Střípky mýdlových bublin 4

 

Yunho vběhne do nemocnice. Netrpělivý, až uvidí chlapce, kterého miluje. Nedočkavě přešlapuje ve výtahu, modlíc se přitom, aby se dveře konečně otevřely. A když doběhne před Jaeho pokoj, jeho srdce buší tak silně, až má poct, že mu z hrudi vyskočí. Zastaví se a ze všech sil se snaží chytit dech, když v tom se dveře otevřou.
"Pojď dál, Yunho. Jae už na tebe čeká," oznámí mu Jaeho otec. Mladík tedy nervózně vstoupí a pohlédne k posteli. Na jeho rtech se ihned vykouzlí úsměv plný úlevy. To, když spatří ty nejkrásnější hnědé oči, jež se na něho unaveně dívají. Rychle přistoupí k Jaemu a vezme ho za ruku.
"Jae!" vzdychne tiše. "Jae, tolik jsi mi chyběl. Už jsem se začínal bát, že tě ztratím. Že o tebe přijdu, stejně jako o ostatní!" řekne a oči se mu naplní slzami.
Jae se pokusí o úsměv a chraplavým hlasem odvětí: "Řekl jsem, že tě neopustím, ani kdybych byl na smrtelné posteli… Pamatuješ?"
Yunho přikývne. Jak by mohl na ta slova zapomenout? Skloní se k němu v touze ho políbit. Vtisknout mu ten nejkrásnější polibek, ale… pak se zarazí. Náhle mu dojde, že Jae vlastně nemá o jeho citech ani tušení. Ten ho záhy překvapí svými slovy, až Yunho téměř zapomene dýchat. Pouze na něho tiše hledí s očima dokořán.

"Polib mě, Yunho," zašeptá unaveně.
Starší chlapec něco nesrozumitelného zamumlá, ale Jae pokračuje. "Dokonči, co jsi chtěl udělat. Polib mě!" Yunho se ze všech sil snaží, aby ho teď, v tuto chvíli nezradil hlas.
"Jsi… Jsi si jistý, že to chceš?" zakoktá. Jae se usměje a pomalu přikývne.
"Není nic, co bych si víc přál!" V tu chvíli se Yunho cítí jako ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Jemně se pousměje, přivře svá víčka a roztřeseně se přitiskne na ty měkké rty. Jae mu polibek opětuje. Svou chvějící se dlaň přiloží na Yunhův zátylek, aby si ho přitáhl blíž a prohloubil tak jejich první a o to krásnější polibek. Když se odtrhnou, otře si starší chlapec své slzy z tváří a něžně vezme Jaeho dlaň do své.

"Jak se cítíš?" zeptá se, aby skryl svoji touhu zlíbat ty plné rty. Jae si povzdychne.
"Připadám si, jako kdyby mě žvýkal býk, pak vyplivl, znovu přežvejkal a nakonec si ze mě udělal podestýlku" zažertuje a Yunho se křečovitě zasměje. Je rád, že i přes svůj stav neztratil Jae humor. Přesto ho ale velmi mrzí, že tu je jeho vinou. Opět se mu nahrnou slzy do očí. Jae palcem ty kapičky bolesti setře.
"Yunho, proč pláčeš?" zeptá se, i když odpověď již předem zná. "Stále si to vyčítáš?" Yunho se zatváří neutrálně a zavrtí hlavou.
Nechce, aby Jae viděl, jak moc ho to trápí. Teď se musí uzdravit a ne se zabývat jeho sebeobviňováním.
"Ne!" zalže tedy, ale Jae se nenechá odbýt.
"Nelži mi. Vím, že si to dáváš za vinu. Nejsem hloupý, Yunho! A navíc… slyšel jsem tě!" řekne tichým hlasem. Yunho se zamračí.
"Jak slyšel? Kdy?" nechápe.
"Slyšel jsem tě… I přesto, že jsem byl v kómatu! Yunho, říká se, že lidé v kómatu slyší… a já tě slyšel! Ano, slyšel jsem každičké slovo. Každičké slovo, které jsi tu řekl" zašeptá a starší chlapec zčervená, že by mohl konkurovat zralému rajčátku.
"J-jak slyšel? Co všechno jsi sly-slyšel?" zeptá se a ve tváři začne měnit barvy.

 

Jae na něho upře své tmavé oči. Vezme Yunha za ruku a přiloží si ji k ústům. Věnuje jeho dlani něžný polibek a přitom stále udržuje oční kontakt.
"Naprosto všechno!"

Vysoký chlapec dlouhé minuty tiše přechází po nemocničním pokoji. Stále sem a tam. V hlavě má zmatek a v srdci bolest. Vážně dokonalá kombinace. Yunho se konečně zastaví a smutně pohlédne na chlapce, který stále bez jediného hnutí leží na posteli. Kyslíková maska už mu dávno byla odebrána. Přístroje ho již při životě udržovat také nemusí. Podle lékařů se jeho šance na přežití zvýšila. Přesto je to ale stále velmi malé procento, že bude žít. Yunho se ale i tak toho nízkého čísla drží jako tonoucí stébla a nepřestává věřit, že jednoho dne se tyhle nádherné tmavé oči otevřou a opět se podívají na něho… tak, jak se na něj díval pokaždé. Tím pohledem, který patřil pouze jemu.

Yunho přistoupí k posteli a usedne na židli vedle ní. Pohladí 'spícího' chlapce po vláscích a druhou rukou proplete jejich prsty dohromady, načež si přitáhne Jaeho ruku blíž a přitiskne si ji k tváři.
"Tolik mi chybí tvůj dotek, Jae. Vím… asi to zní divně, ale miloval jsem každý, byť jen letmý dotyk, který jsi mi věnoval. Každičké tvé plácnutí za to, že jsem tě škádlil. Chybí mi tvůj smích a dokonce i to, jak jsi mě káral pokaždé, když jsem něco provedl. Nikdy jsi na mě nekřičel a přesto jsi vždy věděl, co na mě platí. Jae… tolik se mi po tobě stýská. Mám tě tu teď přímo před sebou, ale přesto mám pocit, že jsi příliš daleko!" povzdychne si a z jeho očí začnou kanout slzy. "Vrať se mi, Jae. Nenechávej mě tu samotného. Prosím! Bez tebe to tu nezvládnu. Bez tebe nejsem nic! Jsi jako má druhá polovina. Můj anděl!" pohladí Jaeho po tváři.

 

"S tebou mám pocit, že jsem volný. Že mohu létat. Snesl bych ti i modré z nebe, jenže, pokud o tebe přijdu… pak jsem selhal! Jae... bez tebe sám nevzlétnu! Vrať se mi, prosím! Nenechávej mě tu. Nedokážu bez tebe žít. Jae, já… já tě miluju!" vyhrkne a schová svou tvář do dlaní. Pláč naprosto ochromí celé jeho tělo i mysl. Yunho pláče dlouho. Velmi dlouho, až nakonec vysílením usne. 

"A…?" zeptá se Yunho a plaše sklopí zrak k zemi.
Chce znát odpověď, ale zároveň není v tuto chvilku nic, čeho by se bál víc. Co když… co když jeho odpověď bude záporná? A to i přesto, že jejich předchozí polibek svědčí o opaku. Pro Yunha ta pusa znamenala skutečně mnoho, ale… co když pro Jaeho byla pouhým vyjádřením přátelství? Zvláštního druhu pouta, které je snad silnější, než samotné přátelství a přitom není láskou? Co když…
"Taky tě miluji, Yunho" zašeptá Jae a unaveně se usměje.
Yunho pocítí obrovskou úlevu. Jako kdyby mu z ramenou padla tíha světa. Šťastně se usměje a skloní se, aby hocha znovu políbil, když se jen pouhých pár milimetrů od jeho rtů zastaví. Zahledí se do Jaeho očí a tiše zašeptá.
"Mohu?"
"Musíš!" odpoví Jae a nedočkavě chytne Yunha za výstřih, aby si ho následně, nedočkavě přitáhl.

 
O několik týdnů později:


"Jae?" ozve se za černovláskem Yunhův tichý hlas, v němž je znát rozechvění. Otočí se tedy na něj snaže se zapnout knoflíčky na své košili.
"Hn?" zamručí na staršího a pak se zavrčením zkříží ruce na prsou. Po té nehodě, jako kdyby ztratil veškerý cit. Všechno, co dřív byla samozřejmost, stalo se nyní něčím, co se musí naučit znova. Třeba jako právě zapnout těch pár neposlušných knoflíčků. Yunho se zasměje a přistoupí k němu, aby mu pomohl. A když prostrčí maličkou dírkou i poslední knoflík, zahledí se na Jaeho.
"Chybí mi!" zašeptá a roztřese se ještě více.
Oči má vlhké. Zřejmě ze všech sil přemáhá pláč. Ani Jae se necítí právě nejlépe, ale ví, že to udělat musí. Než stačí něco říct, ozve se zaklepání, pak se rozevřou dveře pokoje a vejde lékař. Oba chlapci k němu upřou své oči. Lékař k nim přistoupí a podá Jaemu propouštěcí zprávu.
"Tak ať se vám daří!" popřeje jim a opět odejde. Jae otočí hlavu ke staršímu a opět zvážní. Vezme Yunha za ruku a přitáhne si ho do objetí.
"I mě, Yunho!"

Rozsáhlým, ztichlým prostranstvím procházejí dva mladíci. Jeden se opírá o druhého a se znatelnými potížemi, které mu každý krok způsobuje, se dále přibližují svému cíli. Když konečně dojdou na místo, sklopí Yunho hlavu k zemi a zavře pevně oči. Jen s obrovským úsilím zadržuje pláč. Jae tiše hledí na tři náhrobní kameny, na nichž se lesknou jména jeho nejbližších přátel. Těch, které měl tolik rád. Těch, kteří byli jako jeho bratři.
Pak se ozve tichý vzlyk a Jaemu se začnou koulet obrovské slzy po tvářích. Padne na kolena před prostředním hrobem. Na jeho náhrobku visí fotka, z níž se na něho usmívá tvář nejmladšího chlapce.
"Ah, Minnie…!" vzdychne zajíkavě a schová tvář do dlaní.
Yunho si při vyslovení jeho jména opět vzpomene na podivný telefonát, jež mu přišel od mrtvého chlapce.
Poodejde o několik metrů a vytáhne z kapsy mobil. Vytočí číslo a čeká.

"Halo?" ozve se mužský hlas a Yunho se otočí na Jaeho.
"Dobrý den, pane Shim. Chci se jen zeptat… Prodal jste někomu Minniho telefon?" zeptá se otce zemřelého chlapce, ale ten místo odpovědi, položí Yunhovi otázku.
"Proč se na to ptáš?" nechápe a z jeho hlasu je znát rozčilení. Zřejmě si myslí, že si z něho Yunho tropí legraci.
"Mno… Vím, že to zní bláznivě. Můžete mi věřit, ale taky nemusíte, ale…" odmlčí se na okamžik. "… on… on mi volal!" řekne a čeká, že mu muž na druhé straně vynadá, že si z něho dělá srandu, místo toho je Minnieho otec zticha.
Jen jeho roztřesený dech je slyšet.

"Yunho, to… to není možné! Nikdo ti nemohl volat z jeho telefonu!" ozve se náhle jeho tichý hlas. "Moje žena je totiž trochu pověrčivá, takže byl náš syn…" povzdychne si. "byl pohřben i s mobilem!"