Zdravím. I dnes přináším další kapitolu nezajímavé povídky...
Přeju příjemné čtení...
Hatachi
Mladík tam stál s levou rukou v kapse svého
pršipláště. Teď ruku vytáhl a v ní držel žabku světle krémové barvy. Skoro
se v jeho dlani ztrácela.
„Jé…“ Vyrazil Tao ze sebe a couvl.
„Jé…“ Posměšně po něm opakoval mladík.
Než se Tao zmohl na nějaký protest, chytil ho mladík za
ruku. Vložil mu do ní botu a sevřel mu kolem ní jeho prsty. Taův strach ještě
vzrostl, když pocítil mladíkův téměř surový stisk.
„A vy máte něco, co patří mě.“ V mladíkových očích se
odrážela zlost. „Máte mého kocoura. Dejte mi ho, než policii zavolám já.“
Tao už zapomněl, jak hluboký a hrubý hlas má. Jeho zvuk
způsobil, že se celý zachvěl náhlým chladem. Jen jeho ruka nebyla studená.
Mladík ji stále věznil ve své.
„Ten kocour je náš. Můj a mého synovce.“ Prudkým trhnutím
svou ruku osvobodil. „Ztratil se před šesti týdny. Někdo nám ho ukradl. Podruhé
ho nedostanete, vy…vy…piráte jeden!“
Mladík potřásl hlavou, až mu z vlasů padaly kapičky
deště. „Ten kocour je můj.“ Zavrčel zlostně. „A vás viděli, když jste ho sebral
z člunu. Mám na to svědka. Našel vaši botu. Když vás popisoval, vzpomněl
jsem si na to. Li Jin Jie mi dal vaše jméno a adresu. Nevím, co jste zač, ale…“
„Oprava…“ Skočil mu Tao do řeči. „Naše kotě bylo ukradeno.
Někdo ho ukradl mému synovci. Byla to hanebnost…přímo zločin!“
„Já jsem ho neukradl!“ Procedil vztekle mezi zuby. „Našel
jsem ho asi před měsícem na Key West. Byl skoro polomrtvý hladem. Zachránil
jsem ho!“
„Ach, jak dojemné.“ Odsekl Tao. „Víte, co si kvůli vám prožil
Kayee? Víte vy, co to bylo pro nás oba?“
„Posloucháte mě vůbec?“ Mladík se opřel rukou o stěnu chatky
a sklonil se tak, že jeho oči, sršící blesky, byly těsně u Taových. „To kotě
jsem našel dost daleko odtud. Bylo v hrozném stavu. Zaplatil jsem spoustu
peněz, abych ho dal do pořádku. Je moje…investoval jsem do něj!“
„Aha…tak o tohle vám jde. Chcete peníze. Dlužím vám za
veterináře? Vyřídím to s ním. A máte vůbec nějaká potvrzení? Ukažte mi je,
jestli můžete.“
„Nemám ve zvyku tahat po kapsách potvrzení. A pak…“ Zkřivil
rty v úšklebku. „…předmět našeho problému je tady. Ta kočka stojí za víc
peněz, než kolik jsem zaplatil za veterináře.“
„Aha, takže cena stoupá.“ Tao se hořce zasmál. „To kotě se
narodilo v našem domě a já vám ho nedám. A můžete mi vyhrožovat sebevíc,
je to jedno.“
„Vám to vůbec nemyslí. Neposloucháte mě, tak toho nechte.
A nemohli bysme jít dovnitř? Nebo se vám líbí stát na dešti a třást se jako
ratlík?“
Tao se podíval na svoje bosé nohy. Stál skoro po kotníky
v louži a vítr švihal další proudy vody na verandu. Byl tak rozrušený, že
ani nevnímal, že je promoklý až na kůži. Mokré bílé tričko se mu přilepilo a
zvýraznilo jeho pevné bříško a prosvítající, chladem vzrušené bradavky.
Mladík přejel Taa pohledem a usmál se. Jeho rty byly krásně
tvarované, ale úsměv měl stejně nestoudný jako v přístavu a to se Taovi
nelíbilo.
„Vypadá to…“ Řekl s očima stále upřenýma na Taův
hrudník. „…že bysme se mohli nějak dohodnout.“
Ve zmatku si Tao zkřížil ruce na prsou. „Jestli mi chcete
dělat nějaké neslušné návrhy, rozbiju vám tím květináčem hlavu!“
Podíval se na petůnie u dveří a pak se jeho pohrdavé a
přitom žádostivé oči vrátily k Taovi. „Ztratil jste nad sebou úplně
kontrolu.“
„To by se spíš dalo říct o vás. Sice jste mě našel, ale to
neznamená, že se vás musím bát. Zmizte odsud a už nikdy nevrhněte stín na moje
dveře!“
„Jak melodramatické.“ Při tom si olízl kapky deště ze rtů.
„Nikdy nevrhněte stín na moje dveře…to jsem nikdy neslyšel.“
„Ale já to tak myslím. A zapomeňte na moje peníze.
Nedostanete nic a už odsud zmizte.“
„Nějak jste to popletl. Ty dveře nejsou vaše. Jsou moje…nebo
lépe řečeno budou.“
Tao byl moc rozčílený na to, aby zaregistroval, co mu
vlastně říkal. „Vy si zřejmě myslíte, že mě zastrašíte. Ale já jsem
v právu a dokážu se taky prát. A ještě víc, když se jedná o moje dí…“
„Zbláznil se…“ Zavrčel, potřásaje hlavou. „Budete už zticha
a půjdeme konečně dovnitř? Je to tady jak pod vodopádem.“
„Ne!“ Odsekl Tao. „Už vás nebudu poslouchat. Vy do mého domu
nevejdete a už v žádném případě nedostanete Kayeeho kočku. Ani teď, ani nikdy
jindy!“
„Dobrá“ Jeho hezké rysy ztvrdly. „Když se mnou nechcete
mluvit teď a tady, můžete přijít ke mně. Je to úplně prosté. Ten kocour je můj
a já ho chci zpátky. Zaplatím vám za něj, jestli vám jde o tohle. Ale musíme si
o tom promluvit rozumně a nesmíte být hysterický.“
„Přijít k vám?“ Zeptal se nevěřícně. „Proč bych
k vám měl chodit? A proč bych se s vámi měl vůbec bavit?“
„Protože je to můj kocour a tohle jsou moje dveře.“ Naklonil
se zase k Taovi. „Já jsem nový majitel, zlatíčko.“
„Neříkejte mi zlatíčko!“ Přikázal mu Tae a vzápětí oněměl.
Uvědomil si, co vlastně řekl a zbledl. „Cože?“
„Já jsem nový majitel…zlatíčko!“ Opakoval s potěšením.
Na tváři mu zářil triumfální výraz. „A jistě chápete, že jste na mě neudělal
právě nejlepší dojem. Příště se víc snažte.“
„Ale…ale…“ Koktal Tao, neschopen zformulovat svoji myšlenku.
„Čas jsou peníze. Nebudu ho ztrácet na hloupých scénách.“
Zavrčel. „Necháme toho a vyřídíme to zítra večer. Přijďte do přístavu Key West
mezi sedmou a devátou. Když se neukážete, ukážu se já tady, ale s policií.
Pak se váš advokát může spojit s mým. Respektive s mými. Mám jich
totiž šestnáct nebo sedmnáct. To už jsem zapomněl.“ Odmlčel se a zadíval se na
Taa ledovým pohledem. „Takže jestli vám to trochu myslí, přinesete sebou
kocoura. A myslím to vážně.“
Tao z něj byl vyděšený. „Tak vy jste ten…no ten chlap,
co…vy jste Kris Wu?“
„Jo to jsem já.“ Výhrůžně se na Taa podíval. „Někdy mi
říkají zuřivý Kris. Nepřejte si, abych vám ukázal proč.“
Ta slova zněla Taovi poplašně v hlavě. Zuřivý Kris. Srdce se mu rozbušilo.
Nepřeháněl. Byl to typ rozeného rebela, který si vytvořil svá vlastní pravidla
a s potěšením porušoval pravidla jiných.
„Uvidíme se zítra v sedm na člunu.“ Prohodil Kris
jakoby mimochodem. „A přineste kocoura, jinak budete bez střechy nad hlavou. A
soud by vás taky neminul. Můžete si vybrat.“
Otočil se na podpatku a vykročil zpět do deště. Tao zůstal
stát po kotníky ve vodě, roztřesený zimou a zíral za ním. Na chvíli se ho
zmocnil panický strach.
Ale vzápětí ho vystřídal
opět pocit vzteku a to mu vrátilo síly. Zaťal pěsti.
„Ta kočka zůstane u Kayeeho. Nikdy mu ji nevezmete!“ Křičel
za vzdalující se postavou. „Nikdy!“
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat