12. kapitola

 

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Yoongi si nevzpomínal, kdy měl naposledy na sobě oblek a kravatu. Teď to taky udělal jen proto, že usoudil, že se to od něj čeká. Symfonický koncert byl pro smetánku a Yoongi by na něj rozhodně nešel, kdyby nebylo Jimina.

Dal mu ten lístek už před několika týdny. Neměl v úmyslu ho využít a nebyl by to udělal, kdyby nebyl tak strašně zvědavý. Původní důvod, proč sem přece jen šel, bylo přání vidět Jimina poprvé koncertovat. Přitom bude mít taky možnost pořádně si prohlédnout jeho matku. Pak možná přijde na to, jak bude reagovat, jestli se dozví, že se její syn zamiloval do takové nuly, jako je on.

Uvaděčka mu ukázala jeho místo a on s ulehčením zjistil, že je to na kraji řady. Nerad se mačkal.

Začal si číst program, ale byl docela ztracený. Myslel si o sobě, že je inteligentní člověk, ale u každého skladatele byl v programu seznam písmen a čísel a on vůbec neměl ponětí, co to má znamenat. Ten program mu ani trochu nepomůže.

„Promiňte,“ řekl atraktivní ženě, která seděla vedle něj. „Mohla byste mi to pomoct rozluštit?“

„Ráda,“ řekla vřele.

Když skončila s vysvětlováním, Yoongi jí s úsměvem poděkoval a prsty si přejel pod krajem límce. Ta hrozná věc ho pomalu dusila. Všiml si, že se na něj ta žena dívá. „Pokud jste to ještě nepoznala, já jsem na symfonickém koncertě poprvé. Připadám si tady jako kuře v orlím hnízdě.“

Tiše se zasmála. Teprve když se k němu otočila, všiml si, že není zdaleka tak mladá, jak si myslel. Předpokládal, že jí bude tak stěží ke třiceti, ale když si ji prohlédl lépe, zjistil, že bude mít asi kousek po čtyřicítce.

„Mám v orchestru přítele,“ řekl, pyšný na Jiminovo nadání. Normálně nebyl zvyklý povídat si s cizími lidmi, ale teď se cítil nesvůj a byl proto hovornější. „Je to třetí flétnista.“

„Aha,“ řekla tiše ta žena. „Je to dobrý přítel?“

„Výborný.“ Yoongi se uvolnil, zkřížil nohy a pohledem přejel obecenstvo. „Jeho matka je tady někde taky.“

„Doufáte, že se s ní seznámíte?“

„To zrovna ne,“ řekl a potlačoval smích. „Jednou by se na mě podívala a tím by můj vztah s Miniem definitivně skončil.“

„Proč myslíte?“

„Jiminova rodina má peníze. Spousty peněz…“

„A to vám vadí?“

„Ani ne, ale myslím, že jeho matka by mu neschválila někoho, jako jsem já. Ne že bych jí to měl za zlé, ale kdyby byl Jimin můj syn, tak bych pro něj taky chtěl to nejlepší.“

„A to vy nejste?“

Ten rozhovor začínal být osobnější, než měl v úmyslu. „Ano, v jistém smyslu jsem. Ale pochybuju, že by si to myslela i jeho rodina.“

„Takže ho milujete, ať má peníze nebo ne?“

Podíval se jinam, překvapen tím, že dokáže přiznat své city úplně cizímu člověku a ne Jiminovi. „Moc ho miluju.“

„Aha. Předpokládám, že si ho chcete vzít.“

Dlouho přemýšlel, než odpověděl. „Ne, asi ne. Měl by si vzít někoho z jeho ligy. Třeba jako ten člověk, co hraje na violu. Jmenuje se Kim Kdovíjakdál. Podle toho, co o něm Jimin říkal, je to slušný mladý muž. Párkrát ho někam pozval, ale Minie se vždycky vymluvil. Myslím, že jak se odstěhuju, začne s ním chodit. Pokud jde o Jimina a o mě, rozhodl jsem se, že prostě počkám, jak se věci vyvinou. Chci mu dát čas, aby si byl skutečně jistý tím, co chce on.“

„Až se odstěhujete?“ opakovala. „Vy spolu žijete?“

„Dost netradičně,“ vysvětloval a doufal, že to nebude znít moc polekaně. „Došlo k nedorozumění a oba jsme si pronajali stejný byt. Ti manželé, co jim to patří, jsou na pár týdnů pryč. Neměli jsme jinou možnost než se o ten byt podělit, než se majitelé vrátí a vrátí mi zálohu a nájem.“ Cítil, jak se jeho sousedka uvolnila. „Umíte si představit, co by řekla jeho matka, kdyby se o tom dozvěděla?“

„To si umím představit moc dobře. Já mam totiž také syna. Je mu něco přes dvacet.“

Nechtělo se mu věřit, že ta žena je dost stará, aby měla tak velkého syna a řekl to.

„Díky za kompliment, ale je to tak. Vím přesně, jak by té… druhé matce bylo.“

„Takže určitě chápete, že je pro všechny lepší, aby se o mě Jiminova matka nedozvěděla.“

Ta žena se zamračila. „S tím bych nesouhlasila. Jestli ten mladý muž – jak jste říkal, že se jmenuje?“

„Jimin.“

„Ano. Kdyby se Jiminova matka o vás dozvěděla, co myslíte, že by se stalo?“

„Především by se strašně zlobila na Jimina a ony ty vztahy mezi nimi už teď nejsou nejlepší. Jimin se totiž rozhodl, že matce dokáže, že je schopný postarat se sám o sebe. Víte, on Jimin je umíněný a tvrdohlavý. Tvrdí, že to obojí zdědil po své matce.“

„Aha,“ zasmála se tiše ta žena. „Víte, ono být matka není tak jednoduché, jak to vypadá.“

„To máte určitě pravdu. Já se na svou vlastní maminku nepamatuju, takže když mám Miniemu radit, jak se má chovat k té svojí, tak jsem ztracený.“

Jeho společnice se uvolnila. „Být matka, to znamená víc než jenom vyměnit pár plínek a objevit se párkrát na třídních schůzkách. Abych pravdu řekla, tak je to pěkně nevděčná záležitost. Člověk je miluje, opatruje, vychovává, dá jim svoje srdce a pak je má nechat jít.“

„Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel.“

Ta žena se mile usmála a povzdechla si. Yoongi vlastně nechápal, proč si tak volně povídá s docela cizí ženou. Možná proto, že jeho samotného ta otázka tak tížila.

„Ono být matka je vlastně pořád totéž… já vím, že to zní divně, ale je to tak,“ pokračovala a znělo to skoro až naléhavě. „Pořád se opakuje zrovna ta nejtěžší část celého rodičovství. Mám kvůli tomu věčné pochybnosti a obavy, většinou nepodložené. Já to vím, ale stejně si nemůžu pomoci, abych se kvůli němu netrápila. Já vím, že to nesnáší a celkem se mu ani nedivím.“

Způsob, jakým si ta žena povzdechla, mu řekl, že to, o čem právě mluví, jí tíží stejně jako jeho to, co jí vyprávěl on. „Nejtěžší část?“

„Ano… Doufám, že vám nevadí, že tak otevřeně mluvím.“

„Já jsem se vám taky svěřil,“ připustil a udivovalo ho to pouto, které se mezi nimi najednou vytvořilo.

„Já si toho vážím, protože mi to pomohlo přebrat si vlastní pocity. Je to zvláštní, jak člověk může potkat někoho, koho nikdy neviděl a dozvědět se při tom tolik věcí sám o sobě.“

Přikývl, protože sám měl stejný pocit.

„Všechno je to ještě o to horší, že je jedináček. Asi na něm visím víc než jiné matky na svých dětech, protože on je všechno, co mám. Už když se učil jezdit na kole, bylo to pro mě hrozné. Bála jsem se, že spadne a ublíží si, ale to byl jen začátek.
Pak šel na univerzitu a mě se po něm strašně stýskalo. Hned v prvním ročníku se zamiloval a tak ošklivě se zklamal, že chtěl odejít ze školy. Nedovolila jsem mu to, i když bych si hrozně přála být s ním a ochraňovat ho.“

„To jste udělala dobře.“

Mile se usmála. „Nebylo to jednoduché. O nic víc než nedávno.“

„Nedávno?“

„Ano, teď se zamiloval podruhé. Myslím, že má v úmyslu si toho mladíka vzít. Nevím, jestli on si to už uvědomil, ale on asi neví, jak můj syn umí být tvrdohlavý.“

„Vy mu ho neschvalujete?“

„Je mladý, ale na druhé straně jsem v jeho věku byla už tři roky vdaná a každou chvílí jsem ho čekala. Jen… jen moc neznám toho muže, kterého si vybral. Vlastně jsme se zrovna seznámili, ale podle toho, co jsem zatím viděla, to pro něj bude dobrý manžel. Ale uvědomujete si, co to znamená, ne? Znamená to, že ho budu znovu muset nechat jít.“

„Pořád to bude váš syn.“

„Ano, já vím. Je to jenom další krok v tom pořád stejném koloběhu. Stát při něm, nechat ho jít. Víte, ta první část je snadná, jenom to ‚nechat jít‘ je tak strašně těžké.“

V té chvíli se rozestoupila opona a obecenstvo začalo tleskat. Yoongi mrknul na program, právě na ten program, který byl příčinou tohohle podivně důvěrného rozhovoru s cizí ženou. Prozradili jeden druhému hodně ze sebe.

„Děkuju vám,“ řekl s pohledem upřeným do očí té ženy.

„Ne,“ řekla a vrátila mu pohled se stejnou intenzitou, „to já děkuju vám.“

Potlesk utichl a ozvala se hudba. Yoongi předpokládal, že se bude k smrti nudit. Nikdy nebyl na ničem takovém jako je symfonický koncert a ani teď by byl nešel, nebýt Jimina.
Asi v půlce programu musel připustit, že je to příjemné. Ne že by na něco takového vzal Namjoona s Hoseokem a Taehyunga s Jungkookem. Ten zážitek byl… příjemně jiný, usoudil nakonec.

V druhé půli koncertu zjistil Yoongi, že se docela uvolnil, zapomněl na svět a vychutnával si hudbu. Zavřel oči a bezprostřednost hudby ho ohromila. Připadal si jako loďka unášena po rozbouřeném moři. Pevně se chytil madel svého křesla, překvapen silou citu, který v něm hudba vyvolala.

Když orchestr dohrál, vyskočil a tleskal ze všech sil. Za chvíli stáli už i ostatní, včetně té ženy vedle něj. Bylo zřejmé, že i ona našla v hudbě stejné bohatství jako on, protože si otírala oči hedvábným kapesníčkem.

„Bylo to krásné, že?“ zeptala se přes hluk.

„Ohromné!“

„Tak byste to měl říct tomu mladíkovi.“

Zaváhal.

„Běžte, řekněte mu to,“ naléhala. „Zaslouží si vědět, jak moc se vám jeho hudba líbila.“

Yoongi usoudil, že má pravdu. Když se koncertní síň začala vyprazdňovat, vyrazil k jevišti. Ta žena ho vzápětí následovala.

Jiminovi se oči rozšířily potěšením, když ho uviděl. „Yoongi,“ řekl a protáhl se k němu mezi ostatními hudebníky. Oči mu svítily radostí. „Ty jsi přišel… ty jsi přišel.“

„Byla to nádhera, Minie,“ řekl a políbil ho na tvář. Toužil ho vzít do náruče a vyprávět mu všechno, co při hudbě zažil, ale nebyl si jistý, že by našel ta správná slova.

„Chtěl bych tě představit své matce,“ řekl Jimin, vzal ho za ruku a pevně ji sevřel.

Koledoval si o to, když přišel na jeviště, ale nakonec si to může klidně odbýt hned. Ta žena, se kterou si předtím povídal, mu dala nahlédnout do mateřského srdce. Poprvé od chvíle, kdy se Jimin zmínil o své matce, se na setkání s ní těšil.

„Mami,“ řekl Jimin a vzal Yoongiho kolem pasu, „to je Yoongi… ten soused, o kterém jsem ti povídal. Yoongi, to je moje maminka. Park Jisung.“

Yoongi měl pocit, jako by ho někdo kopl do žaludku. Park Jisung byla ta žena, která seděla vedle něj.