Auto měla Jaera zaparkované před budovou ženského spolku.
Hodila tašku na sedadlo, rázně auto otočila a vystartovala. Dala nohu na plyn a
nechala ji tam, dokud nezastavila před svým domem.
Motalo se tam pár dělníků, kteří natahovali v kuchyni
elektrické vedení a pokládali izolaci mezi podpěry ve zdi obýváku. Prošla kolem
nich beze slova. Zamířila rovnou do ložnice. Shodila ze sebe šaty, oblékla si
tričko, šortky a obula si tenisky. Potom seběhla kolem dělníků dolů po schodech
a vyšla ven.
Vzduch byl vlhký a těžký. Rozběhla se. Nasadila vysoké tempo
a snažila se je udržet. Když se namáhala, mělo to na ni vždycky léčivé účinky.
Po deseti minutách se z ní lil pot, ale cítila se tak dobře, že si vůbec
nevšímala vzdáleného dunění hromů a běžela dál.
Běžela po hlavní cestě ven z města, dokud neuviděla
známou odbočku. Byla to ta, co vedla na vyhlídku, odkud bylo vidět celé město
jako na dlani. Pustila se po ní, ale když ucítila v nohou napětí
z neustálého stoupání, zabočila jinam. Znovu se dostala na hlavní a zjistila,
že je o něco dál od města, než předpokládala.
Byla už unavená, proto se otočila zpátky. Na obloze se
sbíraly dešťové mraky a stmívalo se. Zastavila, aby si odpočinula. Sedla si na
kámen, objala si kolena a hlavu opřela o ruce. Kolem ní projížděla auta a
náklaďáky. Některá i zpomalila. Nezvedla však hlavu, dokud nebyla schopná běžet
dál. Krok měla těžký. Byla znechucená, tížily jí úvahy o tom, co vlastně dělá
v Soulu. A už vůbec se nezabývala Kim Himchanem.
Začalo pršet. Kapky byly těžké a studené, ale hřmělo jen
v dálce. Přibližovaly se k ní světla aut, na chvíli ji osvětlily, potom
přejely kolem ní. Byla už u parku nedaleko jejího domu, když jakési auto
zpomalilo a zastavilo za ní. Naznačila řidiči, aby pokračoval dál. Když i
nadále auto jelo vytrvale za ní, otočila se. Bylo to Himchanovo mitsubishi.
Ještě rozhodněji mu ukázala, aby ji objel. Neměl-li odvahu
přijít za ní do kanceláře, nechce ho teď ani vidět.
Předjel ji. Zastavil, stáhl okénko a zakřičel: „Jaero,
nastup!“
Ačkoliv byl déšť čím dál prudší, nevšímala si jeho pozvání.
Nereagovala ani na jeho troubení. Odbočila na cestu k domu. Všimla si, že
zahnul za ní. Zrychlila. Dům byl vzdálený, asi jen tři sta metrů. Odhadla, že jestli přidá, stihne to za čtyři minuty.
Byla už pořádně unavená. Nechtěla nic jiného, než si dát sprchu, skleničku vína
a pořádně se vybrečet.
Himchan však měl úplně jiné představy. Zrychlil a překřížil
jí autem cestu. Vystoupil z něho a kráčel v dešti k ní. Snažila
se ho oběhnout, ale chytil ji za ruku. Využil setrvačnosti jejího pohybu a
přitáhl si ji k sobě. „Co to vyvádíš?“ Zeptal se.
Snažila se mu vytrhnout z náručí. „Pusť mě.“
„Leje.“
Jaera nadále bojovala o svou svobodu, ale na mokrém listí to
šlo špatně. „Vždycky běhám v dešti.“
„Hřmí!“
„Himchane, pusť mě!“
Chytil ji ještě pevněji. „ Jaero, co to do tebe vjelo?“
„Nechci tě ani vidět!“ Křičela na něj rozčíleně. „Chci jít
domů!“
Bezúspěšně se snažila vykroutit z jeho objetí. Kolena
se jí třásla, ale s během to nemělo nic společného. To způsobil Himchan.
Dokonce i teď, když ji držel proti její vůli a když byli promočeni deštěm,
zahřívala se v jeho náručí a toužila po něze.
Himchan se snažil dovést ji k autu, ale škubala sebou.
„K čertu, Himchane, pusť mě!“
Přitáhl si ji ještě blíž a právě ji chtěl vzít do náruče,
když se mu vytrhla. Vzápětí ji chytil znovu. „Včera v noci jsi to
neříkala.“ Obvinil ji a znovu objal.
„Včera v noci jsi mě do toho nenutil.“ Odstrkovala ho
od sebe.
„Ani teď tě nenutím.“ Procedil mezi zuby, když se mu znovu
skoro vykroutila z objetí. „Chci tě jenom dostat do tepla z téhle
proklaté bouřky.“
„Opravdu máš o mě zájem?“ Křičela. Náhle ji přemohly city,
které se v ní hromadily už celé měsíce.
Musela to ze sebe dostat. „Je to opravdu zájem, co slyším ve tvém hlase?
To přece není možné. Určitě se mýlím. Nikdo v tomhle městě o mě
neprojevuje zájem. Nikdo se mnou nemluví. Nikdo nemyslí, nikdo necítí. Nechápu,
proč jsem vůbec věřila, že se to změní, když se sem přestěhuju. Nikdo mě
nechtěl ani tehdy a nikdo mě nechce ani teď!“
Himchan Jaeru opřel o strom. „O čem to mluvíš?“
„Všichni mi říkali, že do Soulu nemám jezdit.“
„Ale přijela jsi, Jaerko.“ V následující chvíli jí
přikryl ústa svými rty.
Jaera se snažila odvrátit hlavu, ale Himchan jí to
nedovolil. Sevřela tedy rty pevně k sobě. Líbal ji však s takovou rozhodností
a nenasytností, až se nakonec s výkřikem vzdala.
To, co se stalo potom, bylo jako blesk v bouřce. Jaera
ucítila oslepující úder, nesmírnou touhu a potom horko, které zaplavilo celé
její tělo. Dřív než si uvědomila, co se děje, stáhl jí Himchan šortky, rozepnul
si džíny, zvedl ji ze země a vnikl do ní.
Vykřikla jeho jméno a prudce ho objala kolem krku.
Nedokázala pochopit, jak ho může chtít tímto způsobem, ale touha po něm
naplňovala celou její bytost.
„Obejmi mě nohama kolem pasu, zlato.“ Himchan měl zastřený
hlas, když k ní promluvil. „ Tak … Tak …“
Sám se opřel o strom, aby lehčeji udržel rovnováhu. Potom do
Jaery vnikal znovu a znovu, dokud vášní hlasitě nevykřikla a nevyšla mu vstříc.
Několik vteřin v ní pulzoval. Ještě dlouho potom se celé jeho tělo chvělo.
„Ježíšikriste …“ Vydechl jen. „Ježíšikriste.“ Zopakoval
ještě jednou rozechvělým hlasem.
Jaera ho objímala kolem krku a byla rozhodnutá zůstat tak na věky. Její existence byla v troskách, ale cítila ospalou spokojenost.
Déšť
se na ně valil, ale ani on nemohl uhasit plameny jejich vášně.
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat