Leaders - Kim Seokjin

 

 

Tak jsem opět tu a přináším další díl téhle povídky. Snad se někomu aspoň trochu líbí :) Jaera

Cítil jsem, jak mě na tváři hřály ranní paprsky slunce. Ale ačkoliv jsem spíše ranní ptáče, než noční sova, tak dnes jsem si připadal jako permanentně unavený holub. Nechtělo se mi z postele, jenže jsem věděl, že musím. V malém pokoji na opačné straně bytu totiž byl pokoj mého nejlepšího kamaráda, kterého jsem musel budit jako malé dítě.
Nechápal jsem to. Ten kluk se měl narodit jako kus skály uprostřed ničeho, protože pokud bych ho nehlídal, usnul by věčným spánkem a nechal se obrůst trním jako Šípková Růženka.
S povzdychem jsem si promnul unavenou tvář a posadil jsem se. Oči jsem měl přivřené, jak mě do nich ostře útočilo denní světlo skrz nezatažené rolety.

Jedna. Hodil jsem nohy přes okraj postele a po paměti vyhledal bačkory. Dva. Opřel jsem se lokty o kolena a do dlaní schoval tvář. Tři. Po včerejší oslavě jsem se cítil jako zpráskaný pes. Čtyři. Příště nesmím nechat Yoongiho, aby tolik pil. Pak neví, kdy přestat a nehne s ním nic. Pět. Unaveně jsem zažmoural pohledem po místnosti a konečně se odhodlal vstát.
Vydal jsem se šouravým krokem do koupelny, spáchat ranní hygienu. Opláchl jsem si obličej, vyčistil zuby a na tvář nanesl lehkou vrstvu makeupu, abych schoval veškeré pozůstatky po včerejšku a taky proto, že jsem si na vzhledu zakládal. Mám prostě svoji tvář až moc rád. Vím, je to asi divné u kluka, ale je to tak. Nakonec jsem se pořádně prohlídl a spokojen s výsledkem jsem vešel do místnosti, v níž byla taková tma, že mě o přítomnosti menší postavy utvrzovalo pouze nepříliš hlasité chrápání.
"Hej, spáči!" houkl jsem nahlas a sedl si na okraj postele s tím, že s tou spící pannou pořádně zatřesu. A jak jsem si usmyslel, tak jsem i učinil. "Vstávej, Yoongi. Dnešek je důležitý den, tak koukej vstávat, nebo si to všechno už od samého začátku pos-..."
"Jine, vypadni!" zavrčel a praštil mě polštářem do obličeje. No, tak to tedy ne, hochu. Moje tvář je pro mě příliš cenná, než abych se tebou nechal otloukat, řekl jsem si. Vstal jsem a došel k jeho nohám. Za jednu z nich jsem ho popadl a stáhl jsem ho z postele, načež sebou praštil o podlahu jako pytel brambor, až to v něm hrklo. Než se stihl rozkoukat, s neustávajícím držkováním a cukáním z jeho strany, jsem si to štrádoval chodbou ke koupelně, aniž bych pustil jeho nebohý kotník. Až když jsem ho přetáhl přes koupelnový práh, který je tak trochu vysoký, zaskučel a zůstal bez hnutí ležet.
"Až se dáš do kupy, přijď do kuchyně. Udělám zatím snídani." Usmál jsem se škodolibě a překročil ho.
"Nesnáším tě, víš to?" zabrblal potichu, ale přesto jsem ho slyšel. Ignoroval jsem ho a nachystal si věci na vaření. Nakonec se na stole skvěl vaječný chléb, porridge a mandu. Usedl jsem ke stolu a čekal na Yoongiho, který se jen pár vteřin na to objevil ve dveřích.
"Voní to pěkně," pochválil mi mé kuchařské umění. Přesto jsem ale vycítil, že to říká automaticky. Jen jsem se usmál a nacpal si do pusy plnou lžíci porridge. Mňam. Jo, vařit to já umím.

"Tak dělej! Nebo to nestihneme," křikl jsem do útrob domu a netrpělivě přešlápl z nohy na nohu. Nechápal jsem, že se musel Jin strojit, jako kdyby snad šel na rande. Mě bylo v podstatě jedno, jak vypadám. Hlavně, že jsem byl v černém a byl jsem spokojený.
Mrkl jsem na mobil, abych zkontroloval čas. Naštěstí jsme na tom byli ještě dobře. Zase tolik jsme spěchat nemuseli, ale měl jsem rád časovou rezervu. Nesnášel jsem, když jsem se musel honit jako blbec.
"Už jsem tu. Můžeme vyrazit," vzal mě Jin okolo ramen. "Pojedeme mým," oznámil mi ještě a už si to štrádoval ke svému vyšperkovanému BMW. Ohradil jsem se, ale nehodlal mě poslouchat. "Nebudu jezdit na důležitou akci takovou orezlou skořápkou." Povzdychl jsem si. Měl pravdu, moje auto byl starý a orezlý Pontiac, ale já ho měl rád. Měl své kouzlo. Pro dnešek jsem se ale nehodlal s Jinem hádat a tak jsem beze slova nastoupil na místo spolujezdce.
Když jsme se přibližovali ke staré budově, schované mezi továrenskou všehochutí, začal jsem pociťovat nervozitu. Nebyl jsem vůbec připravený na dnešní battle a rap, který jsem si připravil, nestál dle mého za nic. Nic lepšího jsem ale neměl.

Protáhli jsme se davem upocených těl, zatímco jsem měl tvář skloněnou k podlaze a na hlavě kapuci, abych nebyl poznat. Ano, ačkoliv jsme byli v soulském undergroundovém ghettu, byl jsem tu díky svým hudebním schopnostem celkem známý. A tak jsem se snažil, aby mě nikdo nepoznal. Neměl jsem teď chuť se vybavovat s fanoušky, které jsem si tu za ty dva roky stihl udělat. Přesto jsem se neubránil zamračení.
Byl tu totiž někdo, koho jsem za celou dobu nedokázal porazit. Ten vysoký kluk s hlubokým hlasem, který mě tak štval. Byl si svým vítězstvím pokaždé tak jistý, že mi tím pil krev. Bohužel měl pravdu. Nedokázal jsem se vyhoupnout před něho a dnešním výstupem si to stoprocentně podělám úplně.
Vešli jsme do jedné ze zadních místností, která byla připravená pro účinkující a ihned si sedl na jednu ze židlí, která se nacházela u velikého zrcadla. Ani jsem se do něho ale nepodíval. Nepotřeboval jsem to, nebyl jsem jako Jin. Vlastně mi bylo jedno, jak vypadám. Až na vousy. Nesnášel jsem, že jsem se musel denně holit. Ale o to víc jsem nesnášel, když jsem byl zarostlý. Co jsem? Pralesní člověk?

No super, tohohle kluka jsem fakt vidět nepotřeboval. Protočil jsem očima až navrch hlavy a dal jsem si záležet, aby to viděl. I když jsem vlastně ani nevěděl, proč to dělám. Prostě ten kluk patřil k tomu týpkovi, kterého jsem se snažil pokaždé setřít, ale nedokázal jsem to. Takže si mé opovržení vlastně zasloužil. A navíc pořád po mě tak divně pokukuje. Otočil jsem se k němu zády a ignoroval jeho marný pokus o to, aby mě mohl pozdravit. Lezl mi na nervy. Byl vždycky tak hyperaktivní a pořád veselý, až to bylo otravné. Jak, že se to jmenuje? Uhm, Jang... Jeon-... Jung... Ano, Jung Hos-ah, co je mi po něm? Je mi to jedno.
Vytáhl jsem z kapsy pomuchlaný list papíru, na němž jsem měl v rychlosti naškrábaná slova, abych neztratil nit. Tiše jsem si to opakoval, zatímco do místnosti vtrhla malá tmavovlasá holka, na níž bylo vidět, že jí chybí dnešní dávka pervitinu a skřehotavým hlasem zvolala mé jméno. Bez hlesu jsem se tedy zvedl, prošel okolo toho vysmátého individua, které proneslo cosi jako "hodně štěstí" a vydal jsem se k podiu.
Nastala moje chvíle a já vnitřně umíral. Cítil jsem, že dnešek bude propadák. Očima jsem vyhledal Jina, který stál v davu pod podiem a povzbudivě se na mě křenil. A pak jsem zahlédl jeho! Rivala, kterého jsem vnitřně nenáviděl i obdivoval zároveň. Tu druhou možnost jsem si ale nehodlal připustit. Jen jsem ho tedy sledoval, jak se prodírá řvoucím kotlem a mizí v místnosti, kterou jsem já nyní opustil.
O pár minut později, když jsem do mikrofonu řval svá improvizovaná slova, jsem cítil jeho pohled až do morku kostí. Věděl jsem, že už teď kalkuluje své vítězství. Byl prostě takový.
Byl to Kim Namjoon.