Beránek

 

„Nejdřív ti ukážu, jak se natáčejí na vlasy. Teď se hezky dívej! Tohle jsou koncové papírky.“ Junhong mu podal tenoučký papírek, na který se Yongguk díval s panickou hrůzou. „A tohle je natáčka.“ Podal mu jednu z růžových natáček. „Celá věda spočívá v tom, že je třeba vzít pramínek vlasů, pečlivě jej zabalit do papírku, a potom pěkně natočit vlasy na natáčku tak, aby nečouhaly na všechny strany. Nezapomeň, že vlasy se natáčejí na tyhle velké růžové natáčky.“ Připomněl mu ještě.

Jediná věc, kterou si Yongguk pořádně zapamatoval, byla, že musí Junhongovy vlasy pěkně natočit na ty maličké natáčky. „Nedovedu si představit, že se mi podaří dostat všechny konečky vlasů do natáček.“ Řekl rezignovaně. Ještě stále doufal, že se mu nějak povede mu ten šílený nápad vyhnat z hlavy. „Jediné co vím je, že se mi to nepodaří.“

„Ale podaří!“ Přesvědčoval ho nejmladší.

„Vždyť ani tobě se to nepodařilo! Když se na tebe dívám, tak hůř, než to máš, se mi to už nemůže podařit.“

„No konečně! Že ti to ale trvalo!“ Rychle si vytahal natáčky z vlasů a dřív, než si to Yongguk stačil rozmyslet, se posadil na sklopené víko záchodové mísy. Krabici s natáčkami položil na židli, aby je měl po ruce a otočil se ke zdi. A protože neviděl, co právě leader dělá, cítil se poněkud nejistě. Zhluboka se nadechl a začal zcela bezostyšně vydávat pokyny. „Až budeš připravený, tak řekni a můžeme začít. Asi bude lepší, když vlasy namočíš jenom čistou vodou a ne preparátem. Tak to dělají jenom v salonech a tobě by se to nemuselo podařit.“ Povzbuzoval staršího.

„Výjimečně s tebou souhlasím.“ Odpověděl se sarkastickým úsměvem. Jednu natáčku si dal do úst a papírek přidržel v ruce.

„Nejdřív navlhči vlasy.“ Usměrňoval ho, když cítil, jak nemotorně pročesává jeho husté kadeře.

Yongguk si povzdechla a zabručel: „Nevím jak na to!“

„Na stolku stojí sklenice s vodou, kterou jsem předtím používal … au! Nemohl bys postupovat trochu jemněji?“ Rozčiloval se, když mu hřeben zabořil hluboko do vlasů.

Vzápětí mu Yongguk začal lít vodu ze sklenice přímo na hlavu. „Tak ne!“ Křičel na něj mladší. „Namoč hřeben do sklenice a teprve potom mě češ! Sakra!!“ Vzal ručník a začal si utírat promočené tričko.

„Tak poslouchej! Pokud chceš, abych tuhle hnusnou práci dělal, tak mi musíš dovolit, abych ji dělal tak, jak to umím.“ Vztekal se leader a strčil mu do ruky krabici s papírky. „Teď už přestaň žvanit a radši mi podávej ty blbosti, ale až ti řeknu!“

Asi po dvaceti minutách, s jazykem zaseknutým mezi zuby, se mu podařilo natočit další pramínek vlasů. „Podívej se na tu nádheru.“ Pronesl s hrdostí. „Nikde nečouhá ani jediný vlásek!“ Junhong hlasitě zívl.

„Ty se snad domníváš, že bys to dokázal udělat rychleji?“ Zeptal se mrzutě. Cítil se dotčeně, že nejmladší nepochválil jeho perfektní práci.

„Naopak, jsem si jistý, že tvoje snažení je absolutně dokonalé, ale nedalo by se to trošku urychlit?“

„Pokusím se.“

Asi po dvou hodinách, kdy už byl Junhong celý zničený únavou a nudou, obřadně Yongguk odhodil hřeben a prohlásil svoji práci za ukončenou.

„Konečně! Teď mi ještě musíš pokropit vlasy preparátem.“

„Řekl jsi mi přece, že chceš, abych ti jenom natočil vlasy. A to jsem udělal. O žádným preparátu nebyla řeč!“ Bránil se zoufale Yongguk.

„Nebruč a dej se do toho. Za chvíli to budeš mít za sebou.“ Povzbuzoval ho netrpělivě Junhong a podal mu otevřenou tubu s preparátem. „Pořádně nanes na všechny natáčky tenhle roztok …“

„K čertu! Co to je za svinstvo?“ Zasténal, když ostrý zápach roztoku zamořil koupelnu a v očích se mu zaleskly slzy.

Junhong snášel nepříjemný pach bez jediného slova, ale Yongguk stále naznačoval, že se mu z něj zvedá žaludek. Zatímco nanášel roztok na vlasy, přidržoval si u nosu kapesník. Když konečně odhodil prázdnou tubu do koše, bylo víc roztoku na něm a na Junhongovi než na jeho vlasech.

Pak se ještě dozvěděl, že mu musí smýt roztok z hlavy a nanést ustalovač. Podařilo se mu zvládnout i tuto neobvyklou činnost a potom i spláchnout ustalovač. Postupně sundal natáčky z vlasů a uložil je zpět do krabice, ve které předtím byly.

Junhong si okolo hlavy omotal osušku a Yongguka vystrčil z koupelny, aby si ještě vlasy pořádně umyl a vysušil je fénem.

 

Za necelou půlhodinu se rozletěly dveře koupelny a v nich se objevil Junhong se žlutými natáčkami v ruce a s výrazem naprostého zoufalství ve tváři. Díval se na Yongguka a nervózně podupával nohou. Bylo zřejmé, že jenom s největším vypětím krotí svůj hněv.

Yongguk si mezitím připravil chléb a pomerančový džus. Seděl opřený o stěnu a čekal, až bude mít možnost shlédnout svoje dílo.

„Proboha!!“ Sklenička s pitím mu málem vypadla z ruky, když spatřil tu kudrnatou, nepředstavitelně rozčepýřenou a jakoby spálenou kopku sena na Junhongově hlavě. „Vypadáš, jako kdyby si právě chytil holou rukou elektrický drát!“ Řekl s úžasem.

Junhongova noha vytrvale poklepávala o podlahu. „Jaké natáčky jsem ti řekl, že máš použít?“

„Jak to mám vědět? Ty jsi něco takového říkal?“

„Řekl jsem ti přece: nezapomeň, že vlasy se natáčejí na tyhle velké růžové natáčky. Přesně tak jsem ti to řekl - růžové natáčky!!“

Yongguk rozpačitě hleděl na jeho vlasy. „Mám dojem, že jsem použil ty žluté. Šlo mi to s nimi líp.“ Přiznal.

„Žluté natáčky jsou pro tohle zvlnění příliš malé, podívej!“ Dvěma prsty nadzvedl zničenou kadeř, která se stále ještě držela jeho hlavy. „Kdybys mě poslechl a použil růžové natáčky, měl bych teď krásné měkké vlny a ne takové … takové … beránčí kudrny!“

Bezradně pokrčil rameny. „Mě se ty kudrny docela líbí. Jsi teď takový … jiný.“

„Jiný … jiný! To už nejsou vlasy, to je roští!“ Přestal se ovládat a po tvářích mu začaly stékat slzy jako hrachy.

„Mě z toho neobviňuj! Říkal jsem ti přece, že to neumím!!“

„Stejně jsi použil ty žluté natáčky schválně, aby ses mi pomstil za to, že jsi mi musel pomáhat.“ Obvinil ho a dál srdceryvně vzlykal. Měl k tomu důvod. Jeho krásné vlasy by teď nebral ani klaun ke svému cirkusovému vystoupení.

„To není pravda!“ Bránil se Yongguk. Vzápětí si mladšího strhl do náručí a objal svými pažemi. Pevně ho k sobě tiskl a stále opakoval: „To není pravda …“ Pak zvedl jeho uplakanou tvář a stíral mu palci slzy, které se mu řinuly z očí. „Zelo, vezmu tě do kadeřnictví, tam ti to určitě nějak upraví.“

„Nic mi neupraví. Budu se muset dát ostříhat dohola. Hú, hú, hú … já to nepřežiju.“