Ticho. Nepropustná bariéra, téměř hmatatelná. Ticho tak
tíživé, že vysoký mladík skoro lituje slov, která vypustil z úst. Jenže on
musel, aby tlak špatného svědomí alespoň částečně polevil, stejně jako jeho
bolest, kterou v sobě marně potlačuje. A pocit strachu z toho, že měl snad
raději přeci jen mlčet, umocňuje pohled na postaršího muže, který na něho překvapeně
hledí.
Aura... pulzující a děsivá, která se kolem něho utvoří v
Yunhovi vyvolává jistý druh paniky. Nasucho polkne, doufajíce že tím uleví
bolestně staženému hrdlu. Dlaněmi sevře lem svého oblečení, do něhož se mu z
nich ihned začnou vpíjet drobné krůpěje potu a tiše čeká na křik... nadávání...
na pláč! Na jakoukoliv odpověď, která by mu pouze potvrdila to, jak krutě a
hanebně se zachoval. Tělo se mu chvěje, oči má uslzené. Čeká ránu z milosti...
"Jak jsi mohl?" ozve se pouze tichý hlas muže před
ním. Otevře tedy oči a zahledí se do jeho tváře. "Jak jsi mohl, Yunho?
Celou dobu žiju s pocitem, že nejsi na vině, že nemůžeš být-..." muž se
otočí a přejde do kuchyně, kde se usadí na židli s pocitem, že by dlouho
neudržel své tělo v postoji a nejspíš by omdlel. Do očí se mu natlačí slzy a
ruce se třesou. "Nakráčel jsi mi sem jak velká voda a řekneš mi, že můj
syn mohl žít, ale nežije, protože tobě se nechtělo ho zachránit? A to mi říkáš
jenom tak? Co čekáš? Co ode mě teď čekáš, Yunho? Že ti odpustím? Řekni mi
jak?"
Svou hlavu schová do dlaní a rozpláče se. Yunhovi se svírá
srdce při pohledu na Changminova otce. Zlomeného, nešťastného. A to jen jeho
vinou! Přistoupí k němu několika váhavými kroky a položí mu ruku na rameno.
Nešťastný muž ale jeho ruku jedním pohybem setřese, postaví se a pohlédne na
Yunha.
"Odejdi z mého domu!" hlesne. Yunho sklopí tvář k
zemi, bojujíce s horkými kapičkami slz, které se mu hrnou do očí. Je pozdě
litovat a on to ví. A s pocitem, že vlastně ani netuší, jestli bylo skutečně
správné sem chodit, se otočí ke dveřím a pomalým krokem odchází. Než dveřmi ale
projde, otočí se ještě jednou na zlomeného muže a tichým hlasem se rozloučí.
"Je mi to tak strašně líto!"
Z pocitu, že je správné se přiznat, nezbude naprosto nic.
Sebevina v Yunhovi naopak více vzroste a snaha o nastolení klidu v jeho už tak
dost utrápené duši, se rozpadne na milion kousků. Na spoustu třpytivých
střípků, jenž prasknou jako obyčejné mýdlové bublinky a bez sebemenších známek
své přítomnosti zmizí v nenávratnu.
Yunho za sebou zavře a s tichými vzlyky, které k němu
doléhají z opačné strany dveří, odchází pryč.
Kroky se nezastavují. Levá noha střídá pravou. K uším mu
doléhá směs křiku, smíchu i hovorů. Změť různých zvuků motorů, troubení i
cinkání zvonků na jízdních kolech. Yunhovi to vše buší do ušních bubínků,
bolestně tepe ve spáncích.
Na čele mu vyvstane hluboká vráska a rty se semknou do úzké
linky. Nejraději by teď zakřičel, aby všichni byli zticha, aby mlčeli... aby mu
každý dal navždy pokoj. A to i přesto, že si ho v podstatě vlastně ani nikdo
nevšímá. Jemu ale to všechno připadá jako útok na jeho oslabenou mysl. Jako
kdyby se snažili ho vyprovokovat, nedat mu ani chviličku klidu. Je mu ale
jasné, že uprostřed hlavní ulice rozhodně klid nenajde a proto zahne do nejbližší
uličky.
Dojde sotva do jedné třetiny, když se zarazí. Rozhlédne se.
Tohle místo se mu nelíbí. Všude se válí odpadky, páchne to
tu plísní i močí. Za krk dýchá Yunhovi nepříjemný pocit jakéhosi nebezpečí.
Ruce zasune hluboko do kapes, očima neklidně těkající z místa na místo.
Náhle sebou prudce škubne, když na něho kdosi promluví. Jen
kousek od něho. Pohlédne tím směrem a zahledí se do úzkého prostoru mezi dvěma velikými popelnicemi, kde se nachází jakýsi přístěnek nad starými, zřejmě již
dlouhou dobu nepoužívanými dveřmi. Ve stínu rozpozná jakousi siluetu. Chvíli
zaraženě hledí, snažíce se vidět dotyčnému do očí, když v tom se chlapík
postaví proti němu.
"Co děláš na tomhle místě?" Yunho o krok ustoupí,
ale divný chlapík, jenž vzhledem připomíná špinavého bezdomovce, udělá naopak
krok blíže k němu a hned na to další a další, až se zastaví jen kousek od
Yunha. Ten nervózně hledí na něho.
"J-já-..." zakoktá se a neví, co říct. Nevidí mu
vlastně ani do tváře, protože jí má schovanou pod černou kapucí. Ne však na
dlouho!
"Ptám se, co děláš na tomhle místě-..." stáhne
kapuci z hlavy. "... Yunho?"
Yunhovy oči se rozšíří strachem i údivem, tlaková frekvence
se zvýší téměř na maximum.
"Ne, prosím už ne!" hlesne plačtivě Yunho a začne
znovu od mladíka ustupovat. Tohle už nechce, už nikdy. "Proč, Changmine?
Proč se mi stále zjevuješ? Proč mi nedáš konečně pokoj a neodejdeš?" téměř
křikne na něho, ale Changmin se pouze pousměje. "Copak jsi nedostal, co
jsi chtěl? Nestačilo ti, že jsem se přiznal tvému otci? Co po mě, sakra, ještě
chceš?" Yunha zachvátí panika. Připadá mu, že se zbláznil, vždyť tohle se
přeci nemůže dít?
"Yunho, já nemohu odejít. Ještě ne? Mohu odejít, až
když to uděláš," řekne Changmin tichým, klidným hlasem. Yunho zavrtí
hlavou.
"Ale já nevím, co mám udělat!" křikne po něm a pak
s úlekem odskočí, když se Changminova tvář začne měnit. Nejprve změní barvu z
tělové na bledě šedou, načež mu pokožka ve tváři začne praskat. Stejně jako
tenkrát na hřbitově. I teď je Yunho nucen se dívat, jak se jeho tvář rozkládá a
hnije. Nejraději by zavřel oči a zamezil tak tomu příšernému pohledu, ale ví,
že z něho musí dostat informaci dřív, než se před ním rozpadne v prach.
"Řekni mi, co mám udělat, Changmine, protože já to vážně nevím. Nevím to,
jasný? Tak mi poraď!"
Changmin je už téměř pryč, ale Yunhovi neunikne poslední
nepatrný úsměv v jeho mladé tváři.
"Musíš si odpustit, Yunho!"
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat