakonec.

„Hmmm.“ Přikývl Jorgio, kterého ta volba velice potěšila. „Vidím, že hudbě rozumíte. Znám od něj jeden fantastický kousek. Zařídím pro vás večeři a potom se hned vrátím a zahraju vám ho. Jaeho!“ Přivolal jednoho z číšníků. „Přines mým hostům nejlepší víno, co tady máme.“

Mladý černovlasý číšník někam odběhl a během dvou minut jim už plnil skleničky. Taekwoon hned ochutnal, ale vzápětí ho napadlo, jestli je moudré pít víno, když si připadá opilý i bez něj.

„Kluci mluvili o tom, že někdy zpíváte na veřejnosti. Myslíte, že by se mi podařilo vás k tomu dneska večer přemluvit?“

„Vaše děti toho vědí až nebezpečně mnoho.“ Usmál se. „Ale upřímně řečeno, pochybuju, že byste po Borodinovi měl náladu na nějaké dětské popěvky.“

„Spíš jsem počítal s nějakou árií. Třeba z Aidy. Vaši přátelé mi na vás o přestávce prozradili, že byste dneska večer se svým hlasem hravě strčil do kapsy všechny účinkující.“

„Kdysi jsem si možná myslel, že bych mohl být operním zpěvákem. Potom jsem si uvědomil, že si to přeje spíš můj táta než já sám. No a tak jsem získal koníčka na celý život.“

„Málokdy se podaří, aby hlas operních pěvců a pěvkyň byl stejně krásný jako oni sami.“

Taekwoonovy prsty obepjaly stopku skleničky. „Nemám žádný osobní zájem na tom, aby si na mě všichni ukazovali prstem a říkali: Vy ho neznáte? To je ten známý zpěvák Jung Taekwoon … Pokud jde o tělesné půvaby, to je relativní. A když mluvíme o zpívání, tam rozhoduje hlas, nic jiného.“

Wonsik na něj upřel svůj pohled. „Nevadilo by vám, kdybych si na tuhle věc ponechal svůj vlastní názor?“

K jeho velké úlevě se číšník právě v ten moment zeptal, co si vybrali k jídlu. Když opět odešel, zeptal se ho Wonsik zcela neočekávaně. „Není váš vlastní pořad v televizi, tak říkajíc, trochu moc veřejným způsobem, jak si vydělávat na živobytí?“

Zhluboka se nadechl. „Nebyl jsem vždycky princeznou Pohádkou. Začínal jsem nahráváním dětských písniček a pohádek.“

„Vím, máme všechno, co jste kdy nahrál. I když Kookie dává pořád přednost osvědčené Popelce.“

„Byla to a i stále je moje nejoblíbenější pohádka.“ Zasmál se potěšeně Taek.

„Takže z nahrávání písniček a pohádek jste se vyšvihl až do televize.“ Pokračoval.

„Velice neochotně.“ Opravil ho. „Nechal jsem se přesvědčit pod podmínkou, že budu ve své roli vypadat jinak, takže mimo studio budu žít zcela normálním životem.“

Wonsik přivřel oči. „Ale váš božský hlas vás vždy prozradí. Opravdu bych si moc přál, abyste mi někdy zazpíval.“

Taekwoonovi srdce poskočilo nadějí, že by mohlo být nějaké příště. Právě donesená večeře přerušila další konverzaci, protože Jorgio naladil své housle a začal hrát maďarskou milostnou píseň. Kombinace hudby, vína a blízkosti vzrušujícího přitažlivého muže byla omamná. Štěstím se málem vznášel.

„Zajímalo by mě, jestli jste operu vybral kvůli mně nebo kvůli sobě. Prozradíte mi to?“ Zeptal se hned, jak Jorgio dohrál a odebral se k jinému stolu.

„Tak i tak. Málokdy jdu někam bez dětí. Ale když někam jdu, pak to musí být něco, co se mi opravdu líbí.“

„Život lékaře je náročný.“

„Stejně jako ten váš.“

Soustředění na jeho práci, kterou mu Wonsik dával stále najevo, ho začínalo rozčilovat. „Vy prý zase rád skládáte písničky?“

Wonsikovi se na rtech objevil malý pobavený úsměv. „Myslíte, že existuje něco, čím bysme se ještě mohli navzájem překvapit? Nenapadá vás jako mě, že bysme si mohli začít tykat? Já jsem Wonsik.“

Opětoval mu úsměv. „Taekwoon jméno mé.“ Přiťukli si na to tykání. „Neboj se, ještě jedno nebo dvě tajemství mam pořád v záloze.“

„Co si teda o mě myslíš, po tom všem?“ Zeptal se nenuceně, ale s pátravým pohledem.

„Myslím, že tělem i duší patříš jen svým synům a své práci. Určitě nemůže být jednoduché se s tím vším vyrovnat.“

„No … takhle přesně jsem si svůj život nepředstavoval, když jsem si před léty Lisu bral.“

„Chápu …“ Zadrmolil a neodvážil se mu podívat do očí, ve kterých by zase spatřil ten beznadějný smutek.

„Půjdeme?“ Zeptal se Wonsik čistě řečnickou otázkou.

Oba vstali a společně odcházeli. Cestou k nim ještě přispěchal Jorgio. Poděkovali mu za výborné jídlo i krásný večer a rozloučili se s ním.

„Dovezu tě k tvému autu a potom za tebou pojedu až domů.“ Konstatoval Wonsik věcně, jakmile se posadili do auta.

„To není vůbec třeba. Navíc by sis moc zajel. Bydlím úplně jinde než ty.“

„Já tě pozval a já se taky postarám, aby ses v pořádku dostal domů.“ Trval nekompromisně na svém.

Když přijížděli na parkoviště u studia, začalo drobně pršet. Nestačil si ani rozepnout bezpečnostní pás, když se na něj Wonsik otočil. Svou ruku si položil na jeho sedadlo a jemně mu při tom zavadil o límec kabátu. Těžko se to dalo nazvat dotykem, ale Taekwoon se celý zachvěl, jako by jím projela elektrická jiskra.

„Než odjedeš domů, chtěl bych ti ještě jednou poděkovat, že si mi dal možnost, abych napravil svou chybu. Byl to po dlouhé době pěkně strávený večer. Jsi opravdu talentovaný po mnoha stránkách.“

A bylo to tu zase. Nepříjemná narážka na jeho práci, tentokrát obratně schovaná do lichotky. „Mám pocit, že ses původně na ten večer vůbec netěšil. A rád bych věřil tomu, že já a tvoje děti se jednoho dne skamarádíme. Ale je jasné, že je se mnou nikam nepustíš. I když jsem jim to slíbil, nebudu schopný své slovo za daných okolností dodržet. Hlavně už žádné další lži a nedorozumění.“

„Amen …“ Pronesl. „Když jim zakážu tě znova vidět, nikdy mi to neodpustí.“

Taekwoon se na něj nechápavě podíval.

„Díky tobě a jen tobě prožili ten kouzelný den. Ty jsi jim dal něco, co jsem jim já, jako otec, nemohl poskytnout od smrti jejich matky. Měl si je vidět, když dostali ten dopis, že vyhráli. Oči jim zářily štěstím jako hvězdičky. Ani nevíš, jak jsem se na tebe kvůli tomu zlobil.“

„Ještě pořád mi to máš za zlé?“ Zeptal se nesměle.

„Možná …“ Pronesl potichu a obě ruce stáhl do klína. „Hanie se ti chce osobně omluvit. Pochopitelně že Kookie chce s tebou být napořád. Ne, to není úplně přesné. Chce s tebou bydlet. Navždycky …“

Taekwoon nevěděl, co na to říct. Tak moc si přál Wonsika obejmout a povzbudit. Copak neviděl, jak velmi ho Hynkyung a Hankook milují?

„Mimochodem, oba dva tajně plánují další společné setkání. Tentokrát ale ve čtyřech. Řekl jsem jim, kdo jsi a že je vezmu příští neděli sebou do centra, aby tě mohli znovu vidět. A potom bych navrhoval společnou návštěvu Obřího akvária, to je Hanieho sen. A nakonec bysme si mohli vyjít někam na večeři. Třeba někam do italské restaurace. Podle Kooka jsou tvým nejoblíbenějším jídlem špagety.“

„To je pravda.“ Usmál se. Potom si připomněl, že ho zve jen kvůli chlapcům, a jeho úsměv se vytratil. „Ani nevíš, jak rád bych se zase s Hankyungem a Hankookem viděl. Ale v neděli bohužel odjíždím. Budu pryč tři týdny. Snad až se vrátím …“

Wonsik sebou trhl. „Víš toho o dětech dost, aby ti bylo jasný, že tři týdny jsou pro ně nepřečkatelně dlouhá doba. Jestli nic nenamítáš, sjednal bych tu schůzku přímo na místě, aby je to tolik nebolelo.“

„Bojím se, že to nepůjde, protože …“

„Nemusíš se omlouvat!“ Přerušil ho. „Varoval jsem je, že to takhle dopadne, že na nás nebudeš mít čas. Nevědí, co obnáší život hvězdy!“

„Nenechal jsi mě vůbec domluvit!“ Namítl Taek a snažil se v sobě potlačit vzrůstající hněv. „Hakyeon dojednal velké turné po obchodních domech v oblasti Busanu. Je to důležitá část naší zimní reklamní kampaně. Jako princezna Pohádka tam nesmím chybět! A klidně se může stát, že se turné v případě úspěchu prodlouží na delší dobu. Ale dávám ti své slovo, že okamžitě po svém návratu do Soulu k vám zavolám.“

Wonsik se na něj dlouho díval. Potom ho beze slov doprovodil k autu.

„Děkuju za krásný večer.“ Protrhl Tae tíživé ticho. „A i když tomu nevěříš, těším se, že se s chlapci zase brzo uvidím. Zavolám hned po svém návratu. Dobrou noc.“

„Dobrou noc.“ Náhodnému kolemjdoucímu by se mohlo zdát, že Wonsikův úsměv je opravdový, ale Taekwoon se nenechal zmást. Viděl jeho studené oči.

„Přeju ti, aby tvoje turné mělo co největší úspěch.“ Pronesl Wonsik sarkasticky. „A čím větší, tím lepší!!“ Zavolal k němu ještě cestou ke svému autu.

Taekwoon nasedl do svého auta a rychle zabouchl dveře. Vyčerpaně se opřel do sedadla a s hlavou v dlaních nevnímal rychle plynoucí čas.

Kim Wonsik byl jedna velká záhada. Jel s ním takovou vzdálenost jen proto, aby se ujistil, že ho Hankyung s Hankookem ještě uvidí. Ale zároveň se přiznal, že mu to má za zlé a naznačil mu, že mu nevěří.

Z očí se mu spustily slzy...