4. kapitola

 

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

„Kde to jsme?“

Když se najednou těsně za Jinem ozval hlas, vyděšeně vyjekl. Úplně na Namjoona zapomněl.

„Co je ti?“

„Vyděsil si mě. Úplně jsem na tebe zapomněl.“

„Ale já jsem bohužel tady, viď? Tak kde jsme?“

„Kousek od Sokcho.“

„Nechceš, abych řídil?“

„Myslel jsem, že jsi vyčerpaný.“

„To jsem byl, ale spal jsem přes tři hodiny. To je pro mě luxusní dávka.“

Teď, když se Namjoon nabídl, si uvědomil, že je unavený, nejen z řízení, ale i z toho, co se mu honí hlavou. „Zastavím na příštím -“

„Zajeď třeba k nějakýmu odpočívadlu pro kamiony. Potřebuju si dát kafe a asi i natankujeme. Počkám venku a ty půjdeš dovnitř pro to kafe.“

„Podívej, Namjoone… Nejsem žádnej tvůj poskok a rozkazy nesnáším.“

„Nikdy si je nesnášel.“

„Nezdálo se mi, že by sis toho někdy všimnul. Jestli máš zájem se mnou vyjít po dobrém, doporučuji ti změnit tón.“

„Jasně, ty jsi prostě dál ten největší potížista, kterého jsem kdy v životě potkal. Ze všech lidí, se kterými se dá jet, musím zrovna já narazit na absolutního -“

„Věřím, že bude lepší, když vystoupíš na příštím odpočívadle, kde jistě najdeš někoho perfektního, kdo tě rád odveze tam, kam potřebuješ.“

Když se na zadním sedadle rozhostilo ticho, v duchu se Jin usmál. Je na nejlepší cestě se Namjoona zbavit. Bylo mu jedno, proč byl mladší v Soulu a skrýval se v domě svých rodičů. Nestaral se, jestli se dostane tam, kam má namířeno. Dokonce ho nezajímalo, ani jestli ho ještě někdy uvidí.

Bomi si stoupla na opěrku mezi předními sedadly a drcala hlavou Jinovi do ramene. Jin natáhl ruku a pohladil ji za ušima. Proč by se staral o to, co si o něm Kim Namjoon myslí? Měl svoji kočku, svou práci, měl…

Málem si hlasitě povzdechl. Jak se bude moct všem v kanceláři podívat do tváře? Jak dokáže s hlavou vzhůru předstírat, že se nic nestalo, když se mu svět rozbil na kousky?

„Támhle u příštího výjezdu je odpočívadlo.“

„Díky. Nějak mi uniklo, že ho inzerují na těch obrovských tabulích přímo u dálnice už dobrých pár kilometrů. Ale tvé sokolí oko mě ušetřilo té hrůzy propásnout příležitost, abys okamžitě zmizel z mého života.“

„Drž hubu, princezno,“ protáhl mladší unaveně.

Když Jin zaparkoval před jednou z pump, vystoupil z auta a obešel ho směrem dozadu tam, kde mělo nádrž.

„Já natankuju. Ty jdi dovnitř.“ Namjoon se začal nemotorně soukat z auta.

Jin se na něj překvapeně podíval. „Myslel jsem, že odcházíš.“

„Co bych rád a co musím, nejsou vždycky stejný věci. Potřebuju fofrem na pobřeží a s tebou se tam dostanu co nejrychleji. Ať už se nám to líbí nebo ne – a potíže vyjádřit svůj názor na věc jsme oba nikdy neměli – budeme se muset příštích pár hodin snést.“ Došel ke stojanu, hrábl po pistoli a strčil ji do nádrže. „Navrhuju – všimni si, že to je jen návrh – abys šel dovnitř a sehnal něco k jídlu, něco k pití a popřemýšlel o něčem příjemným, co by nás příštích pár hodin zabavilo.“

„Na konverzaci zapomeň. Já budu spát.“

„Jasně, jak chceš. Ale je tak pozdě, já jsem jen po třech hodinách spánku a to nemluvím o zranění. Nebojíš se, že když na mě nebudeš mluvit, tak usnu nebo upadnu do bezvědomí?“

Jin nemohl té bezostyšné troufalosti uvěřit. „Víš ty, co z duše nenávidím? Tahat místo někoho žhavé kaštany z ohně.“

Obrátil se k Joonovi zády a odpochodoval do motorestu. Nejvíc ho dohánělo k zuřivosti, že se chystá udělat přesně to, co řekl. Koupit jim jídlo na cestu a spoustu kávy, aby neusínali. Potom se vrátí do auta a bude se tvářit, že zbožňuje hru na gangstery. A navíc s klukem, který mu zkazil dětství a znechutil pubertu.

Když se vrátil do auta, Namjoon už seděl za volantem. Přizpůsoboval si sedačku, zrcátka a hrál si s ostatními ovládacími páčkami. Přestěhoval tedy kočičí záchodek a usedl na přední sedadlo pro spolujezdce. Beze slova mu podal velký kelímek kávy, sáček se sendvičem a tousty, smaženými brambůrky, tabulku čokolády a balíček sušenek.

„Kolik ti dlužím?“ Napil se kávy a ucukl, jak byla horká.

„Víc, než kdy budeš schopen vrátit.“

„To je rozkošný. A co tím chtěl básník říci?“

„Myslel jsem, že jsi bažil po nějakém příjemném tématu k rozhovoru.“

„S tebou? Zázraky nečekám. “ Namjoon nastartoval. „No tak, princezno… co vlastně pořád proti mně máš?“

Celou dobu, než Namjoon najel zpět na dálnici, se nevzmohl na slovo. „Chceš snad říct, že jsi za těch deset let, co jsem tě neviděl, onemocněl ztrátou paměti? Copak si nevzpomínáš?“

„Já nezapomněl na nic, ale tuším, že moje vzpomínky budou jiný, než ty tvý. Jistě sis už pořídil hodnou ženušku a kupu děcek k tomu.“

„Na to ti nemusím odpovídat,“ řekl pomalu. „Ale možná, že ses mi vrátil do života, protože k tomu máš nějaký důvod. Ale hlavní věc je, abys věděl, že jsem už dospělý. Umím se o sebe postarat.“

„To zní, jako kdybys na to přišel teprve nedávno.“

„Myslíš?“

„Ty ses vždycky o sebe uměl postarat, princezno. Odjakživa jsi skvěle uměl využít ten svůj bleskově rychlý jazýček. Měl bys na něj mít zbrojní pas.“

„Paráda, Namjoone, to se ti opravdu povedlo.“

„Ale vraťme se zpátky k tobě. Řekni mi, co jsem udělal, že jsem ti tak odpornej?“

„Tebe možná v dětství bavilo mě terorizovat, ale mě to pronásledovalo jako noční můra!“ Všiml si, jak sebou mladší trhl a zatvářil se nechápavě.

„O čem to sakra mluvíš?“

„Nevzpomínáš si, kolikrát jsi mě děsil s nějakými žábami, hady nebo myší? A co tenkrát, jak jsi našel dole u potoka tu hroznou tarantuli?“

„Ale princezno, tohle dělají malý kluci odjakživa a všude. Chceš říct, že proti mně něco máš kvůli tomu, co jsem ti dělal v deseti letech?“

„Byl jsi hrubý a nechutný grázl. Plný nenávisti a vymýšlel sis, jak mi kazit život a ty to víš!“

Nepopřel to, Jin mu na tváři zahlédl samolibý úsměv, který ho na něm přiváděl k zuřivosti, už když byli děti. Potutelný úsměv odhalil v mužné, do tmava opálené tváři zářivě bílé zuby. Poprvé po dlouhé době si pořádně prohlédl a objektivně musel přiznat, že Kim Namjoon je ďábelsky pohledný mladý muž.

„No dobrá, možná to škádlení ode mě nebylo zrovna pěkný, když jsem věděl, jak se těch potvor bojíš, ale byla to ohromná sranda, princezno. Tys tak krásně ječel, jako když tě na nože berou!“

„Sranda? Pro mě tedy určitě ne!“

Chvíli jeli dál mlčky nocí, až se ozval Namjoon: „Tak dobře. Vypadá to, že mám s omluvou patnáctiletý zpoždění, ale když to změní tvůj názor na mě, tak prosím. Chci, abys věděl, že mě mrzí, že jsem byl typickej kluk, co potřebuje udělat dojem na sousedovic princeznu.“

Jin se na něj podezřívavě podíval, ale Joon se k němu neotočil. Zdálo se, že sleduje s nezvyklou pozorností poloprázdnou dálnici před sebou. „Tys na mě chtěl udělat dojem?“ zeptal se nakonec.

„Hmm,“odpověděl Joon neutrálně.

Tohle Jina vyprovokovalo. Upřímně si myslel, že ho Joon nenáviděl způsobem, který ho stále trápil. Ale uvědomil si, že jeho vlastní závěry vycházely především z dětského pohledu na věc. Nikdy ho nenapadl jiný než negativní důvod, proč by mu mladší věnoval takovou pozornost.

„Co ještě?“ Starší jen zamrkal a snažil se pokračovat v hovoru. Když stále neodpovídal, Joon se zeptal znovu: „Jaké další nedostatky v mém chování ti na mě ještě vadí?“

Jin chvíli mlčel a v hlavě se mu vynořovaly vzpomínky. „Nikdy ti nezapomenu, jak si řekl Lee Songji, že jsem do ní zabouchnutý.“

Mladší zaklonil hlavu a srdečně se rozesmál. „Jasně, vzpomínám si, jak tě to pěkně rozpálilo.“

„Úplně mě to zdeptalo a ponížilo.“

„Vždyť to byla pravda!“

„A právě proto jsem byl tak hrozně zdrcený. Bylo mi třináct, naivní k pohledání a myslel jsem, že o mém tajemství nikdo neví. Jak ses o tom vůbec vlastně dozvěděl?“

„Zaslechl jsem tvojí mámu, jak o tom něco říká té mojí.“

„No výborně! Tak tys ještě ke všemu tajně poslouchal za dveřmi.“

„Zrovna jsem si v kuchyni dělal pití a ony tam klábosily u kafe.“

„No to bylo něco hroznýho. Chudák Songji. Několik týdnů se mi potom vyhýbala, což nebylo lehký, protože jsme měli tři předměty společně. Jak mě viděla, hrozně zrudla.“

„A protože to nešlo přehlídnout, bylo ti to hned jasný.“

„A další věc. Vždycky ses navážel do mých kamarádů.“

„Do všech ne.“

„Že ne? A kterého jsi nekritizoval?“

„Měl jsem rád Hoseoka, Jimina, Taehyunga a Jungkooka. Yoongi měl báječný smysl pro humor.“

„To ano. Všichni moji kamarádi.“

„Jasně. Na kamarády jsi měl skvělej vkus. Bavilo mě poflakovat se u zadního plotu a kecat s nima.“

„Koketovat.“

„Cokoliv.“

„Ale k Amber, Lise nebo Hyuně ses choval děsně.“

„Tak to brzdi, chlapče. Hyunu nebaštil nikdo. Absolutně nikdo.“

„Protože byla génius.“

„Protože byla blbka.“

„Byla hvězda.“

„Blbost má někdy různé formy.“

Jinovi hlavou probleskla představa Seonmin a on zamumlal: „To jo, na jednu jsem už narazil.“

„Z tvého hlasu soudím, že ta lekce byla trochu bolestivá. Nechceš mi o tom povědět?“

„Ne.“