Střípky mýdlových bublin 5

 

"N-ne, prosím. Běžte… běžte pryč! Ne… NE!" zakřičí Jaejoong a prudce se posadí.

 

Celý upocený a zadýchaný se rozhlédne po svém pokoji. Strach, který před okamžikem cítil, pomalu upadá, když zjistí, že je sám a v pokoji je rozsvíceno. Yunho nezapomněl. I přesto, že ho v nemocnici nechali během kómatu ve tmě, nebo… ne? V ten moment se rozletí dveře a v nich stojí vylekaný Yunho. Pár rychlými kroky přistoupí k posteli a usedne vedle Jaeho.

"Jae? Copak se děje?" zeptá se jemným hlasem a pohladí chlapce po černých vláskách.

 

Ten na něho pohlédne, ale tolik se třese, že není schopen odpovědět. Jeho oči jsou skelné, jak se do nich lijí slzy.

"Yu-Yunho, já… já mám strach!" kníkne nakonec plačtivě a pevně vezme Yunha za ruku.

 

Hnědovlásek se pokusí o uklidňující úsměv. Přisedne si blíže a vezme chlapce do náruče.

"Už zase tu byli? Zase tě děsili? Jae, vím… vím, že mi nevěříš, ale jsou to jen přeludy. Pouhé výplody, jenž vytváří tvůj strach" vysvětlí a Jae přikývne.

 

Povzdychne si a pohlédne Yunhovi do očí.

"Proč jsou ale tak skuteční? Proč je vidím i cítím každý jejich dotyk, jako kdyby byli opravdoví? Já… já už nechci, mám z nich opravdu strach!" rozpláče se.

 

Yunho se začne pohupovat, jako kdyby chtěl chlapce ukolébat. Ani si to neuvědomí a začne chlapci tichounce zpívat. Netrvá dlouho a Jae opět usne. Opatrně položí chlapce na polštář a přikryje ho dekou. Pohladí ho po tvářičce a opustí místnost. Vejde do kuchyně a nalije si do sklenice studenou vodu. Na jediný zátah ji vypije. Chladná tekutina mu sklouzne do krku. Yunho cítí každý milimetr, který voda pomaličku ochlazuje. Opře hlavu o horní skříňku linky a zavře pevně oči. Ty noční můry. Zase ty noční můry. Ty nechutné přeludy, které Jaejoonga trápili už v té době, co ho poznal.

+++

"Ne. Nesahejte na mě! Nechte mě být!" zakřičí černovlásek a prudce sebou hází, jako kdyby se něčemu bránil.

 

Oči má pevně zavřené, ruce natažené před sebe, ale nikdo před ním není. Yunho vběhne do ložnice.

"Jae? Jae, probuď se. Je to jen sen. Jen noční můra" zatřese jemně chlapcem. Jaejoong otevře oči.

"Yu-Yunho?" kníkne. "Co… co se stalo?"

"Křičel jsi ze spaní. Zase se ti to zdálo?" zeptá se a s obavami si chlapce prohlíží.

"O-oni… by-byli všude okolo mě. Smáli se, tahali mě za ruce i oblečení. Ty… ty jejich hlasy.Tolik se mi zařezávali do hlavy, jako nějaké… nějaké ostří" vyhrkne a v očích se mu lesknou slzy.

"Už bude dobře, Jae. Jen klidně spi" zašeptá Yunho. Vstane a chystá se odejít. Sáhne po vypínači, když sebou leknutím škubne, jak Jaejoong zakřičí.

"Ne! Prosím, nezhasínej!" zaprosí plačtivě. Yunho se chápavě usměje a přikývne.

 

Jen, co ale za sebou zavře dveře, zaslechne Jaejoongův prosebný hlas.

"Yu-Yunho, neodcházej. Prosím, zůstaň tu!" Otevře opět dveře a překvapeně na chlapce pohlédne. "Aspoň, než usnu" dodá Jae a Yunho se usměje.

"Dobrá tedy."

 

+++

"Yunho!" ozve se křik z Jaeho ložnice.

 

Chlapec se lekne a rychlým krokem se vydá zpě za černovláskem. Vejde do pokoje a přisedne na postel.

"Neboj, Jae. Jsem tu. Jsem u tebe!" zašeptá a Jae se schoulí do jeho náruče. "Jen klidně spi, Jae" zašeptá a něžně ho párkrát políbí do vlásků.

 

Zavře oči a pokouší se usnout, když ho přeruší Jaeho tichounký hlásek.

"Prosím… Nepřestávej!"

Yunho nasucho polkne. Prohlíží si drobnějšího hocha ve své náruči, jenž má oči zavřené a vypadá, jako kdyby spal. Pak se skloní a opět hocha políbí. Tentokrát na čelo. Poté na kořen nosu a nakonec i rozechvěle na rty. Jae mu polibek opětuje. Něžně a jemně. Yunho cítí slanost na jeho rtech, jenž mu tam zanechaly slzy. Přesto mu polibek přijde jako ta nejsladší věc, kterou kdy ochutnal. Obejme Jaeho pevněji a jednou rukou ho vezme za zátylek, jako kdyby se snad bál, že si to Jae nakonec rozmyslí.

Ten se ovšem do polibku vžije natolik, že se velmi brzy místností ozve tiché vzdychnutí. Takové, které se vám dostane pod kůži. Takové, které cítíte až do morku kostí a jenž vám prostupuje tělem jako nějaký elektrický šok a zadrží ho až konečky všech nervů, kde se vpije i do té nejposlednější buňky.

Yunhovi Jaejoongův vzdech postaví každičký chloupek na šíji. Jeho prsty začnou být nedočkavé. Jemně je vsune pod vršek od pyžama a Jae opět tichounce vzdychne. Srdeční tep vyššího hocha velmi rychle stoupne a tlukot jeho srdce se zrychluje.

Tahle noc zřejmě bude velmi zajímavá…

 

+++

"Určitě tam chceš jít?" zeptá se Yunho černovláska a ten přikývne.

 

Téměř neznatelně, ale Yunho ten jemný pohyb vidí velmi zřetelně. Povzdychne si a nevědomky si přiloží ruku na své silně bušící srdce. Přivře oči a pokusí si vzpomenout na těch pár děsivých okamžiků před nehodou… Marně! Nepamatuje si nic. Jeho poslední vzpomínkou je to, jak se Yunho otočil dozadu, aby napomenul tři nezbedy, hádající se vzadu a pak… okno! Všechno se zahalilo do nepropustné, děsivé tmy. Jako kdyby někdo natáhl jeho život jako pruh jakéhosi metru, vzal nůžky a nemilosrdně ustřihl ten okamžik těsně před nehodou.

Teď Jae doufá, že návrat na ono smutné místo mu pomůže si vzpomenout. Ano, ví, že to není nic, na co by člověk chtěl vzpomínat, ale… pro něho je to velmi důležité. A ani vlastně sám neví proč. Prostě… chce vědět, co se stalo!

"Jsme tady" řekne tiše Yunho a zastaví vůz v odstavném pruhu.

 

Otevře dveře a vystoupí, Jae ale stále sedí na sedadle spolujezdce a jen tiše hledí na místo, které ho připravilo o několik měsíců života, které strávil v kómatu a hlavně… hlavně ho připravilo o tři kamarády. Kamarády, které miloval jako vlastní bratry.

To už se ale otevřou i dveře na jeho straně auta. Yunho ho opatrně vezme za ruku. Společně se pak vydají k pilíři, který dodnes nese následky prudkého nárazu. Obejdou ho a z druhé strany se zahledí na kříž a fotografii, které sem připevnili rodiny zemřelých chlapců.

Pohled na usměvavé tváře jejich kamarádů vžene Jaemu slzy do očí a není sám. I Yunhovi se koulejí slzy po tvářích. Bolest a vina, kterou cítí… se nedá jen tak potlačit a on vlastně ani nechce. Bere to jako trest za to, co se stalo. Ještě okamžik Jae uplakaně hledí na společnou fotografii Junsua, Mickyho a Minnieho, až to nevydrží a odvrátí pohled k silnici. O pár metrů poodejde. Nedokáže tam dál stt. Tíží ho to. Dusí!

Tiše se dívá na auta. Jak se přibližují, projíždějí okolo nich a opět mizí v dálce. Náhle se zarazí. Spatří jejich vůz, jak se přibližuje. Vidí dokonce to, jak se dohadují, dokud…

Jako ve filmu přibližující se auto, svůj vyděšený výraz… stisk své ruky na té Yunhově a pak zaslechne tichý, jakoby vzdálený výkřik plný děsu. Jae zaraženě se slzami v očích sleduje, jak se auto každou sekundou přibližuje a než si to uvědomí, projede jím vůz, jako kdyby nebyl skutečný, ale… vždyť ono… ono to přeci není skutečné. Je to jen… představa? Vzpomínka?

Prudce se otočí a dál sleduje auto, jak se závratnou rychlostí řítí na mostní pilíř, kde se o vteřinu později roztříští na malé kousky, jako kdyby bylo auto z papíru a vůbec nic nevážilo. Spatří zadní část, jak se utrhne a dopadne o několik metrů dál… rozdrcená a zdemolovaná. Nevidí už ale tři chlapce, kteří v zadní části seděli a jež právě opouští život. Nevidí krev, která se řine z jejich poraněných těl. Nevidí dokonce ani to, že nejmladší Changminnie stále ještě žije. Že svým tichým, bolestí ochromeným hlasem a se slzami, které mu smáčí zkrvavené tváře, volá o pomoc, jenže… nikdo ho neslyší. Že se marně pokouší dostat z pevného sevření bezpečnostního pásu, který by mu měl zachránit život a který ho právě paradoxně zabíjí svým pevným, škrtícím sevřením. Jae netuší ani to, že kdyby včas Minnie dostal pomoc… pak mohl žít!

Jae vyděšeně pohlédne k přední části. Vidí Yunha, zaklíněného pod volantem, jak volá jeho jméno a marně se rozhlíží, aby ho našel. Jeho tvář je celá od krve. Kde je ale on? Sám sebe začne hledat.

Netrvá dlouho a spatří o několik metrů před autem bezvládné tělo… Své tělo!

To už je na něho ale příliš. Zřejmě už viděl vše, co potřeboval. Chce pryč. Musí pryč! Nevydrží tu už ani chvíli…

Roztřeseně přistoupí k Yunhovi, který stále tiše hledí na fotografii, umístěnou na pilíři a jemně se dotkne jeho ruky. Yunho k němu stočí svou tvář. Při pohledu do jeho vyděšené, uplakané tváře mu to dojde… Jae si vzpomněl!
Černovlásek plačtivě zaprosí.

"Yu-Yunho… Ve-vem mě p-pryč, prosím!"