15. kapitola

 

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Himchan zjistil, že se nad tím jeho vzdorem skoro usmívá. „Kvůli spoustě věcí. Musel bys opustit všechny svoje kamarády, ve stavebních táborech se nežije zrovna pohodlně a kromě toho si myslím, že by to nebylo fér vůči tvému bráškovi.“

Chlapec se prudce posadil a jeho výraz se ihned změnil. Místo vzdoru se mu v očích objevil záblesk naděje. „Jongiemu by se to moc líbilo, Chany. Fakt, čestně! Pořád si čte o cizích zemích. Bylo by to skoro jako dobrodružství a on by rád jel na nějaké dobrodružství, vážně! Víš … my si někdy povídáme … no … co bysme třeba chtěli dělat a tak. Třeba jet na safari do Afriky nebo se jet podívat na ty zříceniny v Řecku nebo na ty trojúhelníkové věci … víš, ty pyramidy, v Egyptě. Na safari bych chtěl a ty pyramidy by byly taky prima, protože se tam dá jezdit na velbloudech, ale myslím, že ty zříceniny by asi byly nuda. Ale oba s bráškou jsme chtěli jet do Číny a vidět tu velkou a dlouhou zeď a taky živé pandy. No a jet do Jižní Ameriky by bylo taky dobrodružství. Bráška by určitě jel, kdybys mu řekl.“

Himchanův pocit kocoviny se náhle rozplynul. Zíral na chlapce a snažil se nenechat se strhnout jeho nadšením. Nemohl si dovolit nechat se strhnout. Příliš mnoho bylo v sázce. Zhluboka se nadechl a nesmlouvavě řekl: „A co ty? Nevadilo by ti nechat tady všechny svoje kamarády? Fotbalový tým? Hokej? Nic takového v Jižní Americe není, Hunie.“

Jonghun se na něj díval, pak sklopil oči a zachmuřeně kroutil lem trička. Konečně znovu vzhlédl a vážně a zvláštně dospěle se na Himchana podíval. „A mohli bysme občas jezdit do Songnamu?"

„Jasně,“ Himchan pokrčil rameny. „Mohli bysme se sem vracet na prázdniny.“

„Museli bysme prodat náš dům?“

V Himchanovi se rodil podivný pocit, puls se mu zrychloval. „Ne.“

Zdálo se, že chlapec přemýšlí o jeho slovech. Konečně odpověděl: „Tak to by mi to nevadilo.“

Himchan měl pocit, že celý jeho život balancuje na ostří nože. Ještě zbývala jedna jediná otázka. Když ji konečně vyslovil, chvěl se mu hlas. „Hunie, proč jsi chtěl, abych zůstal?“

Chlapec byl bledý, ale podíval se na staršího odvážně a zpříma. Pak se zhluboka, přerývaně nadechl a oči se mu zaplnily slzami. „Protože chci, abychom byli rodina,“ zašeptal nešťastně.

 ***

Jongup rázoval sem a tam po kuchyni, dělal, co mohl, aby přestal plakat, ale měl pocit, že poleze po zdi. Himchanův bratr volal před dvěma hodinami a říkal, že Jonghun bude doma kolem čtvrté. Od té doby nebyl schopný klidně sedět, přecházel sem a tam a minuty se táhly mučivě pomalu. Bylo půl čtvrté. Ještě půl hodiny a Hunie bude doma. Ještě půl hodiny…

Svetr si přitáhl k tělu a oči se mu znovu zaplnily slzami, když se podíval na kytici na stole. Skoro ji vyhodil z okna, když si uvědomil, co Himchan udělal. Ale ten výbuch rozčílení trval jen tak dlouho, dokud si nepřečetl dopis. Starší mu v něm vysvětlil, proč odjel tak, jak odjel, proč mu nedokázal dát sbohem.

Mladík si přitiskl hřbety rukou k očím a snažil se polknout slzy, které mu uvízly v krku. Celý den nedělá nic jiného, než že si vyplakává oči do krvava. Ale musí toho nechat a to hned. Himchanův bratr si bude myslet, že je nějaká hysterka, když jej takhle uvidí. Narovnal se, zhluboka se nadechl a vyrazil do předsíně. Ustele postele a uklidí koupelnu.

Úmyslně minul bratrův pokoj a vyrazil rovnou do koupelny. Hlavní důvod, proč ten pokoj minul, byl zřejmý, ten druhý byl praktičtější. Nemohl mu ustlat postel, když na ní ležel Horangi. Pousmál se. Skoro se mu podařilo toho chudáka psa rozptýlit. Chodil za ním celý den, v očích měl obavy a kdykoliv si sedl, pes položil hlavu na packy a podíval se na něj smutnýma očima tak, že zase začal plakat. Jako pokání mu dal celý steak, který rozmrazil a pak jednu starou botu, aby ji mohl rozkousat.

Zpod umyvadla vylovil čisticí prostředek na sklo a papírové utěrky, rozhodnutý vyčistit zrcadlo a kohoutky. Ale když se na sebe podíval do zrcadla, okamžitě tu myšlenku zavrhl. Oči měl tak červené a obličej tak opuchlý, jako by měl alergický záchvat. Odhodil papírové utěrky zpátky.

První věc, kterou omámeným mozkem zaregistroval, bylo, že se Horangi zvedl z postele, druhá bylo škrábání jeho drápků o parkety v předsíni. Jeho vzrušený štěkot ho z transu probudil dokonale a srdce se mu bouřlivě rozbušilo. Jonghun. Určitě je to Hunie…

Odhodil hadr, kterým čistil vanu a běžel do kuchyně. Jak zahýbal za roh, uvědomil si, že má tričko naruby. Kim Himjun si opravdu bude myslet, že se zbláznil. Vzhlédl a srdce se mu zastavilo. Ne. Srdce se mu znovu prudce rozbušilo, jak mu došla skutečnost. Díval se na Himchana a kolena se mu začala podlamovat.

Himchan se na něj upřeně díval, obličej vážný a ztrhaný. Nespustil z něj oči, ani když řekl jeho bráškovi: „Běžte se s Horangim proběhnout, Jonghune. My si s Jongiem musíme promluvit.“

Jongup se opřel o zeď, aby se nezhroutil. V jeho nitru se pocity střídaly tak rychle, že měl dojem, že tam zuří válka. Ozvala se rána, jak se zabouchly dveře a on si začínal být jistý, že omdlí.

Himchan mu k tomu nedopřál čas, když napjatě promluvil: „Mám devět dnů, ani o jeden víc. Na stavbě je ubytování, můžu dostat dvojitý trajler a druhé auto. Společnost tam bude mít učitele a lékaře, ale pořád je to tábor na konci světa. Mám šest týdnů dovolené v roce a společnost organizuje pravidelné lety na stavbu a zpátky. Ale i tak to budou tři roky v tropech. Nebude to žádný ráj.“

Mladíkovi se v hrudi rodila divoká naděje a on na Himchana hleděl se směsí nejistoty, doufání a obav z toho, že ho nepochopil. Konečně promluvil. Bál se odpovědi, ale musel ji znát. Hlas se mu třásl tak, že ze sebe stěží dostal: „Co tím chceš říct, Himchane?“

Udělal k mladíkovi dva kroky. Pořád ještě z něj nespouštěl oči a obličej měl napjatý. „Pojeď se mnou. Vezmeme se a pojeďte se mnou.“

Radost konečně explodovala a Jongup se smál a plakal zároveň. „Ano!“ Bez jediné pochybnosti se Himchanovi vrhl do náruče. „Jistě že ano!“ Himchan mladíka sevřel v drtivém objetí, že skoro nemohl dýchat. Ale bylo mu to jedno. Vrátil se a na ničem jiném nezáleželo.

Vjel mladíkovi rukou do vlasů, hlavu si přitáhl ke svému rameni a řekl. „Bože, já tě tak strašně miluju, Jongie.“

Jongup jej sevřel ještě pevněji a osušil si slzy do jeho košile. Byl tak šťastný, tak hrozně moc šťastný. Nadechl se, ale bylo to spíš vzlyknutí. „Já tě taky miluju, Chany,“ zašeptal přerývavě. „Tak strašně moc.“

Himchan ho hladil po zádech, tiskl jej k sobě. Hlasem plným obav řekl: „Nebude to jednoduché, miláčku. Život v táboře je občas tvrdý.“

Vzal Himchanův obličej do dlaní a i přes slzy se na něj usmál. „To je mi jedno, lásko. Nějak to zvládneme.“

Staršímu v očích zajiskřilo. „Tak už zas budeme něco zvládat?“

Mladík se tiše zasmál a pohladil staršího po bradě. Tak strašně miloval ten jeho pomalý, potměšilý úsměv. Zase se mu hrdlo sevřelo a vážně k němu vzhlédl. „Jak to, že ses vrátil?“ zeptal se chraplavě.

Něžně se usmál. „Měli jsme s tvým bratrem dlouhý rozhovor.“ Zabořil mladíkovi ruku hlouběji do vlasů a znovu jej políbil. „Chci, aby sis byl docela jistý, Jongupe,“ zašeptal.

Jongup se uvelebil v jeho náruči a pohladil ho po vlasech. „Já jsem si jistý, Himchane. Naprosto, úplně, docela jistý.“

 ***

Pondělí 3. července

Jonghun seděl na schodech. Horangi se se zájmem díval, jak chlapec otevřel spirálový blok a vzal do ruky tužku, kterou si sebou vzal ven. Byl tak vzrušený, že skoro nedokázal sedět. Nemohl se dočkat, až ty novinky sdělí mamince a tatínkovi. Položil si blok na kolena a začal:

 

Milá maminko a milý tatínku!

Páni, já vám musím napsat něco DŮLEŽITÉHO! Jongie a Himchan budou mít pozítří svatbu.
Bude to hrozně príma. Pojedeme s ním do Jižní Ameriky a budeme tam s ním bydlet, protože on tam bude stavět velikou přehradu.

A říkal, že budeme dělat spoustu príma věcí, a možná že dokonce pojedeme o prázdninách do Afriky na safari, a jestli tam pojedeme, tak říkal, že možná taky pojedeme do Egypta podívat se na pyramidy. Myslíte, že dostaneme Jongieho na velblouda? Já myslím, že ano a Chany taky.
Říká, že Jongie je odvážný mužský.

Jsem strašně rád, víte. Jongie taky. Řekl jsem mu, že by se vám Chany určitě líbil.
Popadl mě a objal a držel asi minutu. Já to tak nemám rád. No, ale někdy to asi jinak nejde.
Prostě mě objal a řekl, že si je jistý, že ano. A líbil by se vám určitě. Jongie se s ním pořád
směje a Chany se o něj stará.

Takže teď už mám psa. Himchan říká, že Horangi je můj a teď budu mít i toho velkýho kamaráda.
Jen kdybych ještě věděl, jak dostat autogram od Wayna Gretzkyho.

Musím už jít, protože Himchan nás bere do města, protože si potřebujeme nakoupit nějaké věci s sebou a taky říkal, že potřebují ještě něco na svatbu a tak.
Chanymu přijede celá rodina. A hlavně strejda Himjun.
Já budu družba. Co vlastně dělá družba, mami? Doufám, že nebudu muset někoho líbat.

Chany ví, že vám píšu. Víte, on se mě na to vlastně zeptal a já jsem mu to řekl.
Vůbec se nesmál a říkal, ať nemám strach, že je jedno, odkud vám píšu,
že to budete i tak vždycky vědět. Bude to fakt príma kamarád, tati. Já to vím.
Letos bylo léto lepší než Vánoce.

Jongie s Chanym mě zrovna zase volali, takže MUSÍM jít.
Určitě vám zase brzo napíšu.

S láskou váš Hunie.