4. kapitola

 

Zdravím. I dnes další kapitola. Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Tao seděl na terase a pozoroval svého synovce.

„Baziii!!!“ Vykřikl, když kotě uviděl. Vzal jej do náruče a tisknul si ho k sobě. „Bazi.“ Opakoval šťastně.

Pokaždé, když Kayee promluvil, připadalo to Taovi jako zázrak. Každé jeho slovo znělo jako rajská hudba. Ale pořád byl otřesený tím, co provedl.

Paní Lin seděla vedle něj a snažila se ho přemluvit, aby si dal skleničku vína s ní. Tao odmítal, ale paní Lin byla jeho historkou tak vyvedená z míry, že se musela napít aspoň sama.

„Myslím, že to je správné. Ten chlap Baziho ukradl, tak jsem si ho vzal zase zpátky.“ Řekl Tao přesvědčivým hlasem.

„Já bych to udělala taky tak.“ Přitakala mu.

„Sice jsem na něj mohl počkat a všechno mu vysvětlit, ale nevypadal jako někdo, s kým by se dalo rozumně mluvit.“ Hájil se dál Tao.

„Se zlodějem? To těžko.“ Dala mu za pravdu.

„Byl to děsně velkej chlap.“ Pokračoval Tao. „Byl neoholenej a jeho vlasy taky potřebovaly ostříhat. A vůbec…vypadal…vypadal jako pirát. A ten jeho člun byl hroznej. Určitě by chtěl peníze nebo tak něco…“

„Kdepak…s takovým chlapem nemá cenu se bavit.“

Tao jen přikývl. Bazi vypadal, že je v pořádku, ale při chůzi trochu kulhal na přední tlapku. Další důkaz nedbalosti toho muže.

„Co kdyby Baziho nechtěl vrátit? Co bych mohl dělat? Zavolat na policii jistě, ale tam by se mi jen vysmáli.“

„Řekli by, ať je neobtěžuješ a měli by tě za blázna.“

„A kdybych to dal k soudu? Bylo by to jen slovo proti slovu.“ Přemýšlel nahlas Tao. „A štěstí mého synovce by bylo ohroženo.“

„Je to zázrak slyšet ho znovu se smát. Je to boží dar, Tao.“

„Kromě toho…nemám tolik peněz, abych mohl jít k soudu. Život tady stojí hodně. No…víc, než jsem si myslel.“

„A nejen to…je tady ještě něco horšího.“ Zamumlala.

Tao se na ní tázavě podíval. Byl příliš zaujatý svým pocitem viny a zároveň obavami. Teprve teď začal vnímat, co se kolem něj děje. „A co?“

Paní Lin se zamračila. „Nejdřív si dám ještě jednu skleničku.“ Vzala lahev a nalila si plnou skleničku.

Tao ji překvapeně pozoroval. Co ji znal, nikdy nevypila víc než jednu skleničku vína.

„Jde o toho muzikanta. Toho blázna Krise Wu. Slyšela jsem, že chce tady koupit všechny chatky. A že je do jedné zbourá. Prý chce mít jen pro sebe celou pláž.“

„Naše chatky? Chce od pana Funga koupit naše chatky? A zbourat je?“ Tao na ni jen nevěřícně koukal.

„Přesně tak. Asi chce být mořským králem nebo šejkem a potřebuje ubytování pro svůj harém.“

„Ale…ale…vždyť nám to pan Fung pronajal.“ Protestoval Tao. „Co se stane, když to někomu prodá?“

„Stát se může cokoliv, zlato.“ Svraštila čelo. „Třeba nás vyhodí, aby byla pláž jen jeho.“

„To přece nemůže udělat, ne?“ Tao pocítil strach, i když z jiných důvodů. „Nebo může?“

„Ale jistě že může. Přesně to se stalo v domě, kde jsem dřív bydlela. Celý ho koupil někdo jiný a jen tak zvýšil nájem. A taky změnil domovní řád. Vyšší zálohy na pojištění, žádná zvířata. Dokonce žádné děti.“

„Cože? Ani zvířata a ani děti?“ Zděsil se Tao.

Oba se podívali na Kayeeho. Bazi dováděl a plížil se za Moonem kolem bazénu a Kayeeho oči rozzářeně sledovaly kotě i pelikána. Pak chytil Baziho do náruče a znovu ho k sobě přitiskl.

„Ach babi, co budu dělat?“ Vydechl. „Kayee se Baziho nikdy nevzdá. A nic tak levného už neseženeme.“

„Já vím, dítě.“ Smutně na něj pohlédla. „Ale třeba si děláme zbytečné starosti. Možná to pan Fung ani neprodá. To nikdo neví. Neměla jsem ti radši nic říkat.“

„Ale ne. Jsem rád, že jste mi to řekla. Horší by bylo, kdybych na to nebyl připravený.“ Potřásl hlavou.

Pozoroval Kayeeho, jak sedí s Bazim na klíně u bazénu. Vypadal tak šťastně, skoro jako dřív. A věděl, že tím, že se vrátil Bazi, nastanou nové problémy. Rozhodl se, že neposlechne pana Funga, i když mu vyhrožoval, že je všechny tři vyhodí a nenechá kocourka spát venku. Nechtěl riskovat, že jim ho znovu někdo ukradne. A třeba nový majitel může být ještě horší.

Jejich budoucnost byla plná otazníků. Jedno ale věděl jistě. Kvůli Kayeemu by nikdy nemohl dát Baziho pryč. Ať je klidně vyhodí, ale kocoura se nevzdá. Nikdy.

 ***

O dva dny později seděl Tao na své židličce a maloval Baziho. Venku bylo zamračené a sychravé ráno. Měl sice objednávku na obrázky mořských škeblí na pohlednice, ale byl tak rád, že našel Baziho, že raději maloval jeho. Kotě klidně spalo na koberci uprostřed malého obývacího pokoje a Kayee seděl hned vedle něj. Snažil se ho taky namalovat, chtěl mít svůj vlastní obrázek. A Bazi, unavený tak velkou pozorností usnul.

Na krku teď měl červený obojek a známku ve tvaru srdíčka. Vzal ho k nejlepšímu veterináři z okolí, aby ho prohlédl a začal s očkováním. Pořád měl divný pocit z toho, že kotě sebral z toho člunu. Tisíckrát si opakoval, že udělal dobře. Vždyť ten pirát Baziho ukradl a pak se o něj ani pořádně nestaral. Udělal dobře a udělal by to znovu.

Z myšlenek ho vyrušilo bouchání na dveře tak hlasité, že to vypadalo, jako by s nimi lomcoval vítr. Kayee zvědavě zvedl hlavu. Bazi se probudil, zívl a přimhouřil oči, jako by se zlobil, kdo ho to vyrušuje. Ozvalo se další zabušení na dveře. Tao odložil štětec a přemýšlel, kdo by to mohl být. Když sahal na kliku, úzkostí se mu rozbušilo srdce nad tím, kdyby to byl pan Fung a viděl by Baziho uvnitř domu.

Když otevřel dveře, nestál tam malý a hubený pan Fung. Stál tam vysoký muž. Jeho ramena pod černou pláštěnkou do deště vypadal ještě širší než ve skutečnosti. Přes límec se mu kroutily blonďaté, zmoklé vlasy.

V první chvíli si myslel, že to je nějaký hezký a přitažlivý muž, kterého nezná. Měl pěkný souměrný obličej s výraznými rysy. Ale nejhezčí na něm byly jeho oči. Tmavě hnědé až černé, jako kostička hořké čokolády. Vyzařovaly z nich jistota a energie. Pak ho náhle poznal a byl to pro něj šok. Žaludek se mu stáhl strachem a polil ho studený pot.

Jeho noční můra se stala skutečností. U jejich dveří stál pirát z Velké naděje. Vypátral ho, aby jim sebral Baziho. Znovu se ho nevěřícně prohlédl. Jeho ostře řezaná tvář byla oholená a v tom oblečení ho mohl sotva poznat, ale byl to ten muž. Na ten jeho prostopášný pohled nemohl zapomenout. Ale dnes se ty oči neusmívaly. Mračily se.

 „Vy?“ Vyhrkl to slovo, jako by jej obviňoval. Pevně se přidržel futer dveří. „Co tady chcete? Ihned odejděte nebo zavolám policii.“

Návštěvník pozvedl obočí a nevzrušeně si Taa prohlížel.

Tao dostal strach. Ani ne tak o sebe, jako o Kayeeho. Nemohl si dovolit, aby ho vystrašil a ani nechtěl, aby malý slyšel, co se u dveří děje, proto vyšel ven a za sebou zabouchl dveře. Kraj střechy je sotva chránil před deštěm. Byl bosý a na tváři měl šmouhu od barvy. Vypadal spíš jako šmudla než ctižádostivý mladý muž, ale bylo mu to jedno. Musel bránit to, co bylo jeho.

„Běžte pryč. Přece mě nechcete donutit k tomu, abych tu policii opravdu zavolal.“ Hlas se mu trochu chvěl, aby zdůraznil svoje slova, píchl ho prstem do hrudi.

„Cože?“ Vykřikl a zamračil se na něj ještě víc.

„Prostě odejděte a já to nenahlásím.“ S předstíranou odvahou jej znovu šťouchl prstem do hrudi. „Nezahrávejte si se mnou. Můj táta je advokát.“ Nebyla to úplná lež. Jeho otec sice býval právníkem, ale určitě nebyl typ bojovníka.

Muž přimhouřil oči. „Vy mě vyhrožujete?“

„Přesně tak. Ale když odejdete, nebudu vám dělat žádné problémy. Tak už jděte!“

„Ještě ne. Mam totiž něco, co patří vám…“