6. kapitola

 

Zdravím. I dnes přidávám další díl povídky. Tak ať se líbí...
Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Jongup stál za přepážkou, zastrkoval do gumiček balíčky papírových bankovek a připadal si sám taky jako příliš napnutá gumička. Byl tak zmatený, že vstal uprostřed noci a vyluxoval obývák. A jako by to nestačilo, ráno dělal kávu v kávovaru, ale přitom nedal do filtru kávu a málem přišel do práce s každou botou jinou. Připadal si jako Alenka, když se propadla králičí norou.

Zarazil se a zíral na balíčky bankovek, protože si uvědomil, že ani jeden z nich nepřepočítal. Co on věděl, třeba v každém tom balíčku bylo těch bankovek čtyřicet. Ba co hůř, ani by si nevšiml, kdyby mu místo bankovek někdo podstrčil dávno neplatné losy. Zhluboka se nadechl, pokusil se uklidnit. Byl sám sebou hluboce znechucen. Přál si, aby mohl jít domů a začít celý den znovu.

„Jongupe, stalo se něco?“

Otočil se a uviděl Park Jinhee, svou dlouholetou vedoucí, jak se na něj zvědavě usmívá. „Ne, jenom jsem si dneska zapomněl doma mozek. To je všechno.“

Jinhee se zasmála a ze stolu sebrala složku papírů. Pobaveně se na Jongupa podívala. „No, horší by bylo, kdyby sis doma zapomněl oběd, ne?“

Jongup se díval, jak starší žena odchází a měl chuť praštit o stůl všemi těmi roličkami bankovek, které měl v pokladně. Ano, něco se stalo. Ztratil rozum, to se stalo. Měl Jonghuna na týden zavřít doma za to, že šel do tábora sám. Měl mu zakázat to psí hlídání. Ale především nikdy neměl pustit Kim Himchana dál než k zadním dveřím domku. Byl sám sebou čím dál znechucenější. Promnul si oči a přál si, aby měl aspoň trochu zdravého rozumu. Proč nedal bratrovi domácí vězení? Proč souhlasil s tím, aby hlídal psa? A hlavně proč si do domu pustil úplně cizího člověka?

Jongup se nešťastně rozhlédl po bance. On opravdu přichází o rozum. Toho člověka pustil do domu, protože měl starost o psa? Co to bylo za důvod? Protočil očima a nevěřícně zavrtěl hlavou.  Začal rozbalovat balíček bankovek. Možná, že přišel o rozum, ale obývák je aspoň pečlivě vyluxovaný a Jonghun je nadšený kvůli tomu psovi. Ale Kim Himchan? Ten chlap byl nebezpečný. Znovu zavřel oči, zhluboka se nadechl a nutil se ke klidu. Hezky bude počítat peníze. Nebude myslet na děti a na psy a hlavně nebude myslet na Kim Himchana, jak u nich zůstal hodinu, na sexy a mužné tělo rozvalené na jeho pohovce, jak jedl jeho fondán a pil jeho kávu a jak okouzloval jeho malého bratra.

Ale jeho mysl se odmítala podřídit. Paní Seonjie přiměla Himchana, aby vyprávěl o tom, co dělal a kde všude byl. A Himchan byl skoro všude, na všech kontinentech, na všech oceánech, na skoro každé větší řece světa. Byl na místech, o kterých on jen četl. Na místech, o kterých mohl jen snít. Byla to nádhera, když jim vyprávěl o peruánských džunglích, o ruských stepích, o širokých pampách Argentiny. Otevřel mu nové, fascinující světy, světy neznámých kultur a lidí a zvyků.

Byl by ho poslouchal celou noc a ten jeho líný, hluboký hlas byl skoro tak podmanivý jako jeho vyprávění. Ale zůstal jen hodinu a nikdy mu žádných šedesát minut neuběhlo tak rychle. Když se zvedl k odchodu, málem z něj vylétlo pozvání na večeři. Ta nečekaná reakce ho tak šokovala, že skoro studem nemohl mluvit. Lidé jako Kim Himchan nejsou jeho liga.

„Dobré ráno.“

Jongup nadskočil a bankovky, které držel v ruce, se rozlétly po přepážce. Srdce mu začalo poplašeně bít. Skoro spadl z vysoké stoličky. Zavřel oči a dlaň si přitiskl na srdce, protože si byl jistý, že mu vyskočí z těla. Hluboce se nadechl, otevřel oči a jeho srdce utrpělo ten den už druhý šok.

Kim Himchan stál u jeho okénka, ruce opřené o přepážku. Ten postoj mu napínal košili přes široká ramena tak, že hrozila prasknout.

Jongup cítil, jak mu rudnou tváře a beze slova na něj zíral. Část jeho duše si přála utéct, zmizet, schovat se za přepážku a druhá část, ta malá, svévolná část, byla fascinována jiskřičkami v jeho černých očích. S takovýma očima by se před ním nezavřely dveře ani jedné ložnice v celém městě.

Pohoršen vlastními myšlenkami Jongup znovu zčervenal a přál si, aby měl nějaký pytel, který by si mohl přetáhnout přes hlavu. Proboha, je mu dvacet tři a chová se jako pitomá čtrnáctka, co se po uši zamilovala. Cítil se jako naprostý hlupák. Přinutil se silou vůle podívat se mu do očí. „Dobré ráno, pane Kim.“

Himchan se opřel o přepážku a dál se na Jongupa upřeně díval. Veselé vrásky kolem očí se mu maličko prohloubily, jiskřičky v očích ještě maličko víc zazářily. „Já jsem myslel, že jsme se včera večer dohodli, že toho ‚pana Kima‘ pošleme do háje.“

Jongup se mu chvíli díval do očí, pak je sklopil a začal sbírat bankovky, které upustil. „No, ano -“ Zhluboka se nadechl a znovu se na něj podíval. Bojovně zvedl bradu, odhodlán tentokrát nesklopit oči, i kdyby to ten pohled měl zabít. „Můžu pro vás něco udělat?“

Himchan neříkal nic, jen se na Jongupa díval a v očích se mu náhle objevilo něco jiného než pobavení. S pohledem zabodnutým do jeho očí nadzvedl jedno obočí a usmál se na něj tak svůdně, že se Jongupovi sevřelo srdce i žaludek a on věděl, že ať Himchan myslí cokoliv, nemá to nic společného s bankou. Jongup měl pocit, že mu srdce vyskočí z těla. Jen doufal, že se mu nepodlomí kolena. Ale jestli se na něj Himchan nepřestane takhle dívat, tak zaručeně omdlí. Jemné zakašlání vrátilo Jongupa do reality a on se pokusil vzpomenout, o čem to mluvili.

Himchan trochu povzdechl, narovnal se a na pult položil koženou aktovku. „Jo, potřeboval bych pár věcí vyřídit.“ Vytáhl složku papírů. „Především si potřebuju otevřít účet a rád bych si na něj převedl nějaké peníze ze své pobočky v Soulu. Taky bych potřeboval vyplatit nějaké šeky na účet Ryder Construction a jeden na svůj vlastní.“

Jongup se vyhnul jeho pohledu, vzal papíry, které mu Himchan podával a začal jimi listovat. Ale v téhle chvíli by pro něj mohly být klidně v arabštině. Když si uvědomil, že jeho zmatený mozek vůbec neví, co to vlastně četl, zaťal zuby a odhodlaně začal číst znova. Konečně něco začalo dávat smysl. „Nebudete si muset zakládat nový účet. Když budete chtít, můžeme vám sem převést ten ze Soulu.“

„To mi vyhovuje.“ Pokrčil Himchan bezstarostně rameny.

Jongupovi zase vyhovoval tón Himchanova hlasu. Ten zvučný, lahodný, líný tón. Znechucen sám sebou se snažil ze všech sil soustředit. Tuhle transakci prostě musí nějak zvládnout. Než skončil, do banky přišli další dva zákazníci a to mu pomohlo. Měl takový zvláštní, skoro lítostivý pocit, když Himchan posbíral dokumenty, nacpal je do aktovky, poděkoval mu a odešel. Když si to uvědomil, v duchu se proklel. Takhle hloupě se nechoval, ani když mu bylo čtrnáct.

Rozhodnutý ignorovat své pocity obsloužil další dva zákazníky, přičemž fakturu za údržbářské práce dal paní Wang razítko „zaplaceno“ s trochu větším důrazem než obvykle. Když paní Wang odešla, Jongup nasadil umělý úsměv, připravený obsloužit dalšího zákazníka. Úsměv na tváři mu zkameněl a jeho útroby se pustily do další série salt. Znova se díval na Kim Himchana a znovu bojoval s touhou otočit se a utéct.

Himchan se opřel o přepážku, bradu si položil do dlaně a díval se na Jongupa s tím poloúsměvem, který ho přiváděl k šílenství. Jongupa napadlo, jestli by neměl dát výpověď a odjet z města. Himchan z něj nespouštěl oči, naklonil se trochu blíž a šeptem zamumlal: „Máme problém, pane Moon.“

Problém? Celé dopoledne pro Jongupa nebylo nic jiného než jeden velký problém. Ta pitomá čtrnáctiletá husička, která se mu proháněla myslí, to byl problém. Himchanova blízkost byla problém. Jongup se přinutil promluvit, ale znělo to spíš jako zapípání. „Problém? “

Himchan se pořád na něj díval s tím úsměvem a jen kývl.

Jongup neřekl nic a jen čekal, až mu to Himchan vysvětlí. Jeho pohled se nezměnil, jeho výraz byl pořád stejný. Jongup se musel držet přepážky, aby se pod tím zkoumavým pohledem nezačal vrtět. Konečně promluvil.

„Víte co? Uděláme spolu obchod. Když se mnou půjdete na kafe, já neřeknu vašemu šéfovi, že jste udělal zmatek na dvou účtech.“

Jongup na něj zíral a začínal mít zlost. Nikdy neudělal zmatek na účtech. Nikdy! Byl pevně rozhodnutý držet se svého podráždění a ignorovat ten hlásek, který mu říkal, že celé dopoledne nedělá nic jiného než zmatek.

Jako by Himchan vycítil jeho rozhořčení, přistrčil mu dva pokladní lístky a významně se na něj usmál. „Připsal jste můj šek na účet Ryder a jeden z jejich šeků na můj.“

Zíral na Himchana a snažil se pochopit, co mu říkal. Pak se podíval na ty dva kousky papíru, které před něj přistrčil. Ve chvíli, kdy uviděl čísla, přesně věděl, co provedl. Zíral na ty dva urážlivé pokladní lístky a v duchu se proklel. Měl zůstat doma s vysavačem. Připadal si naprosto hloupě. Přitáhl si oba papíry k sobě. Ostře si přitom uvědomoval horkost, která se mu nahrnula do tváří. Od té chvíle, co se s tímhle mužem setkal, se pořád jenom červená.

„Jongie,“ řekl měkce.

Vzhlédl a v duchu si připravoval omluvu. Ale Himchan mu nedal šanci. Usmál se a očima ho tak teple pohladil, že se mu zase rozbušilo srdce. „To není nic tak hrozného,“ řekl stejně mile. Jiskřičky v černých očích se vrátily, pohled měl vřelý a důvěrný. „Vlastně mi to připadá jako hra osudu.“

Jongup na něj zíral, protože byl tak zmatený, že si nebyl jistý, jak to myslí. „Prosím?“ zašeptal, protože nevěděl, jestli mu dobře rozuměl.

Himchan se usmál ještě víc. „Myslím, že to znamená, že máte jít se mnou na kafe.“

Jongup si otřel ruce o stehna a připadal si ještě zmatenější. „Já nemůžu.“

„Když řeknete ne, budu nucen jít za vaším šéfem.“

Pobavilo ho to. Vypadal přesně jako Jonghun, když se snaží prosadit si svou. „To neuděláte.“

„To udělám.“

Byl si jistý, že Himchan žertuje, ale on sebral oba pokladní lístky a vyrazil na druhou stranu haly, kde seděla Jinhee. Kývl hlavou, ukázal na Jinhee a pozvedl obočí v jasné otázce: Tak co bude?

Jongup nevěděl, co má dělat. Když řekne ne, celá pobočka se dozví o jeho hloupé chybě a bude to mít ještě za deset let na talíři. A jestli řekne ano … jestli řekne ano, tak si sám na sebe přivolá citový otřes. A otřes to určitě bude, protože Kim Himchan je přesně ten muž, který by dokázal rozhoupat jeho dosud klidnou, malou, stabilní lodičku.

Jongup se na něj díval a toužil podlehnout, kývnout, souhlasit. Ale věděl, že nesmí. Příliš podléhal té jeho mužné přitažlivosti. Tomu dobrodružství, které kolem sebe šířil. Těm jeho tmavým, svůdným a jiskřivým očím. Ale jak strašně po tom toužil …

Himchan promluvil tiše, jemně tázavě. „Jongie?“

Jongup si ani neuvědomil, že se rozhodl, když se najednou slyšel říkat chvějícím se hlasem: „Ale můžu se uvolnit jen na dvacet minut.“