2. kapitola

 

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Minseok po Oak Bluffs velice toužil. Jakmile však dohodl tento obchod, zjistil ke svému překvapení, že stejně tak chce i Luhana. A to bylo něco, s čím nepočítal. A tak se chytil do pasti.

Letmo pohlédl na profil jeho zamyšlené tváře.
Luhan hleděl přímo před sebe. Byl tak krásný. Vypadal, jako by jel vstříc svému osudu. Zvedl bradu, drobný vzdorovitý pohyb, kterým chtěl bojovat se slzami, lesknoucími se v jeho kakaových očích. Kousal se do rtů, dokonalých a jemných rtů.

Minseok měl chuť je hned políbit, aby si vynahradil polibky, které mu dal, když si jej bral za muže. Luhan však nemyslel na něj. Všechna jeho energie a touha se soustředila na Oh Sehuna. To jemu patřily ty slzy a polibky. A jeho tělo by Sehun býval dostal také, kdyby on nezaplatil jeho otci, aby ochránil jeho pověst a dobré jméno.

Minseok pocítil záchvěv čirého vzteku. Teď byl Luhan jeho, koupil si ho. To on splatil dluhy a navíc on s tím souhlasil. Je tedy jeho, celý. Jeho tělo, mysl, duše a půl hodiny po oddavkách nemá co toužit po Sehunovi.

Než skončí tahle noc, donutí ho dodržet smlouvu. A nedosáhne toho násilím ani pomocí nízkých mužských pudů. Přiměje ho, aby po něm zatoužil. Chce v něm probudit tolik vzrušení, až pozná, co to znamená být pohlcen žádostivostí.

Měl na to spoustu času. Bude to jako krocení divé zvěře. Musí se na to pomalu, kousek po kousku, ukazovat, hrát si, hladit, odměňovat, dokud si nezíská důvěru. A potom udělá všechno, co chce.
Jeho tělo se zachvělo touhou, když si tu myšlenku vychutnával.

V tom okamžiku myslel na tisíc věcí, které slovo všechno zahrnovalo. A jeho tělo tam dole podle toho reagovalo.

 

Dragons Lair

Krásná příjezdová cesta, lemovaná stromy, na jejímž konci stál dům s bílými sloupy. Majestátní, čtvercový a jak se auto přibližovalo, dům se stále zvětšoval. Velice se lišil od jejich malého domku, kde bydlel s otcem. V tomhle velkém domě by se snadno ztratil.

Potlačil chvění.

Sehune …ach, Sehune! Zasáhla ho bolestná touha. Nemůžu myslet na Sehuna … když na něj budu myslet, nebudu … nebudu nikdy moct … ach, Bože …

Limuzína zastavila před širokým vstupním schodištěm. Z dvoukřídlých dveří zdobených rytým sklem okamžitě vyšel majordomus, následovaný služebnictvem, kteří se na verandě a schodech seřadili podle důležitosti.

Řidič oběhl auto, otevřel zadní dveře a čekal. Minseok vystoupil a pomohl vystoupit i Luhanovi.

„To je Fung.“ Představil majordoma. „Jiao, Liu, Lien, Fai a Shui.“

Luhan každému z nich pokynul hlavou a pak vyšel po schodech. Minseok jej dovedl do přijímacího salonu.

Byl přepychový, na něj až příliš. Obrovská místnost s vysokými stropy, po pravé straně stoupalo schodiště. Stěny lemovaly pohovky a stolky, obrazy s pozlacenými rámy se leskly v jemné záři lustrů, které byly rozsvíceny pro tuto příležitost.

Luhan váhavě stoupl na jeden ze tří orientálních koberců, rozložených na parketách a všiml si překrásných oblouků nad pootevřenými dveřmi vedoucími do místnosti pod schody, které v něm vzbudily zvědavost.

Dračí doupě. Ode dneška můj nový domov. Ach, Bože proč?

Vnímal všechno. Ticho. Vůni, jinou než u nich doma, vznešenou. Zvuk kroků vzdalujících se do dalších částí domu. Vnímal měkkost koberce pod svými chodidly. Vnímal i Minseokův upřený pohled, když šel po jeho boku. Bylo toho na něj moc. Nemohl milovat nic kromě Sehuna. Ale nechtěl, aby otec přišel o svou firmu. Raději nechá věcem volný průběh.

Co odjeli z kostela, kromě představování, Minseok nepromluvil. Sžíralo ho, jak moc chtěl, aby tahle chvíle byla něčím víc, než je. Na druhou stranu, nepřivedl do domu ženu, kterou si vybral, ženu, kterou miluje.

Vlastně Luhan byl loutkou ve hře, která má rozšířit jeho impérium. A loutky nemají city nebo sympatie. Jsou dostrkány tam, kde budou nejužitečnější a jsou postradatelné. Ale tenhle koloušek měl city. Dokázal by kousnout ruku, která ho zahrnuje přepychem, který doma nikdy nezažil.

Koloušek by mohl utéct. Okamžitě se rozhodl. Jakkoliv jejich manželství začalo, Luhan je jeho a on se cítil stejně majetnicky, jako by ho miloval celý život. Náhle s tím smlouva neměla co dělat.

Chtěl Luhana. Právě teď. Právě tady. Chtěl z něj strhnout šaty, odhalit jeho nahé tělo a vnořit se hluboko do něj. Síla jeho vzrušení ho překvapila. Chtěl … vybavoval si spoustu věcí, které by s ním dělal a každá z nich ho spalovala jako oheň.

„Vemte ho nahoru.“ Rozkázal neomaleně. Musel to naplánovat. Nemohl ho přinutit, nemohl si ho vzít jen tak. Ovládl horkou krev, která mu kolovala v žilách.

„Ano, pane.“

Liu mu ukázal rukou. „Pane …“

Luhan se poslepu chytil zábradlí. Ruce i nohy se mu třásly.

„Připravte ho.“

„Ano, pane.“ Liu následoval Luhana jako stín, zatímco stoupali po schodech. Tisíc schodů a potká svůj osud.

„Liu!“ Ozval se Minseokův hlas, nevyrovnaný a hrubý. Sluha se zastavil, dokud nevyběhl za ním a nezašeptal mu cosi do ucha.

„Ano, pane.“ Kývl Minseokovi a poté se obrátil na Luhana. „Pane …“

Luhan těžce polkl. Zamrkáním potlačil slzy a pokračoval po schodech vzhůru. Konečně vyšli do patra zdobeného stejně nákladným nábytkem, jako byla hala dole. Tlumené osvětlení a spoustu dveří vedoucích do pokojů. Dveře se zlehka otevřely do velkého přepychového pokoje, co byl plný saténu a krajek.

„Pán říkal, abyste se svlékl a udělal si pohodlí.“

„Ano.“ Šeptl. „Ano, pohodlí …“

Stál bez hnutí jako figurína, když ho Liu postavil před skříňové zrcadlo a přitáhl si malou čalouněnou stoličku.

„Jste vysoký, to se  pánovi líbí.“ Zamumlal a začal opatrně sundávat jemně růžovou růžičku z klopy bílého saka. „Zůstaňte stát takhle, pane. Na tyhle překrásné šaty musíme být velice opatrný.“ Říkal Liu, zatímco z Luhana svlékal sako a vázanku.

Luhan přes sluhovo rameno sledoval svůj odraz v zrcadle. Okouzleně přihlížel, jak jej Liu zbavuje drahého svatebního obleku. Jak jej opatrně pokládá na postel.

„Shui se vám o něj postará, nedělejte si starosti.“ Mluvil na něj mile Liu. „Ještě košili a spodní prádlo. Pak se vykoupete a povečeříte a budete připravený pro pána.“

Luhan se snažil uklidnit a zahnat myšlenky na to, co přijde. Když mu Liu pomáhal do saténového županu, palčivě si uvědomoval, jak se smetanově zbarvená látka dotýká jeho horké nahé pokožky.

„Pojďte.“

To byl luxus. Liu jej vedl do koupelny s mramorovou podlahou a velkou bílou vanou, kterou právě Fai plnil horkou vodou. Shui tam čekala s podnosem plným mýdel, olejů a ručníků o různých velikostech.

„Prosím račte.“ Ukázal Liu na vanu plnou vody, než spolu s Faiem opustili koupelnu.

Luhan se ponořil do horké vody a cítil se jako v objetí milencových paží. Sehunie …
Voda obklopila jeho tělo. Horká, vstřícná, uklidňující. Ponořil se více do vody, zavřel oči před realitou a Shui mu začala mýt vlasy. Bylo to jako sen. Život v nesmírném bohatství jako manžel jednoho z nejvýznamnějších mužů ve městě.

Co proti tomu znamená chvilka odevzdání?
Jemnost … jeho ruce budou jemné, jako když ho hladil Sehun a loudil na něm polibek …
Netrpělivě se ve vodě pohnul, až přes okraj vany přetekla vlna vody.

„Pššt, pane, pššt …“ Zašeptala Shui a nalila do vody z lahvičky olej. „Pán vám nijak neublíží, nebojte se.“

Luhan se znovu odevzdal do péče Shuiných něžných rukou, které mu masírovaly hlavu pevnými, zručnými pohyby. Položil se zpět do vody plné vonného oleje, který vstřebávala jeho pokožka. Shui ho mydlila a přitom si broukala, pro něj neznámou melodii. Bylo to uklidňující, utěšující, povzbudivé. Mohl by tam zůstat navždy, v Shuiných laskavých rukách.

„Pane … už je čas.“ Přerušil Liu ticho, jen co vešel do koupelny.

Čas? Čas?

Voda jakoby najednou vychladla, vlasy měl mokré, kapky vody z něj stékaly. Neochotně vystoupil z vany. Liu kolem něj ihned omotal huňatý ručník.

„Půjdeme zpátky.“ Mumlal Liu, když ho pevně zabalil do ručníku a vedl zpátky do ložnice. Posadil jej na postel, odkud již zmizel jeho oblek. „Posaďte se a já vás připravím pro pána.“

Luhan se vyděsil, náhle se cítil velmi slabý. Liu mu otřel chodidla a nohy a zabalil je do dalšího ručníku. Pak mu energicky vysušil vlasy. Pak vzal kartáč a začal mu jím projíždět rozcuchané vlasy. Byl to ideální sluha. Uctivý, zkušený ve všech směrech, jak se má postarat o svého pána.

Co jiného by se dalo čekat od pána Gragons Lair …

„Už jsme hotový, pane.“ Liův jemný hlas mu zazněl u ucha. „Postavte se, abych mohl odnést ty mokré ručníky.“

Luhan stál a kymácel se jako hadrová panenka a nechal Liua, aby odstranil ty osušky.

„Pán k vám brzy přijde.“ Liu se otočil a nechal tam Luhana nahého stát uprostřed pokoje.

„Liu … můj župan …“

Liu se ve dveřích otočil. „Pán to nařídil. Počkáte tady na něj a takhle. Bez županu, bez osušky, bez šatů. Prostě bez ničeho, co by stálo v cestě pánově touze.“

A pak, než se Luhan stačil cokoliv říct, než se stihl pohnout, vyšel Liu z pokoje a zamkl za sebou dveře.