4. kapitola

 

Zdravím. I dnes přicházím s další kapitolou povídky.
Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Nedělní ráno bylo snad ještě horší. Bylo zima a zataženo, lezavě a nepříjemně mrholilo. Déšť vytvářel na oknech tenký závoj mlhy. A to bylo ještě horší, byla plynová bomba v maringotce prázdná. Himchan vysypal umletou kávu zpátky do plechovky, konvicí praštil na vařič a sáhl po bundě. Slyšel, jak Yongguk v ložnici chrápe, to mu na náladě nepřidalo. On sám spal ani ne dvě hodiny.

Horangi ležel v kuchyni pod stolem a Himchan ho poplácal po pacce a pokynul mu, aby se zvedl. „Tak pojď, ty zvíře. Ať si tu bombu Guk vymění sám. My pojedeme na kafe do města.“

Topení v jeho terénním autě dělalo, co mohlo, ale Himchan se přesto chvěl. Schoulil se do své kožené bundy. Fyzické následky mizerného dne. Auto dostalo trochu smyk, když vyjížděl na cestu a Horangi nastražil uši. Natáhl ruku a pocuchal psovi srst. Překodrcali se přes železniční přejezd a zrovna se chystali najet v ostrém úhlu na cestu k městu, když ho zaujal pohyb u hřbitovní brány.

Zabrzdil a jeho výraz se změnil, když poznal chlapce, který se protáhl vraty. Začal se ho zmocňovat neklid, když se díval, jak chlapec jde ke hrobu s nějakým kusem papíru v ruce. Už si zase připadal jako mizera, ale díval se dál. Zajímalo ho, co přivádí tak malého kluka na hřbitov takhle časně ráno, zvlášť v tak nepříjemném dešti. Chlapec se na chvilku zastavil u náhrobního kamene, pak se sklonil a zmizel mu z dohledu. Když zase vstal, byl ten kus papíru pryč.

Popojel s autem tak, aby ho zakrývaly větve stromů a vypnul motor. Neklidný pocit se zesiloval, když se díval, jak se Jonghun protáhl zpátky bránou a sebral svoje kolo. V tom okamžiku se Horangi, který ležel na sedadle, zvedl. Nastražil uši a začal vrtět ocasem. Podle jeho postoje Himchan poznal, že se chystá zaštěkat. Vztáhl ruku a položil ji psovi na čumák.

„Ticho, Horangi. To bys tomu dal.“

Himchan se se zamyšleným výrazem díval, jak chlapec nasedl na své kolo a vyrazil zpátky k městu. Chvíli se ani nepohnul a pak sáhl po kličce u dveří.

„Horangi, zůstaň. Hned jsem zpátky.“

Stopy malých nohou ve zhnědlé trávě ho vedly k rodinnému hrobu ohraničenému malou zídkou. Hrob byl poměrně nový a potvrzoval to i nápis. Moon Jongmin a Songji, milovaný rodiče.

Himchan nacpal ruce do kapes bundy a zachmuřeně studoval data. Oba rodiče zemřeli patnáctého června před třemi roky. Bylo jim jen čtyřicet tři a čtyřicet let. Podíval se dolů a hledal ten papír, který měl chlapec v ruce.

Nikdy by ho neviděl, kdyby ho nehledal. Ale uzoučký krajíček, jen tenká bílá čárka, byl vidět ve škvíře mezi náhrobním kamenem a zídkou. Veden něčím, co nedokázal pojmenovat, sáhl do kapsy džínů pro kapesní nožík a opatrně ten papír vytáhl. Když si uvědomil, že to je obálka, sevřelo se mu srdce. Jeho výraz ještě víc zvážněl, když obálku obrátil. Byla adresována ‚Mamince a tatínkovi‘.

Rodiče. Himchan odvrátil oči, protože náhle pochopil. Ten chlapec sem jel, protože potřeboval donést dopis svým rodičům. Opřel se loktem o stehno, promnul si oči a snažil se uvolnit stažené hrdlo. Připadal si jako největší hajzl pod sluncem.

Od této chvíle to šlo s Himchanovým ránem z kopce. Káva byla slabá, vajíčka nedodělaná a topinka studená, ale usoudil, že si mizernou snídani zaslouží.  Byl by dal vše, co měl, za to, kdyby věděl, co chlapec v tom dopise rodičům napsal, ale vrátil ho na jeho místo neotevřený. Aspoň tohle pro toho kluka musel udělat.

*** 

Yongguk naplánoval na to dopoledne schůzku s projektantem, ale když diskutovali o jednom obtížném úseku podloží, se Himchan přistihl, že poslouchá jen na půl ucha. S nohou přes nohu se houpal na židli a tvářil se zadumaně. Pořád musel myslet na toho kluka. Bezmyšlenkovitě si odcvrnknul kousek bláta z kalhot. Normálně nebyl prudký. Kdyby včera nebyl tak zničený a otrávený, nikdy by takovýmto způsobem neztratil nervy.

„Hele, Chany, bylo by od tebe ušlechtilý, kdyby ses na tohle podíval. Tyhle tři kanály budou fuška a nějakým tím návrhem od stavebního experta nepohrdneme.“

Himchan zvedl hlavu a podíval se na svého přítele, který se na něj provokativně šklebil. „Já navrhuju, abys je všechny tři vzal a strčil si je -“

„Hele, Himchane!“ Daehyun strčil hlavu do dveří maringotky, lízátko v puse. „Někdo s tebou chce mluvit.“ Vytáhl lízátko z pusy a ukázal rukou. „Říkal, že chce mluvit s tím pánem, co má psa. Tak jsem si řekl, že to budeš ty. Ledaže by mluvil o mý bejvalý ženě.“

Yongguk považoval Daehyunův vtípek o bývalé ženě za povedený a zachrochtal smíchy ve stejné chvíli, kdy přední nohy Himchanovi židle dopadly na podlahu.

Jonghun stál před maringotkou, nervózně drbal Horangiho v srsti a pihy na nose mu jasně vystupovaly z popelavé pleti. Vypadal k smrti vyděšený. Hned vedle něj seděl Horangi, opíral se mu o nohu, zjevně úzkostně čekal, jak Himchan přijme návštěvu jeho malého přítele.

Himchanovi se v očích objevil pobavený výraz. Zřejmě přecenil psův smysl pro věrnost. Strčil si ruce do kapes a podíval se na chlapce. „Ty jsi chtěl se mnou mluvit?“

Jonghun polkl a pak promluvil, ale hlas se mu chvěl strachem. „Já jsem vám přišel říct, že mě to s tím psem mrzí, pane.“ Polkl znova a promluvil ještě tišeji a zahanbeněji. „Vzal jsem ho domů, protože jsem myslel, že se ztratil. Nechtěl jsem ho ukrást.“

Himchan si vzpomněl na dopis, který ráno našel a vážně se díval na chlapce, protože věděl, jakou odvahu musí ten kluk mít, že sem přišel. Napadlo ho, jestli jeho bratr o tomhle jeho výletě ví. Nepřítomně se prohraboval drobnými v kapse a pak se chlapce tiše zeptal: „Řekl jsi bratrovi, že sem jdeš?“

Jonghun se podíval na Horangiho a zatahal ho za ucho. Jen záporně zavrtěl hlavou. Zaváhal, pak vzhlédl a podíval se Himchanovi do očí. Když pokračoval, hlas se mu chvěl ještě víc. „Bráškovi jsem to neřekl, protože by mě to nedovolil. Nepustil by mě sem.“

Himchana náhle přestala bolet hlava. Zahodil staré párátko, které našel v kapse, sestoupil ze schodů a sklonil se k chlapci. Podrbal psa za uchem. Uvažoval o tom všem, co se stalo. Pak se vážně podíval na Jonghuna.

„Já myslím, že omluvit bych se měl já, Jonghune. Včera večer mi bylo hodně mizerně a neměl jsem tak vybuchnout.“

Odmlčel se, a jak otíral Horangimu bláto z čenichu, dostala jeho tvář přemýšlivý výraz. Konečně vzhlédl a v duchu se modlil, aby našel ta správná slova, která by vymazala ten skleslý a nešťastný výraz z chlapcových očí. Chvilku se jen mlčky díval a pak řekl: „Nemusíš se omlouvat za to, co jsi včera udělal, Jonghune. Že ses o Horangiho postaral.“

Jonghun poplašeně opětoval jeho pohled, zjevně nejistý, jak to Himchan myslí. Himchan se na něj trochu usmál a vysvětlil: „Většina lidí by se vůbec neobtěžovala zajímat se o toulavého psa, tím méně aby ho vzali domů a postarali se o něj.“ Sklopil oči a začal psa hladit po hlavě. Vůbec se mu nelíbilo, jak se mu najednou špatně mluvilo. „Jenom jsem se bál, že se mu něco stalo.“

Chlapcova reakce byla okamžitá. Stačilo, že Himchan připustil, že měl o psa starost a Jonghunův smutek zmizel. Oči mu najednou ožily, padl na kolena a objal psa kolem krku. „On je to strašně vychovaný pes, “ řekl nadšeným hlasem. „Nevlezl mi na postel, dokud jsem mu neřekl, že smí. A posadil se k lince, když se chtěl napít. Já jsem to nepochopil, ale bráška jo.“ Zasmál se a podrbal psa pod bradou. „A vždycky, když viděl, že se na něj bráška kouká, tak se na ni tak zašklebil … víte, když jsou mu vidět zuby. Říkal, že ten pes ví, na které straně je krajíc namazaný, a že je až moc chytrý, když jde o jeho prospěch.“

Himchan se díval na chlapce a v očích mu pobaveně jiskřilo. Takže Horangi velkého bratra dostal, co? Brášku, s těma záhadnýma čokoládovýma očima, s tím náznakem vzdoru a divokými rudými vlasy, které z něj dělaly keltského válečníka. Ještě zajímavější.

„Co bratr říkal, když jsi ho přivedl domů?“

Chlapec rezignovaně vzdychl. „Říkal, že nejspíš někomu patří.“

„A chtěli jste si ho nechat, kdyby se o něj nikdo nepřihlásil?“

Chlapec nejistě pokrčil rameny a z očí se mu začala vytrácet radost. „Říkal, že si to ještě rozmyslí.“ Znovu povzdechl a pak se podíval Himchanovi do očí. „Já už ho dlouho prosím o psa, ale on říká, že ho nemáme kde mít, protože nemáme oplocený dvorek.“ Rezignovaně se na Himchana podíval.

Himchan pochopil. Díval se na Jonghuna, přivřel oči, jak uvažoval a koutky úst mu začaly pobaveně škubat. Ten kluk byl vážně číslo. Himchan věděl, že pravděpodobně skončí na bratrově černé listině, ale protože viděl, že si chlapec a pes očividně padli do oka, rozhodl se. „Měl bych pro tebe práci. Jak by se ti líbilo dělat psí chůvu?“

Jonghun prudce vzhlédl s překvapeným výrazem. „Prosím?“

„Psí chůvu,“ usmál se na něj. „Já mám spoustu práce a nerad bych nechával Horangiho moc dlouho zavřeného v autě. A protože se včera zatoulal, nemůžu ho nechávat ani tady.“ Odmlčel se a pozoroval, jak v chlapci roste nadšení.

„To myslíte vážně?“

Vějířky veselých vrásek kolem Himchanových očí se ještě prohloubily. „To se vsaď.“

Jonghun vyskočil na nohy. „To beru!“

Himchan vstal a zapnul si spodní druk na bundě. „Ale než ten obchod uzavřeme, tak bychom si to nejdřív měli nechat schválit od tvého bratra, kamaráde.“

Jonghunův výraz se náhle změnil a v očích se mu objevil podivný, přemýšlivý pohled. „Chcete říct, že pojedete k nám domů za mým bráškou?“

Himchan přemýšlel, proč se chlapcova nálada tak prudce změnila. „Já si myslím, že by to byl docela dobrý nápad, ne?“

Jonghun se náhle usmál a v očích mu zablýskalo. „Já si myslím, že to je moc dobrý nápad.“

Himchan si nebyl docela jistý, jak ten výlet do města zorganizovat. „Mám tě svézt domů?“

Jonghun zavrtěl hlavou. „Ne. Bráška by se vyděsil. Mám tady kolo a znám zkratku. Sejdeme se v ulici za naším domem.“

Himchan se usmál a přikývl. Jonghun třel dlaněmi o stehna a tvářil se rozpačitě. „Možná, že bych měl vědět, jak se jmenujete, pane. Víte … kvůli bráškovi.“

Himchan se usmál a napřáhl ruku. „Já jsem Chany. Tedy Kim Himchan.“

Jonghun si s ním potřásl rukou a pak se na Himchana poťouchle podíval. „Můj bráška se jmenuje Jongup. Naší mu ale říkali Jongie.“

 ***

Moon Jongup málokdy klel. Ale teď zaklel, protože si ze stolu shodil květinu, kterou právě přesadil. Když si uvědomil, že i ta kytka vedle se kácí, skočil po ní, protože věděl, že jestli taky spadne, poletí s ní i pytel země a kyblík štěrku, který používal na dno květináčů jako drenáž.

Květináč se mu podařilo zachytit, ale rozlil při tom špinavou vodu ze starého tácu, na kterém nechával okapávat květináče. Na chvilku si myslel, že odvrátil katastrofu, ale pak se kyblík se štěrkem zahoupal a převrátil a s ním se sesunul i pytlík se zemí, který štědře rozhodil svůj černý obsah po zemi.

Celý rozčílený měl chuť seknout s květináčem, který držel, ale těsně předtím, než to udělal, si uvědomil, že to je jeho oblíbená růžová azalka. Znova zaklel, praštil s ní o stůl a polil se další sprškou špinavé vody. Zaťal zuby, zavřel oči a snažil se zůstat klidný. Nechápal, co to s ním je a jak se mu podařilo z tak jednoduché věci udělat takovou katastrofu.

Nešťastně vydechl, překročil hromadu hlíny a střepů a šel ke dřezu najít něco, čím by si otřel hlínu z tváře. Právě, když pustil vodu, vzhlédl a srdce se mu zastavilo. Velké černé terénní auto s tmavými skly, bohatě postříkané blátem, zastavovalo za domem. Náhle se mu udělalo skoro špatně od žaludku a on věděl, že se stane něco hrozného. Když poznal muže, který se vysoukal od volantu, zavřel oči a rukou si zakryl obličej. Za co ho nebe trestá? Přece dostal toho svého zatraceného psa zpátky, ne? Tak co tady ještě chce?

Promnul si nos, pak těžce spustil ruku a z celého srdce si přál, aby tady nebyl. Znovu se podíval z okna, aby si ověřil, jestli třeba nejde někam jinam. Ale tentokrát se o něj pokusil infarkt. Jeho malý bráška vyrazil za rohem garáže, tlačil kolo a povídal si s tím člověkem jako s největším kamarádem. Pes okolo nich skákal a štěkal jako šílený. Psa si skoro nevšiml, ale vyděsil ho spíš ten poťouchlý výraz na tváři jeho bratra. A jak je možné, že si s tím člověkem povídá?

„Proboha …“ vydechl, když si uvědomil, co to znamená. Ten pes. Jonghun šel za tím psem. A pan Naštvaný mu výslovně přikázal, aby ho od něj držel co nejdál.