Bonus

 

Příjemné čtení...
Hatachi

Na terase Kris postavil Kayeeho na zem. „Moon byl tady blízko dneska odpoledne, ale teď jsem ho neviděl. Jdi poprosit hospodyni o nějaké sardinky. Určitě ho najdete.“

„Krisi?“ Chlapcovy oči opět vyzařovaly smutek. „Ty opravdu odjíždíš?“

„Opravdu jedu pryč, kámo.“

„Proč?“

„Musím pracovat a taky se musím podívat na pár zajímavých zpěváků. Je to moje práce, víš?“

„A… Krisi?“

„Ano?“

„Vrátíš se brzy?“

Kris se na chlapce zadíval zvláštním pohledem. „Ne, brzy ne.“

„A kdy tě zase uvidím?“ Kayee se zachmuřil.

Kris pokrčil rameny a zadíval se na moře. „Kdo ví? Ale občas se uvidíme. Někdy zas přijedu a třeba spolu půjdeme na delfíny.“

Chlapcovy oči se podezřele zaleskly. „Nechci, abys odjel.“

Tao měl pocit, že mu pukne srdce. Kayee měl pláč na krajíčku, ale nechtěl, aby Kris viděl jeho slzy. „Vezmi si Baziho a běž za paní Kwonovou pro ty sardinky. A nezapomeň poděkovat. Tak utíkej.“

Kayee se ještě jednou podíval na Krise a pak se beze slova otočil k domu. Tao těžce polkl, věděl, že se chlapec rozpláče, až bude z dohledu.

Vyčítavě se obrátil ke Krisovi. „Tady to máš, teď to vidíš sám. Doufám, že jsi spokojený. Opravdu dobrá práce!“

„Nepřeháněj! Za týden na mě zapomene. A nedívej se na mě tak naštvaně.“ Kris si rukou projel své neposlušné vlasy, v tváři kamenný výraz. „Máš, co jsi chtěl. Podepsali jsme smlouvu a Fukujama odjel. A ty si můžeš gratulovat, že jsi získal nejdražšího kocoura na světě.“

„Pogratuluj si sám sobě, protože tys to vymyslel. Já nejsem pyšný na to, co jsem udělal. Bylo to podlé vůči Fukujamovi. A můj Kayee teď někde pláče a je to tvoje vina. Ani se na tebe nemůžu podívat, jak se mi hnusíš.“

„Podívej …“ Krisovy temně hnědě oči byly rozzlobené, ale zároveň zneklidněné. „… ty mě moc často neuvidíš, budu sem jezdit, jen když to bude nezbytně nutné. Možná, že to tady prodám. Vlastně ani nevím, proč jsem to kupoval. Byla to ode mě blbost, když nejsem rodinný typ.“

Tao od něj nemohl odtrhnout oči. Byl příliš hezký, i přes tu příšernou košili, co měl na sobě, bosé nohy a přerostlé vlasy. Zmateně nad sebou zavrtěl hlavou.

„Podívej ...“ Opakoval Kris. „Oba máme, co jsme chtěli. Na čem jsme se dohodli.“

Tao zamyšleně utrhl květ ibišku z keříku vedle terasy. Jeho vyhlídky ho deprimovaly. „Jen chci, aby už to všechno skončilo. Nic víc.“

„Myslíš to doopravdy? Skutečně je to jediné, co chceš?“

Neřekl nic, jen si prohlížel rudý květ ve své ruce.

„Odpověz mi! A proč se na mě ani nepodíváš?“

„Kvůli tvé hrozné košili. Oslepuje mě.“ Řekl nešťastně. „Jdu se podívat za Kayeem. Určitě někde pláče.“

„Tak ho nech vyplakat o samotě. Nechce, aby ho někdo viděl. Znám to, taky jsem kdysi byl dítě.“

Pohlédl na Krise a jejich oči se setkaly. „Ty jsi pořád malý kluk.“ Rychle promluvil, aby překonal sílu, kterou na něj jeho pohled působil. „Podívej se na sebe. Takhle chceš jet do Tokia? Vždyť tě vyhodí z letadla.“

„Ne z letadla Kim Min Seoka. Letí taky do Tokia. Chce si dát to nejlepší sushi ve své oblíbené restauraci. A já jsem se doslechl o nějaké japonské kapele, která hraje bezvadný rock.“

„Už tomu rozumím. A já mám zatím hlídat tvůj hrad.“

„Jenom nějakou dobu, dokud bude co hlídat. Nebo chceš, abych tu vilu přepsal na tebe? Copak…kocour ti nestačí?“

„Jediné, co od tebe chci je, abys nás nechal samotné!“ Oči mu hořely potlačovanou zlostí. „Když se budeš vracet, dej mi to vědět, ať můžu Kayeeho odvézt pryč.“

„To se tě jako mam ptát, jestli můžu přijet domů?“

„Ne.“ Řekl rozhořčeně. „Řekl jsem jen, abys mi to oznámil. Půjdeme ti z cesty.“

„Víš co je tvůj problém, Zitao? Bojíš se. Bojíš se svých citů …“

„Obrátil jsi můj život vzhůru nohama. Využil jsi mě a mého synovce, který teď někde v koutku brečí. Seš jako hurikán! Nejsi schopný žádných citů a všechno zničíš!!“

„Bože, ty seš horší než kdejaká ženská. Už se nedivím, že jsi pořád sám.“ Kris zavrtěl hlavou a na rtech se mu objevil opovržlivý úšklebek. „Nikomu se totiž nechtělo bojovat s tou tvou děsnou morální povýšeností.“

„Och …“ Vykřikl Tao vztekle. „Co si to dovoluješ, ty jeden … ty jeden …“

Kris k němu přistoupil a zatřásl jím za ramena tak prudce, že Tao už nemohl nic říct, jen na něj vztekle zírat.

„Já vždycky říkám, co se mi zlíbí! Nazval jsi mě hurikánem …“ Procedil mezi zuby. „Takže vyřiď mé sbohem svému synovci, protože hurikán Wu mizí z vašeho života. Jednou pro vždy. Zítra zavolám do realitní kanceláře a pověřím je prodejem domu za velice nízkou cenu, aby už to bylo pryč. Co nejdřív!!!“

„Fajn!“ Vykřikl na něj zpátky Tao. „A až budeš potřebovat kočku, dej mi laskavě vědět přes tvoji reklamní agenturu. Už nikdy nechci znovu slyšet tvůj hlas!“

Opravdu je jako hurikán, pomyslel si Tao. Přehnal se mým životem a nechal za sebou jen trosky a zmatek. Náhle se hluboko v Krisových očích objevil podivný výraz. I jeho zlostně zkřivené rty jakoby vyzařovaly zároveň i smutek. Ten výraz ho na okamžik odzbrojil. I on najednou pocítil smutek, nevysvětlitelná lítost mu sevřela srdce.

„Můj bože …“ Řekl měkce Kris a potřásl bezmocně hlavou. V obličeji se mu zračila podivná změť citů. „Máš pravdu. Já už tě taky nechci nikdy vidět.“

Přes jeho slova měl Tao chvíli dojem, že ho chce políbit, ale neudělal to.

„Postarej se o Kayeeho a kocoura. Odcházím.“ Otočil se a šel ke svému autu.

„Hned teď? A takhle?“ Volal za ním, vyděšený sám sebou. „Vždyť nemáš ani žádný zavazadla. Dokonce ani boty!“

Kris zmizel za rohem domu, ani se neohlédl. Tao v sobě potlačil touhu rozběhnout se za ním, zastavit ho a říct mu, aby zůstal s nimi. Místo toho se rozběhl do domu za Kayeem.

 

„Je ve svém pokoji a hrozně brečí.“ Oznámila mu hospodyně.

Tao vyběhl rychle po schodech. Rozrazil dveře pokoje a uviděl Kayeeho, jak stojí s Bazim v náručí na balkoně a dívá se do dálky.

„Kayee … broučku, jsi v pořádku?“

Když neodpověděl, doběhl k němu a klesl vedle něj na kolena. Ovinul kolem chlapce ruku, ale on stále nereagoval. Jen dál zíral do prázdna. Na tvářích měl stopy po slzách.

„Odjíždí.“ Řekl bezvýrazným hlasem Kayee. „Ani se se mnou nerozloučil.“

Tao sledoval Kayeeho pohled. Uviděl Krise, jak vyjíždí po příjezdové cestě a zastavuje u stopky na vjezdu na hlavní silnici vedoucí do města. Na způsobu jeho jízdy bylo vidět, že je vzteklý. Cítil, jak Kayeeho tělíčko se napjalo.

„Hádali jste se.“ Řekl obviňujícím hlasem. „Proto odjíždí?“

Taovi bylo líto, že Kayee slyšel jejich výměnu názorů. Pokusil se mu setřít slzy, které mu znovu začaly téct po tvářích, ale cuknul před jeho dotekem.

„Ne.“ Začal nejistě a v duchu se modlil, aby mu synovec porozuměl. „Nemá to nic společného se mnou ani s tebou. On prostě …“

Ale Kayee ho neposlouchal. Přimkl se k zábradlí a fascinovaně se díval za Krisovým odjíždějícím autem. Tao se marně snažil najít správná slova.

Pak se stalo něco hrozného.

Na silnici se náhle objevil Moon. Vykročil zpod oleandrů přímo do silnice. Zřejmě sháněl něco dobrého k snědku a teď se vracel zpátky k chatkám. Krisovo auto se řítilo přímo na něj.

„Moone!!!“ Vykřikl Tao a instinktivně přitiskl Kayeeho tvářičku k sobě, aby neviděl, co se bude dít.

Pelikána vylekalo přijíždějící auto a on se snažil utéct zpátky, mávaje při tom svým zmrzačeným křídlem. Krisovo auto nejprve prudce uhnulo od pelikánova původního směru a nyní ho Kris zase prudce strhnul zpátky. Vypadalo to jako hrůzný zrychlený tanec auta a pelikána.

Auto těsně minulo Moona. Narazilo na betonový obrubník a vrazilo do pouliční lampy tak prudce, že se otočilo o devadesát stupňů a začalo se obracet na bok.

Tao k sobě tiskl Kayeeho čím dál pevněji, aby neviděl, co se venku děje. Auto se na moment ocitlo na dvou kolech, pak spadlo zpátky na všechny čtyři kola a s obrovskou silou narazilo do sloupu elektrického vedení. Po nárazu se zastavilo a zpod rozbité kapoty se vyvalil kouř.

„Krisi …“ Vykřikl Tao zoufale. Na pelikána už nemyslel, tak si ani nevšiml, že se dostal bezpečně na druhou stranu a zmizel za živým plotem.

Viděl jen Krise, jak sedí zhroucený a bez pohybu za volantem pomačkaného auta, ze kterého vytékala nafta. I z té dálky viděl, že Krisova levá paže je zkroucená v nepřirozeném úhlu a že nejeví žádné známky života. Zmocnil se ho děs.

„Krisi!“ Vydral se nový výkřik z jeho hrdla, sevřeného hrůzou. Chytil malého do náruče a utíkal s ním ven z pokoje a pak dolů po schodech tak rychle, že málem upadli.

V obýváku našla paní Kwonovou, která se na něj zvědavě podívala. „Slyšela jsem nějakou ránu a …“

„Tady, držte ho.“ Podal jí Kayeeho do náruče. „Za žádnou cenu ho nepouštějte ven!“

„Strejdo.“ Křičel Kayee a natahoval za ním své ruce.

Ale to už byl Tao venku. Utíkal, co mu síly stačily, přes zahradu, dál po cestě, až ke křižovatce. Kolem místa nehody se již shromáždila velká skupina lidí a další se sem sbíhali.

„Já jsem doktor.“ Křičel starší bělovlasý muž, který se snažil probít si cestu davem. „Pusťte mě, já jsem doktor!“

Taovi se to podařilo dřív. Uviděl Krise, jak leží zhroucený na sedadlech. Oči zavřené a tvář smrtelně bledou.

„Strejdo! Strejdo!“ Uslyšel Kayeeho výkřiky a viděl, jak běží přes trávu směrem k nim. Hospodyně ho bezúspěšně následovala.

„Strejdo …“ Znovu se ozval zoufalý výkřik, když chlapec uviděl to, co bývalo Krisovým autem.

Tao se otočil a rozeběhl se mu naproti. Chytil ho do náruče, jeho hlavičku si přitiskl ke svému rameni, aby ho uchránil pohledu na Krise a změť rozbitého plechu a železa. Nechtěl, aby mu to připomnělo jeho mrtvé rodiče.

Kayee plakal a Tao se rozplakal také. Nemohl dělat nic jiného, než ho k sobě ještě pevněji tisknout.

„Noné! Je mrtvej? Ještě nikdy jsem žádnýho mrtvýho neviděl.“ Kdesi za sebou uslyšel cizí hlas. V zoufalství pevně zavřel oči a začal se modlit.

„Zavolejte někdo sanitku!“ Uslyšel hlas muže, který o sobě prohlašoval, že je doktor.

Paní Kwonová k němu doběhla celá udýchaná a zpocená. „Utekl mi.“ Žalovala. „Nebyla to moje vina. Nemohla jsem ho udržet.“

Kayee stále plakal, tvář zabořenou do ramene svého strýce. Tao si ho přitiskl více k sobě a konejšil ho. V tom mu někdo poklepal na rameno. Před ním stál ten bělovlasý doktor.

„Vy jste Tao?“ Zeptal se. „Pořád volá nějakého Taa.“

„Jak mu je?“ Vyhrknul Tao.

„Nemyslím si, že je to s ním vážné. Má zlomenou ruku, nějaké řezné rány a odřeniny. Ale ta ruka ho určitě hodně bolí. A taky ho musí vyšetřit, aby se vyloučila případná vnitřní zranění.“

Kdesi v dálce se ozvalo hlasité kvílení sanitky.

„Slyšel jsi doktora, tak přestaň plakat. Kris bude v pořádku, broučku.“

V tom se zezadu ozval drsný, chraplavý a tak důvěrně známý hlas. „Zitao, kde k čertu vězíš?“

Tao se mezi slzami usmál. Určitě je v pořádku, začíná být neurvalý. Nerad podal malého paní Kwonové. „Tentokrát ho ale držte pořádně.“ Řekl jí přísně.

Šel zpátky k autu. Doktor už Krisovi rozepnul pás. Měl oči otevřené a zračila se v nich bolest.

„Bolí vás tohle?“ Zatlačil Krisovi doktor na žebra.

„Všechno mě bolí. A přestaňte do mě šťouchat, ani vás neznám.“ Zavrčel Kris a snažil se narovnat. „Tao?“

Konečně se prodral davem až k autu. Když ho Kris uviděl, snažil se vstát.

„Zůstaňte sedět!“ Přikázal doktor a zmáčkl ho zase jinde. „A tohle?“

Kris ho ale neposlouchal. Zasyčel bolestí, když pohnul zraněnou rukou. Oči stále upřené na Taa.

„Tao.“ Zavolal na něj. „Pojď sem. Chci tě mít tady.“

„Pojďte sem, prosím vás a zklidněte ho.“ Řekl doktor už naštvaně. Udělal mu místo, aby mohl jít až k němu.

„Nehýbej se, ublížíš si.“ Slzy mu stékaly po tvářích. „Prosím tě, Krisi!“

„Udělal jsem pěknou blbost, Tao. Ale pelikán je v pořádku, nezranil jsem ho.“ Znovu se snažil vstát.

Tao mu položil ruku na rameno. „Uklidni se, Krisi. Musíš zůstat v naprostém pořádku.“

„Nic mi není. Tedy nic hroznýho. Doktore, nechte mě vstát, vidíte, že můžu hýbat prstama. Jen jsem si trochu narazil ruku …“ Tvář se mu zkřivila bolestí.

„Uklidni se.“ Prosil ho Tao v slzách. Viděl, jak mu po skráni stéká pramínek krve. Ječivá siréna se blížila, až konečně ambulance zastavila těsně u místa nehody.

„Tao, ty pláčeš? Kvůli mně? Je mi to líto. Přísahám, moc líto. Už to nikdy neudělám. Hlavně už neplač, miláčku.“

„Nevšímej si toho. Teď se musíme postarat o tebe.“

„Krisi!“ Dolehl k nim Kayeeho výkřik. Znělo to skoro až hystericky. To už k nim přicházeli zdravotníci ze sanitky s nosítky.

„Bože můj …“ Zasténal Kris. „Doufám, že Kayee to neviděl nebo ano? Řekni mu, že jsem v pořádku.“

„Běžte stranou, mladíku.“ Přikázal Taovi jeden ze zdravotníků a začali Krise vyšetřovat, jestli nemá nějaké skryté zranění.

„Já chci, aby tady byl se mnou, tak ho laskavě neodhánějte.“ Vybuchnul Kris.

„Klídek, kámo. Seš v šoku, tak nevíš, co chceš.“

„Vím přesně, co chci. Tao? Kayee!“ Krisovy oči metaly blesky. „Kayee, slyšíš mě? Jsem v pořádku, kamaráde! A pelikánovi se nic nestalo. Všechno je v pohodě!“

„Pojď, naložíme ho.“ Obrátil se zdravotník na svého kolegu.

„Můžu jít sám!“ Vyštěkl Kris. „K té pitomé sanitce ještě dojít dokážu.“

Oba zdravotníci se snažili Krise zadržet, ale měl stále sílu, i když byl zraněný. Lehce je od sebe odstrčil.

„Nechte ho.“ Řekl jim doktor. „Až bude padat, tak ho držte.“

„Já nespadnu.“ Ušklíbl se Kris. „Teď je to moc důležité.“

Nechali ho tedy, aby si sám stoupnul. Kolena se mu podlamovala, ale zdravou rukou se opřel o dveře auta a dokázal to. Pod jeho nohama zaskřípalo sklo. Nahlas zaklel, protože si pořezal bosé nohy.

„Tao, pomoz mi.“

„Krisi, raději si lehni.“ Prosil ho Tao.

“Ne, dojdu tam. Kde je Kayee? Slyším ho plakat. Musím mu ukázat, že jsem v pořádku.“

„Krisi, prosím tě …“

„Kayee? Kayee, pojď sem, pojedeš se mnou do nemocnice.“

„Krisi …“ Znovu žadonil Tao a snažil se ho podepřít.

„Kde je ten můj kluk. Chci ho a tebe Tao chci taky. Nikam nejedu, když nepojedete se mnou.“

Pomalu dokulhal až k paní Kwonové s Kayeem. „Pojď sem, ty můj chlapče. Všechno je dobrý, ano? Ponesu tě, jen dávej pozor na mojí ruku, dobře?“

„Krisi, to nemůžeš.“ Zděšeně začal protestovat Tao.

„Ale můžu!“ Odporoval mu Kris. Kolena mu téměř poklesla, když vzal Kayeeho do náruče. Udržel rovnováhu a chlapce si pevněji přidržel. „Vidíš, jsem v pořádku, mě hned tak nějaký pelikán nedostane. Tak se na mě usměj.“ Zašeptal mu do vlasů.
Pomalu kulhal směrem k sanitce. „Neplač, Kayee, jsem tu s tebou. A zůstanu s tebou, nikam neodjedu. Slyšíš mě? Jsem tady s tebou a neopustím tě.“

„Nemůžete nést to dítě.“ Napomenul ho muž ze záchranky.

Kris se na něj pohrdavě podíval. „Můžu a taky ho ponesu. Není to ledajaké dítě, je to můj kluk. Můj syn, že jo chlape?“

Kayee se podíval na Krise se slzami v očích a přikývl. Objal ho kolem krku a pevně se k němu přitiskl.

„Jdeme, Tao.“ Pokynul mu Kris a statečně ušel poslední metry k sanitce s malým chlapcem v náručí. Ani nezakolísal.

On to dělá pro Kayeeho, nechce ho vyděsit. Je to blázen, ale nádherný blázen. A já ho za to miluju, uvědomil si Tao.

 

Sice ho za to miloval, ale také mu za to vynadal. Hned příští ráno, když pro něj přijel do nemocnice. Našel ho sedět v nemocniční zahradě pod palmou.

„Mohl sis ublížit. Proč jsi neposlouchal, co ti říkali?“ Spustil na něj Tao.

„Ty víš proč.“ Odpověděl mu Kris přesvědčeně.

Samozřejmě, že to Tao věděl. I když byl zraněný, nemyslel na sebe, ale na Kayeeho. Věděl, že by to v něm vyvolalo vzpomínky na tu nešťastnou nehodu, kdy v jednu chvíli přišel o oba rodiče. Byl mu za to vděčný.

„Seš beznadějný případ.“ Tao se snažil zakrýt svoje pocity. „Mysleli si, že máš otřes mozku. Choval ses jako blázen.“

Kris měl levou ruku v sádře a uvázanou v šátku. Na sobě měl zářivě růžovou košili, která by ho jindy popudila, ale dneska mu připadala nádherná.

„Neměl jsem otřes mozku, ale v hlavě se mi vyjasnilo. Když se člověk ocitne na pokraji smrti, uvědomí si pravé hodnoty života. Tak jako já.“

„Nedělej si z toho legraci, Krisi.“ Řekl Tao a potlačil v sobě touhu obejmout ho. „Mohl sis ublížit.“

„Tak moc to zase nebolelo.“

„Jak si mohl vědět, jaká máš zranění? Doktor říkal …“

„Prostě jsem to věděl.“ Trval si na svém. „Věděl jsem, že můžu stát, že můžu chodit, že ho můžu nést a že to musím udělat.“

„Chtěl jsi prostě světu ukázat, jaký jsi hrdina.“ Zažertoval Tao.

Po cestě do nemocnice si Kris odmítl lehnout. Seděl vedle Kayeeho, vtipkoval, zpíval mu písničky, takže se chlapec už usmíval, než dojeli do nemocnice. Ale doktor mu řekl, že hned jak se dostal pryč z chlapcova a jeho dohledu, zkroutil se bolestí a proklínal celý svět. Ale před malým Kayeem to nedal najevo. Ani jednou.

„Jak se vůbec má Kayee?“

Tao sklopil oči, bál se, aby z nich Kris nevyčetl jeho city. Vzal si na sebe bílé plátěné šortky a světlounce žluté tílko. Na výslovné Krisovo přání přišel dnes do nemocnice sám.

„Je v pořádku, ale chtěl jít se mnou. Nelíbilo se mu, že musí zůstat s paní Kwonovou.“

„Komu by se to taky líbilo.“ Ušklíbl se Kris.

„Je pořád vystrašený, trochu ho uklidnilo, že tě pustí tak brzo domů. Ale zřejmě ho budeme muset ještě hodně přesvědčovat, že jsi opravdu v pořádku.“

„Nedotklo se ho, že jsem chtěl, abys jsi přišel sám?“

„No možná trošku.“ Tao potřásl hlavou. „Hlavně se pořád ujišťoval, jestli je pravda to, co jsi mu řekl včera v sanitce. Že nikam neodejdeš, že zůstaneš tady.“

Nenápadně se na Krise podíval. Kris se tvářil nezvykle vážně a právě se rozhlížel, jestli nejsou poblíž žádné sestřičky.

„Vstaň.“ Přikázal Taovi.

„Cože?“

„Vstaň.“ Opakoval a sám se také postavil.

„Krisi, víš, že máš zůstat na vozíku, než půjdeš do auta.“

Kris se na něj podíval svýma hnědýma elektrizujícíma očima a přitáhl si ho blíž k sobě. „Nikdy mi neříkej, co mám dělat nebo to udělám.“

„Krisi, přestaň.“

„Měl jsem to udělat už dávno. Ale tohle je děsný.“ Zaklel a snažil se Taa obejmout. „Už se nemůžu dočkat, až tě budu moct objímat oběma rukama.“

„Krisi …“

„Buď zticha.“ Rozkázal a pak ho políbil tak vášnivě, jak to dokáže jenom on.

„Ach Tao, byl jsem takový pitomec.“ V jeho hlase byla znát lítost. „Chtěl jsem pryč z domu, protože jsem se bál svých citů k tobě a Kayeemu. A nebýt toho bláznivýho pelikána, ztratil bych tě navždy. Drž mě pevně oběma rukama, když já nemůžu.“

Tao se přitiskl tváří ke krku. Objal jej kolem pasu a pevně se k němu přivinul.

Kris se zasmál a políbil ho na spánek. „Ten pták mi vběhl do cesty a já jsem v tu chvíli myslel jenom na to, že mu nesmím ublížit, protože ho Kayee má rád a ty bys mě za to nenáviděl.“ Jemně Taa hladil zdravou rukou po rameni. „Další věcí, která mě napadla, bylo, že nesmím umřít, protože mám manžela a syna. No řekni, není to bláznivé? Pak jsem před sebou uviděl tu lampu a dál nic nevím, jen že mě hrozně bolela ruka. Ale pořád jsem si opakoval, že nechci umřít, protože mám manžela a syna.“ Trochu se od Taa odtáhl a podíval se mu do očí, ve kterých se třpytily slzy. „Jak mě to mohlo napadnout, Tao? Jedině, že by to byla pravda. Řekni, je to pravda? Mám manžela a syna? Řekni, že mám. Protože já si myslím, že to je jediný důvod, proč jsem zůstal naživu. Abych mohl být s tebou, s vámi.“

„Ach, Krisi, ty nás přece máš. Máš nás od prvního okamžiku. A mám obavy, že už jsme tvoji, ať nás chceš nebo ne.“

„Chci vás.“ Mumlal a zasypával Taa polibky. „Moc vás chci.“ Hladil ho po vlasech, až byl z jeho doteků celý omámený. „Ptal ses, jestli jsem myslel vážně, co jsem řekl. Ano, myslel. Nikam teď neodjedu. Nikdy neodjedu navždy a nechám si dům. Jak bych mohl prodat něco, co mi tě připomíná? Miluju tě, Tao.“

„Tak tě miluju, Krisi.“

„Někdy ale budu muset odjet.“ Šeptal Taovi do rtů. „Možná dost často a daleko, ale vždycky se vrátím domů k tobě. Přísahám a slibuju.“

„Budeme tam na tebe vždycky čekat.“ Ovinul Krisovi ruce kolem krku. „Bude to náš domov.“

„Myslím, že jsem se do tebe zamiloval hned, když jsem tě poprvé viděl v tom přístavu.“

„Já jsem se do tebe zamiloval při naší svatbě na tom melounovém poli. Dovedeš být pěkně protivný, ale když jsem s tebou, celý svět se rozzáří.“

Kris se na něj tázavě podíval. „No jo, ale co teď uděláme, pane Wu? Ani tě nemůžu požádat o ruku, manželé už jsme.“

„To nevím, pane Wu. Možná bys mě mohl líbat tak dlouho, dokud něco nevymyslíme.“

„Vlastně můžeme být Fukujamovi vděčný za ty jeho předsudky.“

„A ani jsme mu nelhali.“ Vydechl Tao mezi polibky. „Věříš ve hvězdy?“

„Věřím v tebe.“

„Pane Wu! Pane Wu!“ Ozval se křik směrem od nemocnice. „Hned toho nechte a sedněte si zpátky na vozík!!“

Ale pan Wu nepřestal a ani druhý pan Wu, jelikož ten křik neslyšeli. Byli příliš zamilovaní.

 ***

O tři týdny později se ve společenské rubrice místních novin objevil následující článek:

Pan Kris Wu, původem z Qingdaa, a jeho manžel Zitao obnovili svůj manželský slib při slavnosti v zahradě jejich domu na pobřeží. Slib složili do rukou reverenda Choi Siwona.