5. kapitola

 

Zdravím. I dnes přináším další díl povídky.
Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Sklouzl na hlínou posypané podlaze a vyrazil k zadním dveřím, připravený bránit svého bratra do posledního dechu. Když vešel do malé zadní předsíňky, něco ho napadlo. Proč se jeho bratr tak usmíval?

Jongupa se zmocnila panika a divoce se rozhlédl napravo a nalevo, jakoby hledal únikový východ. Ale bylo pozdě. Dveře se rozlétly a on stál tváří v tvář svému vysmátému bratrovi. Ale nebyl to on, kdo způsobil, že se mu hrdlo sevřelo a srdce mu začalo prudce bušit. Byl to ten tmavý vysoký cizí muž, který svou postavou vyplnil skoro celé dveře.

Byl veliký a nádherný. Ta neočekávaná myšlenka ho přivedla do rozpaků. Jongup schoval ruce za zády a rozhodl se tvářit jako by nic.

Himchan měl co dělat, aby se neusmíval. Mladík před ním byl vážně kus. A ta jeho malá špičatá brada je tak kouzelná, že se to ani vypovědět nedá. Jen by ho zajímalo, proč má na tváři stříkance bláta a proč vůbec vypadá, jako by nosem ryl v zemi. Jenže v takovéhle situaci je jednoduché tvářit se, že to nevidí.

Chlapec odkopl boty a přímo bublal nadšením. „Bráško, víš co? Šel jsem do tábora omluvit se, že jsem odvedl Horangiho a víš co? Pan Kim mi nabídl, jestli bych se občas nechtěl starat o Horangiho.“ Přitom si svlékal bundu, ale zarazil se v polovině a do nadšeného výrazu se mu vloudil stín strachu. „Ale taky říkal, že bysme se nejdřív měli zeptat tebe. Že mi to dovolíš, viď? Že ti to nebude vadit? Jenom občas?“

Himchan, palce zavěšené o kapsy džínů, sledoval vzrůstající zmatek na tváři Moon Jongupa. A zahlédl, jak mu rudnou uši. Měl náhle chuť ho obejmout, aby měl kam schovat načervenalý obličej. Místo toho se mu ale podíval do očí a napůl se na něj usmál.

„Jestli jsem přišel nevhod, tak já se zastavím později.“ Díval se mu do očí a jeho výraz zvážněl. „Ale než půjdu, chtěl bych se omluvit za včerejší večer. Trochu jsem ujel a mrzí mě to.“

„Bál se, že se Horangimu něco stalo. Tak se ten pes jmenuje, Jongie. Ale už je to dobrý. Moc dlouho jsme si o tom povídali.“

Z Jongupova zmateného výrazu bylo více než zřejmé, že zaboha neví, co se to děje. Díval se z jednoho na druhého a jeho ruměnec se prohluboval.

Himchan se na něj usmál a tiše řekl: „Myslel jsem si, že když si váš bratr a můj pes tak zjevně padli do oka, možná bysme se mohli nějak dohodnout.“

Znovu se ozval Jonghun, bojácně a prosebně: „Prosím, Jongie. Prosím. Nebudou s ním vůbec žádný problémy. Slibuju.“ Pak, jako by si vzpomněl, že se neprojevil jako dobře vychovaný mladý muž, rychle dodal: „Bráško, pamatuješ si na pana Kima, Kim Himchana, viď? Pan Jang s ním bude pracovat.“ Pak se podíval na Himchana. „To je můj bráška Jongup, pane Kim.“

Podle toho, jak Jongup stál, hádal, že má ruce pevně sevřené za zády, jako by ho přistihl při něčem nedovoleném. Taky vypadal, jako by chtěl utéct. Podíval se mu do očí, usmál se a vztáhl k němu ruku. „Moc mě těší,“ řekl tiše.

Mladík zaváhal a v očích mu probleskla nejistota, když stiskl jeho ruku. „Já …“ Zhluboka se nadechl a pokusil se usmát. „Těší mě.“

Himchanovi byla jeho malá ruka v jeho příjemná, bylo mu příjemné jeho teplo. Ale vůbec nejpříjemnější bylo, že viděl, jak se mu na krku zrychlil puls. Vzpomněl si, jak jednou našel vlaštovku se zlomeným křídlem a jak cítil, jak ptáčkovi v jeho dlani divoce buší srdíčko. Tep Moon Jongupa byl stejně divoký.

Díval se na Himchana a oči mu tmavly ještě něčím jiným než nejistotou. Po delší chvíli polkl a sklopil oči. Himchan nerad přerušoval ten fyzický kontakt, ale přece jen mladíkovu ruku nakonec pustil.

Jongup se po něm poplašeně podíval, ustoupil o krok a znovu pevně sevřel ruce. Olízl si rty a obrátil se k bratrovi. „Ty boty dej na rohožku, Jonghune. Jsou celé od bláta.“

Jonghun zoufale obrátil oči v sloup, ale udělal, co mu řekl a otřel si dlaně o tepláky. „Že se můžu občas starat o Horangiho, viď, Jongie?“ Přes rameno vrhl na Himchana významný pohled, zjevně čekal jeho podporu.

Himchan potlačil úsměv, chlapci přátelsky položil ruku zezadu na krk. „Já mam dojem, že jsme bratrovi přišli nevhod, kamaráde, takže já teď zmizím. Rozmyslete se a pak dáte vědět, ano?“

Jongup doširoka otevřel oči. „Já- no- asi-“ Zavřel oči a z jeho výrazu bylo patrné, že si připadá jako naprostý hlupák. Konečně se zhluboka nadechl a znovu se na Himchana podíval. Tváře mu zrůžověly rozpaky. „To je v pořádku. Opravdu. Můžeme si o tom promluvit hned.“

Ozvalo se hlasité zaklepání, znovu se rozlétly dveře a dovnitř strčil hlavu Jang Keunguk. „Ahoj, Jongupe. Přišel jsem vyzvednout pro Seonjie ten friťák.“ Když uviděl Himchana, vešel dovnitř a na tváři se mu objevilo překvapení a vzápětí úsměv. „No ne, Kime. Co ty tady děláš? Ztratil ses nebo co?“

Himchan vycítil, že mu situace nahrává víc, než čekal. Zastrčil si ruce do kapes a také se usmál. „Já se nikdy neztrácím. Jenom si občas spletu cestu.“

Keunguk se ušklíbl a pak mávl ke kuchyni. „Zůstaneš tady na kafe? Protože jestli jo, tak já dojdu pro Seonjie.“

Keunguk to nevěděl, ale tímhle Jongupovi pěkně zavařil. Himchanovi to bylo jasné, ale vůbec mu to nevadilo. Jemu teď stačilo jenom počkat.

Bylo zřejmé, že Jongup neví, co má dělat, ale když na něj jeho bratr vrhl prosebný pohled, vzdal se. „Zrovna jsem udělal čerstvou kávu, jestli máte chuť.“

Chlapec vrhl na Himchana triumfální pohled. Keunguk ukázal na krabici stojící u dveří. „Tohle je ono?“

Jongup trochu nepřítomně zakýval. Keunguk sebral krabici a otevřel dveře. „Budu i se Seonjie za chvíli zpátky.“

Jonghun pověsil bundu na věšák a vrhl na Himchana další spiklenecký pohled. Himchan se sám cítil trochu jako spiklenec, když si zul zablácené boty a vyrazil za Jongupem a Jonghunem. Ale u dveří do kuchyně se Jongup prudce zarazil a zamumlal něco, co znělo podezřele jako ‚doprdelekurvafix‘. Jonghun šťouchl bratra do zad a Himchan viděl, jak starší jemně pleskl mladšího přes tvář. Zadíval se na něj a zajímalo ho, proč se zase červená.

Nakoukl do kuchyně a skoro se rozesmál. Ta místnost byla v katastrofálním stavu. Vypadalo to, jako by někdo vzal skleník a obrátil ho rovnou na kuchyňský stůl a na podlahu.

„Bráško! Proč máš na podlaze štěrk a hlínu?“

„Možná,“ řekl Himchan s humorem, „že taky staví silnici.“

Jongupovi se začala třást ramena a Himchan si na chvilku myslel, že pláče, ale on vydal nejdřív potlačený, vzlykavý zvuk a pak vybuchl nejuvolněnějším, nejnakažlivějším smíchem, jaký kdy v životě slyšel. Potěšilo ho, že jej dokázal rozesmát, ale ještě víc ho potěšilo, že Jongup má smysl pro humor.

Konečně Jongup popadl dech, otřel si slzy a podíval se na Himchana, oči vesele rozzářené. „Silnici jsem původně v plánu neměl, ale možná, že to není tak špatný nápad.“

Ta odpověď Himchana pobavila a ještě víc ho zaujal hluboký důlek v jeho levé tváři. Nespouštěl z něj oči a to, co viděl, se mu líbilo čím dál víc. Tohohle mladíka rozhodně stálo za to poznat blíž.

Jongup se mu chvilku díval do očí, pak se mu do tváře vkradl další ruměnec. Podíval se stranou a drobným gestem ruky pokynul k protějším dveřím. „Hunie, vezmi pana Kima do obýváku. Já tu kávu donesu tam.“

Himchan se na něj díval a přemýšlel o příčinách jeho rozpaků. Měl najednou nezvyklou chuť jej ochraňovat. Chraplavě řekl: „Nemohli bysme vynechat toho ‚pana Kima‘? Připadám si jako svůj otec.“

Jongup se na něj rychle, poplašeně podíval, ale v očích se mu objevil náznak pobavení. „Hunie, vezmi … Himchana do obýváku.“

Himchan měl chuť mu nabídnout, že mu pomůže zlikvidovat tu lavinu hlíny a džungli květin a střepů, ale ucítil z jeho řeči ostražitý tón, který ho přiměl mlčet. Tenhle mladík je rád soběstačný, to bylo víc než zřejmé. A on rozhodně neměl v úmyslu něco zkazit tím, že bude pospíchat. Ten mladík ho zajímal.

Jestli už kuchyň ledacos naznačila, obývák byl ještě výmluvnější. Byl přecpaný, byl v něm zmatek, přesto byl fantastický. Byl to staromódní pokoj a nábytkem z tmavého dřeva, širokými parketami a jemnými broskvovými a béžovými tapetami. Na stěnách bylo několik zasklených plakátů z Řecka a Itálie. Obraz scény z pařížské ulice od Renoira, skupinka malých miniatur, mezi nimiž byla kresba švýcarské vesnice, rybářské lodi na pobřeží Louisiany a egyptské pyramidy. Knihovna po obou stranách krbu byla přecpaná knihami, které byly všechny ohmatané častým čtením, a v čínské váze stála veliká kytice kočiček.

Himchan obcházel pokojem a prohlížel si spoustu nejrůznějších drobností. Většina nábytku byla stará. Starý ořechový psací stůl s roletou přes šuplíky, třínohý stolek, houpací křeslo z rákosu a ohýbaného dřeva a dubová komoda musely být už aspoň stoleté. Ale mezi tím najednou byla moderní chromovaná vitrína a několik zasunovacích servírovacích stolků, které zjevně pocházely z nějakého toho moderního, nepříliš drahého krámu. Pohovka byla laciný kousek z tmavohnědého manšestru a zjevně pocházela ze třicátých let a veliké, staré kožené křeslo bylo už od pohledu pohodlné a lákavé.

Ve vitríně byla nejroztodivnější sbírka věcí. Kameninový džbán, stará měděná čajová konvice, několik drobností z barevného skla, cínová konvice na čaj a otlučená cínová dóza plná burákových slupek smíchaných s nějakým suchým obilím. Vlastně by to měla být katastrofa, ale nebyla. Místnost byla příjemná a útulná a pro Himchana neuvěřitelně fascinující. Nevzpomínal si, kdy se naposledy cítil někde tak dokonale doma.

Jonghun vzal z jednoho konce pohovky hromádku knih a položil je na konferenční stolek. Na stolku muselo být snad padesát svíček. Tlusté, dlouhé, tenké, pár dlouhých bílých kuželů. Některé ve svícnech, některé v lahvích, pár větších na víčkách od zavařovacích sklenic. Taky tam stála staromódní mísa na cukroví plná domácího fondánu. Himchan se usmál. Nebylo divu, že se sem Horangi chtěl vrátit.

Jonghun ukázal na pohovku. „Sedněte si tady. Pak si budete mít kam dát kafe.“ Do pusy si nacpal kus fondánu, pak si vzpomněl na dobré vychování a mísu podal Himchanovi. „Chcete taky? Jongie umí strašně dobrý karamelový fondán.“

Himchan si kousek vzal, uvelebil se do pohodlného důlku na pohovce a natáhl si nohy před sebe. Fondán byl skutečně dobrý, jak chlapec tvrdil. Jonghun si dal ještě kousek, odložil mísu, usadil se a překřížené nohy položil na stůl. Zase si kousl, chvilku žvýkal a pak dodal: „Aspoň obvykle. Občas zapomene, co dělá a pak je to hrozný.“

Himchanovi cukalo kolem úst. „A jaký umí kafe?“

Chlapec pokrčil rameny a zašklebil se, v očích mu poťouchle zajiskřilo. „Já nevím. Ale paní Jang … ta mě hlídá, když je bráška v práci … říká, že když to bráškovi jde, tak by mohl vařit v Paříži. Ale když ne, tak by to ani prase nežralo.“

Himchan se bavil čím dál víc. Z nějakého důvodu ho tohle hodnocení nepřekvapilo. Vzal si další kousek fondánu, který mu chlapec nabídl a vychutnával si jeho příjemnou chuť. „Do které třídy chodíš, Jonghune?“

Chlapec těžce povzdechl. „Do čtvrté. Ale chtěl bych už být v páté.“

Čím víc se Himchan na Jonghuna díval, tím víc v něm nacházel rysy podobné jeho bratrovi. A líbily se mu. „Co je špatnýho na čtvrté třídě?“

Chlapec znovu rezignovaně povzdechl. „Učitelka. Říká, že nedávám ve škole pozor, ale když já prostě jenom mám lepší věci na přemýšlení.“

Himchan ho docela chápal. „Baví tě nějaký sport?“

Jonghun se rozzářil. „No jo. Všechny. Zvlášť fotbal a hokej. V hokeji hraju pravý křídlo a stopera ve fotbale. A mam celou řadu hokejových kartiček. Takových těch, co se vyměňují.“ Vyskočil s nadšením v očích. „Chcete je vidět?“

„Ne, nechce je vidět,“ řekl Jongup, který právě vešel do pokoje s podnosem.

„Ale Jongie …“

„Ne,“ přerušil ho bratr a jeho tón naznačoval, že není svolný k jakémukoliv smlouvání.

Chlapec obrátil oči v sloup a znechuceně si povzdechl. Himchan se podíval na Jongupa a usmál se. „Starší bratři člověku zkazí každou radost.“

Jongup se vyhnul jeho pohledu, ale kolem úst mu hrál náznak úsměvu. „Než se přidáte na jednu nebo na druhou stranu, tak byste možná měl vědět, že těch kartiček má pět set čtyřicet tři. A o každé má co vyprávět.“

Himchan se zašklebil a pozvedl ruce, aby naznačil, že se vzdává. „Už je mi to jasný.“

Jongup se na něj pobaveně díval a v té krátké spiklenecké chvíli Himchan věděl, že je zle. Tenhle mladík byl jiný než ti ostatní. Tenhle byl výjimečný. A taky to byla hádanka.

Hádanka, kterou si moc přál rozluštit.