"Kéž bych mohl vrátit čas" zašeptá Yunho a hřbetem
ruky setře slzy z tváře.
Uslzeně se zahledí na tři fotografie. Usmívají se na nich
tři tváře. Tři jeho přátelé.
"Vaši smrt si budu vyčítat až do posledního dechu.
Strašně moc mi chybíte," zašeptá a na každý z hrobů položí roztřesenou
rukou po jedné bílé růži. Naposledy se rozloučí a s obtížemi se postaví.
Podepře se holí a pokusí se o úsměv. "Sbohem přátelé..."
Od tohoto dne již uplynulo několik měsíců. Dlouhých a plných samoty, kterou
musel chlapec sám snášet v prázdném bytě, z něhož se naprosto vytratilo všechno
štěstí. Yunho každé ráno opouští byt, v němž bydleli všichni pohromadě a celý
dny až do noci tráví v nemocnici u Jaeho lůžka, doufajíc, že právě tento den se
černovlásek probere z kómatu. Každým dnem, kdy se tak nestane, se Jaeho šance
na přežití rychle krátí. Yunho přesto nepřestává doufat. Nechce přijít o toho
jediného, který mu zbyl.
"Jae…" zašeptá a něžně stiskne jeho ruku.
Stejně jako každý den, se i tentokrát musí obejít bez
odpovědi! Rány na Jaeho těle se již zahojili a nezůstala po nich žádná jizva.
Nic! Což se nedá říci o Yunhovi. S pocitem bolesti se dotkne své levé tváře, na
níž má velikou, na dotek stále velmi citlivou jizvu. Ještě teď živě cítí, jak
se mu do tváře zaťal obrovský střep z rozbitého okna vozu. Žádná bolest ale
nedokáže přehlušit ten pocit, že nehodou o vše přišel. Že nehodou připravil tři
rodiny o jejich syny… Nedokáže potlačit ten příšerný, svíravý pocit, že… že
zabil!
Pustí Jaeho ruku a přistoupí k oknu. Venku padá sníh a všude se pomalu začíná
objevovat vánoční výzdoba.
"Kéž by se vánoční přání skutečně plnila" pomyslí si. "Pak by se
nic z tohohle nestalo!" Yunho si vybaví každoroční styl jejich vánočních
nákupů.
On a Jae, spolu jako nerozlučná dvojka a tři mladíci v
těsném závěsu. Vlastně pouze dva. Dva věčně se hádající chlapci a jeden… kdesi
ztracený mezi regály svých oblíbených dobrot. Yunho se neubrání úsměvu, jak ho
tato vzpomínka zahřeje u srdíčka. Jenže… Zpět do reality! Dveře pokoje se
otevřou a v nich se objeví dvě postavy. Muž a žena. Všichni tři na sebe tiše
hledí. Jen okamžik, než Yunho rychle vykročí ke dveřím.
"Asi bych měl už jít…" řekne, ale muž ho zarazí, když mu pevně sevře
zápěstí.
"Neodcházej kvůli nám, Yunho!" řekne pevným hlasem a žena přikývne,
přičemž nespouští oči z chlapce na lůžku. "Náš syn tě zbožňoval. Nemáme
právo vás od sebe oddělit. A to, že stále žije, pouze dokazuje naší
doměnku!" řekne roztřeseným hlasem a až poté na Yunha pohlédne.
Yunho je zmatený. Viděl jeho rodiče naposledy měsíc před nehodou. Myslel, že ho
nebudou chtít vidět. Že mu nehodu budou dávat za vinu. Že ho budou nenávidět!
Jejich slova ale mluví o opaku.
"Domněnku? Jakou domněnku?" zeptá se nechápavě, když se vzpamatuje.
Jaeho matka k němu přistoupí a pohladí ho po tváři.
"Yunho… Jae tě miloval!"
Byla to pouhá slova. Čtyři obyčejná a přesto natolik výjimečná. Yunho se
nezmůže na slovíčko odpovědi. Jen cítí, jak se mu do očí tlačí slzy a jeho
kolena se podlamují. Cítí se náhle tak slabý! Rozpláče se a jen s naprostým
vypětím sil se udrží na nohou.
"I já Jaeho miluji! Jestli zemře i on, pak… pak jsem ztratil i poslední
naději. Poslední zbyteček vůle a síly, proč žít!" řekne plačtivě a Jaeho
otec mu přiloží dlaň na rameno.
"Ať se stalo cokoliv, naši důvěru v tebe to nezměnilo!" řekne a pak
pohlédne na svého syna.
Pustí Yunha a pomalým krokem přistoupí k posteli.
"On v tebe věřil, chlapče. Věřil, že vás nikdy nic
nerozdělí. Aspoň tak mi to pár dní před nehodou řekl" popotáhne smutně
starý muž. "On se probere, já to vím. Vždycky dotáhl do konce všechno, co
si usmyslel. A on se rozhodl žít!" usměje se povzbudivě, ale slzy v očích
se mu skrýt nepodařilo. "On bude žít!" zašeptá a pevně stiskne Jaeho
ruku.
+++
"Jingle bells, jingle bells…" ozývá se z radia v autě.
Vysoký chlapec si pobrukuje znějící píseň a nepřestává
sledovat vozovku před sebou. Pak ucítí dotyk na své ruce. Stočí pohled k
černovláskovi, jenž na něho oddaně hledí.
"Yunho, napadlo tě někdy, jaký život bychom asi vedli, kdybychom se
nepoznali?" položí podivnou otázku a Yunho nechápavě zamrká.
"No…" zamyslí se. "Já nevím. Asi bych teď pomáhal v tátově firmě
a užíval si svobody" prohlásí a posledním slovem doufá, že černovláska
poškádlí.
"Já bych si tě ale stejně našel" zašeptá Jae tichounce, ale Yunho,
zdá se, že ho neslyšel.
Pak pevněji stiskne jeho ruku. Ten se mírně začervená.
"Ty mě nikdy neopustíš, viď? Zeptá se Yunho škádlivě, ale Jae si zachovává
kamenou tvář.
"Nikdy tě neopustím! Zůstanu s tebou, i kdybych byl na smrtelné
posteli!" pronese něžně a ze zadních sedaček se ozve provokativní pískot.
"Taťka s mamkou se milují!" houkne Changmin, ale dvojice vpředu
nevnímají. Proč taky? Mají jeden druhého a slib, který si právě dali. Nyní se
nechtějí zabývat ničím jiným. Jsou pouze oni dva! Pouze oni dva…
"Už jsme zbyli pouze my dva" zašeptá Yunho, když po pár dnech opět
sedí u Jaeho lůžka. "Kdy konečně otevřeš oči?" zeptá se a cítí, že je
čas jít domů.
Zvedne se, líbne chlapce na čelo a naposledy stiskne jeho
ruku. Pak opustí nemocnici. Jeho tělo je příliš unavené. Když přijde domů, jeho
nálada se stane ještě více stísněná. Vysoký mladík vejde do místnosti a tiše za
sebou zavře dveře. Stáhne z hlavy čepici, sundá šálu a zatřese hlavou, aby
ulehčil pramínkům vlasů, jež se doteď tlačili pod tlustou vrstvou pletené
čepice. Odloží svoji bundu na maličký háček, tísnící se za dveřmi a aniž by
udělal krok, pouze tiše hledí do prázdna před sebou. Jako kdyby čekal, že ucítí
tu nádhernou vůni, linoucí se z kuchyně. Že uslyší pár hádavých hlasů, jak se
dohadují o čemsi v obýváku… Že opět mu vyjde vstříc osoba, na níž každé
odpoledne marně čeká, že ho po náročném dni sevře v hřejivé náruči, jenže… to
všechno je už dávno pryč!
Není ani vůně chystané večeře, ani dva rozhádané hlasy, jenž by se mu nemilosrdně
zatínali do bolavé hlavy a není ani hřejivé objetí… Je jen prázdný byt, který
jako kdyby říkal: "Nejsi tu vítaný!"
Mladík si povzdychne a vejde do koupelny, aby si napustil vanu plnou horké
vody. Pak se opře o umyvadlo a zahledí se do zrcadla. Jeho tvář zdobí tmavé
kruhy pod očima a veliká jizva, táhnoucí se od levého ucha až ke rtům. Konečky
prstů po ní přejede. Povzdychne si a mírně se otřese při vzpomínce na den, kdy
k téhle nevzhledné ozdobě přišel…
Mladík, jen s ručníkem okolo pasu, se vydá do kuchyně. Vezme do ruky konvici a
připraví si kafe. Ví, že stejně neusne, tak mu jedno kafe neuškodí. Ve chvíli,
kdy ten sypký produkt zalévá, ozve se z chodby jeho mobil. Odloží tedy konvici
a vydá se hledat ten zvonící nesmysl. Když ho najde, koukne na displej. V ten
moment cítí, jak se mu staví všechny chloupky na těle!
"… Shim Changmin…"
"Minnie? Co to… sakra?!" podiví se nad jménem jeho zemřelého
kamaráda. "Tropí si snad ze mě někdo legraci?" zamračí se a hovor
přijme.
Nic, kromě šumění ale neslyší. Co má tohle znamenat? Je to
snad… nějaký hloupý žert? Nebo… Dává mu snad jeho kamarád znamení z nebes? Jako
potvrzení jeho doměnek, ozve se podivný zvuk. Žádný hlas, žádná věta… nic! Jen
šepot, z něhož Yunho rozezná jedno jméno…
"Jae!"
Pak se hovor přeruší…
"Jae" zašeptá ustrašeně Yunho a ruce se mu třesou, když v tom se ozve
mobil znovu.
Polekaně ho upustí a má strach pohlédnout na jméno
volajícího. Nakonec ho zvedne ze země a hovor přijme.
"Ha-halo?" zašeptá roztřeseným hlasem a celkem se mu uleví, když na
opačné straně zaslechne normální hlas Jaeho otce.
"Yunho? Probral se!"
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat