Návrat z temnot 1

Jung Yunho přešel pustou třídu, vyhnul se pouličnímu osvětlení a vklouzl do seoulského Centrálního parku.

Byl listopad, drobně pršelo, ale Yunho nevěnoval mrznoucímu mrholení nejmenší pozornost. Chlad, který cítil, vycházel z nitra jeho bytosti a teplo, které hledal v sychravé, tmavé noci, mu nemohl poskytnout žádný krb.

Park byl prázdný, alespoň pro nezasvěcené oči. Ale Yunho věděl, že tam někde schoulená pod obloukem mostu nebo natažená na lavičce uprostřed prázdnoty, bude živá bytost. Osamělé tlukoucí srdce, které by ho svým teplem zahřálo.

Neodbytná posedlost a mučivá, nesnesitelná žízeň ho pronásledovaly už dlouho a teď se ještě víc vystupňovaly. Jeho duši trýznil čin, který bude muset co nevidět spáchat. Na chvilku se zastavil u vodní nádrže.

Ano, pomyslel si, když ucítil pach člověčiny. Ještě pár kroků. Znovu se pohnul kupředu a noční tma ho obklopila s bolestnou důvěrností. Proklínal svou hnusnou, neodolatelnou touhu i nedostatek odvahy. Kdyby měl pevnou vůli, už dávno by skoncoval se svou nepřirozenou existencí. Stačilo by počkat na rozbřesk, nastavit tvář paprskům světla a smrt by na sebe nenechala dlouho čekat. Smrt a věčný klid. I mnozí jiní takhle skončili, protože měli více odvahy, než on.

Lidský pach mu pohladil chřípí a znovu ho naplnila bolestivá neodolatelná touha. Přešel přes pěšinu a zamířil mezi holé stromy. Mlha mu zahalila nohy, plul nocí jako přízrak. Prudce se zastavil na náspu a z dlouhých černých řas mu pomalu kapal déšť. Stál nehnutě, lidské stvoření muselo být už velmi blízko.

Maso a krev. Krev…slaná, hustá a teplá. Tak teplá…

Tmavé oči mu zajiskřily jako šelmě, všechny smysly se mu naladily na nastávající okamžik a jeho tělo ožilo touhou. Tam byla jeho kořist. Byla to žena. Stará, shrbená stařena bez domova, která si našla útočiště na lavičce. Zimomřivě se choulila do potrhané deky a vedle ležela papírová krabice, co představovala její jediný majetek.

Jak žalostné, pomyslel si Yunho a stál uprostřed noci tiše jako stín. Tak lehce by mohl ukojit svůj hlad a nikdo by se nic nedozvěděl. Když byl asi deset metrů od stařeny, celým tělem mu projela důvěrně známá a strašná bolest, oči se mu rozzářily. V žilách staré ženy zaslechl tep krve.

Sám sobě přísahal, že se bude krmit jen krví zločinců, že tím potrestá vyvrheli společnosti. Tušil, že i v tuhle chvíli někde poblíž, v houštinách obrovského parku se páchá nějaký zločin, ale stará, před deštěm zachumlaná žena je přímo tady, pár metrů od něj a zdá se, že stejně brzo umře.

Zvedl svou hladkou, mléčně bílou tvář k černému nebi a pocítil, jak v něm hluboko uvnitř propuká pláč. Ale pach té lidské trosky ho neodolatelně vábil příslibem ukojení. Déšť a vítr mu nemilosrdně bičoval černé vlasy, až zasténal.

Stará, trpící žena. Osamělá, tak osamělá. Sám poznal opuštěnost až příliš dobře. Ale jí mohl pomoct ukončit její bolest a žal. Byla by to jen chvilka. Přesto stál na náspu, kolébal se nerozhodně dopředu a dozadu. Jedna část jeho rozpolcené osobnosti už vychutnávala ženinu krev a ta druhá se hluboce styděla.

Najednou se prudce otočil, až za ním zavlál jeho dlouhý černý plášť a zmizel v noční tmě. V duši měl peklo šílenství a zuřivosti, které ho už po několik století nutilo přísahat pomstu.

 

Psal se rok 1515 a Jung Yunho prožíval třicátý rok spokojeného života. Patnáct let strávil jako kněz a byl pýchou rodiny. Jeho starší bratr byl ženatý a z šesti dětí, co mu porodila manželka, přežili jen dvě. Také mladší sestra, i když ovdovělá, měla dva urostlé chlapce. Otec mu zemřel před mnoha lety na plicní infekci, ale jeho matka, vitální třiapadesátnice, ještě žila.

Yunho tedy neměl na vybranou, musel se stát knězem. A tak šťastně a hrdě vstoupil do kláštera. Byl to velice inteligentní, hezký a zbožný mladík. V Yunhově rodném městě se dokonce povídalo, že se jednoho dne dostane do Vatikánu.

Skutečně, Yunho byl pýchou rodiny. Ale to bylo na jaře 1515. To bylo ještě před příchodem Changmina. To jméno se rozšířilo po kraji až na podzim, ruku v ruce se zhoubnou nemocí, která zpustošila celé městečko. Tucty lidí podlehli neznámé epidemii, která, jak se zdálo, odčerpávala z těl životodárnou krev. Lékaři byli v koncích. Dokonce ani církev si nevěděla s neznámou a nevysvětlitelnou chorobou rady.

Šířily se pověsti, že v tom má prsty sám ďábel. Koncem října se o neštěstí dozvěděl i Yunho. Oblečen jako vždy do své hrubé hnědé kutny, přecházel v ranním rozjímání po klášterní zahradě, když se k němu přiblížil bratr Armando.

„Tvá sestra onemocněla a chtěla by tě vidět, bratře.“ Zašeptal Armando. „Opat si přeje, abys jí navštívil.“

A tak Yunho opustil klášter. Vyrazil domů brzo ráno, aby byl večer u své sestry. Ta příští den ráno zemřela. Popelavě bledá ležela na rozkládacím lůžku v matčině skromném domě a podle zděšeného místního lékaře v jejím těle nezůstala ani kapka krve. Pohřbili jí rychle a nikdo se tak nedozvěděl, jak k hrozné chorobě přišla.

Asi po týdnu si Yunho, který zůstal, aby svou matku utěšil, všiml bledosti její tváře a nápadného hubnutí. Zarazily ho i modřiny na jejím krku, pro které neměla žádné vysvětlení.

Osmou noc ho v rodném domě probudil matčin srdceryvný křik. Našel ji na rozházeném lůžku s pološíleným výrazem, jak si rukama svírá hrdlo. Druhý den začala nepříčetně, horečně blouznit o démonech a nějakém světlovlasém muži. Dokonce ho k sobě strhla na postel a roztrhla mu jeho kutnu. O půlnoci zemřela.

Následující den Yunho poprvé zaslechl o Changminovi, vysokém, světlovlasém muži, žijícím na kraji lesa. Ustrašeně a šeptem se o něm říkalo, že se v noci potuluje lesem a městečkem a v očích mu plane oheň.

„Pověz mi, co o něm všechno víš!“ Naléhal Yunho na souseda, který mu jako první řekl o Changminovi.

Ten večer Yunho s pocitem nevyhnutelné osudovosti vyrazil z rodného města, aby zjistil pravdu o neznámém muži.

Tu osudnou výpravu si připomínal celých dalších pět století.

V Central parku přestalo pršet, ale jemná mlha ulpívala na každém stvolu trávy, na každé holé větvi. Yunho tiše proplouval chuchvalci mlhy a do duše mu prosakoval chlad a osamělost. Už více než rok se nenakrmil a jeho hladová touha i trýznivá žízeň byly k nevydržení. Byl hodně zesláblý a už několik týdnů se neodvážil v noci vyjít ven, právě kvůli své hrůzné potřebě tekuté potravy. Přítomnost té drahocenné tekutiny mu jitřila všechny smysly. Rudá, teplá, olejově hustá, s neopakovatelnou příchutí mědi.

Zamířil parkem směrem na východ a ucítil další lidské bytosti. Bezdomovce, kteří zde hledali chatrné útočiště. Bezpečněji jim bylo mezi kamarády, kteří přespávají v metru nebo na nádraží, kde jsou v bezpečí mezi lidmi. V tomhle městě Changminovu přítomnost necítil. Zatím. Tušil ale, že metropole s masovou kriminalitou a množstvím zoufalých ubožáků ho musí lákat. Ano, Soul, plný zla a zločinců, byl na Changminův příchod zralý.

Nesetkali se padesát let, ale věděl, že k jejich střetnutí dojde. Dříve či později se dočte nebo zaslechne o lidech, kteří zemřeli za nezvyklých okolností, bez jediné kapky krve. Potom mu bude jasné, že přišel čas jeho pomsty. Většina přízraků zabíjí, jen když musí, diskrétně a opatrně. Ale Changmin utrácí lidské životy nesmírně surově. Kouše své oběti všude, nejen do krku. Až začne řádit i tady v Soulu, Yunho se to dozví.

Když míjel zadní část galerie, mlhou se ozval zoufalý výkřik. Yunho se zastavil a napnul všechny svoje smysly. Někde poblíž se někdo dostal do neštěstí. Křik znovu protnul noční ticho a Yunho spěchal směrem, odkud zněl. Ještě než se ocitnul přímo na místě, spatřil tři osoby. Mladého chlapce, jehož výkřiky slábly a dva muže, kteří sprostě kleli. Chlapec ležel na zemi, jeden z útočníků mu dlaní zacpával ústa a druhý ho držel za kopající nohy.

Když Yunho zastavil, cítil, jak v něm roste hněv. Nadlidskou silou popadl jednoho z útočníků a mrštil s ním do křoví, kde zůstal bezvládně ležet.

„Co to…“ Druhý muž překvapeně pustil chlapce a podíval se Yunhovi do planoucích očí.

„Panebože…“ Vykoktal, ale bylo už pozdě.

„Příště už se neodvážíš!“ Zašeptal Yunho chraplavě, nemilosrdně a s chirurgickou přesností se na muže vrhl.

Tu chladnou deštivou noc v Central parku ucítil tep mužova srdce a konečně se dosyta napil. Teplo, které se mu rozlilo po těle, ho spalovalo, vyburcovalo ho k životu a vlilo se do všech žilek jeho bytosti. Ten muž ještě žil. Yunho neměl v úmyslu ho zabít. Když jeho žízeň polevila, zvedl hlavu a uvědomil si, že ten druhý útočník se vyškrábal z křoví a zmizel ve tmě. Chlapec zůstal ležet opodál. Ale on v té chvíli nevěnoval pozornost ničemu. Vychutnával sladké teplo, které mu vracelo sílu a dávalo vrcholné uspokojení. Dlouho zůstal nehnutě přikrčený vedle své oběti. Teprve po chvíli se znovu dokázal soustředit na své okolí a otočil hlavu směrem k chlapci. Hned si uvědomil, že to nebyl žádný tulák. Na sobě měl bílou uniformu, jakou nosí ošetřovatelé v nemocnicích.

Přiklekl k němu. Poté vstal a zvažoval situaci. Byl jen omráčený, asi se udeřil do hlavy, když jej přepadli. Přál si, aby přišel k sobě.

Nevěděl, co s ním dělat. Věděl ale, že to nemůže ohlásit na policii ani ho dopravit do nemocnice. Čekaly by ho totiž samé otázky. Otočil se a pohlédnul na svojí oběť. Ten muž ještě žil, ale přišel o polovinu svojí krve. Proto zraněného chlapce nemůže dopravit do žádné nemocnice. Bude ho tam muset nechat a doufat, že se probere a sám se dostane do bezpečí.

Vstal a ve svém těle cítil novou, dlouho neznámou sílu. Cítil se naprosto skvěle. A stalo se, jak přísahal. Potrestal výtečníka, který si to zasloužil. Až se uzdraví, už ho nikdy nenapadne přepadnout bezbranného člověka. Sice to byl neobvyklý trest, ale trest to byl. Horší bylo, že stačil zranit chlapce. Zamračeně na něj hleděl. Chlapec slabě zasténal, ale oči neotevřel.

„Proberte se, prosím! Tady v tom studeném dešti nemůžete zůstat.“ Chlapec jen zasténal a trochu se pohnul.

Za chvíli mu bude zima. Když už ho zachránil před těmi útočníky, nemůže ho tady takhle nechat. Umřel by… Yunho mu nervózně upravil hnědý tenký kabátek.

„Proberte se…“ Opakoval naléhavě a zkusil se ho dotknout dlouhými prsty na bradě. Všiml si, že jeho rysy, i když byly zkřivené bolestí, tak byly velice jemné. Po chvíli se víčka konečně trochu pohnula a chlapec si vyčerpaně povzdychl.

„No tak, proberte se.“ Řekl s úlevou. „Jste v pořádku?“

Zdálo se, že přichází k sobě. Yunho jej lehce držel za ruce a řekl mu, že ho zachránil před dvěma útočníky.

„Už je to dobré. Teď jste v bezpečí.“ Opakoval mu stále dokola.

„Můžete vstát?“ Zeptal se, ale jeho pokusy postavit se jej vyčerpaly ještě více. „Zkuste to ještě jednou.“

Nešlo to. Pomohl mu na nohy, ale on se na něj zhroutil. Pochopil, že ho aspoň musí dostat ven z parku. Znovu se rozpršelo a mrznoucí mrholení prosakovalo až na kůži. Yunho samozřejmě už pět set let necítil vnější chlad, horko, déšť a tak svlékl svůj těžký černý kabát a dal ho přes chlapcův tenký hnědý kabátek. Chlapec se o něj opřel a oba zamířili k západnímu okraji parku.

Tam snad najde nějakou lavičku, na kterou ho posadí. Nebo někoho, kdo půjde v tuhle pozdní hodinu kolem. Taxíka nebo policejní vůz. Nebo další dva grázly.

Došli na západní konec Central parku, ale nikde nikdo nebyl. Jen v dálce projelo osamělé auto. Pocákalo olejovitou kaluží deště chodník a jeho koncová světla se brzy proměnila v rozmazané tečky.

„Kde bydlíte?“ Zeptal se, ale chlapec se k němu bezmocně přitulil a nesrozumitelně něco zamumlal.

Znovu ho napadla nemocnice. V okolí parku jich bylo několik. Ale nevěděl, jak zodpoví otázky na chlapcovo jméno, bydliště a kde pracuje. Měl toho chlapce na starosti, dokud se neprobere. Zbývala mu jen jedna možnost.

Přešli ulici. Yunho zrychlil chůzi, neznámý se o něj klopýtavě opíral, takže ho musel napůl nést. Vůbec se mu to nelíbilo a navíc neměl tušení, jak se v nezvyklé roli ochránce zachovat.

Chlapec byl zraněný, napůl v bezvědomí a navíc odkázán na něj. Smrtelník z masa a kostí a on jej chránil. To bylo neuvěřitelné. Té ironii se musel zasmát.

 Zahnul do boční uličky a přešel přes další třídu. Sem tam se kolem nich mihlo auto. Odněkud zoufale zamňoukala opuštěná kočka. Na rohu se potáceli dva opilci a jeden druhému podával láhev s alkoholem. Ale všimli si muže v černém roláku, který vlekl na svém boku kluka. Yunho je zpražil pohledem, až se oba zděšeně odvrátili.

Kráčel nocí. Z okapů kapal déšť a tvořil v uličkách louže. Teplé chlapcovo tělo bylo tak blízko a on s podivnou lehkostí přidal do kroku. Mlha se za ním uzavřela a stíny před ním mu naznačovaly, že se už blíží k pohodlí svého domova.