Christmas

Yongguk a Yongnam
Hatachi

Yongguk netušil, co se stalo, že dostali na vánoce od společnosti volno. Radši po tom nepátral, přeci jen, zaslouží si ho všichni. Domluvili se na tom, že je všichni stráví doma u svých rodin, které už dlouho neviděli.

Daehyun a Zelo odjeli již před dvěma dny, protože to měli domů nejdál. Den po nich odjeli Youngjae a Jongup. Jako poslední opouštěli dorm Yongguk, který jako leader musí na vše dohlédnout a Himchan, jenž je místní a bydlí jen v jiné části Soulu, než se nachází jejich dorm.

Před budovou, kde bydlí, na ně čekalo auto, které dostali od společnosti k jejich vlastnímu využití. Oba si dali své cestovní tašky do kufru a společně nasedli.

„Na nádraží, prosím.“ Promluvil na řidiče Yongguk , pro své bezpečí se připoutal a nepřítomně sledoval cestu, která ubíhala za okny auta.

„Budou na tebe doma čekat?“ Zajímal se Himchan a tím přerušil tok Yonggukových myšlenek.

„Neví, že přijedu…“ řekl smutně Yongguk a otočil se na Himchana, „…a na tebe budou čekat?“

„Ano, budou. Volal jsem našim hned, jak jsi přišel s tím, že máme na vánoce volno. Moc se na ně těším.“ Nešetřil svým nadšením, ale když viděl smutný výraz staršího, tak zvážněl.

„Proč jsi nezavolal domů, že přijedeš?“ Vyzvídal dál.

„Protože…já…“ Zašeptal a sklopil hlavu.

„Jsme na místě…“ Ozval se řidič a otočil se na oba chlapce.

„Děkuji.“ Oddechl si Yongguk, že nemusí Himchanovi odpovídat na jeho otázku.

„Počkejte na mě chvilku, jen doprovodím Yongguka.“ Promluvil na řidiče, poté vystoupil a počkal, až si starší vyndá z kufru svou tašku.

Yongguk si přehodil tašku přes rameno a spolu se vydali na zastávku, odkud mu jede autobus. Když viděli, že autobus přijíždí, Himchan jej pevně objal.

„Ať v pořádku dojedeš…“ řekl a pustil Yongguka ze svého objetí, „…a užij si vánoce!“

„Ty taky…“ Odpověděl a pokusil se o úsměv.

Ještě zamával na rozloučenou Himchanovi. Ten mu zamával také, poté opustil prostory nádraží a nechal se odvézt domů, za svojí rodinou. Yongguk  se otočil, nastoupil do autobusu. Kde se usadil k oknu, opřel se do sedačky, aby se pohodlněji usadil a mohl si tak po cestě trochu zdřímnout. Byl hodně unavený, zavřel oči, ale spánek ne a ne se dostavit. Hlavou mu vířilo až moc myšlenek. Jeho mysl pracovala na plné obrátky…

 

Když přijel do Incheonu a vystoupil, byl ještě více unavený, než když nastupoval v Soulu. Před nádražím si vzal taxi a řidiči nadiktoval adresu, kde bydlí. Ani ne za čtvrt hodiny zastavilo auto před domem. Zaplatil a vystoupil z auta. Chvíli jen tak stál a sledoval dům. Až když mu začala být zima, rozešel se po nově vydlážděném chodníku. U dveří automaticky sáhl do kapsy, vyndal klíče a odemkl si. Vešel a rychle za sebou zavře dveře, aby se dovnitř nedostala zima. Odložil si tašku a svlékl si bundu, kterou pověsil na volný věšáček. Boty si srovnal ke straně, aby nepřekážely. S taškou vyrazil do kuchyně, odkud se ozýval hluk.

Yongnam stál opřený o linku, čekal na cvaknutí konvice, aby si mohl zalít čaj a nasnídat se, než vyrazí do města, aby ještě dokoupil nějaké maličkosti, co mu chybí. Konvice cvakla, otočil se zpět a zalil si čaj. Opatrně vzal hrneček do ruky, rozešel se s ním ke stolu, když jej upoutalo cvaknutí domovních dveří. Hrneček odložil k toustům, co má již na stole a rozešel se do chodby.

Cestou přemýšlel, kdo by to mohl být. Rodiče to určitě nejsou, tím si byl jistý. Natasha to být také nemůže, s tou je domluvený, že k ní přijde až zítra, aby na Štědrý den nebyl sám. Yongguk to být také nemůže, jejich skupina má až moc nabitý program, než aby se na svátky dostal domů. Jaké ale je jeho překvapení, když se s Yonggukem srazí uprostřed chodby.

„Gukie…“ Vydechl překvapeně Yongnam. „Co tady děláš?“ Vzpamatoval se jako první.

Yongguk k němu zvedl svoji tvář a nepatrně se usmál. Yongnam se pohledu do jeho tváře celkem lekl. Mladšího tvář nesla velké známky únavy. Propadlé tváře a černé kruhy pod očima, jakoby celou věčnost nespal. Díky volnější mikině, kterou měl mladší na sobě, si ani nevšiml příliš vyhublého těla. Bodlo ho z toho u srdce. Netušil, že se jeho bráška trápí, myslel si, že když dělá to, co miluje, tak je šťastný. Nikdy si nestěžoval, kdykoliv si spolu volali.

„Pojď, uvařím ti čaj a nasnídáme se spolu…“ řekl a vzal mu tašku z ruky, otočil se a odcházel do kuchyně, „ …vypadáš jako bys měsíc nejedl.“ 

Yongguk bez protestů následoval bratra do kuchyně a ani jej nenapadlo mu odporovat. Posadil se ke stolu a čekal, až mu udělá čaj. Jen co se před ním objevil hrníček s horkou tekutinou, obejmul ho prokřehlými prsty, aby si aspoň trochu zahřál své ruce. Hlavu měl skloněnou, pohled upřený na své ruce, jakoby se bál podívat bratrovi do očí, aby Yongnam neviděl tu bolest a únavu, co se odráží v jeho očích.

„Jez…“ Řekl a popostrčil před Yongguka talíř s tousty.

„Nemám hlad.“ Zašeptal, pozvedl hrnek k ústům a trochu upil, aby něco teplého do sebe dostal.

Jeho nitrem začalo prostupovat teplo od horké tekutiny. Ten hřejivý pocit ho donutil na chvilku zavřít oči. Yongnam jej starostlivě sledoval. Děsila ho ta únava, co má vepsanou ve tváři. Ale také bolest, co se odráží v jeho očích. Sice mu do očí pohlédl jen na chvíli, když se srazili v chodbě, ale byla tam.

„Proč jsi nezavolal, že přijedeš? Dojel bych pro tebe na nádraží.“ Zeptal se, aby na sebe upoutal jeho pozornost.

„Nebyl čas, všechno to bylo tak narychlo. “ Zalhal mu Yongguk. Sklopil hlavu, aby Yongnam neviděl, jak se červená. Nikdy mu nešlo lhát, protože jeho vnímavý bráška to vždycky poznal. V tomhle on měl nevýhodu.

„Ale jsem rád, že jsi přijel.“ Usmál se na něj a také upil ze svého čaje.

„Kde jsou naší?“ Zeptal se udiveně Yongguk. Až teď mu došlo, že se ještě neobjevili, což bylo nezvyklé.

„Táta dostal v práci týdenní poukaz na hory. Ale jelikož je to přes vánoce, tak nikam nechtěli jet.  Máma se bála nechat mě doma samotného. Znáš jí, pro ní jsme pořád malý děti. No nakonec se mi jí podařilo přesvědčit, aby jeli, ale musel jsem jí slíbit, že se budu hlásit u Nashi, aby o mě měla přehled. Odjeli před dvěma dny.“ Zasmál se, když si vzpomněl, jak rodičům vysvětloval, že už je velký kluk.

„Aha…“ Přikývl Yongguk.

„Chceš si jít odpočinout?“ Zeptal se Yongnam starostlivě.

„Ne, nejsem tolik unavený. Jen potřebuju do města, ještě bych chtěl koupit nějaké dárky pro kluky.“ Odpověděl mu.

„Dobře. Jen se převleču a můžeme vyrazit.“ Dopil čaj a rozběhl se do pokoje.

Yongguk také dopil, vzal oba prázdné hrnečky a postavil je na linku. Pomalým krokem zamířil do chodby. Obul si boty, bundu vzal z věšáku a začal se do ní oblékat, když do chodby vešel Yongnam. I on si obul boty a oblékl si svůj kabát. Popošel ke dveřím, otevřel je a nechal mladšího vyjít ven. Dveře zavřel a řádně zamkl.

„Tak a můžeme vyrazit do víru velkoměsta…“ Zasmál se a poplácal Yongguka po zádech. Ten jen přikývl a více se zachumlal do teplé bundy.

 

Velký obchodní dům byl jen tři bloky od jejich domu, takže šli pěšky. Celou cestu mlčeli a jen si vychutnávali tu vánoční atmosféru, která na ně dýchala na každém kroku. Když vešli do obchodního centra, okamžitě jejich pozornost upoutal velký vánoční strom, na kterém byly různobarevné velké ozdoby. Celý strom zářil osvětlením, jako nějaká hvězda. Oba chlapci stáli a pozorovali tu nádheru.

„Gukie…“ otočil se na mladšího a položil mu ruku na rameno, „ …oběhni si, co potřebuješ a za tři hodiny se sejdeme nahoře v kavárně. Dobře?“

Ten odtrhl svůj pohled od stromu a přesunul ho na Yongnama. Přikývl a věnoval mu úsměv. Poté se každý rozešel jiným směrem.

Yongguk procházel kolem krámů s různými věcmi. Už měl dárek pro Daehyuna s Youngjaem, pro Jongupa i pro Zela. Pro Natashu a její rodinu už měl taky, pro ně nakoupil dárky už v Soulu, stejně jako pro rodiče. Takže mu chyběl jen Himchan a Yongnam.  Už po obchoďáku chodil dvě hodiny a stále pro ty dva nic nevymyslel. A pak mu svitlo…Himchan už mu kolikrát vyprávěl, že miluje film Wish, be with you, ale nikdy nenašel čas, aby si ho koupil. Takže mu ho koupí on, aby ho konečně měl ve své sbírce. Zamířil do krámu s hudbou, kde prodávají i filmy a měl velké štěstí, protože měli dva poslední.

Tak už zbýval jen dárek pro brášku. Vyšel z krámku a bezcílně bloumal centrem, jak se marně snažil vymyslet pro něj dárek. Chtěl pro něj něco výjimečného, protože on pro něj byl výjimečný. Byl pro něj více než jen bratr, miluje ho a to jej trápilo. Věděl, že mu Yongnam nikdy nebude opětovat city, které k němu choval on, ale aspoň mu krásným dárkem udělá radost. Posmutněl ještě víc, když pak míjel zlatnictví, tak jen letmo zavadil pohledem o výlohu. A v tom to uviděl.

„To je ono…“ Zaradoval se nahlas Yongguk a vešel do krámu. Chvilku nervózně postával u vitrínek se zbožím, když si ho všimla prodavačka.

„Mohu vám pomoci?“ Usmála se na něj mile.

„Ano…“ Zakoktal a ukázal na řetízek s přívěškem, co se mu líbil ve výloze.

„Dobrá volba. Je to zvláštní šperk, který byl dodán jen v omezeném množství.“ Pochválila prodavačka jeho volbu a vyndala krabičku se šperkem z výlohy.  „Tohle je poslední kus, který tady máme. Jinak bychom vám ho museli objednat.“

„Je to dárek pro výjimečného člověka, který pro mě znamená hodně.“ Přiznal stydlivě Yongguk.

„Když je to tak, tak to bych pro vás měla jednu nabídku. Jako dárek, vám můžeme na každý díl přívěšku nechat vyrýt jméno nebo jen iniciály. Co vy na to?“ Nabídla mu ochotně.

„To by bylo úžasné…“ Souhlasil.

„Tak dobře, co si tedy přejete tam nechat vyrýt?“ Vzala si tužku a papír.

„Stačí tam vyrýt jen iniciály našeho jména. Jsou to písmena G a N.“ Nadiktoval svůj požadavek.

„Tak počkejte chvíli. To nebude trvat dlouho, když jsou to jen iniciály.“ Vzala papír s krabičkou a odešla dozadu.

Yongguk přikývl a dál se rozhlížel po krámu. Zaujala ho vitrína s hodinkami. Sledoval je a ani si neuvědomil, jak to rychle uteklo, dokud na něj prodavačka nepromluvila.

„Přejete si to zabalit?“ Zeptala se.

„A…ano…“ Zakoktal Yongguk.

Prodavačka zabalila krabičku do krásného vánočního papíru, převázala zlatou stužkou a podala jí Yonggukovi. Ten si ji vzal opatrně do dlaně a schoval ji do kapsy u bundy, kterou pečlivě zapnul, aby ji neztratil. S úsměvem zaplatil.

„Děkuji a na shledanou…“ Rozloučil se.

Vyšel z krámku a zamířil k výtahu, aby mohl dojet do třetího patra, kde se nacházela kavárna, ve které má počkat na Yongnama. Kavárna se nacházela hned naproti výtahu, takže když se usadil ke stolku, tak viděl k výtahu. Vzal si do ruky nabídku kavárny a vybíral, co si dá.

„Dobrý den… Copak si dáte?“ Ozvalo se náhle u jeho stolu.

„Dobrý den…“ pozdravil a opět se zahleděl do lístku, „ …dal bych si latté a cheesecake. “

„Dobře…“ Číšník si zapsal jeho objednávku a odejde.

Yongguk ještě zkontroloval kapsu u bundy, jestli je krabička na svém místě. Když se před ním objevila káva a na talířku kousek dortu.

„Děkuji…“ Odpověděl Yongguk a pustil se do dortu. Už měl docela hlad, když přijel, tak ani nesnídal. Dort snědl s chutí. Odsunul talířek stranou, aby mu nepřekážel, a upíjel horké latte. Podepřel si hlavu dlaní a pozoroval lidi, jak proudí kolem kavárny. V kavárně bylo celkem teplo a káva, kterou již dopil, byla také teplá, tak na něj dolehla únava. Celý ten stres, nevyspání a cesta autobusem se na něm podepsala. Ani nevěděl jak, najednou mu samovolně klesla víčka…

 

 

Yongnam chodil po nákupním centru a spokojeně se usmíval. Už měl pro všechny dárky koupené, jen mu zbýval Yongguk. Stále přemýšlel, co mu koupit. Chtěl, aby to bylo něco extra, protože to pro něj mělo velký význam. Yongguk byl sice jeho bratr…jeho dvojče, ale on už ho delší dobu takto nebral. Byl pro něj něco víc. Zamiloval se do něj. Stalo se to, když Yongguk odešel do Soulu, aby se přidal do skupiny, která zrovna vznikala. Nechtěl ho pustit, ale Guk muziku miloval a on miluje Guka, tak mu nebránil. Hodně nocí po jeho odchodu proplakal. I když si volali, když měla skupina zrovna volno, tak to nebylo ono, jako když by ho měl u sebe. Těmihle myšlenkami se zabýval celou cestu, když zrovna míjel jedno zlatnictví, kde ho ve výloze upoutala malá červená sametová krabička.

„To je ono…“ Zaradoval se Yongnam a rychle vešel do krámu.

„Co si prosím budete přát?“ Optal se ho prodavač, jakmile přišel k prodejnímu pultu.

„Já…chtěl bych prosím tu červenou krabičku, co máte ve výloze.“ Poprosil mile.

„Jistě.“ Prodavač se vydal k výloze a naklonil se do ní, „…myslíte tu sametovou červenou?“

„Ano, to je ona.“ Potvrdil mu Yongnam.

Prodavač se s krabičkou vrátil k pultu a natočil ji na ruce směrem k Yongnamovi. Ten jen přikývl a jeho oči zazářily štěstím. Toho si všiml prodavač a usmál se na něj.

„Mohu vám ještě poradit? “ Zeptal se prodavač s nadějí.

„Ano…“ Vydechl a odvrátil pohled od krabičky, aby se mohl podívat na prodavače.

„Podle výběru usuzuji, že to je dárek pro někoho, koho milujete. Bylo by moc hezké, kdyby na nich byly vaše jména. Co myslíte? “ zeptal se ho a čekal na odpověď, „ …samozřejmě by to bylo v ceně.“

„To by bylo nádherné.“ Rozplýval se nad nápadem prodavače.

„To jsem rád, že se vám to líbí. Takže jaká jména by tam měla být?“ Podíval se na Yongnama.

„Yong Guk a Yong Nam.“ Odpověděl a zčervenal, když se prodavač na něj zkoumavě, ale s pochopením podíval.

„Tak si chvíli počkejte.“ Řekl, když si vše zapsal na papír a s krabičkou odešel.

Yongnam se otočil k výloze a se zaujetím pozoroval lidi, co jen procházeli okolo nebo se dívali do výlohy. Ani nepostřehl, kolik času uteklo, když se zpět do krámu vrátil prodavač, který na sebe upozornil jemným zakašláním.

„Promiňte, zamyslel jsem se. “ Omluvil se a přešel k zpět k pultu.

„To je v pořádku…“ usmál se na něj mile prodavač a ukázal mu vyrytá jména, které si přál, „ …budete si přát dárek zabalit?“

„Ano…“ Odpověděl mu s úsměvem.

Prodavač krabičku zabalil do zlatého papíru a převázal rudou stužkou. Položil ji na pult a převzal od Yongnama peníze. Yongnam vzal krabičku do ruky a uložil si ji do kabely, co má přes rameno.

„Ať vám přinesou štěstí.“ Popřál mu prodavač s úsměvem.

„Děkuji… Na shledanou…“ Rozloučil se s úsměvem Yongnam.

Vyšel z krámku a šel rovnou k výtahu. Po schodech by to nedal, protože už ho bolely nohy. Vyjel do třetího patra a rozešel se rovnou do kavárny, kde už na něj jistě čekal Yongguk.  Uviděl ho už z výtahu. Jeho by nikdy nepřehlídl. Když ale vešel a spočinul na něm pohledem, ihned se zarazil. Spěšně přešel ke stolku, kde jeho bratr seděl. Opatrně a potichu odsunul židli, sedl si a s láskou pozoroval Yonggukovu tvář, která byla uvolněná spánkem.

„Dáte si něco?“ Ozvala se mile mladá číšnice.

„Ne, děkuji. Jen vzbudím bratra a půjdeme.“ Řekl omluvně Yongnam.

„To je v pořádku. Neměli jsme to srdce ho probudit. Je tak sladký, když spí.“ Začala se nad spícím Yonggukem rozplývat.

„Jo, to je…“ Potvrdil její slova a stále sledoval spícího Yongguka.

„Promiňte, už musím.“ Omluvila se a odběhla k jinému stolu, kam se mezitím usadili právě příchozí hosté.

Yongnam se nahnul přes stůl, aby byl Yonggukovi blíž. Pozvedl ruku, přiložil mu ji na tvář a jemně jej palcem hladil. Usmál se, když uslyšel, jak pod jeho dotekem zavrněl.

„Gukie…“ promlouval k němu tiše a nepřestával ho hladit, „ …vzbuď se.“

„Hmm…“ Ozvalo se z Yonggukových rtů, ale oči neotevřel.

„No tak, Gukie…“ Stále s úsměvem na něj mluvil.

„No jo…“ zamumlal a konečně otevřel oči, zmateně zamrkal, než zaostřil svůj pohled na Yongnama, „Namie, jsi…jsi tady dlouho?“

„Ne, nejsem. Přišel jsem před chvilkou.“ Odpověděl, ale ruku z jeho tváře nestáhnul.

Yongguk zčervenal, když si uvědomil, že ho Yongnam stále hladí po tváři. Ten si jeho červených tváří všimnul hned. Naposledy jej pohladil, ruku stáhnul a vstal.

„Půjdeme?“ Zeptal se a Yongguk přikývnul.

„Jen ještě zaplatím.“ Oblékl si bundu, nezapomněl zkontrolovat kapsu, co ukrývá jeho tajemství, vydal se k pultu, ať může zaplatit. Číšnice si od něj vzala peníze, Yongguk nezapomněl na spropitné, za to, že v jejich kavárně usnul. Celý studem zrudnul a slíbil si, že dlouho do téhle kavárny nepůjde. Došel k Yongnamovi a společně odejdou.

Domů se vydali opět pěšky. Už byla tma a všude svítily barevná světýlka. Je to krása. Domů došli docela rychle. Yongnam vytáhnul klíče, odemkl a pustil Yongguka jako prvního do domu. Yongnam si vyzul boty a odešel do kuchyně, kde si odložil tašku. Než se vrátil do chodby, aby si pověsil kabát, toho využil Yongguk a nenápadně si přendal dárek z bundy do kapsy u mikiny. Měl to akorát, když se po chvíli starší objevil v chodbě s kabátem v ruce. Pověsil ho vedle jeho bundy a srovnal si boty, které si předtím vyzul.

„Dáš si čaj nebo kafe? Postavil jsem vodu.“ Zeptal se ho, když ale neodpovídal, otočil se k němu. Yonggukovi se únavou samy zavíraly oči.

„Nezlob se, ale půjdu si lehnout.“ Omluvil se, únava ho opět přemáhala.

„Neomlouvej se. To je v pořádku.“ Pohladil jej po tváři a usmál se na něj.

Yongguk opět zrudnul. Spěšně opustil usmívajícího se Yongnama do bezpečí svého pokoje. Z mikiny vzal krabičku a uschoval jí do šuplíku nočního stolku. Tašku s ostatními dárky položil ke stolu, pak ji uklidí. Svlékl si mikinu a kalhoty, které přehodil přes opěradlo židle. Uklidí to, až později, teď je na to moc unavený. Triko si nechal a oblékl si pohodlné tepláky. Zalezl do postele a přikryl se až po bradu. Jakmile se hlava dotknula polštáře, jeho mysl se začala propadat do říše snů. Ještě než usnul úplně, dolehlo k němu jakoby z dálky zavrzání dveří. Cítil, jak se zhoupla matrace, pak se plně ponořil do říše snů.

Yongnam si vzal kabelu z kuchyně a také zamířil do svého pokoje. Kabelu položil na postel, vyndal z ní zabalenou krabičku a uložil ji do skříně. Vrátil se k posteli, ze které vzal kabelu a uklidil jí. Sundal si mikinu a kalhoty, které uklidil hned do skříně. Natáhnul si tepláky a vydal se zase do kuchyně, aby mohl připravit večeři. Když míjel bratrův pokoj, tak mu to nedalo, musel ho vidět a taky ho musel zkontrolovat, jestli je v pořádku. Snažil se potichu otevřít dveře pokoje, ale jejich zavrzání ho prozradilo. Ale nezdálo se, že by Yongguk nějak reagoval. Přešel k posteli a přisednul si k němu.  Pozoroval jeho tvář, když se k němu sklonil a políbil ho na rty. Pomalu pozvednul hlavu. Stále ho pozoroval, v očích se mu odrážela veškerá láska, kterou k němu cítí.

„Miluji tě, Gukie…“ Zašeptal a pohladil jej po tváři.

Zvednul se z postele a opustil pokoj. Šel rovnou do kuchyně připravit jim večeři. Yongguk vypadal, že ho trápí hlady a to se mu nelíbilo. Proto připraví jeho oblíbené jídlo a doufal, že za to mladší bude rád. Když byla večeře hotová, vzpomněl si, že by měl zavolat Natashe, že je Yongguk doma a proto k nim nepřijde. Chtěl s ním strávit Štědrý den. Jen oni dva. Na Štědrý den u stromečku mu chtěl dát dárek a tak se vyznat z citů, které k němu chová. Jen netušil, co bude dělat, jestli ho Yongguk odmítne.

Natáhnul se po telefonu a dal vytáčet číslo své sestry. Chvíli to vyzvánělo.

„Ahoj bráško…“ Ozvala se na druhém konci Natasha, když to zvedla.

„Ahoj Nashi…“ Promluvil Yongnam.

„Děje se něco, že mi voláš? Měli jsme se vidět zítra.“ Zeptala se zvědavě.

„Nic se neděje, neboj. Já jen, že dneska přijel Gukie. Tak bych s ním chtěl strávit zítřek doma.“ Vysvětlil jí situaci.

„Jasně, chápu...“ Bylo slyšet, jak si odkašlala, aby mohla pokračovat. „ …řekneš mu to?“

„Ano. Chci mu to říct zítra.“ Odpověděl jí, protože ona jediná ví o tom, že Yongguka miluje. Poznala, že ho něco trápí a tak to z něj nenásilně dostala.

„Držím vám palce…“ Popřeje mu štěstí.

„Doufám, že to přijme. Nevím, co bych dělal, kdyby mě odmítl. “ Jeho hlas zněl zoufale.

„Dopadne to dobře. Věř mi…“ Promlouvala k němu veselým tonem a to ho dokonale mátlo. Ale bylo to tím, že ona ví ještě jedno tajemství, o kterém on nemá ani potuchy.

„Budu ti věřit. Tak ahoj.“ Rozloučil se s ní.

„Ahoj…“ Zasmála se a zavěsí.

Yongnam ještě hodnou chvíli hleděl na telefon. Věřil jí…bylo to divné, ale v tomhle jí věřil. Odložil telefon na stůl, zvednul hlavu a ve dveřích uviděl stát Yongguka. Po tvářích se mu kutálely slzy, které se nesnažil zadržovat.

„Gukie…“ Zašeptal zděšeně, když viděl ty slzy.

„Ty…ty někoho máš?“ Zavzlykal a setřel si hřbetem ruky z tváře slzy.

„Ne…ne nemám.“ Řekl rozhodně.

„Proč…proč mi lžeš?“ Rozbrečel se ještě víc. Otočil se a utekl zpátky do svého pokoje, kde padnul do peřiny a plakal. Jeho srdce se v tu chvíli rozlámalo na tisíc malých kousíčků.

Yongnam stál v kuchyni a jen zmateně mrkal, když nepobíral situaci. A pak mu to došlo. Yongguk musel stát ve dveřích delší dobu a tak slyšel, když si volal s Natashou. Ale zase tam nemohl stát až tak dlouho, když neslyšel začátek rozhovoru, kde mluvili o něm. A díky tomu si z toho vyvodil mylný závěr. Okamžitě se rozběhnul k němu do pokoje, že mu to vysvětlí.

Zaklepal na dveře, nečekal na vyzvání, kterého by se stejně nedočkal a vešel. Uviděl ho ležet na posteli a plakat. Plakal tak, že i jemu se chtělo.

„Gukie…“ Zašeptal plačtivě, ale stihnul zamrkat slzy, které se mu nahrnuly do očí.

„Jdi pryč…“ Vzlyknul a přetočil se na druhý bok, aby ho neviděl.

„Gukie, prosím…“ Promluvil na něj prosebně a posadil se k němu. „ ... opravdu nikoho nemám. Nelžu ti! “

„Lžeš! Slyšel jsem tě, jak to říkáš do telefonu. Myslíš, že jsem hluchý?“ Rozkřiknul se na bratra, hned jak se posadil.

Yongnam sklonil hlavu. Takhle si to nepředstavoval. Nečekal, že mezi nimi může dojít k nedorozumění, až z toho budou oba nešťastný. Nechtěl, aby byl jeho Gukie nešťastný. Miluje ho, miluje ho víc než svůj život. A taky mu to dokáže. Nadechnul se, pozvednul hlavu a zadíval se do Yonggukových uplakaných očí, protože ten ho sledoval celou dobu, co měl sklopenou hlavu.

„Je pravda, že jsem zamilovaný. Ale není pravda, že někoho mám. Ten dotyčný, kterému patří moje srdce, ten o tom neví. A bojím se mu přiznat, protože nevím, co bych dělal, kdyby mě odmítl.“ Přiznal své obavy Yongnam.

Yonggukovi začaly znovu stékat po tvářích slzy. Tohle nečekal, ale co vlastně čekal? Sám je zamilovaný, do svého bratra, který taky o tom neví, protože je takový slaboch, že mu to neřekl. A jak tak kouká, tak ani neřekne, když jeho Namie je zamilovaný do někoho jiného. Pevně zavřel oči a nechal slzy, aby odplavily všechnu bolest, kterou v tuto chvíli cítil.

Yongnam ho pozoroval a čím dál víc ho bolelo vidět milovaného brášku trpět. Pomalu se přisunul ještě blíže k němu. Pozvednul ruku a něžně mu ji položil na tvář. Pohladil ho palcem po tváři a tím mu setřel neposedné slzy, které stále tekly z jeho zavřených očí. Sklonil se k němu, a co nejjemněji přitisknul své rty na ty jeho. Tohle je ten nejsladší polibek, jaký zažil. Nepatrně se od něj odtáhnul, ale stále jej palcem hladil po tváři.

„Miluji tě, Gukie…“ Zašeptal a na tváři se mu objevil nepatrný úsměv.

Yongguk rychle otevřel oči a s šokem vepsaným ve tváři, sledoval Yongnamovu usměvavou tvář. Snažil se vstřebat, co právě řekl a udělal Yongnam. Nebylo možné, aby to byla pravda. Nebo ano? Nečekal, že by mohl mít u bratra šanci. Byl z toho všeho zmatený. Potřeboval si všechny myšlenky srovnat.

„Já…“ zamrkal slzy a popotáhnul, „…chtěl bych být sám.“

Yongnamovi zmizel úsměv ze rtů. Sklopil hlavu a do očí se mu nahrnuly slzy. Stáhnul ruku z bratrovy tváře a nechal ji bezvládně dopadnout do svého klína. Odtáhnul se od něj a ihned vstal z postele. Pomalým krokem se vydal ke dveřím. Stisknul kliku a otevřel. Naposledy se otočil na Yongguka, který seděl na posteli a plakal. To už i jemu se spustily slzy, které se marně snažil zamrkat.

„Chápu…“ Řekl hlasem plným smutku a zadržovaným pláčem.

Otočil se a vyšel na chodbu. Tiše za sebou dveře zavřel, opřel se o ně celým tělem a slyšel, jak se pokojem rozléhá pláč mladšího. Zavřel oči a rozplakal se také. Trhalo mu srdce, když jeho Gukie trpěl. A teď trpí kvůli němu. Nesnesl už déle poslouchat Yonggukův pláč. Moc to bolelo. Odlepil se ode dveří a rozešel se ztemnělou chodbou…

 

Yongguk seděl na posteli a z očí mu tekly slzy, když stále sledoval dveře, kterými odešel Yongnam. Už déle nevydržel zadržovat pláč. Lehnul si, stočil se do klubíčka a rozplakal se naplno. Jen si v tu chvíli nebyl jistý, jestli pláče radostí, že Yongnam opětuje jeho city nebo smutkem, že odešel, když si uvědomil, že jej vlastně poslal pryč on sám.

Plakal tak dlouho, až jej to vyčerpalo natolik, že usnul.  Spal však neklidným spánkem. Stále se převaloval, až se nakonec probudil. Posadil se na posteli a ospale zamžoural po pokoji ponořeném do tmy. Zašmátral po nočním stolku, rozsvítil malou lampičku a mohl tak zkontrolovat čas na budíku, který stál hned vedle. Byla teprve půlnoc. Chtěl se napít, jak měl vyprahlo v ústech, ale sklenička byla prázdná. Vstal, vzal si skleničku do ruky a vydal se do kuchyně pro pití.

Celý dům byl ponořený do tmy. Rozsvítil si na chodbě, aby se nepřizabil na schodech. Světlo z chodby i částečně osvětlovalo kuchyň. Když do ní Yongguk vešel, strnul na místě. Jeho oči nevěřícně sledovaly osobu sedící za jídelním stolem. Okamžitě rozsvítil a rychle se rozešel ke stolu, na který odložil skleničku, kterou pevně svíral v ruce.

„Namie…“ Oslovil potichu svého bratra, jenž spal na svých rukách, složených na stole.

Bratrovo pravidelné oddychování mu dávalo najevo, že jej neslyší. Nahnul se nad něj a zadíval se mu do tváře, na které byly ještě znát cestičky od slz. Pozvedl ruku a bříšky prstů mu jemně přejížděl po uplakané tváři. Pod tím dotekem se staršímu zachvěly víčka, ale neprobudil se. Svoji ruku tedy přesunul na rameno a s citem s ním zatřásl.

„Namie, vstávej…“ Řekl už trochu hlasitěji, aby donutil bratra se vzbudit. Nemohl spát v kuchyni u stolu, vždyť by se zítra ani nehnul.

Yongnam ucítil na své tváři dotek, který se po chvíli přesunul z tváře na rameno. Cítil, jak s ním někdo třese a slyšel hlas, jakoby odněkud z dálky. Zachvěly se mu víčka, ale oči neotevřel. Byl moc unavený a chtělo se mu spát.

„No tak Namie, vstávej!“ Zkusil to znova hlasitěji Yongguk a opět s ním zatřásl. „Nemůžeš spát v kuchyni u stolu.“

To už Yongnam otevřel oči, pozvednul hlavu a zamrkal, jak jej do nich udeřilo světlo. Zmateně se rozhlížel po kuchyni, až se pohledem zastavil na Yonggukovi.

„Gukie…“ Dostal ze sebe a upíral na něj stále zmatený pohled.

„Pojď si lehnout do postele. Nemůžeš spát u stolu. Zítra by ses nehnul.“ Usmál se na něj.

„Já… Dobře…“ Zvednul se, ale jak dlouho seděl a rychle se zvedl, tak se mu zamotala hlava a zapotácel se.

„Opatrně, ano? Pomůžu ti…“ Yongguk jej podepřel a rozešel se s ním ke dveřím.

Yongnam jen kývnul a ruku položil bratrovi kolem ramen. Ten se ještě ve dveřích otočil a volnou rukou zhasnul světlo. Opět jej podepřel a pomalým krokem se spolu rozešli ke schodům. Po schodech to šlo opravdu ztěžka, jelikož Yongnam měl ztuhlé celé tělo. Ale do pokoje staršího došli nakonec bez nehody. Yongguk ho posadil na postel a rozsvítil lampičku. Došel ještě zhasnout na chodbu, pak se vrátil zpět do pokoje a tiše za sebou zavřel dveře. Kouknul se na Yongnama, který seděl na posteli jako hromádka neštěstí, s hlavou skloněnou a v rukách žmoulal lem svého trika. Yongguk si k němu přisednul a pohladil ho po rameni.

„Měl by sis lehnout.“  Promluvil na něj něžně.

„Gukie….“ promluvil starší, ale hlavu nezvednul, „ …miluju tě. Vím, že mi nevěříš, ale je to pravda. “

„Věřím ti…“ Zašeptal a doufal, že jej slyší.

„Ani nevíš, jak mě bolí, že se trápíš. Trhá mi srdce, když tě vidím plakat.“ Pokračoval ve své řeči a konečně se na mladšího podíval. „Nenávidím se za to, že pláčeš a trápíš se kvůli mně…“

Dále už mu není umožněno pokračovat, protože mu Yongguk přiložil prst na rty, s úmyslem ho umlčet. Bylo mu hned jasné, že jej neposlouchá.

„Věřím ti.“ Zopakoval a usmál se.

Yongnam chytil Yongguka za ruku a políbil ho na prst, který stále spočíval na jeho rtech. Mladší chlapec zčervenal, ale pohledem neuhnul. Když si s ním starší propletl prsty, sklonil hlavu, aby se jejich rty mohly spojit.

 Blonďáčkovy oči se se zachvěním zavřely, když se staršího rty otřely o ty jeho. Dotek Yongnamových rtů byl zpočátku váhavý a lehký. Jako by se bál, že by tím mladšímu mohl ublížit. Škádlil blonďáčkovy rty svým jazykem, až se mladší celý chvěl.

Yongnam jemně a pomalu zatlačil na Yonggukovo rozechvělé tělo a se stále spojenými rty jej položil na svoji postel. Špičkou jazyka ho pohladil po rtech a oddělil je od sebe. Jejich polibek se prohloubil, ale pomalu, tak strašně pomalu, jakoby Nam dával Gukovi možnost ještě couvnout. Ale ten se neodtáhnul, i když měl strach.

„Hnn…“ Zavzdychal, když se svým jazykem neohrabaně a nechtěně dotknul druhého jazyka a tělem mu projela horkost, až k samým konečkům prstů na nohou.

„Gukie…“ Zašeptal tmavovlasý, když byl nucený se odtrhnout od těch sladkých rtíků svého brášky, jen díky nedostatku vzduchu, co se nedostává jejich plicím.

 „Zůstaň tu dnes se mnou…“ Poprosil tiše a čekal na jeho reakci.

„To…já…to…to není dobrý nápad…“ Zakoktal mladší a zakroutil hlavou v záporném gestu.

„Prosím…“ Zaprosil starší a se smutkem v očích se zadíval do těch jeho zmatených s nádechem strachu.

„To…opravdu to není dobrý nápad.“ Stál si za svým Yongguk, jenž měl strach z toho, co by se mohlo stát, kdyby pokračovali v tom, co do teď dělali. Ještě na to nebyl připravený.

„Prosím…“ Zašeptal znovu Yongnam. Tentokrát plačtivě, když se mu do očí nahrnuly slzy. A z vidiny, že by jej Yongguk mohl odmítnout, se nezbedně spustily přes okraj a němě mu stékaly po tvářích.

„Já…dobře, zůstanu.“ Zašeptal a volnou rukou, která doteď volně ležela podél těla, jej pohladil po tváři a tím mu setřel slzy, co zrovna brázdily jeho krásnou, ale smutnou tvář. „Jen už neplakej.“

„Děkuju Gukie.“ Usmál se Yongnam.

Pomalu se sklonil a znovu jemně políbil Guka na rty. Do polibku vložil co nejvíc něhy, chtěl tím mladšímu poděkovat, že s ním zůstane. Vzal deku a přikryl jejich těla, natisknutá na sebe. Natáhnul se, zhasnul lampičku a položil se vedle něj. Přitáhnul si ho co nejblíže k sobě a vychutnával si jeho blízkost. I blonďáček mu rukama obejmul pas a spokojeně vydechnul do jeho hrudi. Teď, když drželi jeden druhého v náručí, jsou si blíže mnohem více.

„Dobrou noc…“

„Dobrou noc…“

Ještě zaznělo ztichlým pokojem, než se oba chlapci ponořili do klidného a ničím nerušeného spánku…

 

 

Když se ráno Yongguk probudil, roztáhnul ruce, aby se mohl protáhnout. Ale oči nechal zavřené, nechával si ještě dohrát sen, který se mu zdál. Nepřítomně se usmál a prsty si přejížděl přes rty. Zdálo se mu, že jej líbal Yongnam. Všechny jeho polibky byly jemné a něžné, přesto spalující. Byly plné lásky a oddanosti.

„Hnn…“ Zavrněl nahlas, až se toho zvuku leknul.

Ihned otevřel oči a snažil se zorientovat. Polekaně se posadil a nechápavě se rozhlížel po pokoji, ve kterém se nacházel. Se šokem v očích, když poznal, že se nachází v pokoji svého bratra, se podíval na místo vedle sebe. To ale bylo prázdné.

„To nebyl sen?“ Položil si sám sobě nahlas otázku.

Jeho srdce začalo splašeně bít, když si uvědomil, že jej Yongnam miluje stejně, jako on jeho. Už v to ani nedoufal. Rozhodnul se, že jej najde. Odhodil deku a vyhrabal se z postele. Pokoj opustil s úsměvem na rtech a zaplul do koupelny.

Převlečený a upravený již scházel po schodech rovnou do kuchyně. Po dlouhé…po opravdu dlouhé době měl zase chuť k jídlu. Což díky stresu a málu volného času zanechalo na jeho těle svou daň. V půlce cesty ucítil z kuchyně příjemnou vůni, až mu z toho zakručelo v žaludku. Posledních pár schodů seběhnul a vběhl do kuchyně. Yongnam akorát pokládal talíře s palačinkami na stůl, když zahlédnul, jak se Guk přihnal do kuchyně.

„Kávu nebo čaj?“ Usmál se na něj.

„Kakao…“ Zašeptal a sklopil hlavu, jako by se bál, že mu za to Nam vynadá.

„Tak se posaď. Bude za chvíli.“ Odešel zpátky k lince, aby sobě udělal čaj a Gukovi kakao.

„Já…“ začal nervózně Yongguk, když se usadil ke stolu, „ …proč jsi zmizel?“

Mezitím konvice cvakla, tak si zalil připravený čaj. Vedle něj položil blonďáčkův oblíbený hrneček, dal do něj dvě lžičky kakaa a jednu cukru, přesně tak, jak to měl rád. Zalil to mlékem a dal ohřát do mikrovlnky. Než se kakao ohřálo, tak se na mladšího otočil.

„Potřeboval jsem ještě něco zařídit. Bylo ještě moc brzy a ty jsi spal. Byl jsi tak sladký a já neměl to srdce, tě budit.“ Odpověděl po pravdě.

Otočil se k mikrovlnce, která zrovna cinkla. Tak neviděl, jak Gukova tvář nabrala rudý nádech. Vzaloba hrnečky, přešel s nimi ke stolu a ten s kakaem postavil před rudého brášku. Posadil se a svůj hrneček s čajem postavil vedle talířku.

„Teď se nasnídáme a pak můžeme spolu ozdobit stromeček.“ Podíval se na mladšího. Měl radost, když viděl, že jí a že mu chutná.

„Ale…“ zamumlal s plnou pusou, než sousto polknul, „ …nemáme žádný stromeček.“

„Už máme. Ráno jsem pro něj byl. Sice to není žádný habán, ale můžu za něj být rád, protože shánět stromek na štědrý den je nadlidský úkol.“ Zasmál se, když si vzpomeněl na udivený prodavačův výraz, když mu oznámil, že by chtěl stromek.

„To proto jsi vstával tak brzo?“ Zeptal se Yongguk.

„Ano. Chtěl jsem ti udělat krásné vánoce. Jen cukroví jsem nestihl napéct, protože štědrý den jsem měl strávit u Nashi. Ale kdybys chtěl, tak jí zavolám a ona by nám cukroví poslala.“ Odpověděl Yongnam.

„To není třeba. Nemám na cukroví chuť. A omlouvám se, že jsem přijel tak narychlo a neohlášen.“ Zašeptal smutně.

„Neomlouvej se. Jsem moc rád, že jsi přijel. Moc se mi k Nashi nechtělo.“ Přiznal Yongnam. „Až dojíme, tak bys mohl dojít pro krabice s ozdobami a já zatím usadím náš stromek do stojánku a najdu mu v obýváku pěkné místo.“

„Stejně už nemůžu.“ Dopil poslední lok kakaa.

Zvednul se od stolu, talíř se zbylými palačinkami a prázdný hrnek odložil na linku. Otočil se zpátky na Yongnama a usmál se na něj. A s úsměvem na tváři opustil kuchyň. Zamířil si to rovnou do komory pod schody pro krabice s ozdobami a řetězy.

Yongnam dopil čaj a na tváři mu stále hrál úsměv. Byl moc šťastný, že je Yongguk  doma a mohou tak spolu strávit vánoce. I on se zvednul od stolu, uklidil po sobě talíř s hrnkem a zamířil pro stromek, který zatím nechal venku. Už měl připravený i stojánek, který hledal v komoře, ale našel ho až v garáži, kam jej nechtěně uklidil po loňských vánocích tatínek.

Se stojánkem v jedné a stromkem v druhé ruce vstoupil do obýváku a rozhlížel se, kam ho postaví. Kde by pro něj bylo nejlepší a nejideálnější místo. A nemusel přemýšlet dlouho. To místo se nabízelo úplně samo. Bylo to mezi dvěma francouzskými okny. Kde nalevo stál velký krb, vpravo byl dlouhý jídelní stůl se židlemi a naproti byl gauč se dvěma křesly a s menším konferenčním stolkem, před kterým ležela větší bílá kožešina. Rozešel se k tomu ideálnímu místu, položil stojánek a upevnil do něj stromeček. Poodstoupil a pochválil si svou práci. Stromek kupodivu stál rovně. Ode dveří zaslechnul šramot, tak se za tím zvukem otočil.

„Co?“ Zeptal se Nam, když pohlédnul do Gukovy vyděšené tváře.

Yongguk stál mezi dveřmi a přes krabice zíral na stromek, co stál přímo naproti němu. Šokem nebyl schopný ani se pohnout, natož promluvit. To co viděl, jej naprosto ochromilo. Přemýšlel, jak tomuhle paskvilu mohl Nam říkat vánoční stromek. Celý stromek byl vysoký asi tak metr. Větví na sobě měl málo a ještě byly podivně pokroucené, takže stromek vypadal jako po obrně.

„Víš, jak bylo těžké sehnat stromek na štědrý den?“ Bránil se Nam.

„No…“ odkašlal si Guk, „ …když se ozdobí, tak to nebude tak zlý.“

Usmál se a konečně byl schopný se hnout z místa. S krabicemi přešel až ke stromku. Položil je na zem a jednu po druhé otevřel, aby zjistil, co v které je.

„Promiň…“ Zašeptal smutně Yongnam.

„Neomlouvej se. Uvidíš, že bude krásný.“ Usmál se na něj povzbudivě Yongguk.

Yongguk si vzal krabici s bílými ozdobami, Yongnam se stříbrnými a společně se pustili do zdobení. Začali na straně u levého okna, aby skončili u okna na pravé straně. Snažili se střídat barvy koulí tak, aby to nebyl žádný blázinec. Když měli pověšené všechny ozdoby, zhodnotili krásu stromku jako dostačující, protože už se na něm nedalo nic zkazit, tak se Yongguk otočil pro poslední krabici, ve které se ukrývaly stříbrné vánoční řetězy. Pár jich podal Yongnamovi a vysloužil si tím od něj úsměv. Jeho tváře zčervenali a nesměle mu úsměv oplatil. Po rozvěšení řetězů, následovalo rozvěšení světýlek. Chlapci odstoupili od stromečku a kontrolovali svoji práci. Oba se opravdu hodně snažili, aby nakonec stromek vypadal hezky.

„Nakonec není zas tak ošklivý…“ Konstatoval Yongguk.

„Ale něco tomu stále chybí…“ Přemýšlel nahlas Yongnam, zamyšleně pozoroval stromek před ním a dumal nad tím, co že mu to chybí.

„Špička…“ Zvolal vesele Guk.

„Vidíš, pravda…“ Potvrdil mu Nam.

Yongguk se vrátil ke své krabici, kde v menší krabičce byla ukryta bílá špička ve tvaru hvězdy. Vyndal ji z krabičky a opatrně ji přinesl Yongnamovi, kde mu ji položil na dlaň.

„Děkuju…“ Usmál se na něj Nam a dal mu za to jeden polibek.

Yongguk opět zčervenal jako rajčátko a stydlivě sklopil oči. Yongnam zatím přistoupil ke stromku a na jeho vrchol nasadil hvězdu.

„Hotovo…“Ozval se Nam.

Yongguk pozvedne oči, které se mu rozzářili, jakmile se podíval na ozdobený stromek.

„Je nádherný.“ Vydechne potichu Guk.

„To ano…“ Usmívá se spokojeně Nam.

Yongguk stále fascinovaně sledoval stromek. Nečekal, že se z ošklivého káčátka stane tak nádherná labuť. Tedy, že z jejich podivného paskvilu bude tak nádherný vánoční stromek. Z pozorování jej vyrušil Yongnamův hlas, který se ozýval z kuchyně. Otočil se na patě a zamíří za ním.

„Gukie, nemáš hlad?“ Zeptal se jej Nam starostlivě.

„Ani ne. Ještě jsem plný od snídaně.“ Snažil se přesvědčit svého až moc starostlivého bratra.

„Nevadí ti, když jídlo objednám?“ Zeptal se a ignoroval fakt, že mu na dřívější otázku Guk odpověděl záporně.

„Nevadí…“ Povzdechnul si Guk a rezignovaně si sednul ke stolu.

Yongnam objednal jídlo, telefon odložil na linku, o kterou se přitom opíral. Sledoval Yonggukův poraženecký výraz a povzdechnul si. Odlepil se od linky a sednul si k němu ke stolu.

„Gukie, musíš jíst. Jsi až nezdravě hubený.“ Chytil jej za ruce, které měl mladší položené na stole.

„Já vím…“ Zašeptal smutným hlasem Guk a nešťastnou tvář sklonil, aby Nam nemohl vidět slzy v jeho očích.

„Jídlo dorazí až tak za patnáct minut. Dal by sis zatím čaj nebo kafe?“ Mluvil na něj stále s úsměvem.

„Čaj…“ zamumlal Guk.

Yongnam pustil jeho ruce, zvednul se od stolu a přešel k lince. Napustil vodu do konvice a zapnul jí. Na linku připravil dva hrnečky s ovocným čajem a čekal, než konvice cvakne. Po cvaknutí konvice oba hrnečky zalil a vrátil se s nimi ke stolu. Před Guka postavil hrneček s čajem.

 „Děkuju…“ Zašeptal a pomalu usrknul z hrnečku horkou tekutinu.

„Tak mě napadlo…“ chystal se odhalit svoje myšlenky Nam, „ …měli bychom si udělat také štědrovečerní večeři.“

Yongguk konečně pozvednul hlavu a věnoval Namovi svoji pozornost. Yongnam se na něj pousmál a byl rád, že zaujal jeho pozornost.

„Ale…“ namítnul Guk, „ …a budeme mít z čeho tu večeři udělat?“

„Ano, to budeme. Sice to nebude nic honosného, ale věřím, že nám to bude stačit.“ Uklidňoval Guka.

„Dobře, pomůžu ti.“ Slíbil mu Guk.

V tom se rozezněl domovní zvonek. Jelikož seděl Nam blíže dveřím, tak se zvednul a šel otevřít. Za dveřmi stál poslíček s jejich obědem. Z bundy, co měl pověšenou na věšáku vedle vchodových dveří, vytáhnul peněženku. Z ní vyndal bankovky, které podal poslíčkovi a převzal si od něj tašku s jídlem. Poděkoval a zavřel za sebou dveře. I s jídlem se rozešel do kuchyně, kde mezitím Guk připravoval na stůl lžíce a talíře. Yongnam vyndal z tašky jídlo a posadil se ke stolu.

„Dobrou chuť…“ popřál Nam a ještě dodal, „ …a jez dokud je to teplé.“

„Dobrou chuť…“ Také popřál Guk a s chutí se pustil do polévky.

Yongnam snědl polévku a nakonec i nudle. Yongguk snědl jen polévku a to už v polovině nemohl, ale chtěl Namovi udělat radost, tak ji snědl celou. Ale druhé jídlo se už do sebe nedostal. Smutně se na Yongnama kouknul.

„To nevadí. Schovám to na později. Třeba na ty nudle dostaneš ještě chuť.“ Uklidnil jej Nam.

Yongnam se na něj nezlobil. Chápal to. Podle jeho těla se snadno dalo poznat, že vůbec nejí. Tak po něm teď nemohl chtít, aby snědl polévku i nudle. Už malý zázrak byl, že tu polévku snědl celou. Vstal od stolu, nádobí uložil do dřezu a krabičky od jídla vyhodil do koše. Krabičku s Gukovými nudlemi uložil do ledničky. Otočil se na Guka, který stále seděl u stolu.

„Jestli chceš, tak si jdi odpočinout, než budeme dělat večeři. Já zatím umyju nádobí.“ Řekl mu Nam.

„Nejsem unavený. Pomůžu ti.“ Nabídnul se Guk.

Yongnam se na něj usmál a přistoupil k lince. Napustil si do dřezu horkou vodu a začal umývat nádobí. Yongguk se zvednul od stolu. Vzal do ruky utěrku a začal utírat a uklízet nádobí, co Nam umyl. Práce jim šla od ruky, ale také to bylo tím, že toho moc na mytí nebylo. Navíc se Yongguk hýbal, tak mu nebylo špatně z toho, jak snědl celou polévku.

Když měli vše umyté a uklizené, začali si připravovat všechny potřebné věci k přípravě štědrovečerní večeře. Yongnam prohledával mrazák, když s vítězoslavným úsměvem zamával krabičkou s kousky ryb. Yongguk zase prohledal skříňky, kde našel jen krabici s rýže. Společně se vrhli na lednici, kde našli pytel brambor a různé druhy zeleniny. Všechno si vyskládali na linku.

„Dobře, to bychom měli. Já si vezmu na starost ryby.“ Vzal je z linky a přemístil se s nimi na stůl. Ještě si vzal talíře, mouku, vajíčka a strouhanku na obalení. Pak už jen nůž a dal se do přípravy.

Yongguk vzal do jedné ruky krabici s rýží a do druhé pytel s brambory a otočil se s tím na Yongnama. „Rýže nebo brambory?“ Chtěl vědět Guk.

„Um…“ otočil se na Guka Nam, „ …brambory.“

Yongguk se otočil k lince, na kterou brambory položil. Krabici s rýží uklidil zpátky do skříňky.  Z jiné vyndal mísu, ve které bude škrábat brambory. Ze skříňky, co je hned vedle, vyndal hrnec, ve kterém je pak uvaří. Když je měl oškrábané, úhledně je nakrájel na kostičky. Vložil do hrnce, zalil vodou, přikryl pukličkou a postavil na plotýnku, kterou následně zapnul. Vše po sobě uklidil a otočil se na Yongnama, jestli nechce s něčím pomoci.

Yongnam, už také byl pomalu hotov, když se na něj Guk otočil. Nedalo mu to moc práce, protože krabička s rybami obsahovala jen tři menší kousky. Kousky měl již všechny obalené a položené na talíři, připravené na smažení. Mezitím uklízel nepořádek na stole.

„Nepotřebuješ s něčím pomoci?“ Zeptal se jej Guk.

„Ne, už to mám. Teď bychom mohli udělat zeleninový salát. Až pak se můžou smažit ryby.“ Navrhnul mu Nam.

Když Yongnam sklidil stůl, Yongguk na něj položil papriky, malá červená rajčátka a čínské zelí. Yongnam si vzal zelí, že ho nakrájí a ještě připraví zálivku do salátu. Na Yongguka zbylo nakrájet papriky a rajčátka. Vše dali do větší mísy, zalili připravenou zálivkou a promíchali. Poté jej uložili do ledničky.

„Teď bych usmažil ty ryby a pohlídám i brambory. Mohl bys v obýváku zatím prostřít stůl?“ Zeptal se Nam.

„Jasně…“ Souhlasil Guk.

Vzal si talíře, ubrousky a příbory a odešel do obýváku. Yongnam zkontroloval brambory, které už byly hotové. Odstavil je, slil z nich vodu a osolil. Znovu je přikryl pukličkou. Ze skříňky vyndal pánev a na oleji usmažil ryby. Uložil je do boxu, aby zůstaly co nejdéle teplé. Když měl hotovo, začal uklízet kuchyň. Jelikož bylo použito hodně nádobí a nechtělo se mu ho mýt, naskládal ho do myčky, nezapomněl na tabletu a následně myčku zapnul. Do kuchyně se vrátil Yongguk, aby si z vrchní skříňky vzal skleničky. Vrátil se do obýváku a ke každému talíři postavil jednu skleničku na víno, které našli v lednici. Se svou prací byl spokojený. Vrátil se do kuchyně k Yongnamovi.

„Tak, to bychom měli. Jestli ještě nemáš zabalené dárky, tak si je můžeš jít zabalit. A sejdeme se až na večeři, tak si taky trochu odpočiň.“ Pobídnul jej Nam a sám už odcházel do svého pokoje.

„Většinu jich mám zabaleno. Ale rád si odpočinu.“ Odpověděl Guk a taktéž stoupal po schodech do svého pokoje.

Yongnam za sebou zavřel dveře pokoje a rozešel se rovnou ke skříni, kde měl schované dárky. Neměl zabalený žádný dárek, tak si ještě koupil balicí papír. Dárky si rozložil na postel, aby měl přehled, jestli má všechny. Aby na nikoho nezapomněl. Začal tedy velkými dárky, které byly pro sestru a její rodinu. Dva menší pro maminku a pro tatínka. A ten nejmenší, ale nejdůležitější, už zabalený z krámku, byl pro Yongguka. Pro jeho milovaného Gukieho. Zabalené dárky položil vedle postele a sám se na ni natáhnul. Ležel na zádech a v natažené ruce sledoval malou zabalenou krabičku. Nevydržel se dívat příliš dlouho. Únava ho přemohla. Ruka s krabičkou mu klesla na hruď a víčka se mu zavřela…

 

Yongguk sledoval Yongnamova záda, než mu zmizel ve svém pokoji a i on se také vydal do toho svého. Otevřel dveře, vešel a jeho pohled ihned padnul na noční stolek, kde měl položený dárek pro Yongnama. Na stole měl již zabalené dárky pro rodinu a pro kluky. Jen ještě zabalil dárek pro Himchana a měl hotovo. Přidal ho na hromádku, co má pro kluky a posadil se na postel. Lehnul si, že si ještě na chvilku odpočine. Zavře oči, ale spát se mu nechtělo. Začal vzpomínat na kluky. Co asi dělají. Jak tráví vánoce se svými rodinami. Jestli jsou šťastný. Jestli se konečně Dae s Jaem přiznali ke svému vztahu. Jestli si konečně Himchan přiznal, že je zamilovaný do toho štěněte Jongupa. A copak asi dělá jejich roztomilé maknae…

Na tváři se mu rozliil úsměv, když si vzpomněl, jak on sám přišel za Himchanem a svěřil se mu, že je zamilovaný do Yongnama. Že neví, co má dělat. On mu poradil, ať mu to řekne. A o něco později za ním přišel sám Himchan, že si neví rady. Kdykoliv je poblíž něho Jongup, tak mu splašeně buší srdce. Nutí ho to, být mladšímu stále na blízku, dotýkat se ho, dávat na něj pozor. Má o něj strach, bojí se, aby se mu něco nestalo.  Že je z takových pocitů zmatený. Nakonec mu poradil to, co on poradil jemu, aby mu to řekl…

Ještě chvíli ležel, ale pak se zvednul. Zkontroloval hodiny a zjistil, že má ještě čas. Vstal a přešel ke skříni. Otevřel jí a rozmýšlel se, co si vezme na sebe. Nakonec zvolil černé kalhoty a bílou košili s dlouhými rukávy. Kalhoty i košili položil na postel, přidal i spodní prádlo. Ještě měl chvíli čas, než půjde do vany, tak se rozhodl, že nanosí dárky pod stromeček. Jen dárek pro Yongnama si ještě nechal na stolku u postele.

Dárky pro sestru a její rodinu a pro rodiče si naskládal do náruče a vydal se do obýváku ke stromku. Kleknul si a pomalu pokládal dárky na podlahu. Vrátil se zpět do pokoje a do náruče nabral dárky pro kluky. Vrátil se ke stromečku a opatrně pod něj rozložil zbytek dárků. Když měl tohle hotové, vrátil se do pokoje, vzal si ručník a odešel do koupelny. Po osvěžující sprše, jen s ručníkem kolem pasu, spokojeně opustil koupelnu. Když míjel bratrův pokoj, zastavil se a jemně zaklepal. Nastevřel dveře a nakouknul dovnitř.

„Můžeš se jít vykoupat. Koupelna je volná.“ Promluvil na Yongnama.

„Dobře. Zrovna jsem hledal, co si vezmu a chystal jsem se do koupelny.“ Odpověděl starší, když se otočil i s věcmi od skříně.

Yongguk se usmál a opustil bratrův pokoj. Yongnam položil věci na postel. Popadnul ručník, co měl přehozený přes židli a odebral se do koupelny.

Yongguk došel do svého pokoje, zavřel za sebou a rozešel se k posteli. Odhodil ručník, který ho zakrýval a začal se oblékat. Košili si zastrkal do kalhot, jen horní dva knoflíčky nechal rozepnuté. Dlouhé rukávy vyhrnul nad lokty a sklonil se pro odhozený ručník, aby si mohl vysušit vlasy. Poté se jen učesal a nechal vlasy volně schnout. Ještě svůj vzhled zkontroloval v zrcadle a vzápětí už opouštěl pokoj, když si vzpomněl na dárek pro Nama. Natáhnul se pro krabičku, kterou si zastrčil do kapsy u kalhot.

Yongnam se v rychlosti osprchoval a též s ručníkem kolem pasu pospíchal do svého pokoje, aby se oblékl. Na dnešní večer si zvolil černé kalhoty, bílou košili s krátkým rukávem, která svým střihem zvýrazňuje jeho štíhlou postavu. U zrcadla se jen učesal a otočil se zpět k posteli, kde měl připravenou malou krabičku. Vložil si ji do kapsy u kalhot a do náruče posbíral ostatní dárky a opustil pokoj.

„Jen si uložím dárky a pomůžu ti.“  Ozval se, když procházel kuchyní do obýváku.

Yongguk jen kývnul. Zatímco na misku nandával brambory a na talíř pokládal kousky ryby. Starší došel ke stromku a na volné místo rozložil svoji nadílku. Nezapomněl přidat i dárek pro Guka. Vstal a zamířil ke krbu, kde škrtnul sirkou a zapálil tak připravené dřevo na zátop, aby jim pak večer nebyla zima. To začalo praskat a pomalu začalo vydávat teplo. Poté se za mladším vydal do kuchyně.

„Tak s čím ti můžu pomoct?“ Zeptal se zvědavě starší.

„Tak nandej salát na mističky a pak je vezmi ke stolu. “ Zareagoval na něj mladší.

Starší přikývnul. Ze skříňky vyndal dvě menší misky, které si položil na linku. Rozešel se k ledničce, odkud vyndal mísu se salátem a přesunul se opět k lince. Nandal salát a mísu opět vrátil do ledničky. Mezitím se Guk vrátil do kuchyně, vzal mističky se salátem a odnesl je ke stolu.

„Ještě prosím tě otevři to víno, co je v ledničce.“ Poprosil ho mladší.

A hned využil situace, že staršího zaměstnal. Položil misky na stůl. Popošel ke stromku, sáhnul do kapsy, vyndal malou krabičku a položil ji pod něj. Ve chvíli, kdy se otáčel, že se vrátí ke stolu, do pokoje vešel Yongnam s otevřenou lahví vína. Odložil ji na stůl, došel ke stromku a rozsvítil světýlka. Pokojem se rozlilo tlumené světlo. Oba chlapci se posadili ke stolu. Guk připravil jídlo na talíře a Nam nalil víno do připravených skleniček. Yongguk ještě zapálil svíčku.

„Dobrou chuť…“ Popřál Yongnam Yonggukovi.

„Dobrou chuť…“ Popřál Yongguk Yongnamovi.

 

Večeřeli mlčky, nebylo třeba kazit tak vzácnou chvilku. Vychutnávali si společnost toho druhého i beze slov. Když dojedli, chopil se Nam číše a pozvednul ji směrem ke Gukovi. Ten ho napodobil. Jemně svými skleničkami o sebe ťukli, až to zazvonilo.

„Na zdraví Gukie…“

„Na zdraví…“ Odpověděl mladší a oba upili ze svých číší.

Chvíli jen tak seděli, pozorovali zářící stromek, poslouchali jemné praskání v krbu a upíjeli lahodný mok, když se z ničeho nic ozval z kuchyně Yongnamův telefon. Omluvně se usmál, vstal od stolu a odešel do kuchyně, kde rozsvítil, aby telefon našel. Yongguk se zvednul a začal uklízet ze stolu. Nádobí odnesl do kuchyně, položil ho na linku, o kterou se opíral Nam a četl zprávu, která mu přišla.

„Kdo píše?“ Zeptal se zvědavě Guk.

„Naší…“ Odpověděl stručně.

„Naší?“ Podivil se nad tím.

„Jo naší. Chtějí vědět, jestli je tady vše v pořádku a jak je u Nashi.“ Prozradil mu obsah zprávy.

„Tak jim napiš, že jsme doma a že se zrovna chystáme rozbalovat dárky.“ Poradil mu, co odepsat.

„Dobře…“ Přikývnul, naťukal zprávu a odeslal ji.

Odložil telefon, vzal Guka za ruku a vedl jej ke stromečku. Tam jej pustil a sehnul se, aby mohl vzít malý dárek do ruky. Mladší se též předklonil, vzal svůj dárek do ruky a otočil se zpět na bratra. Ten jej opět uchopil za ruku, popošel s ním ke stolku a posadil se na bílou chlupatou předložku, co je mezi stolkem a stromkem. Jak se usadil, donutil tím mladšího se taky posadit. Seděli naproti sobě a hleděli si do očí.

„Šťastné vánoce Namie…“  Zašeptal mladší nesměle a pozvednul ruku, kde na dlani ležela malá krabička.

Yongnam vzal krabičku z bratrovy ruky. Rozvázal mašli a vybalil krabičku z papíru. Když ji spatřil, pozvednul pohled k mladšímu, ale ten jen stydlivě pozoroval kožešinu, na které seděli. Pohledem se vrátil ke krabičce. Otevřel ji a vydechnul. Ten zvuk přiměl mladšího pozvednout zrak.

 „Ta paní prodavačka říkala, že je to výjimečný šperk. Jen mi neřekla v čem…“ Připomněl si slova, co mu říkala prodavačka.

Yongnam hleděl na krabičku pěkně dlouho, až se Gukovi zdálo, že se mu asi nelíbí. Položil krabičku na zem a vyndal z ní řetízek, na kterém byl přívěšek ve tvaru srdce. Na každé straně toho srdíčka bylo vyryté počáteční písmenko jejich křestního jména. To ho potěšilo.

„Líbí?“ Zeptal se nesměle Guk.

„Je nádherný.“ Odpověděl mu Nam.

Jak si ho chtěl připnout na krk, tak se mu to nepodařilo. Řetízek mu spadl a klepl sebou o podlahu, když jako na naschvál spadl mimo podložku. Okamžitě se pro něj natáhnul. Vzal jej do ruky a všimnul si, že je prasklý.

„Promiň…“ Omluvil se sklesle.

Yonggukovi se nahrnuly slzy do očí, ty na nic nečekaly a spustily se mu po tvářích. Bylo mu tak líto, že je dárek pro Yongnama rozbitý. Natáhnul ruku, že si jej vezme zpět, ale jak měl zamlžený pohled od slz, špatně přívěšek chytil a ten se mu v ruce zcela rozlomil. V momentě, kdy se půlky srdcí zcela od sebe oddělily, začal se rozdvojovat i řetízek. Nyní Guk držel v každé ruce jednu půlku srdce a každá ta půlka měla svůj řetízek. Oba chlapci na to vyjeveně koukali. Nikdy nic podobného neviděli. Yongnam se natáhnul pro jednu půlku, vzal ji Gukovi z dlaně a všimnul si, že je na ní písmenko G. Proto si ho ihned připnul na krk. Poté vzal druhou půlku s písmenem N, natáhnul se blíže k mladšímu a připnul ho jemu na krk.

„Děkuju…“ Zašeptal mu do ouška, když se od něj začal odtahovat.

Yongguk zčervenal a mírně se uculil. Sklopil hlavu a žmoulal si v klíně prsty. Yongnam vzal do ruky svoji krabičku, vložil si ji do dlaně a až poté natáhnul ruku před mladšího. Ten, když zaslechl jeho hlas, pozvednul k němu oči.

„Šťastné vánoce Gukie…“

Yongguk hodnou chvíli sledoval malou krabičku na bratrově dlani, než sebral odvahu a uchopil si ji do ruky. Rozvázal mašli a položil ji vedle sebe na zem. Rozbalil papír a vyjmul z něj krabičku stejných rozměrů, v jaké měl on dárek pro Nama, jen s jinou barvou. Roztřesenými prsty otevřel ozdobné víčko a s pohledem upřeným na obsah krabičky ztuhnul. Nevěřícně zamrkal, když spatřil dva naprosto shodné, zlaté prstýnky. Každý z prstenů byl tvořen ze tří jemných kroužků, společně spletených v jeden. Jemně po nich přejel prstem a do očí se mu nahrnuly slzy. Pozvedl zrak a setkal se s bratrovýma očima, které byly plné upřímné lásky.

Yongnam se k němu nahnul a otočil si krabičku na jeho dlani směrem k sobě. Našel prstýnek, na kterém je jeho jméno a vyndal ho z krabičky. Krabičku odložil na stolek vedle sebe. Pozvedl Yonggukovu levou ruku.

„Miluju tě Gukie…“ Zašeptal a navlékl mu prstýnek na prsteníček.

Mladší zamrkal slzy, které se mu tam nahrnuly a i přesto se usmál. Vymanil svou ruku z té Yongnamovi a vvzal ze stolku krabičku. Vyjmul z ní prstýnek a vrátil ji zpět. Také pozvednul Yongnamovu levou ruku.

„Miluju tě Namie…“ Zašeptal a také mu navléknul prstýnek na prsteníček.

Starší si s mladším propletly prsty a spojené ruce otočili dlaněmi dolů. Oba se podívali na prstýnky, které se díky spojení rukou dostaly blízko k sobě. Když ticho prolomilo hlas staršího.

„Každý z těch tří kroužků má svůj význam. Jeden symbolizuje lásku, druhý naději a třetí víru.“ Vysvětlil, proč zvolil právě tyhle prstýnky.

„Jsou nádherný…“ Souhlasil Guk s výběrem.

Yongguk zvedl pohled od propletených prstů a zadíval se do Yongnamových očí. Sám se pohnul, naklonil se ke staršímu blíž a nesměle přitisknul svoje rty na jeho.  Po chvilce se odtáhl se zarudlými tvářemi, ale s úsměvem na rtech.

„Gukie…“ Zachraptěl starší.

Jejich oči se setkaly. Yongnam se naklonil blíž a pomalu, něžně jej políbil. Gukovy rty byly tak horké a hebké. Nebyl to ten vášnivý a chtivý polibek, jako poprvé. Byla to intimní chvíle zkoumání a jemného přesvědčování. Polibek se stále prohluboval, stával se intenzivnější a naléhavější.

Yongguk se vpíjel do Namových rtů. Rozpojil ruce, své paže omotal kolem jeho krku a natisknul se na staršího horké tělo. Pod dotekem jeho těla se chvěl touhou. Když se Guk podíval do těch milovaných očí, hluboko uvnitř něj náhle povolila jakási brána. Prolomily se hradby studu a ovládání.

Jejich rty se spojily, polibky se stávaly stále hladovějšími. Když Nam rozevřel Gukovy rty a vnikl do nich, začal dychtivě prozkoumávat všechna zákoutí a utajená místečka. Když se svým jazykem jemně otřel o ten druhý, mladší chlapec zavzdychal. Yongnam cítil, jak pod jeho péčí Yongguk taje.

Yongnam pozvedl ruce na Gukův pas, kde mu začal vytahovat košili z kalhot, nepřestávajíc ho hladově, ale jemně líbat. Pomalu ji začal rozepínat. Hezky postupně knoflík po knoflíku. Až ji rozepnul celou, stáhnul mu ji z ramen a odhodil vedle sebe.

Ani Yongguk nezůstával pozadu. Snažil se odpovídat na jeho polibky a neohrabaně začínal rozepínat Namovu košili. Roztřesenými prsty mu to šlo pomalu, ale úspěšně ji nakonec rozepnul a mohl mu ji tak stáhnout z ramen. Též ji odhodil vedle, kde už ležela ta jeho. Nesmělými doteky začal mapovat jeho tělo.

Yongnam mu jemně skousnul ret, když se bratrova ruka náhodně otřela o jeho bradavku. Ještě naposledy ho políbil a rty se přesunul na krk. Políbil jej na pulzující tepnu a jazykem po ní přejel,  Guk jen slastně naklonil hlavu na stranu, ať má lepší přístup.

Znovu se zmocnil jeho úst, jemně na ně zatlačil a tím Guka donutil se položit na teplou kožešinu, na které doposud seděli. Sám se položil vedle něj a drobnými motýlími polibky se přemísťoval ze rtů přes krk na hruď. Jazykem zakroužil kolem bradavky, vzrušenou ji vsál do úst, hravě ji skousnul a mírně za ni zatahal zoubky.

„Hnn…“ Ozval se vzdych z Gukových úst.

Yongguk se prohnul nečekanou slastí a jeho prsty se zabořily do Namových ramen. Ten pustil bradavku ze zajetí svých rtů a stejně tak obšťastnil i tu druhou. Odměnou mu bylo opětovné zasténání. Jazykem putoval směrem dolů, až k pupíku, kde za sebou zanechával vlhkou cestičku. Obkroužil jej a vniknul do něj špičkou jazyka. Na svých ramenou cítil pevný stisk Gukových prstů.

Volnou rukou rozepnul knoflík a následně zip na Gukových kalhotách. Poté co tak učinil, Yongguk nadzvedl boky, aby je z něj mohl stáhnout. Yongnam neváhal a stáhl je i se spodním prádlem, když obojí odhodil na hromádku vedle nich.

Prsty jemně, ale pevně obejmul jeho vzrušenou chloubu. Palcem důmyslně přejel po špičce a celou ji obkroužl. Chlapec pod ním se trhaně nadechnul a prohnul se. Rukama mu vjel do vlasů a přitáhl si ho tak blíže k sobě, aby mohl spojit jejich rty. Vzápětí ho políbil, jazykem vniknul dovnitř a otřel se o jeho jazyk, když mu s ním starší vyšel vstříc. Yongguk vzdychal do polibku, protože Yongnam stále rukou zpracovával Gukovu chloubu. Pozvolna zvyšoval tempo, dokud necítil, že v ní začalo cukat, ale i tak tempo nezvolňoval.

„Hááách…“ Hlasitě zavzdychal Guk a zvrátil hlavu dozadu.

V tom samém okamžiku se udělal do Namovy ruky. Zrychleně dýchal, srdce mu bilo jako o závod a on si vychutnával právě prožitý orgasmus. Yongnam, už značně vzrušený, toužící také po slastném uvolnění, ze sebe co nejrychleji stáhnul kalhoty, hned za nimi boxerky a vše netrpělivě odhodil na hromadu s ostatním oblečením.

Mírně mu roztáhnul nohy a klekl si mezi ně. Jednou rukou se opřel u jeho ramen a druhou mu bloudil po bříšku, kde roztíral zbytky spermatu. Cítil, jak se pod jeho doteky Yongguk chvěl. Z bříška sjel k penisu, po kterém párkrát přejel. Polaskal varlata a prstem sjel k otvůrku, který začal smyslně dráždit. Zatlačil na něj a bez problémů se dostal dovnitř. Chvíli tak setrval.  Naklonil se nad Guka a věnoval jeho rtům jeden lásky plný polibek. Jazykem pomalu sklouznul na krk, který zahrnul polibky. Poté polibky doputoval na klíční kost, kterou něžně skousnul. Nepatrně vyjel prstem ven a zase hned na to přirazil zpátky.

„Namie…“ Vzdychl Yongguk.

Chvíli ještě přirážel a pak přidal druhý prst. Ovšem přirazil v jiném úhlu. Z Yonggukových rtů se ozval hlasitý vzrušený sten. Ještě dvakrát přirazil ve stejném úhlu, než přidal třetí prst. Vždy když prsty opouštěl horké tělo, roztáhl je od sebe, jak nejvíc to šlo, protože mu nechce ublížit. To už na přírazy odpovídal i Guk, jehož těla se opět zmocňovalo vzrušení.

„Namie…prosím…“ Zažadonil Yongguk.

„Copak?“ Zeptal se ho Yongnam a prsty stále dráždil jeho citlivé místečko ukryté uvnitř těla.

„Já…“ nedořekl, jak zavzdychal, ale pak pokračoval, „… chci tě.“

„Já tebe taky. Už nemůžu déle čekat.“ Přiznal Yongnam.

Yongnam vytáhl své prsty a doufal, že je na něj připravený dostatečně. Namáčkl se více na jeho zadeček a jenom špičkou svého penisu se dotknul jeho otvůrku. Zatím se otíral špičkou o otvůrek, než se rozhodne proniknout.

„Uvolni se, ano? Co nejvíc to půjde.“ Poradil mu ještě.

Yongguk přikývl a zavřel oči v očekávání. Yongnam uchopil svůj penis do ruky, opět se dotkl již pulzujícího otvůrku a jemně přitlačil. Do úzkého prostoru pronikl jen špičkou. Přitom bedlivě sledoval Gukovu tvář, jestli neuvidí nějaký náznak, že jej to bolí. Jeho pootevřené rty a zrychlený dech jej přesvědčil, že je vše v pořádku. Proto najednou přirazil až po kořen.

„Hnn…Gukie…“ Zavzdychal Yongnam nad jeho těsností.

„To bolí.“ Zašeptal plačtivě Yongguk.

Jeho prsty křečovitě sevřely Yongnamovi ruce na předloktí díky bolesti, co cítí. Až mu bolestně zatnul nehty do kůže. Otevřel oči a začal rychle mrkat, v naději, že zažene slzy, co se mu natlačily do očí.  Částečně se mu to povede, ale pár si jich stejně našlo cestu ven a stékaly mu po tvářích.

„Promiň mi to prosím…“ Začal se omlouvat Yongnam.

Yongnam mu setřel neposedné slzy, nalehl na něj, zapřel se na loktech u jeho ramen a jemně jej políbil na rty. Yongguk vztáhl ruce, spojil je za Yongnamovým krkem, přitáhnul si jej a prohloubil jejich polibek. Yongnam jemně oždiboval ty sladké rty a dával tak čas Gukovi, si zvyknout na jeho velikost.  Po chvíli se zkusmo pohnul.

„Hnn…“ Zavzdychal mu Yongguk do úst.

Yongnam opustil Gukovy rty, zvednul se z loktů a zapřel se o dlaně. Pomalu a opatrně se v něm začal pohybovat, ale stále sledoval jeho tvář. Potěšilo ho, když viděl, jak Yongguk slastí přivírá oči a skousává si spodní ret, aby zabránil úniku příliš hlasitých stenů.

„Nedus to v sobě. Chci tě slyšet sténat.“ Pobídnul ho.

Yongguk otevřel oči a přestal si skousávat ret. Díval se přímo do Yongnamových očí a sténal nahlas, jak si jeho bratr přeje. Už mu bylo jedno, že sténá, jak nějaká děvka. Díky Yongnamově prosbě se za to už nestyděl.

Yongnam při zvuku dokonalých a hodně hlasitých Gukových vzdechů začal zrychlovat své tempo. Přirážel rychleji, ale stále opatrně. Měnil různé úhly přírazů, až konečně narazil na ten nejcitlivější bod v Gukově těle. Yongguk jen vykulil oči a prohnul se slastí.

„To je…“ Vykřikl rozkoší.

Yongnam se jen usmál, protože byl šťastný, že své lásce dopřával tolik rozkoše. Otíral se dál o jeho prostatu s ještě větší vervou. Gukův dech se výrazně zrychlil a sám začal pánví pohybovat proti němu.

„Víc…“ Zaprosil hodně nahlas Yongguk. „Namie víííc…“

Yongnam už to déle nevydržel, začal přirážet rychleji a tvrději. Nedalo se to ovládat, prostě to šlo samo. Přirážel víc a víc, když cítil, že se blíží jeho vrchol, do ruky vzal Gukův vzrušený penis a začal jej třít a honit ve stejném rytmu svých přírazů. Ještě chvíli tvrdě a hluboce přirážel, až oba chlapce naráz zcela pohltila silná vlna orgasmu.

„Namiee…“ Vykřikl Yongguk a udělal se do Yongnamovy dlaně.

„Hnn, Gukie…“ Zašeptal Yongnam a udělal se hluboko, orgasmem staženém těle.

Yongnamovi se podlomily ruce a on nechtěně zalehnul Guka, jak byl unavený a vyčerpaný. Najednou mu došlo, že musí být pro Guka těžký. Nadzvednul se a opatrně z něj vystoupil. Stoupnul si, sklonil se a vzal Yongguka něžně do náruče. Ten mu omotal ruce kolem krku a natisknul se na něj.

„Co takhle sprcha?“ Navrhnul Nam společné koupání.

„Na to nemám sílu.“ Zamumlal unaveně Guk.

„Tak dobře. To klidně počká.“ Odpověděl mu s úsměvem Nam.

S Gukem v náručí vyrazil do jeho pokoje. Cestou zhasl v kuchyni, rozsvítil si v chodbě na cestu a už stoupal po schodech. Přede dveřmi se zastavil, loktem si otevřel a vykročil k posteli. Opatrně na ní Guka položil, došel zhasnout a vrátil se k němu. Vlezl si do postele, vzal mladšího do náruče, ten se mu tam okamžitě stulil a přikryl je.

„Dobrou noc lásko.“ Popřál mu a políbil ho něžně na rty.

„Dobrou…“ Zamumlal jen mladší v polospánku.