Štěstí

 

„Dneska jdeme s Jongupem do Centra. Oslavují tam páté výročí zahájení činnosti a Jongie to nechce zmeškat.“ Oznámila Jaera hospodyni.

„Chodí tam moc rád, viďte.“ Oči paní Song dojetím zvlhly. „Nikdy jsem ho neviděla tak šťastného.“

Jaera přisvědčila a podívala se na hodinky. „Musíme si pospíšit.“

Hodné a starostlivé hospodyni nepřiznala, že si sjednala informační schůzku s ředitelem o skupinových domovech. Ani s Himchanem neměla možnost si o tom promluvit.

Pro Jongupa získala možnost pobytu v Centru. Ale jak je na tom ona sama, to nevěděla. Věděla ale, že Himchanovi není lhostejná. Ale zřejmě mu není lhostejná ani jeho bývalá žena Minsun, když jí dovolil míchat se do jeho osobního života.

Jaeru to trápilo a cítila se ponížená. Kim Minsun byla silná soupeřka.

 

 

„Je to květina nebo plevel?“ Ptal se odpoledne na zahradě Jongup, kde s Jaerou zahradničili. Než Jaera stačila odpovědět, hodil rozpustile rostlinu i s kořeny a hlínou na ni.

„Je to plevel. Ale co kdyby to byla květina a ty bys ji zbytečně zničil?“ Jaera si utřela ruce o džíny. „Je už čas jít domů a vykoupat se. Brzy přijede Himchan domů a my oba máme asi na sobě víc hlíny, než jí zůstalo na záhoně.“

„Ty seš ještě špinavější než já.“ Smál se jí Jongup.

„Když po mě nebudeš házet hlínu, tak budu čisťounká jako andělíček“ Společně uložili zahradní nářadí. Vzali nařezané květiny a vyrazili do domu.

„Jdi do koupelny, ano?“ Volala na něj Jaera a s náručí plnou květin vstoupila do obývacího pokoje.

„Ó…jak roztomilé! Pečovatelka a zahradnice v jedné osobě!“ Minsun stála uprostřed pokoje ve večerních šatech. Se šperky byla krásná a vyzývavě přitažlivá.

„Omlouvám se, nevěděla jsem, že tady někdo je. Já…“ Rychle se otočila ke dveřím, kde vrazila do Himchana, který ji položil ruce na ramena.

„Jen opatrně, právě jsem se převlékl a vy jste drobátko…zamazaná.“ Držel ji od těla a zvědavě si ji prohlížel.

Jaera celá rudá myslela, že se hanbou propadne. Tolik mu to slušelo. Jeho temné oči se usmívaly.

„Já…já jsem jen přinesla květiny.“ Koktala Jaera. „Myslela jsem, že nejste doma. Obvykle vás vyhlížím…“

Jaera by si raději ukousla jazyk za to prořeknutí. Byla rozhodnutá, dokud nevyjádří on své city a záměry, skrývat své vlastní city a bojovat o něj. Naneštěstí s každým dalším dnem to pro ni vypadalo beznadějněji.

„Jedu s Minsun na pracovní večeři a když jsme tak tvrdě pracovali, zaskočili jsme si domů na drink.“

„Nenechte se vyrušovat.“ Jaera se vykroutila z jeho sevření a spěchala ke dveřím.

Himchan se pobaveně usmál, ale Jaera v tom neviděla ani špetku humoru.

Když slyšela odjíždět Himchanovo auto, ležela už v příjemné voňavé lázni a povzdechla si. „Také bych mohla být tak úžasná jako Minsun, kdybych na to měla čas…a peníze…a…a takovou dravčí povahu.“

 

„Jaerko?“ Paní Song po váhavém zaklepání vstoupila do ložnice. „Ještě nespíte?“

„Jen pojďte dál.“ Pozvala ji Jaera a protáhla se jako kočka. „Už končím. Jsem unavená.“ Zavřela svůj poznámkový blok. „Pracuju na plánech pro svou kancelář.“

„Vypadá to nadějně?“ Zeptala se hospodyně a rozpačitě si sedla na okraj její postele.

„Není to nejhorší, ale ještě musím dodělat spoustu drobností. Dokud nebude všechno dokonalé, tak nezahájím. Čekám na ten okamžik dost dlouho, takže nějaký ten týden navíc nehraje žádnou roli.“

„A co bude s Jogupiem? Co si bez vás počne?“

„Jongup se naučil moc nových věcí. Bude s ním všechno v pořádku.“

Jongupův svět se opravdu rozšířil. Jaera s ním zašla do chrámu Yogysea a katedrály Myeongdong. Nahlédli i do paláce Gyeongbokgung. Podívali se do muzea historie Soulu. Navštívili i zoologickou zahradu. Himchan jej vzal několikrát do centra na večeři a s každým novým zážitkem vzrůstala Jongupovi sebedůvěra.

Teď byl Jongup schopný trávit celý den v Centru. Osamostatnil se a obešel se docela dobře bez pečovatelky. Jaerino poslání končilo a tím se blížil i okamžik, kdy opustí Himchanův dům. Jongup už ji nepotřeboval a Himchan s Minsun zřejmě našli jeden druhého.

Končilo všechno. Paní Song smutně odešla. Jaera si povzdechla a zahalila se těsněji do vlněného šálu.

 

Měla neklidnou noc a probudila se unavená. Byl nevlídný, sychravý den. I dům se jí zdál neútulný a zachmuřený, jako by zrcadlil její pocity. Všechny její myšlenky i vzpomínky byly nepříjemné.

Nerada řešila problémy u snídaně, ale tentokrát se tomu nemohla vyhnout. Počkala aspoň, až Himchan vypije svou kávu.

„Jongup musí k zubaři. Mám tam s ním jet já nebo…“

Himchan důrazně zakroutil hlavou. „Pojedu já. U zubaře se dají s Gupem čekat potíže. A pak…počasí je špatné a klouže to.“

Jongupova reakce na návštěvu u zubaře byla přesně taková, jak se dalo čekat.

„Já tam nechci! Ne!!“ Slzy se mu koulely po tvářích, když ho Jaera s Himchanem přemlouvali. „Bude to bolet!“

„Nebude to bolet, zlatíčko.“ Ujišťovala ho Jaera. „Je to jen kontrola.“

„A bude to bolet!“ Jongup se pověsil Himchanovi na ruku. „Že tam nemusíme jít, viď Himí. Prosím!“

Byl ve svých protestech tak vytrvalý, že ho nakonec Himchan s rozhodným výrazem ve tváři popadl a donesl do auta. Jaera slyšela Jongupa plakat, ještě když auto s nimi odjíždělo.

Aby zapomněla na ošklivou scénu, vzala papír a příští dvě hodiny pracovala na svém programu péče o postižené. Čas se pomalu vlekl.

„To je doba, co odjeli. Už by snad měli být zpátky.“ Divila se Jaera.

„Asi museli u zubaře čekat.“ Usoudila paní Song. „Jinak nechápu…“

Domem se rozezněl domovní zvonek a obě spěchaly otevřít. Jaera byla u dveří dříve. Srdce jí bušilo, když otevřela vchodové dveře a uviděla tam stát policistu.

„Paní Kim?“ Zeptal se policista zdvořile.

„Já jsem Lee Jaera. Zaměstnankyně pana Kima. Co se stalo?“

„Došlo k dopravní nehodě a pan Kim a mladík…“ Informoval ji úředním tónem podle poznámek v notesu.

Jaera se chytla dveří, aby neupadla. Po těle ji mrazilo. „Himchan! Jongup!“

„Zpráva uvádí, že nějaký vůz dostal smyk na mokré vozovce a narazil do boku automobilu pana Kima.“

Jaera popadla policistovu ruku. „A jsou…“ Ani nemohla dokončit větu.

„Ano jsou celkem v pořádku. Nestalo se nic vážného.“ Snažil se jí uchlácholit. „Na tak špatné cestě a v takovém provozu to mohlo dopadnout mnohem hůř. Mám vás odvézt do nemocnice?“

Jaera se obrátila k hospodyni. „Zavolám hned, jak získám nějaké informace a zařídím všechno potřebné.“

Paní Song se chytila futer dveří. „Proboha…já tu sama v té nejistotě snad nevydržím.“

„Nebojte se, všechno bude v pořádku.“ Slíbila jí Jaera.

 

„Pan Kim je na pokoji číslo 305.“ Řekla jí tiše sestra. „Dovnitř ale můžete jen na pět minut. Déle se v pokoji nezdržujte, protože lékař více nepovolil.“

„A jeho bratr…“ Začala Jaera, srdce jí bušilo.

„Je dole na ošetřovně. Myslím, že si ho budete moci odvést domů.“

Jaera přímo letěla dlouhou chodbou. Tiše vstoupila do šerého pokoje a po špičkách došla k posteli. Himchan měl na hlavě obvaz. Řasy se mu zachvěly. Pootevřel oči.

„Jaero?“

Lehce ho pohladila po vlasech. „Ach Chany…“ Hlas se jí chvěl, že nemohla dál mluvit.

„Je Jongup…“

„Jongie je v pořádku. Je dole na ošetřovně a sestra mi potvrdila, že ho dnes pustí domů.“

„Zaplať pánbůh! Bál jsem se…“ Himchan zavřel oči a na tváři se mu objevil výraz ohromné úlevy. „Postaráte se o něj, že jo?“

„To víte, že ano. Také paní Song nás netrpělivě doma očekává.“ Pokusila se o úsměv. „A jistě už Jongiemu chystá něco dobrého.“

Himchan se snažil otočit hlavu a zkřivil při tom tvář. „Cítím se jako po srážce s lokomotivou.“

Jaera se k němu sklonila, odhrnula si z očí neposedný pramínek vlasů a něžně ho políbila na tvář. „Vy jste nás ale vyděsil!“

Jeden koutek úst se mu zkřivil. Vypadal tak zranitelně, přitom mužně a k pomilování. Všechno dohromady. „Nemůžu za to. Nemohl jsem té srážce zabránit.“

„Ano, potvrdil to i policista. Úplně se mi zastavilo srdce, když jsem ho viděla stát za dveřmi.“

„Už na to nemyslete, Jaero. Všechno bude v pořádku.“ Oči mu potemněly obavou. „Už jste viděla Jongupa?“

„Teď za ním půjdu. Chtěla jsem se přesvědčit, jestli jste v pořádku.“ Něha a láska k němu ji zaplavovaly, už je nemohla unést. Téměř uvítala, když do pokoje vešla sestra a ukončila její pobyt u Himchana. „Budete muset jít. Doktor předepsal panu Kimovi lék, po kterém bude spát. Také nám právě řekli, že bratr pana Kima může být hned propuštěn.“

Jaera se otočila a jako ve snách vyšla na chodbu, kde se ale rychle vzpamatovala a spěchala za Jongupem. Ten seděl na vyšetřovacím stole bledý jako stěna. Na jednom spánku ošklivý šrám a jednu ruku zavěšenou na pásce.

„Jaerko!“ Vykřikl a začal plakat.

„Už je dobře, miláčku.“ Ujišťovala ho Jaera. „Pojedeme domů, ano?“

„Kde je Himchan? V autě jsem na něj mluvil, ale on mi vůbec neodpovídal.“

„Teď je vzhůru, ale domů ho ještě nepustí. Bude ho moc bolet hlava. Ale až ho přivezu domů z nemocnice, pomůžeš mi se o něj starat?“

Jongup přestal plakat a vážně přikývl. Jaera ještě zavolala paní Song a pak spolu s Jongupem opustili nemocnici, v jejímž jednom pokoji zůstalo její srdce.

V taxíku Jongup dramaticky líčil nehodu a bezmocně se tiskl k Jaeře, která si uvědomovala, jak blízko je chvíle, kdy se ti dva, které nejvíc miluje, ztratí z jejího života. Nyní už věděla, že Himchana miluje celou svou bytostí bez ohledu na překážky, které je rozdělují. Bez ohledu na to, že rozdíly mezi nimi jsou nepřekonatelné.

 

 

„Já se těch návštěvních hodin snad nedočkám.“ Jaera poslední noc neusnula, hlavu měla plnou Himchana a jeho zranění. A ráno dostala zprávu, že provoz její kanceláře už bude připravený. Brzo tedy opustí Himchanovu domácnost.

„Můžete jít dovnitř.“ Vybídla ji sestra.

Himchan už neležel na posteli, ale seděl v čalouněném křesle u okna. Tvář celou popelavou. „Ahoj.“

„Ahoj.“ Jaera rozpačitě přešlápla a nevěděla, co dál povídat. Po chvíli se opět ozvala. „Vypadáte už docela dobře.“ A jste mi ještě dražší. Tak moc, že se to ani vypovědět nedá.

„Dneska už mě propustí. I když doktor ještě trochu váhal.“

„A není to opravdu moc brzy?“

„Doma budu mít větší klid. Tady mě ruší moc hezkých sestřiček.“ Mírný úsměv zjasnil jeho oči.

Jaera tolik toužila dotknout se konečky prstů jeho rtů. V návalu citů se cítila plaše a rozpačitě. Proto nervózně vstala, upravila květiny na stole. Pak si povzdechla a opět si k němu přisedla.

„Povíte mi něco o té nehodě?“

„Vlastně ano.“ Himchan pečlivě volil slova. „Cestou od zubaře mi Jongup vyprávěl, jak velice rád chodí do Centra.“ Jemně si povzdechl. „A také mi říkal, že někteří jeho přátelé bydlí ve skupinových domovech a jsou zaměstnaní. Pochopil jsem, že i on po tom touží.“

Jaera cítila, že Himchan svádí boj sám se sebou. „Pokračujte, prosím.“

Himchan se díval zamyšleně z okna. Nástěnné hodiny pomalu odpočítávaly čas. „Zeptal jsem se ho, zda by taky chtěl pracovat a on mi řekl, že by rád pracoval s květinami jako jeho kamarád Junhong. Říkal, že když se bude snažit, dokáže to také tak dobře.“ V jeho očích byl údiv, poklesla mu ramena a najednou vypadal přemoženě. „Stydím se za sebe, Jaero.“

„Proč? K tomu přece nemáte nejmenší důvod.“

„Že ne?“ Himchan přejel něžně, jako by omylem, prstem po její ruce. „Vždyť se chovám jako byčejný snob!“

„Tomu nerozumím.“ Tohle přiznání nečekala.

„Když bratr s takovou pýchou mluvil o tom, že i on by dokázal dobře pracovat, ptal jsem se v duchu sám sebe, co by na to asi řekli naši rodiče. Jejich syn zahradník! Rodiče by považovali důstojnost rodiny Kim za otřesnou, kdyby jeden její člen pracoval manuálně. A já to cítil jako oni…“ S vděčností si uvědomoval, že Jaery malá ručka vklouzla do jeho velké dlaně.

„A kdy jste změnil svůj názor?“

„Když jsem viděl, jak se na nás řítí to auto, věděl jsem, že tu srážku nemůžu odvrátit. Uvědomil jsem si, že můžu zemřít.“ Tvář měl napjatou.

„Ach Himchane…“ Zašeptala. „To ani neříkejte.“

Ale Himchan pokračoval. „V tom krátkém okamžiku mi blesklo hlavou, co by se stalo s Jongiem, kdybych já zemřel a on žil. Neměl jsem pravdu, Jaero. Pravdu jste měla vy. Jongup opravdu potřebuje žít svůj život nezávisle na mém. Jinak by ho zničilo, kdyby se se mnou něco stalo.“

„Ale naštěstí se nic nestalo. Oba jste v pořádku.“

„To na věci nic nemění. Všechno jsem pochopil. Jongup bude žít svůj život tak plně, jak je to jen možné při jeho zdravotním omezení. A tak to bude dobře a omlouvám se, že jsem se tomu dosud bránil.“ Hlas měl nyní starostlivý. „Jaero, neublížil jsem mu? To bych nechtěl.“

„Ovšem, že ne. Pro Jongupa není pozdě. Je to mladý, hezký a živý chlapec. Vaše láska a ochrana mu dodává sílu.“ Něžně ho pohladila po vlasech. „Lidé v Centru ho mají moc rádi a budou šťastní, když mezi nimi bude častěji. Také mu hodně pomohou. Nemusíme s tím spěchat.“

Pozorně se na ni díval, potom zvedl ruku k její tváři a něžně ji hladil. Jaera se zachvěla. „To ještě není všechno.“ Jaera cítila, že Himchan jen stěží potlačuje vzrušení. „Když je volný můj bratr a bude mít svůj život, pak jsem volný také.“

„Ach…“ Jen si povzdychla.

Přestože byl zraněný, vypadal najednou tak silně a mužně. Mlčky ji k sobě přitiskl a vášnivě políbil. Když ji pustil z objetí, oči se mu smály. „Už se těším domů. Víš, mám jedno přání, které bych si přál naplnit. A teď bude opravdu hodně času ho naplnit.“

Tváře Jaery zrudly.

Rázně vstal a odhodil přikrývku. „Nevíš, kde mám oblečení? Bez kalhot přeci nemůžu odejít.“

„No to rozhodně nemůžeš.“ Jeho oblečení našla ve skříni, ale držela je tak, aby na ně nedosáhl. „Co za ně?“

„Pojď ke mně a já ti dám odměnu.“

Došla tedy k němu, opět si ji přivinul k sobě a znovu ji líbal a líbal. Jaera se k němu přitulila, hladila horkou pokožku jeho mohutných ramen a zapomněla na svět kolem, když najednou…

„Přišla jsem, jak to jen…Himchane?“ Ve dveřích stála vyděšená Kim Minsun a její tvář dostávala tvrdý a výhrůžný výraz. „Co se to tady děje?“

„To jsou jen takové moje soukromé záležitosti. Nic, co by se vás týkalo.“ Odpověděl pobaveně.

„Ale Himchane…přece po nehodě…určitě vám to…“ Uprostřed věty to Minsun vzdala a se vztyčenou hlavou odešla z pokoje.

„Může něco víc prospět zraněnému muži než tohle?“ Odpověděl už nepřítomné Minsun a vlastně více Jaeře.

„Tohle je ten nejlepší lék!“ Přitiskla se k němu Jaera a vášnivě ho začala líbat.