3. kapitola

 

Zdravím. I dnes přicházím s dalším dílem povídky. Přeju příjemné čtení.
Hatachi

Po dlouhé době strávené v klidu své chaty na pobřeží byl Tao tím nezávazným chaosem a veselím fascinován. Prohlížel si výlohy. Hledal nějaké malé drobnosti, jako malé překvapení, pro paní Lin a Kayeeho. V malé kavárničce se stolky venku na chodníku si dal oběd a sledoval dychtivýma očima zdejší rušný život.

Pak už byl čas na schůzku s majitelem galerie. Domluvil se s ním už ráno po telefonu. Ale teď, když se s ním měl setkat osobně, se ho začaly zmocňovat rozpaky.

Jeho práce pro společnosti, které vydávají pohlednice, spočívala v tom, že jim zavolal a pak své práce poslal poštou. Ten neosobní styk mu vyhovoval. Neměl ve zvyku za někým chodit a nabízet své práce na prodej.

Sebral veškerou svou odvahu a se vztyčenou hlavou otevřel dveře galerie. Na sobě měl bílé tílko, kopírující jeho pevné tělo. Stejně bílé tříčtvrteční kalhoty a žabky světle krémové barvy. Vlasy si upravil jen tak rukou.

Když vešel, nějaký hubený úředníček si ho podezřele prohlížel. Představil se mu a úředník se jen ušklíbl.

„Á…to jste vy.“ Pak mu milostivě sdělil, že vedoucí galerie pan Li Lian Jie tam není. „Odešel. Pracuje na své lodi.“

 „Ale já…“ Tao ztratil i poslední zbytky svého otřeseného sebevědomí. „Říkal, že se tu sejdeme. V půl druhé.“

Úředník sjel Taa pohrdavým pohledem. „Pan Li si dělá, co chce. Nemusí dodržovat žádný program jako my obyčejný smrtelníci. Jestli chcete, běžte za ním do přístavu.“

„On…očekává mě? Nebo si myslíte, že na mě zapomněl?“ Zeptal se Tao a nejraději by se propadl do země.

„Říkal, že jestli přijdete, abych vás poslal za ním. Jeho člun se jmenuje Bogota. A loděnice je blízko náměstí TianTie. “ Odpověděl mu a vzal do ruky prachovku. „Taky bych chtěl být tak nechutně bohatý, abych si mohl jezdit, kam se mi zlíbí.“

S nesouhlasným výrazem ve tváři začal utírat prach na bronzové sošce racka. Tao mu poděkoval, pevně sevřel desky se svými pracemi, popadl balíčky a vykročil zpátky do horkého dne. Ulice byla rozpálená žhavým sluncem. V duchu spílal panu Li, že na něj nečekal v galerii s klimatizací.

 ***

Konečně došel do malého přístavu a obcházel kolem jacht a člunů. Ale člun se jménem Bogota nikde neviděl. Ani vlastně nevěděl, jaká loď to má být. Zmateně se zastavil a znovu očima přejížděl všechny čluny.

„Ztratil ses, drahoušku?“ Ozval se hluboký hlas. Zněl chraplavě a ospale.

Tao se rozhlížel, aby zjistil, odkud ten hlas přichází.

„Tady jsem, srdíčko. Hledáš někoho?“

Taovy oči se setkaly s pronikavým pohledem. Muž seděl rozvalený v houpacím křesle na palubě rozvrzaného člunu, který se měl každou chvíli rozpadnout. I ten muž nevypadal o nic slušněji. Blonďaté vlasy mu padaly přes límec pracovní košile.

Odpočíval s rukama založenýma za hlavou a bylo vidět, jak se mu na pažích napínají svaly. Na sobě měl  vybledlé šortky a byl bosý. Jeho svalnaté nohy, stejně jako celé tělo, byly pevně stavěné. Rozcuchané vlasy mu poletovaly v horkém vánku.

Na Taa působil tak divokým a zhýralým dojmem, až mu to bralo dech.

„Neviděl jsem vás. Promiňte.“ Omluvil se Tao.

„Ale já viděl tebe.“ Pousmál se.

Hodnotícím pohledem sjel celou Taovu postavu. Jeho úsměv se rozšířil, jako by byl velice spokojený s tím, co vidí.

„Ptal jsem se, drahoušku, jestli někoho hledáš.“

„Pana Li.“ Tao si přitiskl desky pevněji k tělu. „Pan Li Lian Jie. Jeho člun se jmenuje Bogota.“

„Hm…stará dobrá Bogota.“ Zaklonil se ještě víc na svém rozvrzaném křesle. „To je osmé kotviště támhle dole. A připomeň Limu, že mi dluží karton piva. A kdybys mi to vzal, až se budeš vracet, tak tě pozvu na skleničku.“

Přejel Taa znovu pohledem od hlavy až k patě a drze se na něj usmál. Tao už přízni mužů odvykl, zvlášť takovým polonahým svalovcům, jako byl tenhle. Srdce mu bušilo na poplach.

„Děkuji vám.“ Poděkoval a rychle se otočil k odchodu.

„Hej zlatíčko…“ Volal za ním. „Nechceš si užít? Potřeboval bych uvolnění.“

Tao jen potřásl rameny a snažil se ho ignorovat. Ale v zádech cítil jeho nestydatý posměšný pohled, kterým ho sledoval, když prchal pryč.

Byl to typ muže, který dokázal v člověku zažehnout sexuální jiskru, ať Tao chtěl nebo ne. A Tao nechtěl. A už vůbec ne od něj.

S úlevou zjistil, že pan Li je úplně jiný než jeho zhýralý soused. Měl černé vlasy a byl tak elegantně a pečlivě oblečený. Vypadal jako vystřižený z reklamy na drahé obleky.

Tao nemohl hned říct, jestli se mu jeho práce líbí. Ale nakonec si pan Li sedl a začal listovat jeho obrázky.

„Malujete pěkně. I když vaše náměty nejsou zrovna originální – moře a květiny – jsou mezi lidmi hodně oblíbené. Nechám si tedy nějaké vaše akvarely.“

Jeho slova zvedli Taovi náladu. Pan Li jej ještě požádal, aby mu tam nechal celé desky na výběr a on s radostí souhlasil.

Když opouštěl palubu Bogoty, cítil se tak nádherně. Úplně zapomněl na toho muže se sexy úsměvem a vzhledem piráta. Ale když se blížil k jeho člunu, rozpomněl se a vydechl úlevou, když nebyl nikde v dohledu. Všiml si, že se ta zanedbaná loď jmenuje Velká naděje. Byla v tom taková ironie, že to ani nebylo k smíchu. Potřásl hlavou.

Tao už chtěl pokračovat v cestě, když si všiml pohybu na palubě. V tom okamžiku uslyšel slabé zamňoukání. Ten zvuk mu připadal tak důvěrně známý. Nevěděl proč, ale cítil, jak se mu zastavilo srdce. Pozorně se zadíval na palubu. Mladá kočka se se vynořila ze stínu záchranného člunu.

To, co viděl, mu vyrazilo dech.

Byla to mladá kočka, vlastně ještě kotě. Měla černý hřbet a bílé přední tlapky s černými flíčky na kloubech. Přes obě oči a uši měla stejně černé skvrny a i její čumáček byl černě zbarvený. I když bylo horko, Tao se otřásl chladem a celý se rozklepal. Byl tak ohromený, že upustil balíčky, co držel v ruce.

Bazi…

Chtěl zjistit, jestli to opravdu je jejich Bazi. Rozhlédl se po přístavu, naštěstí nikdo nikde nebyl. Už nechtěl víc ztrácet čas. Člun se pohupoval na vodě. Sundal si žabky, vyhoupl se na zábradlí a skočil přímo na palubu. Nohy mu uklouzly a srdce se mu prudce rozbušilo.

„Či, či, či, či…“ Lákal k sobě kotě.

V mžiku byl kocourek u něj a beze strachu se otíral o jeho nohy. Rychle ho popadl a obrátil na zádíčka. Bylo to přesně, jako by měl na sobě černé plavky a bílý flíček svítil na slunci jako malý fíkový list.

„Bazi…jsi to ty!“ Zašeptal dojatě a přitiskl si kotě k sobě. „Opravdu jsi to ty.“

Nechápal, jak se dostal až sem. Náhle si vzpomněl, co mu vyprávěla paní Lin o autě s reklamou nějaké firmy na West Key. Rozhlédl se znovu po břehu. Ani teď nikoho neviděl. Musí dostat kotě zpátky domů.

Podklesávala se mu kolena, když se šplhal přes zábradlí. Kocourka si tiskl na hruď. Na břehu klopýtl a kotě zamňoukalo na protest, že ho přitiskl k sobě moc silně. Rychle posbíral boty a balíčky.

Zpanikařil…

Rychle se rozeběhl po cestičce pryč z přístavu, až se dostal na rozpálenou silnici. Bez dechu pokračoval dál v útěku. Nohy jej pálily, ale nevšímal si toho. Bazi mu v náručí žalostně vřískal, jak se mu nelíbilo, jak s ním zachází.

Tao upustil jednu botu, ale nechtěl se pro ni vracet. Naopak se rozeběhl ještě rychleji.