neděle 19. prosince 2021

3. kapitola


 

Zdravím. I dnes přináším další díl povídky. 
Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Stmívalo se, když Jongup kličkoval mezi loužemi v jejich ulici, mateřskou intuicí poplašený na nejvyšší míru. Odpoledne strávil v seniorském klubu, kde pomáhal paní s přípravou tradičních jarních čajů. Paní Jang, Keunsukova matka, která Jonghuna hlídala po škole, volala právě, když dojídali snídani a ptala se, jestli by Jonghun nechtěl odpoledne k nim. Jangovi bydleli přes ulici, ale když se tam Jongup po cestě domů stavil, řekla mu paní Jang, že Jonghuna přestalo bavit koukat se na televizi a šel domů, protože prý musí shrabat dvorek.

Jongup věděl, že by jeho bratr koukal na televizi pořád, kdyby mu to dovolil a okamžitě pojal podezření. Věděl také, že by jeho bratr radši chodil po rozbitém skle, než hrabal dvorek. Když tak o tom přemýšlel, Jonghun se choval divně, už když se vrátil z té své vyjížďky na kole, ale on tak pospíchal, aby už byl pryč, že si toho nevšímal. Ale teď mu to došlo.

Jeho bratr měl něco za lubem, o tom nebylo pochyb. Jen doufal, že to přirovnání o tom rozbitém skle nebyla předtucha. Jonghun naposledy dobrovolně hrabal dvorek, když prohodil baseballový míček oknem garáže pana Kim.

Světlo z okna kuchyně vytvářelo v časném soumraku matný obdélník a Jongup se zamračil. Malý chlapec neměl v domě co dělat, když ho paní Jang hlídala. Leda že by mu to dovolila.

Obešel šeříkový keř na rohu a skoro zakopl o hrábě. Uprostřed travnatého dvorku uviděl velkou hromadu staré shrabané trávy. To nebylo dobré znamení.

„Ahoj, bráško.“

Jongup vzhlédl. Chlapec seděl na zadních schodech a rukama si objímal kolena. Zastavil se tedy pod schody a podíval se na něj, ale než stačil promluvit, ozval se chlapec sám a chvějícím se hlasem ho ujišťoval, že neporušil dohodnuté pravidlo. „Jen jsem si šel dovnitř dát něco do pokoje, bráško. Nezůstal jsem tam.“

Jongup se cítil provinile. Nerad malého peskoval. Přes všechny ty průšvihy to byl hodný kluk. Polkl, aby uvolnil náhle stažený krk, vyšel po schodech a jeho úzkost ještě vzrostla, když uviděl poplašený výraz na chlapcově obličeji. Sklonil se k němu, odhrnul mu vlasy z obličeje a zastřeným, měkkým hlasem se zeptal: „Tak co je, loupežníku?“

Vzhlédl, pak rychle vstal, ruce si otřel o džíny, oči nervózně rozšířené. „Musím ti něco ukázat, Jongupie.“

Jongup, dojatý jeho úzkostí i nadějí, která mu blýskla v očích, mu otřel špinavou šmouhu z obličeje a pobídl ho, aby šel dovnitř. Sundali si kabáty a byli už na půli cesty halou, když Jonghun konečně sebral odvahu. „Našel jsem ho, bráško. Neměl kam jít. Nemohl jsem ho tam nechat. Tak jsem ho přivedl domů. Prostě jsem ho musel přivést domů.“

Jongup už věděl, co přijde. Zavřel oči a připravil se na nejhorší. Naposledy ‚prostě musel‘ něco přinést domů loni na jaře. Tenkrát to bylo sedm žab, které uhnízdil v akváriu pod jeho postelí. Trochu ho uklidnilo, že na žáby je ještě brzy.

Ne, rozhodně to nebyly žáby. Byl to pes. Veliký pes, který se rozvaloval na chlapcově posteli, hlavu na předních tlapách a tvářil se, jako by právě objevil psí nebe. Když Jonghun vešel, pes vztyčil uši, zvedl hlavu a ocasem začal otloukat postel. Chlapec si vedle něj kleknul a obličej zabořil do huskyho srsti. Pes si třel čumák o jeho hruď a Jongup obrátil oči k nebi. Pes. Jak mu tohle rozmluví?

Jonghun pohladil psa po hlavě. „Tohle je můj bráška Jongup, Bomi,“ řekl významně, jako by Jongup byl námětem jejich předchozí konverzace. Bomi s šarmem politika zvedl hlavu, podíval se na Jongupa a usmál se na něj tak neodolatelným, poťouchlým psím úsměvem, že něco takového nikdy neviděl. Skoro se zasmál. To mu tak ještě scházelo, další podvodník.

Pobaveně zavrtěl hlavou a opřel se o dveře. „Nepřeháněj to, pejsku. A ty,“ zvedl na bratra varovně ukazováček, „mi to koukej vysvětlit.“

Jonghun cítil, že se situace vyvíjí příznivěji, než čekal. Mohl se přerazit, jak vysvětloval. Řekl mu, jak našel psa, jak se toulal kolem kolejí. Jak si byl jistý, že nemá kam jít. „Vsadil bych se, že ten člověk, co mu patřil, už ho nechce a že jel po silnici a uviděl město.“ Celý vzrušený svou teorií Jonghun pokračoval. Oči dokořán. „Nemá kam jít, Jongie. A měl hlad a žízeň a byl strašně rád, když jsem ho vzal dovnitř. Vsadil bych se, že byl dlouho ztracený. A nemá ani obojek ani nic.“ Přesně věděl, na kterou strunu zahrát a vyrazil do posledního útoku. „A nemá nikoho, kdo by se o něj staral, než nás. A přece ho nemůžeme nechat venku.“

Jongup si založil ruce na prsou a zkoumavě se zahleděl na svého bratra. Věděl až moc dobře, co na něj hraje. Znovu se podíval na psa, který měl zvednutou hlavu, uši nastražené, jako by dychtivě čekal na odpověď. Jongup potlačil úsměv. Ten pes je ještě horší než Jonghun. Znovu se podíval na bratra a přemýšlel, co dělat. Nakonec promluvil: „No dobře, kamaráde. Domluvíme se takhle. Může tady zůstat dneska večer a zítra. Ale v pondělí ráno se poptám, jestli někdo neví, čí by mohl být. Když nic nezjistím, dám do novin inzerát.“ Když uviděl, jak se smutně nahrbil, měkce mu vysvětlil: „Je dost možné, že ho někdo ukradl jeho pánovi, Hunie. A nějaký jiný chlapec ho třeba hledá.“

Jonghun sklonil hlavu a tiše si popotahoval za díru v tričku. Dlouho bylo ticho, pak chlapec projel rukou psí srst. Zvedl hlavu a podíval se na bratra se směsí naděje a zklamání. „A když si pro něj nikdo nepřijde,“ řekl tiše, „necháme si ho?“

Jongup se na něj díval a cítil, že ho nemůže připravit o tu naději. „Když se o něj nikdo nepřihlásí, budeme o tom přemýšlet.“ Podle toho, jak se mladší z bratrů zatvářil, pochopil, že se domnívá, že ho dostal. A nebyl si jistý, jestli to není pravda.

A malý Jonghun rozhodně pracoval na tom, aby si to nerozmyslel. Po večeři se on a pes natáhli v obýváku na podlahu a pustili si televizi. Byl na ně hezký pohled, jenže Jongup se nemohl zbavit dojmu, že to je jen další zbraň proti němu. Chlapec ležel s hlavou opřenou v psí srsti, nepřítomně drbal to zvíře za ušima a pronášel k němu věty, které byly víc než zjevně určeny především bratrovým uším. A pes taky nebyl žádný hlupák. Kdykoliv starší vešel do pokoje, zvedl hlavu, zavrtěl ocasem a lichotnicky se zašklebil. Zkrátka dělal po psím způsobu, co mohl, aby se mu vlísal do přízně. Povzdechl si a začal přemýšlet, kolik bude stát plot kolem zadního dvorku.

Položil na koberec před Jonghuna mísu pražené kukuřice a suše podotkl: „Předpokládám, že bude chtít vlastní mísu.“

Jonghun nespustil oči z televize a zasmál se. „Kdepak, může jíst z mého talíře.“

Jongup povytáhl obočí. Měl chuť se usmát, ale neodvážil se to udělat. Jonghun už si teď myslel, že má vyhráno. „Ale aby bylo jasno … jestli se mu udělá zle tady na koberci, tak to utřu tvým nejmilejším hokejovým trikem.“

Malý chlapec se prudce obrátil a pohoršeně se na bratra podíval. „Chceš říct, že bys mým dresem s Waynem Gretzkym utřel psí blití?“

„Jestli se pozvrací na koberci, tak to udělám.“

Jonghun chtěl něco říct, když pes zvedl hlavu a nastražil uši. Pak se vydrápal na všechny čtyři právě ve chvíli, kdy někdo prudce zaklepal na přední dveře. Pes se rozštěkal a Jongupem projela panika. Tohle bylo malé město, nikdo tady nechodil předními dveřmi.

 

Himchan stál ve tmě na verandě, připraven rozsekat ty zatracené dveře na kousky. Neměl náladu na žádné nesmysly. Hlava mu hrozila výbuchem, bolest v žebrech byla nesnesitelná a už měl sakra až po krk všech těch podělaných nepříjemností, které si dneska užil. A až dostane toho zatraceného kluka do rukou, tak -

Světlo nad dveřmi se rozsvítilo a Himchan si přitiskl pěsti k bokům, připravený k boji. Jestli tomu psovi zkřivili jediný chlup -

Dveře se otevřely a Himchan se chystal začít křičet, ať už za nimi bude kdokoliv. Ale nezmohl se na jediné slovo. Měl pocit, že přišel o všechnu rovnováhu.

Silnější vítr by ho byl odfoukl. Štíhlý, málem až hubený, tam stál v malé loužičce světla. Oči doširoka otevřené, měděné vlasy jako divokou svatozář kolem vážného, jakoby opuštěného obličeje. Ten způsob, jakým stál - jednu ruku na dveřích, to, jak mu kolem štíhlého těla visel obrovský zelený svetr – to mu z hlavy vyhnalo všechno, co chtěl říct a Himchan dokázal myslet jen na Johanku z Arku. Byl v něm podivný náznak bojovníka. Pod upřeným pohledem jeho chladných čokoládových očí si připadal podivně bezvýznamný. Himchan se nerad cítil bezvýznamný.

V jeho hlase byl chlad, který ho dráždil. A Himchan už byl dost podrážděný. Zahnal pocit, že s ním někdo právě otočil hlavou dolů. Zhluboka se nadechl, ale žebra se mu připomněla tak, že toho v polovině nechal. To ho rozčílilo ještě víc. „Bydlí tady rodina Moon?“

Jongup zvedl hlavu a podíval se mu přímo do očí. „Ano, bydlí.“

„Máte bratra jménem Jonghun?“

Malinko přivřel oči, jako by se chtěl bránit. „Ano.“

Nelíbilo se mu, jak se na něj mladík díval shora. Přešlápl na místě a zamračil se na něj. „Vážený pane, váš bratr mi ukradl psa. A já chci -“

Jongupovi se oči zúžily ještě víc. Založil si ruce v bok a přerušil ho. „Můj bratr vám psa neukradl. Myslel -“

Přerušilo jej hlasité štěkání a kolem něj proletěl Horangi, nebo spíš se prodral úzkou mezerou mezi jeho nohama a zdí, až mu skoro podrazil nohy. Čtyřicet kilo v pohybu vylétlo do vzduchu, aby přivítalo Himchana a zasáhlo ho přímo do prsou.

Himchan potlačil zasténání. Zavřel oči a zaklel. Měl pocit, že mu právě ten zatracený pes dorazil to, co mu ze žeber ještě zbylo. Zaťal zuby, aby nezačal brečet bolestí. Ukazováček si přitiskl na kořen nosu a v duchu si říkal, za co si tohle zasloužil. A to všechno proto, že chtěl pomoci kamarádovi.

„Stalo se něco?“

Himchan podrážděný celou tou podělanou situací, podrážděný svou vlastní reakcí při prvním pohledu na zrzavého mladíka, podrážděný svým podrážděním, ale obzvlášť podrážděný tím mladíkovým soucitným tónem, opatrně vydechl, pak zvedl hlavu a naštvaně se na mladíka podíval. „Chci jen svého psa,“ procedil mezi zaťatými zuby. „Pak chci sednout do auta, vrátit se do tábora a spolykat celou lahvičku ibumaxu.“ Luskl prsty a mávl na Horangiho, aby šel s ním. Pak mladíka ještě varoval. „A koukejte říct tomu svýmu bratrovi, ať dá od mýho psa ruce pryč!“

Ozval se tichý, nejistý, plačtivý hlásek, lítost v každé slabice. „Mrzí mě to, pane. Nevěděl jsem, že je to váš pes.“

Himchan si najednou připadal jako prvotřídní hulvát. Obrátil se a uviděl malého chlapce. To se ti povedlo, Chany, pomyslel si znechuceně. Teď si vyléváš svou špatnou náladu na malých dětech.

Než měl možnost odpovědět, zkusit se omluvit, ten mladík si přitáhl chlapce k sobě ochranným, chlácholivým gestem. Naposledy se na Himchana zamračil, popošel a zavřel dveře. Světlo zhaslo.

Himchan pohlédl k nebi a zaklel. Vždyť to byl malý chlapec, ne nějaký zločinec. Těžce povzdechl, sklonil hlavu a promnul si oči. V duchu uznal, že se choval jako neprostý idiot. Vyděsit toho kluka bylo už dost špatné, ale že vyděsil ještě mladíka, to bylo příliš. A on ho vyděsil. Viděl na jeho tváři ten divný výraz, když zavíral dveře.

Znovu těžce povzdechl, mávl rukou na psa a znechuceně polohlasem zavrčel. „Vypadneme odtud, Horangi. Když to takhle půjde dál, tak příště budu řvát na staré důchodce.“

 ***

Jongup stál u okna v obýváku, ruce založené na prsou a díval se, jak suchými větvemi stromů probleskuje světlo pouliční lampy. Bylo jedenáct a on by už měl být v posteli, ale věděl, že stejně nedokáže usnout.

Nestávalo se mu často, že by ho pronásledovala minulost. Ale ten tmavý, rozzuřený cizí člověk, který se objevil u dveří, kdoví proč otevřel dveře dávno zapomenutým citům. Vzpomínkám na to, jak osamělý a zničený se cítil, když je náhle opustili rodiče a zanechali ho samotného s šestiletým bratrem. Bylo mu teprve dvacet, byl tak vyděšený a citově zraněný. Najednou mu zase bylo dvacet let. Cítil se sám a nepatřičně hloupě. A z nějakého důvodu v něm ten rozzuřený člověk vyvolal právě tyhle pocity.

Podíval se jinam, z rukávu trička si sebral smítko a začal ho zamyšleně mnout mezi prsty. Vždyť to byl úplně cizí člověk, neměl by se kvůli němu cítit takhle. Kvůli ničemu by se neměl takhle cítit. Pohrdlivě se usmál. Vždyť on taky nebyl dokonalý. Pravda, měl tvář jako na plakáty. Tmavý, divoký, vypadal jako desperát. Ale dokonalý? Byl to trochu moc velký hulvát, než aby byl dokonalý. Přivřel oči. Hulvát, který obvinil jeho malého bratra, že mu ukradl psa.

„Bráško?“

Otočil se a zalila ho vlna soucitu, když uviděl chlapce stát ve dveřích. „Máš být v posteli,“ odpověděl, ale znělo to hodně něžně.

„Já vím. Ale mě to s tím psem vážně mrzí,“ řekl nejistým, přeskakujícím hláskem. „Já myslel, že je to tulák, bráško. Nikdy bych nikomu psa neukradl.“

„Já vím,“ řekl tiše.

Jonghun si otřel oči rukávem od pyžama a pak nešťastně řekl: „Říkal tábor. Myslíš, že myslel ten nový stavební tábor tam u silnice?“

„Asi ano.“ Bylo mu ho líto. Šel a sklonil se k němu, pohladil ho po vlasech. „Snažil ses udělat jenom to, co jsi považoval za správné, Hunie,“ řekl měkce. „Myslel sis, že ten pes potřebuje, aby se o něj někdo staral, tak si ho přivedl domů. Nemusíš si to vyčítat.“

Malý se tvářil nešťastně a těžce polkl. „Já nemám rád, když se na mě někdo zlobí.“

Pohladil ho prstem po krku a trochu křivě se na něj usmál. „Ani já ne.“

Chlapec mu položil ruce kolem krku. Bylo to pro něj tak netypické gesto, že ho Jongup objal a silněji stiskl. Občas měl Jonghun na tak malého kluka moc veliké svědomí. Polkl knedlík, který se mu už zase dělal v krku a pomalu kolébal bratra v náručí.

Rodil se v něm vztek. Tak pán z plakátu bydlí v táboře, co? No až přijde do banky uložit peníze, ještě mu to spočítá.

1 komentář:

  1. Ach Chany, ty jsi moula. Takhle si vybít zlost na neviném... Kam zmizely tvé způsoby?

    OdpovědětVymazat

13. kapitola

  Přeju příjemné čtení... Hatachi