Leaders - Intro

 

Tak jsem přeci jen našla po letech sílu psát a jsem více, než šťastná, že jsem to zvládla. Snad vás tedy má nová povídka potěší a doufám, že se bude líbit :) Vaše Jaera

Vztekle hodil propiskou proti zdi a přes zuby přecedil několik nevybíravých slov na adresu svých dnešních schopností. Do celostátní talentové soutěže zbývalo čtrnáct dní a on nenapsal ještě ani jedinou řádku. Kde byla sakra chyba? Vždyť jindy ze sebe sypal slova jak z bezedného vaku. A teď nic.
Začínal ztrácet trpělivost. Tohle měla být poslední šance dokázat sám sobě, že není tak úplně ztracený případ. A hlavně toužil přesvědčit rodiče, kteří ani trochu nesouhlasili s jeho touhou stát se uznávaným rapperem, že je v tom opravdu dobrý.

"Možná měli pravdu. Měl jsem se na to vykašlat, dokud byl čas," prohrábl si frustrovaně své krátké světlé vlasy, jenž mu padaly do očí. Zaklonil hlavu a zavřel na chvíli oči. Hlavou se mu prohnala vzpomínka, kdy sám sobě slíbil, že se nikdy nevzdá, ani kdyby ho to mělo stát všechno, co měl. "Ne, to půjde," zamručel a vstal, aby sebral propisku ze země. "To dám, přeci nejsem až tak marnej!"
Zasedl ke stolu. V mysli si udal náhodný beat a tuhu propisky přiložil k linkovanému papíru. Přemýšlel dalších deset minut. Dvacet minut. Na spánku se mu objevila drobounká kapička potu, na krku se až bolestně rýsovala naběhlá žíla. "Do hajzlu!" zařval, pěstí bouchl do stolu a prudce vstal, až se nebohá židle odporoučela k zemi. "Co to se mnou, sakra-..."

Lehké zaklepání na dveře nevnímal, dokud se neozval tlumený hlas jeho nejlepšího kamaráda.
"Yoongi," zaslechl veselý hlas.
"Jdi pryč, Seokjine. Nemám na tebe čas!" odvětil a doufal, že Jin poslechne. Jenže znal ho moc dobře na to, aby věděl, že se ho jen tak nezbaví.
"Yoongi, otevři. Nesu jídlo. Přece tam nebudeš celou dobu zavřený jak v kobce."
"Můžeš aspoň jednou předstírat, že jsem šutr uprostřed pusté pláně? Že mě neznáš a pouze sis spletl dveře? Jdi pryč," zkusil. "Nech jídlo za dveřmi a nech mě pracovat."
"Dobrá, teda. Ale slib mi, že to sníš! Neviděl jsem tě jíst už dobré dva dny." Ah, jak mu ta jeho mateřská stránka osobnosti šla kolikrát na nervy. Ale copak se mu dalo odolat? S povzdychem pokýval hlavou, ačkoliv ho Jin nemohl vidět a souhlasil. Následně zaslechl, jak za dveřmi zazněl zvuk odkládaného tácu.
Chvíli vyčkal a pak s pocitem, že už je Jin pryč, přistoupil ke dveřím. I když si to nechtěl přiznat, měl hlad jako vlk. Natěšen, co dobrého dostal dnes, otevřel.
"Nazdárek," zazubil se na něho Jin, ladně opřený o futra.
"Sakra, Jine!" téměř zašeptal Yoongi. Tak tohle nevyšlo...

Noční Soul miloval. Vyhýbal se lidem, jak jen mohl. Nesnášel jakoukoliv interakci s cizí osobou, když se potřeboval soustředit. Proto, kdykoliv mohl, zůstával uzavřen mezi holými stěnami svého jednopokojového bytu a nevnímal ani pramalou známku toho, že žije v centru města, v němž se to jako v mraveništi hemžilo miliony lidí.
Aniž my vzhlédl, zabočil do malé, tmavé uličky. S pohledem upřeným do asfaltu, zvlhlého několikadenním deštěm, pokračoval pomalým, leč sebejistým krokem hlučným městem. Nechápal, jak mohlo být venku tolik lidí, když už bylo dlouho po půlnoci.
Obešel další dva bloky, až došel do jižní části soulské průmyslové zóny a zastavil se až u starého domu, jehož okna sice byla zabedněna, přesto ale nepatrnými škvírami prosvítala duhová všehochuť, doprovázená tlumeným duněním hudby. 

Párty byla v plném proudu, když se prodíral tančícím, upoceným davem, aby se dostal až ke dveřím, jež vedly do zákulisí. Ještě za sebou ani nestačil zavřít dveře a už se k němu hrnul jeho bratr.
"Co se křeníš, jak lečo na hnoji?" zeptal se, ale na odpověď nečekal a ihned si to štrádoval k jednomu z mála stolů, které v místnosti byly. Nemohl ztrácet čas. Doba, kdy mě vystoupit, se blížila příliš rychle a on nehodlal promrhat ani minutu.
"Kde jsi byl tak dlouho?"zeptal se ho bratr. Černovlasý chlapec, zářící věčným úsměvem. "Kdyby Jungkook nevlezl za mixážní pult a nezačal improvizovat, asi by se publikum zbláznilo. Minule jsi na ně opět udělal dojem a teď nechtějí nikoho jiného, než tebe. Takže-..." podrbal se pod nosem a pokračoval. "... máš doufám nachystáno něco úžasného?" Pohlédl na mladšího v očekávání. "Dneska tu jsou agenti z několika společností. Pokud to chceme někam dotáhnout, musíme zazářit. Příště už by totiž nemuseli přijít!" Papula mu jela jak kolovrátek, až to vysoký blonďák nevydržel a umlčel ho.
"Hoseoku, můžeš aspoň na chvíli být potichu? Nemůžu se soustředit!" zamračil se. Rozverný chlapec horlivě přikývl a postavil se k němu.
"Máš tedy něco připraveného?" Blonďáček neodpovídal, pouze si povzdychl. Nedokázal najít ta správná slova. Nakonec sevřel ruce v pěsti a zavřel oči.
"Nemám vůbec nic. Mám v hlavě úplně prázdno, Hobi. Nevím, jak to dneska zvládneme, ale modlím se, aby z toho nebyl největší propadák mýho života." Mluvil tak potichu, že ho bratr téměř neslyšel. Nechtěl to ale víc rozebírat a tak raději popadl večerní program a začetl se do něho. Byla to stále ta stejná jména dokola. Pokaždé soutěžil s těmi samými, které dokázal porazit levou zadní, ale najednou se zarazil. Až na samotném konci seznamu bylo jméno, které neznal.
Aniž by tušil proč, naběhla mu husí kůže. Podvědomě tušil, že dnešní večer mu dá pořádně zabrat. Víc, než si myslel. Zamračeně upravil poslední nedostatky svého vzhledu a jal se opustit místnost, ignorujíce Hoseokovy neustávající otázky.
"Za chvíli jsem zpátky." Neměl v plánu mu vysvětlovat, že jde tam, kam chodí i papež. Došel ke schodům a rozhlédl se. Bylo odtud vidět nejen na podium, kde právě vystupoval jeden z jeho věčných soupeřů. Chvíli poslouchal a uznal přikývl. Ten chlapec měl talent, ale pořád nebyl na úrovni, aby ho dokázal porazit.
Odtrhl od něco pohled a zadíval se do hlediště. Stejně jako pokaždé, i dnes byl kotel pod podiem plný vřískajících holek, které se snažily udělat dojem a sbalit některýho z účinkujících. Jen samé holky, pár stálých nadšenců a pak ten krásný kluk, který se... teď právě dívá přímo na mě?!

Počkat, cože?