Přeju příjemné čtení
Hatachi
Himchan odhodil ručník zpátky na linku, vzal Jongupa za
ramena, otočil ho k sobě a přinutil ho podívat se mu do očí. Kolem úst měl
napjaté vrásky. „Strašně mě to mrzí, zlatíčko.“
Mladíkovy oči přetékaly slzami. Díval se na Himchana a ze
všech sil se snažil usmát. „Nemusí tě nic mrzet, Himchane,“ zašeptal a myslel
přitom každé slovo vážně.
Starší se křečovitě nadechl a chystal se promluvit. Mladík
se křečovitě soustředil na to, aby se vydržel usmívat a beze slova zavrtěl
hlavou. Prsty staršímu přitiskl na rty. „Ne,“ zašeptal a trochu mu selhal hlas.
„Nemusí tě nic mrzet, Chany. Já ničeho nelituju. Ničeho.“
Himchan zavřel oči, jak bojoval proti vlastní vnitřní
bolesti a prudce mladšího políbil do dlaně. Utrpení, které z něj Jongup
vycítil, jej jakoby posílilo. Položil staršímu ruce kolem krku, jeho hlavu si
přitáhl na rameno a chlácholivě ho hladil po vlasech. Přerývaně se nadechl a
políbil jej na krk. „Zůstaň přes noc,“ poprosil ho nejistě.
Himchan Jongupa pevněji sevřel, strnulý napětím. Neřekl nic,
jen ho držel, divoce i jemně, zoufale i ochranitelsky zároveň. Pohladil ho po
vlasech, ještě jednou jej stiskl a pak ho začal hladit po zádech. Pomalu a
chlácholivě. Konečně promluvil. „Nechci, aby se Hunie ráno vzbudil a ještě mě
tady našel,“ řekl chraptivě. „Nebylo by to fér vůči němu ani vůči tobě.“ Rukou
mu přejel po páteři a lehce jej políbil na krk. „Ale to neznamená,“ řekl o
poznání lehčeji, „že to nemůžeme nějak zvládnout, až půjde spát.“
Ten náznak humoru v jeho hlase Jongupovi trochu zvedl
náladu a pevně jej stiskl. Na tomhle starší vždycky neústupně trval. Že když
Jonghun vstává, on už v domě nebude. A taky nikdy nebyl, i když mnohokrát
zůstal dlouho … hodně dlouho. Tahle noční setkání byla pro mladíka sexuálními
objevy. Himchan nebyl tichý milenec a ani on nebyl nijak ostýchavý milenec.
Himchan vymazal všechny zábrany, které kdy mladík měl. Miloval jej způsoby, o
kterých předtím jen četl a vynesl ho závratných výšek, o jejichž existenci
neměl dřív ani tušení. A přitom se se starším vždycky cítil chráněný,
obdivovaný a tak strašně moc hýčkaný.
Jongup se teď nechtěl zabývat ani minulostí, ani
budoucností. Soustředil se na tu pobavenou jiskřičku, která staršímu blýskla
v hlase. Chtěl, aby se smál. Chtěl, aby přestal myslet na zítřek. Měli
ještě dnešní večer a on byl odhodlaný udělat všechno, co je v jeho silách,
aby starší zůstal veselý.
Rukama pohladil staršího po krku a stoupl si na špičky,
lehce a mučivě pomalu se svými rty dotkl jeho. „Zvládnout říkáš, Chany?“
zašeptal provokativně. „To zní skoro jako práce.“
Himchan se zasmál, chytil mladíka za zápěstí a omotal si
jeho ruce kolem krku. „Ještě chvilku pokračuj a já tě nacpu do šatny a zamknu
zevnitř.“
Mladík se na něj potměšile zasmál a začal mu palci hladit
dlaně. „Ale kdepak, nezamkneš.“
Starší jej popadl za ruce, takže ho mladší musel přestat
trápit. Veselá jiskřička v jeho očích byla ještě výraznější. Když
promluvil, v jeho hlase byla slyšet jasná narážka. „To sis špatně
načasoval, Jongie.“
Jongup mu pevně stiskl ruce a zasmál se. Miloval ten lesk
v jeho očích. Miloval ten líný, důvěrný poloúsměv, při kterém se mu tep
vždycky rozeběhl prudčeji. „To máš pravdu,“ přiznal. „Budeš to muset zvládnout
potom.“
Jongup byl rozhodnutý nenechat si večer zkazit strachem ze
zítřka a dělal, co mohl, aby nálada vydržela veselá a nezávazná. Dokonce se mu
podařilo i rozptýlit Jonghuna, který se odpotácel do postele v deset,
šťastný jako blecha, protože mu dovolil vzít si sebou Horangiho. Když ho uložil
a vrátil se do obýváku, jeho odhodlání skoro zmizelo, když našel Himchana, jak
se dívá z okna s tak bezútěšným výrazem, že se mu sevřelo srdce. Jeho
sebeovládání se skoro rozpadlo, měl pocit, že se zadusí. Ale nějak se mu silou
vůle podařilo usmát se na něj.
Jongup jej pokoušel tak dlouho, až se rozesmál. Až teprve
mnohem později, když byli spolu za zamčenými dveřmi ložnice, se nálada změnila.
Milovali se tu noc s novou intenzitou, tiše, skoro zoufale,
s podtextem konečnosti, jakoby každý okamžik byl jejich poslední.
Jongupovi se nějak podařilo po celou tu dlouhou, osamělou noc zadržovat slzy.
Na to bude čas zítra a po všechny ty dlouhé, prázdné dny, které budou
následovat.
Když se Jongup s prvním ranním svítáním probudil,
Himchan byl pryč. Zmocnila se ho panika. Oblékl se, ale ruce se mu třásly tak,
že to skoro nedokázal. Pořád si říkal, že se vrátí, že by přece neodjel, aniž
by se rozloučil. S mrazivým pocitem kolem žaludku stál v obýváku u
okna a čekal, až černovlasého auto zastaví před domem. Ale jak slunce stoupalo
nad obzor a měnilo mraky na nebi v jásavou červenou a oranžovou zář,
změnila se jeho panika v chladný, prázdný strach.
Zoufale ho potřeboval ještě jednou vidět. Popadl svetr a
vyrazil k zadním dveřím. Hruď tak staženou strachem, že skoro nemohl
dýchat. Nemohl ho nechat odjet, aniž by Himchanovi řekl, jak moc jej miluje.
Ale v okamžiku, kdy vešel do kuchyně, svět kolem něj se
zhroutil. Na kuchyňském stole stála obrovská kytice bílých růží. O křišťálovou
vázu se opírala dlouhá bílá obálka. Strašnou silou ho zasáhla zničující bolest,
která jej skoro zabila. Hrozný, zoufalý pocit ztráty.
Je pryč.
Nevrátí se.
Himchan zíral na šedou silnici pod sebou a oči ho tak
pálily, že ji skoro neviděl. Celou minulou noc nespal. A tu noc předtím taky
ne. Ani tu ještě předtím.
Opřel si loket o okénko a trochu se protáhl, jako by chtěl
rozehnat ten nepříjemně svíravý pocit kolem žaludku. Nemohl přestat myslet na
těch pár posledních hodin s Jongupem. Když mladík usnul, držel jej
v náručí, dokud se bolest, která mu narůstala v hrudi, dala vůbec snést.
Se srdcem těžkým strachem vstal, rozhodnutý přečkat to do rána vsedě, ale úsvit
se přibližoval a on najednou věděl, že v tomhle stavu prostě nedokáže říct
to poslední, definitivní sbohem.
Předešlého dne si vyzvedl ve městě objednanou kytici a měl
původně v úmyslu donést mu ty růže ráno, před svým odjezdem, ale když
ukládal kytici do auta, pochopil, že prostě už nedokáže podívat Jongupovi do
očí. Napsal mu místo toho dopis, odvezl jej i s kyticí k Jongupovi
domů a když za sebou naposledy zavíral dveře, připadal si jako zrádce. Byl tak
zničený, že prvních sto kilometrů řídil jako omámený prázdnotou, jejíž bolest
ho skoro oslepovala. Byla to strašná cesta.
Se sevřeným hrdlem si několikrát promnul oči, znechucen tím,
že se mu na hřbetě ruky objevilo podezřelé vlhko. Takhle to bylo lepší. Muselo
to být lepší. Ale stejně už to nemohlo být o moc horší. A to je pryč teprve
hodinu a půl. Ještě jednou tolik a bude v Busanu. A o půl hodiny později
zastaví před bytem svého bratra. Celkem dvě hodiny, tak snad se dokáže za dvě
hodiny dát dohromady.
Když Himchan zastavoval před panelákem, bolela ho tak
strašně hlava, že si nebyl jistý, jestli je ještě celý nebo ne. Ale docela
jistý si byl tím, že je mu hrozně a že by se s chutí porval. Křivě se
usmál. Rád by věděl, jestli ho Jun, který byl o čtyři roky mladší, poslechne.
Bolelo ho celé tělo, následek napětí a nevyspání. Vystoupil
z auta a zabouchl dveře. V ranním tichu se rána prudce rozléhala.
Podíval se na hodinky a kolem úst se mu objevil temný úšklebek. Třeba tu rvačku
s bráškou ani nebude muset vyprovokovat. Himjun, známý lev salonů,
rozhodně nebude nadšený, když ho vytáhne z postele v sobotu
v osm ráno. Strčil klíče do kapsy a vyrazil ke dveřím do domu, ale pak se
zarazil, protože si vzpomněl, že klíče od bratrova bytu nechal v bundě.
Tiše zaklel a vrátil se k autu. Když ráno opouštěl maringotku, naházel
zavazadla na zadní sedadlo a matně si vzpomínal, že tam za nimi hodil i bundu,
ale nebyla tam. Vylovil klíče z kapsy kalhot, znechuceně vzdychl a obešel
auto zezadu. Jestli není v kufru, tak je pěkně v háji. Odemkl kufr,
škubnul za kliku a otevřel ho.
Jeho bunda tam byla. Ale taky tam byl tmavohnědý spací
pytel. Tmavohnědý neznámý spací pytel. Himchan měl pocit, jako by ho právě
někdo praštil po hlavě. Popadl bundu a objevil pod ní černou kštici vlasů.
Bolest hlavy byla najednou asi stokrát horší. Sklonil hlavu a unaveně si palcem
a ukazováčkem promnul oči. Znovu zaklel. Zajímalo ho, co ten kluk dělá
v jeho autě. A ještě víc ho zajímalo, jak si s tím poradí.
Ruka mu klesla, jak zíral na malého Jonghuna. Ten kluk byl
buď prvotřídní podvodník, nebo spal jak zabitý. Himchanovi se na tváři objevil
pobavený úšklebek. Tak tenhle útěk po anglicku se mu rozhodně povedl.
Himchanovi se znovu sevřelo srdce. Sáhl po zachumlané
postavě. „Jonghune. Vzbuď se, kamaráde.“
Jedinou odpovědí mu bylo slabé nespokojené zavrčení.
Himchanův výraz změkl. Odhrnul mu spacák z obličeje a chytil chlapce za
rameno. „No tak, Hunie. Vstávej.“
Jonghunovi se zachvěly řasy, něco zamumlal a pomalu otevřel
oči. Ospale se na Himchan usmál. „Ahoj.“
Himchan se opřel o zadní nárazník, sklonil se nad ním a
nadzvedl obočí. „No, ahoj. Co kdybys mi laskavě sdělil, co tady děláš?“
Chlapec se na něj díval, zřejmě zmatený Himchanovou otázkou.
Pak prudce otevřel oči, když uviděl ulici venku. „Jejda!“
Himchan se skoro usmál. Bylo zřejmé, že nic takového neměl
Jonghun v plánu. Díval se na něj a pak promluvil hlasem, který napovídal,
že nemá náladu na vtipy. „Hunie?“
Chlapec se na něj podíval. Obličej měl najednou bledý a
v očích vyděšený výraz. „Kde to jsme?“
„V Busanu, u mého bratra. Takže si myslím, že by bylo na
čase, abys mi řekl, co to má znamenat, kamaráde.“
Jonghun se vyhrabal z kufru. Výraz hrůzy ve tváři. „Ale
ne. Bráška mě zabije.“
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat