Střípky mýdlových bublin 7

 

Jaejoong dlouhé hodiny prochází městem, na které se pomalu snáší večer. Nevnímá nic okolo sebe, je jako tělo bez duše. Hlavou se mu honí stále stejné myšlenky, vzpomínky... touhy! Touhy na to, aby mohl svým přátelům vrátit život. Klidně i za cenu toho, že by za ně položil život svůj. Kéž by to tak ale šlo...

Mobil nepřetržitě zvoní, kapsa vibruje... a slzy kanou. Nic z toho ale Jae nevnímá a nechce vnímat. Náhle ale ucítí ostrou bolest v rameni. Chytne se za bolavé místo a ohlédne se na muže, který okolo něho prošel a do něhož ve své zamyšlenosti vrazil.

"Nemůžeš koukat na cestu, idiote?" křikne po něm muž, který vlivem nárazu upadl na zem. Jae jen zahuhlá tichá slova omluvy a aniž by mu pomohl se znovu postavit na nohy, pokračuje ve své cestě a mne si přitom své rameno.

 

"Kde sakra může být? Je... je tolik hodin!" brumlá si pro sebe Yunho a pochoduje z jednoho rohu pokoje do druhého. V ruce třímá svůj mobil a marně se pokouší dovolat Jaejoongovi. Strach o přítele v něm narůstá. "Co když se mu-... ne! To určitě ne," zavrtí hlavou, aby zahnal nepříjemné myšlenky na to, že by se Jaemu snad mohlo něco stát a znovu vytočí jeho číslo. Netrpělivě mačká telefon k uchu, až mu začne pomalu rudnout, ale jemu je to jedno.

"Zatraceně!" houkne a zamračí se. Strčí mobil do kapsy kalhot a rychlým krokem vejde do chodby, kde se obuje a z věšáku popadne svoji bundu. S úmyslem jít Jaeho hledat, sáhne po klice a prudce otevře.

"Yu-Yunho-..." ozve se slabý, třesoucí se hlas a uslzené oči se upřou k Yunhovi. Ten vytřeští oči a rychle popadne chlapce za loket a vtáhne ho do bytu.

"Jae!" Yunho se zamračí. Rozzlobený výraz v jeho tváři Jaeho trochu děsí. "Kde jsi do čerta byl? Víš, jaký jsem měl o tebe strach? Kde jsi byl?" vyjede na něho a Jae se začne třást. Z očí se mu spustí nový proud slz.

Místo odpovědi se vrhne Yunhovi okolo krku a obličej mu zaboří do látky jeho mikiny.

"Je mi to líto, Yunho," špitne plačtivě. "Je mi to tak moc líto!"

"Já vím, Jae. Já vím," odhadne jeho myšlenky starší mladík a více si ho k sobě přivine. Na nic se neptá. Až přijde čas, Jae mu vše řekne sám.

Něžně tedy drží chlapce v objetí a vyčkává, až se uklidní. Místo toho ale ucítí, jak Jaeho nohy slábnou a jeho tělo se začne snášet k zemi. Kdyby ho nedržel, padl by k zemi a jistojistě by si ublížil. Sevře ho ještě pevněji a s obavami, vepsanými ve tváři, ho chytne ve svatebním stylu a tentokrát je to on, kdo odnáší toho druhého do tepla peřin. Jen, co ho ale přikryje, Jae otevře své smutné oči a upře je k Yunhovi.

"Kdy tohle skončí?" zeptá se, ale Yun si není jistý, jestli chápe jeho otázku. "Kdy to přestane tolik bolet?" zeptá se Jae znovu. Starší chlapec mu ale nedokáže odpovědět a přitom by dal cokoliv, aby na tuhle otázku znal správnou odpověď. Povzdychne si tedy a pohladí něžně černovláska po uplakané tváři.

"Odpočiň si," řekne tiše a vstane, aby opustil místnost a nechal Jaeho v klidu spát. Sáhne po vypínači, když v tom se ozve Jaeho vyděšený výkřik.

"N-ne, p-prosím, nezha-nezhasínej!" vykřikne vyděšený Jae a s očima vytřeštěnýma hrůzou se upíná k Yunhovi, v dlaní křečovitě mačkajíce peřinu. Yunho s tichým povzdechem skloní hlavu k zemi, pohledem propalujíce špičky svých nohou. Zapomněl... poprvé zapomněl. Ta Jaeho proklatá fobie ze tmy. Z těch nikdy nekončících nočních můr.

Yunho sevře pevně rty k sobě a pohlédne na černovláska, třesoucího se v posteli. Zavře dveře a pomalu přistoupí k němu. Jako kdyby snad mávl kouzelným proutkem, přejede svou dlaní Jaemu před obličejem a Jae pochopí. Zavře oči a ulehne. Deku přitom nepřestává křečovitě mačkat v dlaních. Očekává, že ho druhý chlapec teď nechá spát a opustí místnost, místo toho ale ucítí zhoupnutí postele a následně horký dotek Yunhova objetí, kterým si mladšího chlapce k sobě přivine.

Vděčně mu objetí oplatí a svoji tvář schová do měkké látky jeho oblečení. Netrvá dlouho a usne.

 

Yunho tiše pozoruje klidnou spící tvář před sebou a alespoň na okamžik zapomene na stres a myšlenky, které ho od nehody tak krutě svírají a drtí ve své moci.

Tak moc by chtěl zapomenout, ale nedokáže to. Pomalu se zvedne z postele a opatrnými krůčky se vydá ke dveřím. Tam se zastaví a ohlédne se na Jaeho. Pak vezme za kliku a pokoj opustí.

V hlavě mu přitom zní stále dokola dvě obyčejná slova a přesto pro něho v tento moment natolik důležitá... "Udělej to!"

Vejde do kuchyně a rozhlédne se po místnosti. Kdyby v tuhle chvíli jeho pohled někdo pozoroval, zaručeně by si myslel, že se rozhlíží, jako kdyby to snad mělo být naposledy, co v této místnosti stojí a popravdě řečeno, přesně tak si Yunho připadá. Jako psanec... jako odepsaný ničema, který během okamžiku změnil životy mnoha lidem - některým zničil, jiným nadobro ukončil.

Opět se mu začnou vracet vzpomínky na ten osudný den, na poslední pohled do tváří jeho přátel, poslední pohled do vyděšených očí nejmladšího z nich. Do očí plných slz... do očí plných strachu... do očí, z nichž nakonec vyprchala i poslední špetka života - jeho vinou!

 

Rychle se zapře dlaněmi o hranu kuchyňské linky, zavře pevně oči a zhluboka dýchá. Cítí, jak se mu hlava motá a bolest mu nemilosrdně buší ve spáncích. Pak jako kdyby mu někdo šeptal přímo do ucha.

"Jdi!" Jen jedno slovo a přesto pronesené s takovou intenzitou, až Yunha zamrazí až do konečků všech nervů. Prudce se narovná a začne se rozhlížet. Nikoho ale nespatří. Že by si s ním opět zahrávala jen jeho mysl? Nebo snad...

Opět se rozhlédne.

"Ch-Changmine?" šeptne a jeho tělo se začne jemně chvět. Opět ho slyšel a i když v sobě cítí z nejmladšího kamaráda stále vzrůstající strach, ví, že tentokrát poznal, proč se Changmin stále vrací. Proč ho vidí a proč na něho stále mrtvý chlapec naléhá.

Snad si to jen nechtěl přiznat, nebo tu vzpomínku - krutou a tíživou - pouze zatlačil do pozadí své mysli, ale jednoho dne beztak musela vyplout na povrch. A Yunho ví, co musí udělat. A to buď teď hned, nebo už k tomu nikdy nenajde odvahu a do konce svého nicotného života bude žít v sebelítosti a s pocitem, že zradil.

Rychle najde tužku a papír, naškrábe krátký vzkaz pro Jaeho a následně vyběhne z kuchyně. V chodbě popadne z věšáku svoji bundu, zabouchne dveře a za chvíli jeho kroky doznívají mezi spletitými chodbami domu.

 

Celou cestu utíká, nezastavuje se. Krk ho pálí z nedostatku kyslíku, ale i tak je odhodlán doběhnout až k samotnému cíli.

Nakonec se zastaví před velikým domem, opře se o svá kolena a snaží se popadnout dech. Pak se silně bušícím srdcem přistoupí ke vchodovým dveřím a zaklepe.

"Ah, Yunho, to jsi ty? Co tě sem přivádí?" ozve se hlas muže, který mu přišel otevřít. V jeho tváři za poslední měsíce přibylo spoustu vrásek a z očí se vytratila veselá jiskra, přesto se na mladíka usměje a vyzve ho, aby vešel dovnitř. Yunho na okamžik zaváhá, ale nakonec vstoupí. Nehodlá se ale zdržet. Už v chodbě se na muže otočí a spustí.

"Pane Shim, j-já... já vám přišel říct něco velmi důležitého," začne a následuje muže do obýváku, kde se oba usadí na gauč. Pak ho postarší muž vyzve, aby pokračoval. Yunho se několikrát zhluboka nadechne a modlí se, aby ho hlas na poslední chvíli nezradil a on byl schopný říct vše, co ho tak moc tíží. "Není pro mě lehké to říct a uvědomuji si, že jsem to měl udělat hned, jak to šlo, ale... věřte mi, prosím, že toho budu nadosmrti litovat. Kdybych mohl tak vrátit čas-..." Changminův otec si odkašle. Tím naznačí Yunhovi, že jaksi stále netuší o čem mluví. Yunho tedy bolestně polkne ten obrovský balvan viny, jenž ho tlačí v hrdle a pohledem propaluje podlahu, než se odváží muži pohlédnout do očí.

"To já můžu za smrt Changmina," řekne a muž si povzdychne.

"Yunho, co se stalo, stalo se. Nemůžeš si za to dávat vinu. Byla to nehoda," odpoví mu a postaví se, aby tím dal najevo, že rozhovor je u konce, ale Yunho se nehodlá nechat tak rychle odbít. Postaví se naproti němu a pevným hlasem pronese tu krutou pravdu.

 

"Ano, byla to nehoda, ale Changmin mohl žít. Byl naživu, když se to stalo a já-..." zarazí se na okamžik a po tvářích se mu spustí slzy. "... ho nechal umřít, i když jsem věděl, že potřebuje pomoc. Nechal jsem ho tam, pane Shim. Křičel bolestí i strachem. Tak moc křičel... tak moc plakal a já... otočil jsem se k němu zády a nechal ho zemřít!"