6. kapitola

 

Zdravím. I dnes přináším další díl povídky.
Hatachi

Tao zůstal stát celý popletený na místě, kde měla kotvit Velká naděje. Překvapeně se rozhlížel po přístavu. Byl si jistý, že to bylo tady, ale nikde tu starou kocábku neviděl.

Sevřel pevněji kabelu, co měl přes rameno. To bylo to jediné, co měl s sebou. Kocoura nechal samozřejmě doma, kde byl s Kayeem a babi Lin v bezpečí.

Dlouho do noci spolu promýšleli strategii, jak přesvědčit Krise Wu, aby jim nechal kocoura i chatu. Nakonec oba uznali, že nejlepší bude říct pravdu a doufat, že se nad nimi Kris slituje.

Teď stál Tao nervózně u kotviště a v duchu doufal, že Kris ocení jeho upřímnost, uzná logiku jeho důvodů a zapomene na to, jak ho včera šťouchal prstem do hrudi a nadával mu do zlodějů. A taky mu hrozil, že mu hlavu rozbije květináčem. Neměl z těch vzpomínek příjemný pocit.

Bohužel nikdo není perfektní.

Pečlivě se na toto setkání oblékl. Téměř slavnostně. Na sobě měl sněhobílou košili, princesového střihu, s krátkým rukávem. Černé přiléhavé kalhoty a stejně černé, perfektně vyleštěné polobotky. Na krku mu vysel stříbrný řetízek s křížkem po babičce.

Taky si vzal velké sluneční brýle, aby se chránil proti slunci i zvědavým pohledům. A teď tu stál a udiveně se rozhlížel. Byl si stále jistý, že tohle je to správné kotviště. Ale loď, která tu kotvila, se ani zdaleka nepodobala Velké naději. Byla to elegantní bílá jachta a jmenovala se Korzár.

Znovu bezvýsledně se rozhlédl po přístavu. Pak se pohledem vrátil na bílou jachtu a strnul, když uviděl muže, který právě vystoupil na palubu.

Ten muž byl vysoký a silný. Byl to Kris Wu.

Kris stál na palubě s arogantním výrazem ve tváři a s rukama zkříženýma na prsou. Jemný vánek si hrál s jeho blonďatými vlasy. Přejel Taa pohledem a pak znovu, jakoby nevěřil tomu, co vidí.

„Kde máte kocoura?“ Zeptal se hned a z očí mu šlehaly blesky.

„Nepřinesl jsem ho.“ Povzdechl si Tao. „A přišel jsem, abych vám to vysvětlil.“

Kris nereagoval na jeho slova, jen na něj nehybně zíral.

„Podívejte…nemohl bych jí k vám na loď?“ Řekl s bezmocným gestem. „Až vám to vysvětlím, pochopíte mě. Jsem si tím jistý.“

„S tím nepočítejte.“ Odvětil s kamennou tváří.

Nesměle, opatrně našlapujíc, vstoupil Tao na palubu. Ze všech sil se snažil být klidný. Větřík mu nadzvedával cíp košile a poskytoval tak Krisovi pohled na jeho vypracované bříško, čehož on se zjevným zájmem využil.

Tao si přidržoval neposlušnou košili a cítil se hrozně. Snažil se na tváři vyloudit přátelský úsměv, ale moc se mu to nedařilo.

„Tak jsem tady.“ Řekl Tao a jemu samotnému to připadalo hloupé.

„Jste tady.“ Opáčil Kris s nevolí v hlase. „Myslíte, že jste se na to dost vystrojil? Kde máte korunu? A co vaše žezlo?“

Tao už měl připravenou sarkastickou poznámku, ale neřekl nic a předstíral ledový klid. Zato on si se svým oblečením pro tuto příležitost starosti určitě nedělal. Měl na sobě světlé seprané šortky a havajskou košili s motivy papoušků v zářivých barvách. Ani se nenamáhal se zapínáním knoflíčků na košili a byl bosý. Z jeho hrudi Tao viděl víc, než mu bylo příjemné. A totéž se dalo říct o jeho nohách.

V tu chvíli zazářilo slunce, schované do té doby za mrakem a jeho paprsky dodávaly Krisově opálené pokožce nádherný bronzový nádech. Tao se nechtěně zhluboka nadechl. Díval se na svět očima umělce a musel si přiznat, že Kris Wu není jen hezký muž, ale že je klasicky krásný.

Zastyděl se za svoje myšlenky a odvrátil od Krise pohled. Rozzlobilo ho, že jej obdivuje, jako by to byl nějaký řecký bůh a přitom to byl nepřítel.

„No teda…vy dneska vypadáte spořádaně.“ Vysmíval se Taovi. „Víc jste se mi líbil bosý a se šmouhou od barvy na tváři.“

Tao si rozpačitě hrál se svým řetízkem. „Opravdu mi záleží na tom, abychom si spolu promluvili, pane Wu.“ Začal a snažil se, aby jeho hlas zněl klidně. „Přemýšlel jsem o tom včerejšku a dovedu pochopit, že jste o mě získal špatný dojem. Možná, že jsem to trochu přehnal, ale chtěl bych to napravit a dát to všechno do pořádku.“

„Stačilo, abyste přinesl kocoura a bylo by všechno v pořádku.“ Zabručel Kris.

Taova nervozita stoupla. Kris mu nevyšel vstříc ani o krůček. Ale přesto se snažil být klidný a neunáhlit se, protože mu nic jiného nezbývalo. „Už jsem vám říkal, že jsem přišel, abych vám všechno vysvětlil. Pochopíte to, až vám řeknu o svém synovci. Můžeme si tedy promluvit?“

„Pojďme dolů.“ Podíval se na Taa nepřátelsky. „Nechci, aby vás tady se mnou viděli. Vypadáte až moc nóbl a zkazil byste mi pověst.“

„Doufám, že jsem nepřišel pozdě. Hledal jsem tu druhou loď. Netušil jsem, že tady bude tahle. Je moc pěkná.“

„Jen jí moc nelichoťte. Taky dovede být pořádně neposlušná.“ Hlavou pokynul ke schůdkům do podpalubí. „Tak princezno, následujte mě dolů, pokud se tedy nebojíte.“

„Proč bych se měl bát?“ Zvedl bojovně bradu.

„Nelíbí se mi vaše oblečení. Pořád si představuju, jak asi vypadáte bez nich.“ Přejel celou Taovu postavu provokujícím pohledem a pak se usmál.

Tao sevřel rty. Kris se jej snažil vyvést z rovnováhy a použije na to všechny prostředky, to mu bylo zcela jasné. Musel se tedy ovládat, zůstat klidný. Ale stejně byl rád, že díky tmavým brýlím nemohl Kris vidět výraz jeho očí.

„Nemáte strach? Fajn…“ Zvedl Kris obočí a ještě více se usmál. „Vítejte do mého království, řekl pavouk mouše.“

Tao jej automaticky následoval a jenom si přál, aby se mu tolik netřásla kolena. Stále si v hlavě připomínal, že to dělá pro Kayeeho a s hlavou vztyčenou sestupoval do pavoukova království.

Kris si to nerad přiznával, ale líbilo se mu, že Tao přestal vyvádět. Vypadal dnes tak chladně a vyrovnaně, že si pořád představoval, jaký by asi Tao byl rozpálený, zbaven vší té nádhery. Jaké by to bylo, kdyby z něj slíbal všechen ten chlad.

Měl na sobě vypasovanou bílou košili, černé kalhoty a vypadal tak elegantně. Jako princ, který se ponížil k tomu, aby navštívil ples městských snobů.

Vybavil si Taa, jak vypadal o den dříve. Rozcuchané vlasy, trčící do všech světových stran, v džínách a v bílém triku promočeném deštěm. Ten kontrast ho fascinoval. Hodně jej fascinoval.