Zdravím. I dnes je zde další díl povídky.
Přeju příjemné čtení...
Hatachi
Kayee se znovu uzavřel do svého smutku. Jeho lítost Taa
zabíjela. Nebylo to spravedlivé, že tak malý chlapec toho ztratil tak moc za
svůj krátký život. Tao se zoufale snažil Baziho najít.
Obvolal všechny veterináře v širokém okolí a ptal se
jich, jestli jim někdo nepřinesl nápadně zbarveného černo bílého kocourka. Vždy
dostal zápornou odpověď.
Dal inzerát i do rubriky ztrát a nálezů v místních
novinách. Obrátil se i na místní rozhlasovou stanici s prosbou, aby mu
pomohli Baziho najít. Nikdo neodpověděl.
Slíbil mu jiné kotě, ale Kayee se slzami v očích
odmítl. Nechtěl jinou kočku, chtěl Baziho. V poslední naději zavolal Tao
lidem, kterým dali koťata a velkou kočku. Ale nikdo se nechtěl své kočky
vzdát. Tím Tao ztratil i tu poslední
naději. Neměl už nic, čím by mohl vytrhnout Kayeeho z jeho smutku.
Od Baziho zmizení se Tao sblížil se svou sousedkou,
s paní Lin. Paní Lin byla malá, baculatá hezká žena. Měla zářivé bílé
vlasy. A měla ráda, když ji Tao s Kayeem oslovovali babi.
Jednou večer spolu seděli a dívali se, jak si Kayee hraje na
mořském břehu. Jak donekonečna přesypává písek bez jediného slůvka. Bez
jediného úsměvu.
„Už by si s tím smutkem měl přestat. Jak můžeš chtít,
aby byl Kayee šťastný, když ty sám jsi nešťastný?“ Obrátila se paní Lin na Taa
s varovně zvednutým ukazováčkem.
Tao se pousmál. Musel jí dát za pravdu.
„Než se u vás objevila ta kočka, mluvil jsi o tom, že bys
odnesl nějaké své obrázky do té galerie ve West Key...no…jak se to tam jmenuje?“
Pokračovala dál paní Lin.
„Whistling Lizard.“ Odpověděl jí Tao a odmítavě potřásl
hlavou.
Naštěstí mohl svou profesi dělat všude. Je umělec na volné
noze, který prodává své malůvky společnostem, které vyrábějí pohlednice. Ale
stydí se a nikdy by ho nenapadlo vystavit své práce v nějaké galerii.
„Vezmi své obrazy a jeď s nimi do Whistling Lizard.
Život jde dál.“ Paní Lin se natáhla a důrazně jej poklepala na koleni. „Namaloval
jsi poslední dobou vůbec něco? Myslím kromě těch obrázků na pohlednice.“
„Ne.“ Tao zavrtěl
hlavou. „Byl jsem těmi kočkami tak zaujatý, že jsem maloval jen je. Ale teď
jsem všechny ty kresby schoval, protože Kayeeho rozplakávají.“
„To chápu. Ale přece máš i jiné obrazy, ne?“ Usmála se paní
Lin. „Maloval jsi moře a květiny. Tak proč nevezmeš ty?“
„Možná bych měl. Musím se z toho všeho nějak dostat.“
Zastyděl se za to, že se tolik zaobírají jeho problémy a tak se snažil změnit
téma hovoru. Hlavou kývl k velké vile, která se tyčila nad mořem, nedaleko
jejich skromných chatek.
„Co je s tou vilou? Kdy přijede nový majitel?“ Zeptal
se.
„Určitě už brzo. Už tam stěhují jeho věci.“ Zamyslela se
paní Lin. „Ale pokaždé o něm slyším něco jiného. Říká se, že to tady chce jen
zkusit. No, a když se mu tady nebude líbit, zase to prodá. Podle mýho je to
trochu drahá sranda.“
Tao vdechoval mořský vánek. Na sobě měl jednoduché modré
šortky. To paní Lin, i když byla o čtyřicet let starší, byla daleko
výstřednější. Bílé plavky zvýrazňovaly její opálení a na každém ňadru se jí
vyjímala zlatá vyšívaná mořská hvězdice.
„To musí být hezké. V takovém domě bych chtěla bydlet.“
Povzdechla si s pohledem upřeným na onu vilu. „Aspoň jednu jedinou noc.“
Přikývl a pozoroval svého osamělého synovce, jak si hraje.
Na chvíli se zamyslel, jaké to asi je, vlastnit tak nádhernou vilu u moře.
Určitě tam má aspoň osm ložnic.
„Co ten muž dělá?“ Obrátil se na paní Lin. „Myslím toho, co
se do té vily stěhuje.“
„To se ptáš ty mě?“ Paní Lin potřásla svými bílými loknami.
„Už jsem o něm slyšela všechno možné. Nejdřív, že to je muzikant. Pak, že to je
textař nebo něco takovýho. No a naposledy jsem zaslechla, že se pustil do
něčeho, čemu se říká světový beat. Ani nevím, co to znamená.“
„Světový beat?“ Opakoval po ní Tao. „Myslím, že to je, když
se smíchá rocková hudba s hudbou z různých částí světa. Jako třeba skotská
lidová hudba a rock.“
„Rock and roll hraný na dudy.“ Ušklíbla se. „No to zrovna
mít nemusim. Ale určitě je to hrozný člověk. Znáš ty dnešní muzikanty. Kytary
hází do ohně a jedí živé brouky.“
Tao se jenom pousmál. „Jak se jmenuje?“ Zeptal se jen, aby
řeč nevázla. „Ten muzikant nebo co to je.“
„Wu. Kris Wu.“ Pronesla posměšným hlasem. „Slyšel jsi o něm
někdy? Patří spíš do tvojí generace než do mojí. Ta pop music…to je když ti
zpěváci mají kolem sebe pořád samé ženské, že jo?“
„Tak nějak.“ Tao pozoroval racky a usmál se. „To jméno mě
ale nic neříká.“ Natáhl se pro svůj modrobílý župan. „Musím už jít
s Kayeem domů. Začíná být chladno.“
Postavil se, ale paní Lin ho chytila za ruku a stáhla ho
zpátky. „Tao…mohl bys pro mě něco udělat?“
„Jistě že ano, babi.“ Podíval se do jejích vážných hnědých
očí.
„Udělej si zítra volný den a zajeď do West Key. Vezmi své
obrazy a zajdi s nimi do té galerie. O Kayeeho si nedělej starosti, já ho
pohlídám.“
Tao potřásl hlavou, vlasy mu zavlály ve větru. „Babi…je to
od vás moc hezké, ale já…“
„Trvám na tom, Tao.“ Řekla starší dáma. „Ráda se starám o
děti. A zvlášť tak hodné, jako je Kayee. Už trénuju na babičku.“
„Ne.“ Odporoval jí. „To prostě nemůžu…“
„Nemůžu?“ Opakovala po něm. „Jak nemůžu? Co je to za slovo?
Chceš mi tím svým nemůžu ublížit?“
Paní Lin na Taa naléhala tak dlouho, až konečně souhlasil.
Když Kayee usnul, Tao se probíral svými kresbami. Přímo ho
zabolelo, když uviděl obrázky s koťaty a hlavně obrázky Baziho. Dal je
stranou. Ty do prodeje prostě dát nemohl.
Než usnul, znovu se v duchu pomodlil, aby byl Bazi
v pořádku a aby se vrátil zpátky k nim, protože ho malý Kayee moc
potřebuje.
Chtěl znovu slyšet jeho krásný hlas a veselý smích. Chtěl
znovu vidět ty jiskřičky v jeho očích, kdykoliv si s Bazim hrál. Tak
moc mu to chybělo.
Tak moc jim oběma
chyběl neposedný Bazi.
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat