7. kapitola

 

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Když byl Jin ve sprše, začal pochybovat o svém zdravém rozumu. Jak jen mohl pozvat ze všech lidí právě Kim Namjoona, aby s ním zůstal v jednom opuštěném domě na pláži? Přeskočilo mu? Když ho tak totálně rozhodila jedna pusa, co s jeho klidem v duši provede jeho stálá přítomnost? Při pomyšlení na ten polibek se jeho tělo zachvělo. Nechápal, proč takhle žhavě nikdy nereagoval na Seonmin a ani na ty dvě slečny před ní. Když se utíral před zrcadlem, nechápavě vrtěl hlavou.

Když vyšel z koupelny, z kuchyně zaslechl tlumené Namjoonovo mumlání. Vklouzl do menšího pokoje pro hosty, aby mu přenechal ten větší. Když se v ní zamkl, cítil se najednou směšně. Odhodil osušku, v kufru hledal něco na převlečení a snažil se zbavit dotěrných myšlenek.

 

***

 

Když se po dlouhé procházce vracel z mola přes pláž k domku, slunce už zapadalo. Prožil nádherný den plný pohody. Největší horko přečkal ve stínu zahradní restaurace jednoho z hotýlků podél pobřeží. Popovídal si s několika místními usedlíky, které poznal na svých dřívějších návštěvách a dozvěděl se, co je u nich nového. Když žár slunce zeslábl, procházel se po mělčině a drobné vlnky mu omývaly chodidla až po kotníky.

Pláž jej uklidňovala. Čerstvý mořský vánek, nekonečné vlny a veselé slunce měly v sobě očistnou energii a neopakovatelnou atmosféru, která působila na jeho zmatené myšlenky a city jako hojivý balzám.

Na východě začalo nebe modře tmavnout a západ se zalil zlatem. I když za celý den ušel velkou vzdálenost, měl i teď, při návratu domů, svižný krok.

Byl trochu zvědavý, jestli je ještě Namjoon v domku nebo jestli odešel, aby se s někým mohl zkontaktovat. Když měl čas popřemýšlet o jejich nočním rozhovoru, všechno najednou viděl v trochu jiném světle. Nebyl to žádný padouch, za jakého ho po celá ta léta měl. V hlavě se mu vybavilo i pár jiných, lichotivějších vzpomínek než včera…

Třeba ta, jak se Namjoon v prvním roce na střední škole popral s Kim Hansukem, kvůli něčemu, co o něm Hansuk řekl. Už si přesně nepamatoval, co to bylo, ale ví určitě, že se ho mladší mladík zastal a bránil ho před Hansukovými sprostými poznámkami. Nebo si také vzpomněl, jak jednou jedinkrát randili ve čtyřech. Namjoon se Sangji a on s nějakou Seulgi, která se chovala dost vlezle a tak ji Joon odtáhl stranou, aby ji trochu zchladil. Jin se styděl, že si mladší všiml jeho rozpaků a odmítl si s ním příště ve skupině vyjít. Stejně odmítl i Seulgi.

Když stoupal po schodech před domkem, na černém nebi se rozsvěcovaly první hvězdy. Když roztáhl zasouvací prosklené dveře, objevil se před ním Namjoon.

„Jsi v pořádku? Už jsem se začal o tebe bát.“ Byl oblečený v džínách a na tričku měl pestrobarevnou reklamu na surf.

„Jsem v pohodě. Pozoroval jsem, jak delfíni dovádějí kolem loděk na moři a úplně jsem zapomněl na čas.“ Opatrně se kolem mladšího protáhl, ale cítil jeho přítomnost jako nikdy předtím. Vzápětí ucítil vůni, co se linula z kuchyně. „Tady něco krásně voní. Až teď zjišťuju, jaký hrozný mám hlad.“

„Doufám, že ti to nevadí. Půjčil jsem si auto a jel koupit něco k jídlu. A taky nějaký oblečení. Šel bych tam pěšky, ale nechtěl jsem to všechno pak vláčet v náručí.“

Jin se cítil vyrovnaně, dnes večer se nenechá vyvést z míry. „Jasně že nevadí. Dostat večeři bez práce je slušná kompenzace za všechno ostatní.“ Zamířil do chodby, ale znovu se zarazil. Bomi se mu otírala o nohu a předla. „Dovolal ses někomu?“

„Jestli máš na mysli spojení, který by mně umožnilo odtud vypadnout, tak ne,“ řekl bezvýrazně.

Starší se usmál. „Tak jsem to nemyslel, jen jsem zvědavý, nic víc. Můžeš tady zůstat, jak dlouho budeš chtít.“ Když to vyslovil, uvědomil si, že to myslel upřímně. Opravdu mu Namjoonův návrat do jeho života nevadil. Vždycky byl součástí jeho existence. Dlouho se neviděli, ale slýchával o něm od jeho mámy. „Jdu si dát rychlou sprchu,“ dodal a zamířil ke koupelně.

„Jine?“ ozval se divným hlasem.

„Ano?“

„“Já… no… čekal jsem dneska pár telefonů. Když to před pár minutama zazvonilo, zvedl jsem to.

„Nevadí. Řekl jsi, že děda s babičkou nejsou doma?“

„To nebylo pro ně, ale pro tebe.“

„Pro mě? Ale nikdo přece neví, že jsem tady.“

Povzdychl si a ošíval se víc a víc. „Já vím. Myslím, že podle toho, co ta osoba povídala… asi tě hledá.“

Ucítil v žaludku nepříjemné zachvění. „Ona?“ zeptal se slabě.

„Řekla, že je tvoje snoubenka.“

„Řekl jsi jí, že jsem tady?“ snažil se bezúspěšně o věcný tón.

„Jo. Zdálo se, že má starost, tak jsem jí odpověděl, že jsi v pořádku.“

Zamyšleně ho pozoroval. „Ptala se tě, kdo jsi ty?“

Neznatelně se začervenal. „Vlastně ne. Já… no, vyznělo to, jako že jsem soused, co sem zašel na skok, aby něco opravil.“

„Stejně na tom nezáleží. Náš vztah skončil. Seonmin to ví, ale asi se s tím nechce smířit.“

Přimhouřil oči. „Seš si tím jistý?“

„Jsem!“ Otočil se k odchodu. „Umírám hlady. Za chvíli jsem zpátky.“

 

Vešel do koupelny, rychle se svlékl a vlezl do sprchy. Pořádná vrstva opalovacího krému ho spolehlivě ochránila před zarudnutím. Namydlil si celé tělo a opláchl.

Když vylezl ze sprchového koutu, vysušil si vlasy ručníkem a dosucha je vyfénoval. Pleť měl čerstvou a zářící. Překvapeně se podíval do zrcadla a nemohl té změně uvěřit. V očích měl jiskry, vlasy nadýchaně oživly a tvář, to byla vizáž zamilovaného chlapce, ne chudáčka, kterému nevyšla svatba.

Kolem těla si obtočil ručník a chodbou zamířil do svého pokoje. Našel plážový plášť bez rukávů, dlouhý do půli stehen, který si koupil pro jeho výraznou růžovou barvu, připomínající nadýchanou cukrovou vatu. Když do něj vklouzl, jemně se mu rozvlnil po těle až ke stehnům.

 

Do obýváku se vrátil se slovy: „Bez toho všeho písku se cítím snad o kilo lehčí. Doufám -“ Prudce se zarazil a zíral na změnu, která se s místností udála za tu chvíli, co byl pryč.

Namjoon prostřel stůl pro dva, před prosklenou stěnou s výhledem na moře. Naaranžoval pár květin, svíčky a ještě se postaral o tlumenou hudbu, která se linula do zšeřelého pokoje a vytvářela poklidnou, intimní atmosféru. Zaslechl zvuk zavíraných dveří a za okamžik vešel Namjoon  s talířem plným plátky masa, opékaných na dřevěném uhlí.

„Ááá, tady jsi,“ prohlásil Joon vesele. „Nemohl sis to načasovat líp. Doufám, že máš hlad nejmíň stejně jako já.“ Zastavil se u stolu, položil na něj talíř a sáhl po lahvi vína, ze které nalil rudou tekutinu do dvou připravených sklenek. V záři svíček se rozzářily jako rubíny.

„Neměl ses s tím tolik mořit,“ řekl starší trochu provinile.

„To nic nebylo. Jídlo je jednoduchý, vážně. Víš, já jsem si neužil večer s tak krásnou princeznou, ani nepamatuju. Moc dlouho jsem se na to těšil.“

Jinovy rozpaky rostly. „Namjoone, já nevím -“

„Prosím,“ řekl, vzal staršího za ruku a vedl ho ke stolu. „Chtěl bych, abys to víno ochutnal a řekl, co si o něm myslíš.“ Přiťukl si s ním. „Na nový začátek starého přátelství.“

V jeho rošťáckém úsměvu Jin zahlédl něhu, která mu vyrazila dech. Když nechtěl Joon okouzlovat okolí, byl to senzační kluk. Cítil, jak jeho odpor slábne a rozpaky mizí.

„Hmm, je to moc dobré“ řekl.

„To jsem rád. Račte,“ přisunul staršímu židli, „se dát do jídla.“

 

Později si Seokjin nemohl vzpomenout, jak chutnalo jídlo, ani kolik toho snědl, protože Joon jej upoutal doslova uměleckým podáním různých legračních příhod, které ho potkaly. Zjistil, že na mladšího fascinovaně zírá. Jak se mohl ten protivný, drzý zmetek změnit v tak přitažlivého, vzrušujícího muže? V jeho očích se odrážely plameny svíček a hypnotizovaly jej.

Když dojedli, uklidili stůl a rychle dali do pořádku kuchyň. Potom si vzali víno a sklenky na verandu, aby se pokochali oblohou, plnou hvězd.

Namjoon jej dovedl k houpací lavičce, upevněné silnými řetězy ke střeše verandy. Sedli si vedle sebe a dívali se na příboj.

„To je krása,“ řekl tiše Jin. „Vždycky, když mám plno práce, nedokážu si vzpomenout, jaký je u moře božský klid a jak na mě blahodárně působí.“

„To jsem rád. Včera jsi byl pěkně vystresovanej.“

Polkl doušek vína. „Já vím.“

 ***

Čas plynul a Jin necítil potřebu prolomit mezi nimi to ticho. Bylo příjemné sdílet noc s přítelem. Joon jej znal asi taky dobře, ne-li líp, než kdokoliv jiný. Otočil hlavu a soustředil se na jeho výrazný profil. Viděl v něm chlapce, kterým kdysi býval. „Joone?“

„Hm?“

„Jak poznáš, jestli nějaký vztah funguje a zůstává trvalý anebo ne?“

Podíval se na Jinovu sklenku a věnoval mu úsměv. „Nooo,“ protáhl, „za prvé se kouknu do své skleněné koule, pak si vyložím karty, porovnám oba zvěrokruhy, mrknu se na čajové lístky -“

Zamračil se na mladšího a ten se rozesmál. „Nech toho, Kim Namjoone. Teď máme vážnou debatu o mezilidských vztazích. Tak měj, prosím, ohled.“

„V tom případě budeme potřebovat další lahvinku. Vydrž, hned se vrátím.“

Nechápal, proč Namjoon potřebuje další lahev vína. On už byl v pohodě a pěkně uvolněný. Možná patří k těm lidem, kteří těžko a neradi mluví o svých citech. Jindy to býval i jeho případ, ale ne dneska večer. Tuhle noc cítil, že by mu mohl o sobě říct všechno, až do detailů. Věděl, že by mu mladší porozuměl.

Starý dobrý Namjoon. Kamarád z dětství.