14. kapitola

 

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Himchan uvažoval o chlapcově odpovědi. Jak to vypadá, Jongup ho nejspíš vážně zabije. Opatrně vydechl. „Tvůj bratr neví, že jsi tady.“ Nebyla to otázka. Ruce si zapřel v bok a nepřítomně se zadíval do dálky, jako by tam mohl najít řešení tohohle zmatku. Konečně se zase podíval na chlapce a jeho obličej se trochu uvolnil, když viděl provinilý výraz na Hunově tváři. Přehodil si bundu přes ramena a podal chlapci ruku. Tiše řekl: „Tak pojď. Nejlepší bude, když mu zavoláme a řekneme mu, kde jsi. Bude šílet strachem, když se probudí a zjistí, že jsi pryč.“ Pomohl mu ven a vyrazili k domu.

Koutkem oka Himchan zahlédl, jak si chlapec přejel rukávem přes oči a znovu se mu sevřel žaludek. Tohohle kluka má tak strašně rád. Počkal, až se mu trochu uvolní stažené hrdlo, pak se otočil a přidřepl si k němu. „Chceš si o tom promluvit?“

Jonghun sklopil oči a sklesle pokrčil rameny. Z každého rysu jeho tváře mu čišelo, jak je nešťastný. Himchan pochopil jeho nerozhodnou odpověď. Usmál se a pocuchal mu vlasy. „Neboj, kamaráde,“ řekl tiše a chlácholivě. „Bude vyděšený, ale má tě moc rád, však víš.“

Chlapci se zachvěly rty. „Já vím,“ zašeptal.

Himchan věděl, že když bude teď pokračovat, budou se brzo rty chvět i jemu samotnému. Vstal. „Tak pojď, jdeme telefonovat.“

Junův byt byl tmavý a tichý, přesně jak Himchan čekal. Postrčil Jonghuna dovnitř a zavřel dveře. Bundu odhodil na veliké kormidelní kolo, pověšené v předsíni. To šero ho deprimovalo, takže šel přímo k oknům a vytáhl žaluzie. Pak otevřel dveře na balkon. Rukou se opřel o jejich futra a měl pocit, jako by ho přejel parní válec.

„Himchane?“

Himchan těžce povzdechl, obrátil se a podíval se na chlapce. Přestal se mračit, když uviděl jeho úzkostný výraz.

Jonghun se na něj poplašeně díval. „Zavoláš bráškovi?“

Himchan o tom přemýšlel. Tak strašně se mu nechtělo Jongupovi volat. Jestli by s ním loučení bylo hrozné, tohle bylo ještě horší. Nic jiného mu ale nezbývalo. „Jo, zavolám mu.“

Telefon vyhrabal z pod hromady šatů a novin, zvedl ho a začal vyťukávat číslice. Držel telefon v ruce a přešel k oknu. Kolem žaludku se mu zase už usazoval ten známý těžký pocit. Nevěděl, co mu řekne. Telefon nechal několikrát zazvonit, ale nikdo to nevzal. Zamáčkl ho a obrátil se k chlapci. Napětím posledních několika okamžiků skoro chraptěl, když řekl: „Jongie není doma, kamaráde. Jaké číslo má rodina Jang?“

U Keunguka to vzali hned po prvním zazvonění. Podle hlasu Seonjie pochopil, že ví, že je Jonghun pryč. Když jí řekl, kde chlapec je, dostala ze sebe jen „Proboha“. Chvíli mu trvalo, než ji uklidnil. Pak mu řekla, že Jongup právě zjistil, že je Jonghun pryč a že běžel do stavebního tábora, aby zjistil, jestli není tam. Himchan věděl, s tím nemůže nic moc dělat. Letadlo mu letělo v šest večer. Dojet do Songnamu a zpátky by trvalo šest hodin a on byl tak zatraceně utahaný, že neměl za volantem vůbec co dělat. A nedokázal se přimět posadit chlapce do autobusu a poslat ho domů. A taky nechtěl, aby Jongup v tom stavu, v jakém asi je, sedl do auta. Zbýval Himjun.

Zavřel oči a snažil se promyslet si to. Hledal možnosti a ani neposlouchal Seonjie a její vysvětlování. Himjun. Musí to udělat jeho bratr. Narovnal se a podíval se na chlapce. „Seonjie? Řekni Jongupovi, že je Jonghun v pořádku a že ho můj bratr někdy během odpoledne doveze domů.“

Přiměl jí, aby mu vzkaz opakovala. Pak zavěsil. Lomcoval jím vztek. Tohle se nemělo stát. Praštil telefonem zpátky na stolek silněji, než bylo nutné. Vzhlédl a uviděl bratra, jak se opírá o dveře do kuchyně, ruce založené na prsou a významně se na něj šklebí. Jun hlavou ukázal na malého chlapce, který se nahýbal přes zábradlí balkonu, zcela zaujatý výhledem. „Ten je tvůj?“

Himchan odsekl: „Nech toho, June. Tohle sakra není vtip.“

Výraz Juna se změnil. Přemýšlivě přivřel oči. „Ne,“ řekl tiše. „To vidím, že není.“

Himchan mu vysvětlil tak stručně, jak jen dokázal, co se stalo. Oči ho pálily tak, že skoro neviděl. Mlel z posledního, a jestli se rychle trochu nevyspí, tak se nejspíš složí.

Himjun vytáhl z lednice džbán pomerančového džusu a tázavě ho pozvedl. Himchan zavrtěl hlavou. Jun si nalil do skleničky. „Tak co je s tím klukem? Jak to, že se ti tam schoval?“

Starší z bratrů se opřel o linku, zavřel oči a promnul si je. Unaveně odpověděl. „Radši se ho neptám.“ Zvedl hlavu a podíval se bratrovi do očí. „Potřebuju, abys pro mě něco udělal, brácho.“

Jun se na něj vážně, zkoumavě díval. „Předpokládám, že ti ta cesta do Bolívie nějak zhořkla, co?“

„Jo,“ odpověděl tiše. „To tedy zhořkla.“

Mladší se na něj usmál. „Slyšel jsem. Jo, odvezu ho domů.“ Zase si založil ruce a pak naklonil hlavu na stranu. „Víš, co? Ty si teď lehni a na pár hodin se prospi, vezmu ho na snídani. Pak můžeme vymyslet nějaký plán.“

Himchan se skoro usmál. Jeho bratr měl vždycky nějaký plán. Cítil se k smrti unavený, odlepil se od linky. „Řeknu to Huniemu.“

 

Himchan usoudil, že na té strašné únavě něco je. Omámeným mozkem neproniklo nic. Ani vzpomínky, ani znepokojující myšlenky, dokonce ani podivné svírání v oblasti srdce. Kromě bolavé hlavy si připadal úplně mrtvý. Shodil košili a boty, tváří dolů padnul do bratrovi rozházené postele a jeho poslední vědomá myšlenka byla, že je strašně rád, že je prázdná.

O dvě hodiny později byl stále ještě ve stejné pozici, když k němu ve spánku proniklo zabouchnutí vchodových dveří. Připadal si jako zajíc, sražený autem. Hlavu schoval pod polštář a strniště na tváři mu zaškrábalo po povlaku. Připadal si ještě hůř než zajíc, připadal si jako by měl kocovinu po třídenním flámu.

Slyšel, jak se otevřely dveře do ložnice. Pak se ozval opatrný, nejistý hlásek. „Přinesli jsme ti snídani, Chany.“

Himchan se snažil ze sebe setřást ospalost. Vystrčil hlavu zpod polštáře a zamžoural na Jonghuna. Chlapec se zmohl na nejistý úsměv, pak rozpačitě pokrčil rameny a odvrátil pohled. Konečně došel k posteli s bílým sáčkem v ruce. „Taky jsme ti koupili kafe.“

Himchan si pod záda naskládal polštáře a opřel se o ně. Když se na chlapce díval, jeho výraz zvážněl. Bylo jasné, že ten kluk nemá daleko k slzám. Vzal si od něj sáček, položil ho vedle sebe a chytil chlapcovu ruku. „Pojď sem, kamaráda,“ řekl, hlas pořád ochraptělý spánkem. „Měli bysme si promluvit.“

Jonghun chvilku vzdoroval a pak se Himchanovi s pláčem vrhnul do náruče. Himchan zavřel oči, protože ho začalo pálit pod víčky. Pevně chlapce objal a zaťal zuby. Jak moc tohohle chlapce má rád. Nechal ho, aby se vyplakal, sám měl vlhké řasy.

Tři roky. Z Jonghuna bude za tři roky velký kluk a Himchan ho neuvidí vyrůstat. Schoval mu hlavu na svoje rameno a násilím vydechl, aby se uklidnil. Otevřel oči a trhnul sebou, když uviděl Juna, jak se opírá o dveře, ruce v kapsách. „Je to senzační kluk, brácho. A doufám, že víš, jakou máš kliku.“  Jun nedal Himchanovi šanci na odpověď a tiše za sebou zavřel dveře. Himchan měl chuť ho praštit.

Dalo to práci, ale Jonghun se nakonec uklidnil. Himchan našel mezi přikrývkami triko, utřel mu oči a zadíval se mu do bledé, nešťastné tváře. „Potřebuju, aby sis se mnou popovídal, Hunie,“ řekl tiše.

Jonghun neuhnul pod jeho vážným pohledem, ale v očích měl tolik smutku, že se Himchanovi zase sevřelo srdce. „Nechtěl jsem, abys odjel,“ zašeptal hlasem, který se stále ještě nebezpečně podobal vzlykotu. „Vzbudil jsem se a věděl jsem, že s tebou nemůžu mluvit, když je tam bráška. Tak jsem se oblíknul a vzal si sebou spacák a vlezl jsem ti do auta. Myslel jsem, že se probudím, až pojedeš zpátky do tábora.“

Jak se Himchan na chlapce díval, blýsklo mu v očích pobavení. Ten chlapec opravdu umí popadnout šanci za vlasy. Zvážněl a znovu otřel chlapci slzy. „Já taky nechci odjet, kamaráde,“ řekl tiše. „Ale musím. Podepsal jsem smlouvu a jsem za ten projekt zodpovědný. I když se mi hrozně nechce odjet, tak musím.“

Chlapec popotáhl a v očích se mu objevil náznak vzdoru. „A proč nemůžeme jet s tebou?“

Himchan si povzdechl. „To není tak jednoduchý.“

„Proč ne?“