5. kapitola

 

Příjemné čtení...
Hatachi

„Máme před sebou dlouho noc.  Umím dobře poslouchat a mám velký kapesník, kdybys potřeboval prolít pár slz.“

Potíž byla, že měl Namjoon pravdu. Jin jej neviděl tak dlouho. Během těch let se z vytáhlého a hubeného kluka stal ramenatý a svalnatý mladý muž.

Zadíval se do tmavé noci, kde v dálce občas zablikala světla. Napadlo ho, jak rychle se všechno mění. Jak je možné, že se najednou řítí nekonečnou dálnicí, aby se zbavil vnitřního zmatku, když ještě včera sháněl věci na svatbu?

Posunul se na sedadle a přál si pár posledních hodin své existence vygumovat.

„Tak víš co, když nechceš mluvit o sobě, řeknu ti něco ze svého života,“ prolomil Joon ticho.

Jin si založil ruce na prsou. „Nemusíš se namáhat. To už jsem slyšel mockrát.“

„Co? Co tím chceš naznačit?“

„Všechny tvé hrdinské skutky, tvá máti už povyprávěla mojí mamce a potom i mě.“

Hlas mladšího zněl pobaveně: „Pochybuju, že by tě seznámila se všema z nich.“

„Dá se říct, že moje představivost je dost bohatá, abych si ty chybějící doplnil.“

„Moc mě to mrzí, ale musím přiznat, že nevím, jak to bylo s tebou. Poslední, co si pamatuju, žes byl na vysoký a měl v plánu studovat postgraduálně. Co bylo pak?“

„Nastoupil jsem do práce v Centrální bance.“

Mladší se zašklebil. „Tobě se tam líbí?“

„A jak! Mě práce s číslicemi strašně baví a uklidňuje mě. Nelžou, nebudí v noci, jsou spolehlivý a mají v sobě přizpůsobivost a jistotu.“

„To je ale jen jeden náhled, nemyslíš? Já bych dost trpělivosti na tohle papírování v životě neměl.“

„To vím. Proto mě překvapilo, když jsem slyšel, že děláš kancelářskou práci na ministerstvu.“

„To ti říkala moje máma?“

„Ano. Ona to není pravda?“

„Kancelářskýmu stolu se snažím na hony vyhnout.“

„Ale ve vládním sektoru děláš, ne?“

„Dá se to tak říct.“

„Jak to myslíš?“

„Že pracuju pro ně, ví jen pár mých spolupracovníků. Vypadá to, že jsem se stal rychle populárním, protože mě někteří muži zákona mají na svých zatykačích.“

Na mladšího vykulil oči. „To myslíš vážně?“

„Naprosto.“

„Tebe hledá policie?“

„V některých státech a v některých městech u nás.“

„A nemohl bys jim říct, že děláš pro vládní sektor?“

„Neexistuje. Popřeli by to.“

„To je ale strašný.“

„Jen, když mě chytí.“

„Podle toho jak vypadáš, tak jsi k tomu dneska neměl daleko.“

„Blíž, než by se mi líbilo. Někdo mě zradil a já nemám tušení, jakej spolek v tom jede. Trvalo mi pěkně dlouho, než jsem se dopracoval do téhle pozice a nehodlám se jen tak lehce vzdát, ledaže by se domákli, kdo jsem. Teď nemůžu dělat nic, dokud si něco neujasním.“

„To potom jsi ale ve vážném nebezpečí, ne?“

„Necítíš se teď provinile, když víš, že jsem jeden z těch bezejmenných hrdinů v boji proti drogám?“

„Oba moc dobře víme, že tuhle práci děláš, protože nebezpečí miluješ. Adrenalin je přece tvoje droga a vždycky byl.“

„Jistě, zapomněl jsem, jak dobře mě znáš. A jestli je něco, co tě nechává chladným, tak jsou to tyhle neklidný typy nabitý energií, jako třeba já.“

„Je fakt, že jsi nikdy zvlášť vyrovnaný nebyl.“

„Hele, tohle nesnáším. Já jsem vážně dost stabilní chlap. Důvěryhodnej, ohleduplnej a spolehlivej…“

„Předpokládám, že to všechno máš v osobním hodnocení.“

„Jistě.“

Jin k němu nevěřícně zvedl oči.

„Tak mi řekni něco o tvém milostném životě,“ nevypadl z rytmu konverzace Joon.

Starší se napružil, i když při vzpomínce na Seonmin toužil po opaku. „Není o čem vyprávět,“ odpověděl.

„Aha. A odkdy?“

„Od dnešního odpoledne.“

„Vážně? Co se stalo?“

„Rozešel jsem se se svou snoubenkou a -“

Joon sevřel pevněji volant. „Se snoubenkou? Nevěděl jsem, že jsi zasnoubený!“

Jin se na něj podíval, zmaten jeho reakcí. „A proč bys to měl vědět? Jsem si jistý, že tvoje mamka usoudila, že by tě to nezajímalo.“

„Máte už vybraný datum svatby?“

„Se Seonmin jsme vybrali dvanáctého září. Proč?“

„Myslím, že zasnoubení pro tebe byl dost závažnej krok v pečlivě nalajnovaným životě, ne? Tipoval bych, že to dotáhneš do konce a oženíš se.“

Jin se rozhodl jeho rýpnutí ohledně pečlivě naplánovaného života ignorovat a důstojně řekl: „Ve skutečnosti je to úplně jinak. Dneska odpoledne jsem zasnoubení zrušil.“

„Neděláš si srandu?“

„Nedělám.“

„Proč?“

„Napadlo tě někdy, že můj osobní život není tvůj problém?“

„To jo, ale nikdy to nepotlačilo mou vrozenou touhu vědět víc. Pověz, co se stalo?“

„Nechce se mi o tom mluvit.“

„Nevypadáš, že by tě to moc sebralo.“

„Do toho, co cítím, ti nic není a vážně nemám v úmyslu to zrovna s tebou rozebírat.“

V autě se rozhostilo ticho. Jin zavřel oči a snažil se nemyslet na Seonmin. Bylo to jako házení hrachu na zeď. Myšlenky se okamžitě vracely k zakázanému tématu.

„Budu hádat,“ prohlásil Namjoon do ticha. „Našel jsi vyrovnanou, spolehlivou, inteligentní ženu podle svých představ, ale časem jsi zjistil, že s ní je po pár hodinách vlastně nuda. Není to tak? A usoudil jsi, že nuda není zrovna tvoje představa blaženosti v manželství, že?“

„Vidím, že tvůj kvocient nechutnosti je pěkně vysoký.“

„Ale no tak, princezno. Buď trochu shovívavější. Střídám tě v řízení, dělám ti s obvyklým šarmem společnost na dlouhý cestě k moři, tak jak můžeš být ke mně tak odmítavý?“

„To není důležité, Namjoone, věř mi.“

„Přiznej to. Vždycky jsi do mě byl tajně zamilovaný.“

„I kdyby to byla pravda, v životě ti to nepřiznám.“

Joon si zklamaně povzdychl. „Vidím, že na tomhle malém výletě se dočkám práce pro mě jako stvořené. V příštích hodinách… možná dnech… ti musím dokázat, že jsem člověk, na kterýho ses mohl a můžeš spolehnout. S nikým jiným než se mnou nikdy nenajdeš to pravý štěstí a pohodu.“

Jin vyprskl smíchy. Snad k tomu přispěla i silná únava, stres a pozdní doba. Ať to bylo, co to bylo, Namjoonovi rozpustilé poznámky ho bavily. Když se k němu otočil a zahlédl jeho zachmuřený profil, potlačil další smích.

„Tobě to přišlo k smíchu?“

Jin se ovládl, odkašlal si a řekl: „Promiň, měl jsem těžký den a trochu jsem to přehnal.“ Podíval se na něj v polotmě uvnitř auta. „Dělal sis legraci, že?“

„A co když ne?“

„Chceš snad říct… mám věřit… že jsi na mě všechny ty roky myslel? To se nedá brát vážně, Namjoone.“

„Tak co měla ta tvá snoubenka oproti mně navíc?“

Směšná otázka. Lišili se snad ve všem. „Necháme toho, ne? Jsou skoro čtyři ráno, to není nejlepší čas na podrobné srovnávání dvou lidí.“

„Já ti to usnadním. Řekni mi, co bylo první, čím tě přitahovala.“

„Chovala se ke mně s respektem. Líbily se mi její názory, bral jsem jí jako sobě rovnou -“

„To zní jako obchodní partnerství.“

„Ona je obchodní partner.“

„Ježíši Kriste, princezno, to ses tak zbláznil do práce, že si ji musíš tahat domů a i do postele?“

„Nebuď hulvát!“

„Jsem jen upřímnej. Co vlastně děláš jen tak, pro potěšení?“

„Třeba to, že jsem se dneska rozjel pro radost na pláž… to už podle mého gusta není.“

Joon se usmál a přešel to, co nechtěl slyšet. „Pláž, to bylo vždycky moje. Vzpomínáš si na to léto, jak mě vaši vzali s sebou o prázdninách k moři?“

„Dá se zapomenout na to probuzení, když po mě pobíhali písečný krabi?“

„To nebyla moje vina. Oni tohle dělávají.“

„Vzít spacáky na pláž a spát po širákem byl tvůj nápad.“

„Byl to ale zážitek! Ležet, poslouchat příboj a cítit ten hvězdný klid daleko od bláznivýho světa.“

Seokjina překvapeně napadlo, že jeho společník je citlivější, než si kdy všiml. To jej zneklidnilo. „Nechceš na chvíli vystřídat za volantem? Musíš toho už mít dost,“ řekl tiše.

Joon překvapeně otočil hlavu. „Já jsem v pohodě.“

„Musíš mít bolesti.“

„Vzal jsem si nějaký brufen a zatím to ujde. Vezmeš to, když tak později.“

„Myslím, že brufen na střelnou ránu nestačí.“

Zasmál se. „Ale jo, jenom to v reklamě zapomněli uvést. Nechceš se zapojit a napravit to?“

„Raději ne, díky. Mě stačí všechny ty nemoci, o kterých se tam říká. Jak to začnou vypočítávat, okamžitě na sobě cítím všechny jejich příznaky. Vsugeruju si to, víš?“

„Tomu já nevěřím! Navymýšlel jsem se dost krkolomných nápadů, leccos jsem se ti snažil nabulíkovat, ale bez úspěchu.“

„Nebuď tak skromný. Jen si přiznej, že máš výjimečný talent podat i tu nejnehoráznější lež jako pravdu.“

Z tváře se mu vytratil všechen smích a až po chvilce zamumlal: „Já vím.“

Najednou Jina něco napadlo. „Poslyš, nemáš lež tak trochu v popisu práce?“

Joon pokrčil rameny. „Jak říkáš, na to jsem měl vždycky talent.“

Starší zavrtěl hlavou. „Stejně nepochopím, jak se někdo může živit lží a přetvářkou.“ Znovu se mu krátce vybavil Seonminin sympaticky podmanivý a upřímný výraz.

„Víš, co je smutné? I lhát se člověk učí. To ti časem dá zkušenost a cit. Lež se pak stává jedinou realitou, všechno ostatní vypadá jako neskutečnej sen.“

Tenkrát tomuhle Jin nerozuměl, ale teď začínal chápat, že když se chtěl oženit z rozumu, žil vlastně nevědomky ve lži. Pravdu pochopil až teď… s tímhle klukem… s Namjoonem.

Jeho budoucnost mu připadala stejně tmavá jako noc za okny auta.