Bonus 2

 

Zdravím. Dnes přináším bonus č. 2, tedy úplně poslední díl povídky. Doufám, že povídka potěšila a bavila číst.
Příjemné čtení...
Hatachi

„Kluci jsou v pořádku, Taekwoone.“ Wonsikova pečlivě volená slova ho měly uklidnit, ale on vytušil, že mu neřekl celou pravdu.

„Nelži mi, Wonsiku. Prosím, řekni mi pravdu.“ Vytřeštěně sledoval doktorovu strhanou tvář, bělejší než jeho vlastní lékařský plášť. „Za všechno můžu já. Za všechno …“ Prudkými pohyby hlavy se snažil čelit nesnesitelné bolesti a zoufalství. „Proč jsem raději neumřel?“

Wonsik se sklonil, oběma rukama uchopil pevně jeho hlavu a donutil ho, aby se mu podíval do očí. „Slyšels, co jsem říkal? Těm mým uličníkům se vůbec nic nestalo. Právě teď sedí doma u večeře s paní Park.“

„Já … nemůžu tomu uvěřit. Opravdu jsou doma?“ Ujišťoval se a po tvářích mu stékaly horké slzy.

„Mám sem přivést náčelníka přístavní policie? Ten je totiž našel a hádej kde? V klubovně! Dřepěli na klavíru a čekali hezky v suchu za záchranáře. Nenamočili si přitom ani špičku nohy.“

V krku mu legračně zachrčelo. „Na klavíru?“ Hned se mu vybavilo letité rozladěné křídlo v rohu klubovny.

Wonsikova strnulá ústa se uvolnila a vzápětí se roztáhla do širokého úsměvu. Takhle bezstarostně se před ním ještě nikdy nezasmál. „Jsou to pašáci. Vzali si k srdci mou oblíbenou poučku a ta zní: zkáza číhá dole, záchrana nahoře a čím výš vylezeš, tím větší šanci máš na přežití.“

Nemohl by takhle vtipkovat, kdyby to nebyla pravda. Ostatně to potvrzovaly i jeho rozesmáté oči. Nesnesitelné vnitřní napětí opadlo a místo něj Taekwoon pocítil obrovskou úlevu. „Díky bohu, Wonsiku.“ Vzlykl. „Nic se jim nestalo.“

Wonsik se beze slov sklonil o trochu níž a jeho rty splynuly s těmi Taekwoonovými v dlouhém polibku, plném neočekávané něhy.
Bylo to tak neskutečně krásné, že by Taekwoon za ten jediný okamžik štěstí dal celý svůj život.

„Musím přesvědčit Hynkyunga s Hankookem, že jsi v pořádku a že máš všechny končetiny tam, kde mají být. Dáš mi ale určitě za pravdu, že to není dost dobře možné bez pořádného vyšetření.“ Něžně mu odhrnul z tváře zatoulaný pramínek vlasů. „Jen co zrentgenujeme hrudník, zavezu tě na pokoj a uděláme něco s tím tvým kašlem.“

Naléhavě mu stiskl ruku. „Já tady nechci zůstat. Nemohl bych se vrátit do hotelu? Slibuju, že bych tě ve všem poslechl na slovo.“

Wonsik se zachmuřil. „Potřebuješ si pořádně odpočinout. Jestli vůbec víš, co to je. Navíc nemůžu vyloučit zápal plic. Mě osobně by to nepřekvapilo, po to všem, co jsi zažil. Ale nemusíš se bát.“ Hřbetem dlaně mu přejížděl po tváři. „Nedovolím, aby se ti tady ubližovalo. A pokoj budeš mít sám pro sebe.“

Jeho slib Taekwoona ukonejšil. Jako lékaři mu stoprocentně věřil a byl vděčný, že se o něj tak pečlivě stará. Hluboko uvnitř ale pocítil rodící se bolestnou touhu, kterou probudil Wonsikův polibek a něžné doteky. „Nebojím se … jenom se mi zdá, že je to jako včera, co jsem seděl u postele svého umírajícího otce. Po infarktu. Mám na nemocnici ty nejhorší vzpomínky.“  Hájil se tak vehementně, až se z toho opět rozkašlal.

„Kdy přesně zemřel?“ Zeptal se vážně.

S obtížemi polkl. „Loni v srpnu.“

„Nedošlo mi, že by to mohlo být tak nedávno.“ Pronesl zamyšleně sám k sobě. „A dovolil sis po jeho smrti vysadit, abys ho oplakal a vyrovnal se s tím?"

Jen pokrčil rameny.

„Nic jiného jsem ani nečekal.“ Pronesl drsným hlasem. „Nedivím se, že ses tak přepínal, když …“

„Měl jsem zodpovědnost za svou práci.“ Oponoval mu Taekwoon.

„To nemyslíš vážně! Ve studiu neměl nikdo ani ponětí, kam si zmizel a že ses odhlásil z hotelu.“ Odmlčel se. „Jdu se podívat, jestli už jsou hotové výsledky.“ Ukončil rázně rozmluvu a otočil se.

„Wonsiku …“ Zavolal ho nazpátek.

Úzkostlivě přispěchal k jeho lůžku. „Co je? Bolí tě něco?“

Zvlhčil si okoralé rty, než promluvil. „Nemohl bys, prosím, zavolat Hakyeonovi?“

Na Wonsika zapůsobila jeho žádost přímo ničivě. Nic neřekl, nehýbal se, místo rtů měl jen bílou sevřenou linku. „Potřebuješ ho, Taekwoone?“ Ozval se nakonec nejistým hlasem.

Ve vzduchu viselo podivné napětí, jako kdyby na jeho odpovědi záleželo víc, než by si byl schopný uvědomit. „Ne.“ Odpověděl konečně. „Ale měl by vědět, co se stalo. Právě připravuje další turné princezny Pohádky a počítá se mnou co nejdřív. Tedy hned jak se uzdravím.“

„Jestli máš zápal plic, může trvat i několik měsíců, než ti dovolím jít do práce. V tomhle stavu by tě nechal odjet na další turné jen blázen!“

„Prosím, neříkej to Hakyeonovi.“ Zvedl hlavu. „Rozhodně ne stejnými slovy. Stačilo by, kdyby se dozvěděl, že budu potřebovat ještě jeden týden, než budu schopný vrátit se domů.“

„Cha Hakyeon se musí dozvědět pravdu.“ V očích se mu nebezpečně zablýskalo. „Je na čase, aby si uvědomil, že ses nehorázně přepínal. Tohle … tohle je výsledek.“ Vzplanul spravedlivým hněvem a Taekwoon se před ním instinktivně skryl pod pokrývku. „Za den toho zvládáš víc, než ostatní za týden. Televizní pořady, vystoupení, nahrávání, soutěže … ale kde zůstává čas pro samotného Jung Taekwoona?“

„A co můj příjezd sem? Myslíš si, že jsem tu pracovně? Chtěl jsem vidět Hankyunga s Hankookem, tak jsem se sebral a odjel. Ve svém volném čase …“

„Přesněji na den a noc.“ Doplnil Wonsik s úšklebkem. „A když jsi splnil, co jsi slíbil klukům, chceš rychle odjet, abys ještě rychleji vyplnil další Hakyeonovi příkazy.“

Vyčerpaně zavřel oči. „To jsem neměl v úmyslu, Wonsiku!“

„Tomu nevěřím.“ Rukou si projel ve vlasech. „A nepřesvědčíš mě o tom. Došlo mi, že ses nemohl dočkat, až odtud vypadneš. Neposlechl jsi mě a odhlásil ses z hotelu. Lhal jsi mi, že už nemáš horečku. Mám pokračovat?“

„To všechno, protože jsem nechtěl zklamat kluky. Prostě jsem nemohl celý den zůstat v posteli. To bych jim nemohl udělat.“ Všechno to byla pravda, ale hlavní důvod mu dost dobře nemohl prozradit. Umínil si, že Wonsik se nesmí dozvědět, jak zoufale ho miluje.

„A co to pronajatý auto?“ Jeho tichý hněv působil mnohem děsivěji než otevřený výbuch před chvílí.

Taekwoon, neschopný slova, k němu upínal oči přetékající ohromeným údivem. Jak o tom může vědět?

„Pane doktore, můžeme udělat ty rentgenové snímky.“ Jakýsi mladík v bílém plášti odhrnul závěs.

Taekwoonovi spadl kámen ze srdce. Mladík nemohl přijít ve vhodnější okamžik.

Wonsik se k němu otočil a kývl. „Řekněte Jaemu, že ty snímky chci co nejdřív.“

„Ano, pane doktore.“

 ***

Dalších osmačtyřicet hodin se Taekwoon budil jen na podávání léků. Po krátkém vyrušení okamžitě upadal znovu a znovu do hlubokého bezesného spánku. Stěží vnímal okolní svět. Wonsik do jeho pokoje přicházel v pravidelných intervalech ve dne i v noci. Nemluvil, jen kontroloval, jestli je všechno tak, jak má být.

Taekwoon dával Wonsikovi postupně za pravdu. Došlo mu, že se opravdu příliš nešetřil. Jeho blízcí si jej často dobírali pro jeho až přehnanou svědomitost. Bylo pro něj nepředstavitelné nesplnit daný slib. Tento povahový rys zdědil po svém otci. Teď měl čas o tom přemýšlet.

 ***

Když třetího dne ráno otevřel oči, uviděl kolem sebe záplavu květin a na nich připevněné kartičky s pozdravy od svých spolupracovníků ze studia. Nechybělo tam snad ani jedno jméno. Takže Wonsik už Hakyeonovi volal, blesklo mu hlavou.

Hongbinův vzkaz ho rozesmál. „Můj milovaný. Jestli ti ten doktůrek zkřiví jediný vlásek na tvé roztomilé hlavince, bude toho moc litovat. Tvůj hrdinný princ Hongbin.“

Hakyeon mu jako obvykle poslal bílé karafiáty. V kartičce od něj stálo: „Nikam nepospíchej. Až budeš zcela v pořádku, přijedu si pro tebe. Hakyeon.“

V poledne přišel Wonsik, shodou okolností právě ve chvíli, kdy volala Kwon Boah. Kvůli Wonsikovi ukončil hovor s ní předčasně. Bylo to k něčemu dobré. Nestačila se ho zeptat, jak to s ním bude v zimní sezóně. Neuměl si představit, co bude druhý den, natož pak za měsíc nebo za dva. Proto nechtěl mluvit o svých závazcích k pěveckému sboru.

Měl Boah rád a věděl, že ani on jí není lhostejný. Jejich vztah se ale ustálil na čistě přátelské vlně. Pozvala ho sice několikrát na kávu či sklenku vína, jenomže on nikdy nezatoužil spočinout v její náruči.

Položil sluchátko a obrátil se k Wonsikovi. Ten najednou odněkud vykouzlil dokonale pravidelný stromeček, obsypaný krvavě rudými poupátky růží. Snad nikdy neviděl něco tak krásného a dokonalého.

Třesoucíma se rukama uvolnil kartičku s věnováním. Stálo na ní: „Jedinému opravdovému princi od Hankyunga a Hankooka.“

Naklonil se a zhluboka vdechoval vůni té nádherné miniatury. Nepochyboval, že ho chlapci chtěli potěšit, ale byl to Wonsik, který na všechno dohlížel a kdo vybral tak neobvyklý a překrásný dárek.

„Taky pro tebe něco mám.“

„Už tak jsi toho pro mě udělal až moc.“ Špitl skromně a opřel se o polštář. Jejich oči se konečně setkaly. Byl tak neuvěřitelně přitažlivý, v kávově hnědém roláku a o odstín tmavších kalhotách. Vůbec nevypadal jako doktor. „Já nenacházím slov. Je to od nich tak milé …“

Zatím co mluvil, snažil se Wonsik udělat pro růže místo na přeplněném stole. „Máš hodně obdivovatelů, kromě Hanieho a Kookieho.“

„Ale nikdo pro mě neznamená tolik.“ Zareagoval okamžitě, aby Wonsik nemohl pokračovat. „Před chvílí zvonil telefon, ale když jsem to zvedl, bylo na druhém konci hrobové ticho. Bojím se, že jsi klukům řekl, aby mi sem nevolali.“

Wonsik přistoupil k jeho posteli a zadíval se do tabulky s teplotním grafem. „Řekl jsem jim, že bude nejlepší počkat na výsledky všech tvých testů.“

„A?“ Zrychlil se mu tep.

„To je můj dárek.“ Podíval se mu přímo do očí. „Všechno je negativní. Což jinými slovy znamená, že nemáš zápal plic.“

„Díky bohu.“ Rozesmál se šťastně. „A to všechno je tvoje zásluha, Wonsiku.“

„Mám pro tebe ještě něco.“ Zářivě se usmál. „Za minutku ti ošetřovatelka přinese oblečení, do kterého ti pomůže. Potom si tě vezmu s sebou k nám domů.“

„Cos to říkal?“

„Že máš bronchitidu neboli zánět průdušek a že potřebuješ několik týdnů nepřetržitého lékařského dohledu. Pokud vyloučíme další komplikace, mohl by se tvůj zdravotní stav začít rychle lepšit. Samozřejmě pod podmínkou, že celou tu dobu budeš jen a jen odpočívat. Vím, jak moc se ti to nelíbí. Myslel jsem, že by ti mohlo být u nás líp. Kromě toho budu mít jistotu, že pod mou vlastní střechou se budeš řídit mými pokyny. Taky potřebuješ někoho, kdo by se o tebe staral. Neznám nikoho lepšího než je paní Park. Je v důchodu, ale než přišla ke mně, pracovala jako ošetřovatelka. Oba uděláme maximum pro tvou brzkou rekonvalescenci. V naší péči bys za pár týdnů měl být jako rybička.“

Taekwoon odvrátil hlavu. Tohle si nedovedl představit ani v tom nejdivočejším snu. Ale ve chvíli, kdy mu to celé došlo, si uvědomil, že už teď pláče nad dnem, kdy se bude muset vrátit do svého prázdného bytu.

„Nezamlouvá se ti to?“

Neočekávaná otázka ho vrátila do reality. „Mám dojem, že jsem v šoku.“ Zašeptal a obával se uvěřit tomu, že před chvilkou v doktorově hlasu zaslechl smutek. „Všechno by kvůli mně bylo vzhůru nohama. A nejvíc bys to odnesl ty sám, Wonsiku.“

„A co kdybych ti řekl, že v tom Hankyung vidí jedinečnou šanci, jak odčinit všechno, co se stalo?“

Taekwoon to nechápal. „Vždyť se omluvil!“

„Ano, ale byl to především on, kdo tě vytáhl na ten výlet. A to všechno jen kvůli hracím automatům.“

Vytřeštil na doktora oči. „Nerozumím, co s tím vším mají společného ty zatracené automaty. Já jsem si taky zahrál.“ Plamenně se zastával dětí.

„Víš, jak se trápil kvůli té lži, co napsal do soutěže. Měl bys ho vidět teď. Souží se kvůli tomu, co se ti stalo.“

„To je přece absurdní! Vždyť jsem to byl já, kdo je dostal do tak strašného nebezpečí. Ne Hankyung, ale já bych měl prosit za odpuštění!“

„Nebyli poprvé na vodě. Skoro každý víkend jsou se mnou na jachtě a zažili už mnohem horší situace. Tys nemohl předpokládat, že se něco stane. Ani nikdo jiný.“ Odpověděl přísně. „Jestli jsem ti připadal nervózní, pak to bylo kvůli tobě. Moc jsem se o tebe bál. Nechci ani pomyslet, co mohla způsobit ledová voda tvému oslabenému organismu. Díky bohu, že sis navlékl záchrannou vestu. Zachránila ti život, Woonie.“

„Díky Hankyungovi.“

„Cože?“

„Neústupně trval na tom, abych si ji oblékl. Je ti tak strašně podobný.“ Usmál se a doufal, že ho tím rozveselí. Byl ale zabraný do svých trýznivých myšlenek.

„Od té srážky jsou stále ještě nezvěstný čtyři lidé. Když jen pomyslím …“ Zaťal ruce v pěst.

„Nemyslím na nic jiného než na tvoje kluky a na to, co se jim mohlo stát.“ Rukama si zakryl obličej. „Jestli máš ale pocit, že to Hankyungovi pomůže a že si tím nezpůsobíš příliš mnoho komplikací … Neumím si představit nic úžasnějšího  než být obklopený dvěma úžasnými andílky a nejobletovanějším doktorem široko daleko.“ V očích mu zaplály šibalské ohníčky. „Sestřičky od rána do večera nemluví o ničem jiném. To je pořád pan doktor Kim tohle … pan doktor Kim tamto … Pan doktor Kim támhle … Neříkej, že o tom nic nevíš.“

„Koukám, že čím dřív tě tady odsud dostanu, tím líp. A navíc jsem slíbil, že budeš doma dřív, než se kluci vrátí ze školy.“

„Wonsiku … přiděláváš si kvůli mně tolik starostí.“ Tonul v rozpacích.

Jeho oči byli plné něhy, ale promluvil z něj lékař. „Někdy to zas není tak špatné. Nebudeš mít žádné povinnosti, žádné stresy, úplně se uvolníš a to se musí příznivě projevit na tvém zdraví. Nemluvě o tvé duši. Naordinuju ti spoustu odpočinku, žádnou odpovědnost, výživné jídlo a spoustu čerstvého vzduchu.“

„Nezahrávej si s ohněm, Wonsiku. Když si mě takhle rozmazlíš, nebude se mi od vás chtít, až přijde čas. Pomyslels na to?“ Musel to celé něčím zlehčit. Začínal mít totiž pocit, že blázní.

„Od dětí bys nedostal ani jeden hlas proti. To vím naprosto jistě.“

„A nebojíš se místních tamtamů? To víš, nový muž v tvém domě …“

„S tím počítám.“ Usmál se na něj tak, že se Taekwoonovi málem zastavilo srdce. „Krásný mladý muž v mém domě by přece měl způsobit paniku rychlostí blesku. Přinejmenším na mé klinice.“

Taekwoon na to měl ale jiný názor. „Mohlo by to poškodit tvoji pověst. To bych si nerad vzal na svědomí.“

„Zvědavost sem přiláká víc pacientů, hlavně pacientek. Co ty na to?“

„Nedělám si legraci, Wonsiku. Kromě toho jsem se doslechl, že si na svou klientelu nemusíš stěžovat. Tenhle druh reklamy nemůžeš potřebovat!“

„Třeba to nezvedne mou společenskou prestiž.“ Trval na svém Wonsik. „Ale představ si, jak všichni z mého okolí budou uvrženi do příšerné nejistoty – přestal už místní doktor truchlit nad smrtí své ženy a našel si novou lásku? Budou se sjíždět klepny z širokého okolí, aby daly hlavy dohromady. Nejlepší na tom všem je, že tě tady nikdo nezná.“

Jeho škádlení Taekwona znepokojovalo. „Potřeboval bych svou peněženku. Je v kufru. Rád bych zaplatil svůj účet za pobyt tady.“

Vykročil ke dveřím. „To už je zařízený. Teď přijde sestřička a pomůže ti s oblíkáním. Já zatím seženu někoho, kdo odtáhne tuhle rajskou zahradu.“ Ukázal na stůl plný květin.

„Nejraději bych je tady nechal. Nemohly by je sestřičky rozdat ostatním pacientům? Chtěl bych si s sebou vzít jen ten růžový stromek.“

Potichu si ho prohlížel. „Opravdu?“

„Rád bych si ho nechal navždycky. Jestli mi teda někdy neuschne.“

„Dobře, za chvilku se pro tebe vrátím.“ Zvedl se. „A snad se na mě nebudeš zlobit, že jsem musel hrábnout do tvých věcí. Neměl bys co na sebe. Naštěstí jsi vyvázl z té srážky v lepším stavu než tvoje oblečení.“

Taekwoon něco rozpačitě zamumlal. Ale ta představa, že se probíral jeho osobními věcmi, ho zbavovala dechu. Zdálo se mu to tak intimní.

Do místnosti okamžitě po lékařově odchodu vplula usměvavá sestřička a přinesla mu tmavé spodní prádlo, šedé tepláky a bílé volnější triko.

Během chvíle byl připraven na cestu do nového domova…