Střípky mýdlových bublin 6

 

Yunho se prudce posadí. Tvář má zpocenou a hrudník se mu zadýchaně zvedá a klesá prudkými, krátkými nádechy, oči má doširoka rozevřené.

"Byl to pouze sen," pokouší se sám sebe utěšit a pevně zavře oči, jako kdyby mu to mohlo pomoci od nesnesitelné bolesti hlavy. Místo toho se mu ale opět vybaví ta děsivá tvář Changmina. Prohrábne si nervózně své vlasy a vstane, aby se došel do koupelny opláchnout od nepříjemně lepkavého potu.

Nezdržuje se svlékáním a rovnou v tílku a tenkých teplácích se postaví do vany. Vezme do ruky hadici od sprchy a pustí na sebe proud studené vody. Téměř ihned se začne třást, jak se do něho dává zima, ale pokouší se to ignorovat. Nakonec vsune sprchovou hubici do držáku nad sebou a sedne si. Dál nechává ledové kapičky dopadat z výšky na svou hlavu, ramena i zbytek těla, zatímco ho ovládne vlna pláče.

"Ah, Minnie," šeptne, zajíkajíce se pláčem. "Odpusť mi, že jsem selhal. Prosím!" chytne se za nohy a přitáhne kolena k hrudi. Nech horké kapky slz, aby se dál kutálely jeho očí a nepozorovaně se vmísily mezi chladné kapky vody.

 

Neví, jak dlouho tu takhle sedí, ani jak dlouho plakal. Netuší ani, kdy se stalo, že usnul, dokud ho neprobudí jemná náruč, jenž ho uchopí a tělo, které ho k sobě přivine v objetí. Otevře oči a pohlédne do ustarané tváře Jaejoonga, který ho odnáší do ložnice.

Položí ho do peřin a ihned ho začne svlékat z mokrého oblečení. V momentě, kdy se ocitne naprosto nahý, je zahalen do hřejivých peřin. Pokouší se něco říct. Je jedno co... cokoliv, ale jeho rty mlčí.

Nakonec se ho opět zmocní únava. Yunho téměř okamžitě usne a když se jeho oči opět otevřou, svítí za okny první ranní paprsky slunce. Přetočí se tedy na druhý bok, aby ho sluníčko nelechtalo v tváři, když v tom si uvědomí, že mu něco chybí. Nadzdvihne deku, aby ihned vzápětí zjistil, že je nahý.

"Co to-..." houkne, nechápajíce, kdy se vůbec svléknul. Nestihne větu ani doříct a hlasitě si kýchne. V ten moment se otevřou dveře a dovnitř vejde Jae s velikým tácem v rukách.

"Na zdraví," usměje se na něho, položí tác na noční stolek vedle postele a usedne na kraj postele. Pohlédne na Yunha a na čele mu ihned vyvstane nehezká vráska, jasně značící, že se mu ten pohled nezamlouvá. Sáhne chlapci na čelo a povzdychne si. "Tohohle jsem se obával," podívá se mu káravě do očí a vstane. Přejde k malé skříňce, odkud vytáhne lékárničku. Z ní pak na Yunha vykoukne teploměr. "Jsi úplně rudý od horečky a celý hoříš. To se mi nelíbí! Co jsi vůbec dělal v té sprše pod tou ledovou vodou? A proč jsi tam lezl oblečený?"

Yunho mlčí. Nechce mu odpovědět. Je mu jasné, co by si Jae o něm myslel. A dobré, či povzbuzující by to určitě nebylo. Když ho ale mladší vezme za ruku a chápavě se mu zahledí do tváře, odhodlá se a jeho rty konečně promluví. Hlas se mu chvěje obavami z toho, jestli se mu Jae nevysměje.

"Jae, já-..." spustí tedy potichu a v krku se mu začíná tvořit těžký, nepříjemně tlačící balvan, který ne a ne zmizet. Jae přesto trpělivě čeká. "... já ho viděl." Jae pozvedne obočí. Nemá sebemenší tušení o čem to Yunho mluví.

"Koho?" zeptá se klidně, i když obavy o staršího jsou na něm znát. "Koho jsi viděl?" Yunho se mi tiše díván do očí, přemýšleje, jestli je dobré, aby to Jaemu vůbec řekl. Co když na to mladší není vůbec připravený? Bude tomu vůbec rozumět? Bude rozumět jeho trápení?

Jeho rty se začnou pomalu rozevírat, v plicích se nahromadí přidušeně vdechnutý kyslík a v očích se mu odráží strach a obava.

"Jae, já... neustále vidím Changminnieho," řekne tiše, ale dostatečně hlasitě, aby si byl jistý, že ho Jae slyší.

"To je v pořádku, Yunnie. Zůstalo v tobě trauma z té nehody, to je pochopitelné, že-..." snaží se ho uklidnit, ale Yunho prudce zavrtí hlavou.

"Ne, Jae. Tohle není v pořádku. Minnie se mi zjevuje s nějakým poselstvím. Vím... cítím, že musím něco udělat, ale nevím vůbec co."

"A co ostatní?"

"He?" nechápe v první chvilce Yunho, ale pak mu to dojde. "Ostatní nevídám. Přichází jen Changmin. A nejen to. On-..." začne zrychleně dýchat. "... on mi volal!" Jaejoong zavrtí hlavou.

"Co to povídáš? Jak by ti asi mohl volat?" Jae cítí, že toho začíná být na Yunha zřejmě moc. Možná je přetížený, možná potřebuje odbornou pomoc. Jenže Yunho tuší, že mu mladší chlapec nevěří, proto se natáhne k nočnímu stolku a vezme do ruky svůj mobil. Chviličku do něho cosi vyťukává, načež nastaví mobil tak, aby Jae viděl na displej.

"Co vidíš, Jae?" zeptá se tiše a Jae přečte Changminovo jméno. To ale staršímu nestačí. "Řekni mi, jaký je tam datum?" Jaemu se utvoří na čele malá vráska. Když mu ale dojde, jaké datum vlastně vidí, oči se rozevřou dokořán a Jae tiše zalapá po dechu.

"To... to není možné. To-to musí být nějaký omyl. Někdo si z tebe udělal legraci a zavolal z jeho telefonu," snaží se Jae přijít na jakýkoliv reálný důvod Minova hovoru, ale Yunho zavrtí hlavou.

"Ne, Jae. Tohle není omyl a ani mi nevolal nikdo jiný z jeho mobilu. Mluvil jsem tenkrát s jeho otcem," utichne na okamžik Yunho, než se zahledí do černovláskovy tváře. "Minnie byl pohřben i se svým mobilem. Neexistuje žádná možnost, jak by mi mohl z jeho mobilu volat někdo jiný." Jaejoongovo tělo se chvěje. Už se nedívá Yunhovi do očí. Naopak má teď skloněnou hlavu a Yunhovi je jasné, že bojuje s pláčem. Neřekne tedy nic, jen nechává Jaeho, aby se smířil s právě zjištěnou informací.

Po několika dlouhých minutách Jae konečně zvedne hlavu a pevným hlasem promluví.

"Co ti řekl? Proč volal?" Yunho si povzdychne.

"Neřekl mi v podstatě nic. Nejprve jsem slyšel jen podivné šumění, jako kdyby snad stál někde ve větru a pak... pak jsem zaslechl tichý šepot. Nejprve jsem nerozuměl, ale pak mi došlo, co ten hlas říká. Stále opakoval jen jedno jediné slovo. Ale co mě vyděsilo nejvíc, bylo to, když mi došlo, komu ten hlas patří." Yunho vstane z postele a přistoupí k oknu, kde mu tvář oslní paprsky hřejivého slunce. Jae chviličku otálí. Pak se zvedne a přistoupí k němu. Jemně ho obejme zezadu okolo pasu a bradou se mu opře o rameno. "Ale to, co se stalo teď naposledy, bylo nejhorší, co jsem zažil. Myslel jsem, že v ten moment umřu strachy. Tolik jsem se bál," roztřese se jemně při té vzpomínce. "Vypadal tak děsivě. V první moment vypadal jako živý a o sekundu později se... se mi ro-rozkládal přímo před očima." Jaejoong ho sevře pevněji. Nemá sebemenší tušení, jak se starší chlapec cítí a z každého dalšího slova, které Yunho řekne, přebíhá Jaemu nepříjemný chlad po těle. Všechny chloupky mu vstávají hrůzou. Pak se pokojem opět rozline ticho. Jaejoonga ale zajímá další věc.

"Co bylo to slovo, Yunnie?" Ticho. Yunho neodpovídá. Jae ho tedy pustí, vezme ho za loket a otočí k sobě čelem. "Co bylo tím slovem, které jsi slyšel v telefonu?"

Yunhovy oči se naplní slzami.

"Bylo to jméno, Jae. Stále opakoval jen jedno jméno. Pořád dokola... Bylo to tvé jméno, Jae," zašeptá a pár slz mu skane po tváři. "Bylo to ten den, kdy ses probudil z kómatu."

 

Toho dne nechá Jae staršího odpočívat v klidu v ložnici a sám se odebere pod záminkou nákupu ven z bytu.

Pomalým krokem prochází městem, myšlenky na Changmina mu víří hlavou, ale Jae se je marně pokouší nějakým způsobem uspořádat. Než se naděje, stojí před velikou branou hřbitova. Ani sám neví, proč ho nohy zavedly právě sem, ale přesto udělá těch pár krůčků a branou projde. Dojde ke třem náhrobkům a skloní se u hrobu nejmladšího.

"Co se děje, Minnie? Proč se Yunhovi zjevuješ? Co mu tím chceš říct?" zeptá se, i když ví, že odpověď nedostane. Okolo něho se pouze vlivem zesílení větru nadzdvihne několik uschlých lístků z květin, které má na hrobě. "Řekni, Minnie. Co to znamená? Proč jsi stále tu?"

 

Kéž by mladík, který o několik minut později opouští prostranství hřbitova, byť jen tušil, jaký krutý fakt už brzy vyjde najevo. Jaká neskutečná síla ulpívá na tajemství smrti Changmina, který by mohl žít... kdyby dostal včas pomoc.

 

Pomoc, která mu byla záměrně odepřena...