Střípky mýdlových bublin 11 END

 

Stáli u domu, ruku v ruce tiše sledovali, jak postarší muž na své zahradě opečovává maličkou bonsaj.
Byla vypěstována ze sakury, takže drobné růžové lístky dodávaly maličkému stromku zvláštní kouzlo. Muž, klečící na písčitém podkladu kruhovitého tvaru, v jehož středu se v ozdobném hliněném květináči skvěl jeho rozkvetlý výtvor.
S viditelnou láskou opečovával rostlinu, načež spokojen s výsledkem a s mírnými potížemi způsobené věkem, vstal a vzal hrábě, aby urovnal rozhrabaný písek.
Yunho s Jaejoongem, jenž ho tiše až téměř fascinovaně pozorovali přes plot, věděli, proč se muž tolik věnuje tomuto šlechetnému stromku.
Vypěstoval ho pro něho. Pro svého syna Changmina. Dával drobnému stromečku tolik lásky, až se nad tím srdce ustrnulo. Yunha ten pohled bolel, i když věděl, že to alespoň částečně starému muži dodává pocit, že s ním jeho jediné dítě stále je.
Jaejoong mu stiskl ruku pevněji, což ho donutilo k němu otočit tvář.
"Jsi si jistý, že za ním chceš jít?" zeptá se. "Co když tě nebude chtít vidět?" Yunho se pohledem vrátil k zahradě.
"Pak se otočím a odejdu. Ale udělat to musím," odpoví Yunho a volnou rukou sáhne do levé kapsy kalhot, kde nahmatá chladný povrch drobného předmětu. Pak pustí Jaejoongovu ruku a zhluboka nasaje vzduch.
Nervozita v něm stoupá, dlaně se mu potí. Strach z mužova hněvu je na něm znát. Zvedne ruku a vezme za kliku branky nízkého bílého plotu. Tiše vejde, projde po kamenité cestě do středu zahrady a s bušícím srdcem se postaví k otci Changmina, který o jeho přítomnosti nemá vůbec žádné ponětí a dál shrabuje zrníčka písku s cílem dosáhnout toho nejlepšího vzhledu.
Když si proto Yunho odkašle, aby na sebe upoutal pozornost, trhne sebou muž leknutím, až udělá hlubokou, nevzhlednou rýhu do písku. Jeho pracně upravené místo, věnované Changminovi, bylo během okamžiku zničeno.
Pan Shim si unaveně povzdychne a odloží hrábě stranou. Podívá se na chlapce přes tlusté obroučky svých brýlí. Neřekne však ani slovo, obejde Yunha a vejde do domu.
Yunho chvíli tiše stojí na místě, potom se ohlédne na Jaejoonga, který trpělivě na jeho žádost vyčkává u branky. Vytáhne z kapsy předmět, který skoro úzkostlivě chránil před vším, co by ho mohlo poškodit a okamžik si ho prohlíží.
Nakonec sevře dlaň v pěst a rychlým krokem vejde do domu.
"Pane Shim, prosím, vyslechněte mě!" křikne, zatímco prochází místnost po místnosti. Po muži, jako kdyby se náhle slehla zem.

Když ho konečně najde, spatří ho sedět v Changminově pokoji, který i dnes vypadá, jako kdyby ho chlapec nikdy neopustil. Jako kdyby stále žil.

Pan Shim seděl na posteli a v klíně měl položenou bednu obdelníkového tvaru. Byla otevřená a plná různých útržků. Yunho přistoupí blíž a nahlédne do bedny. Papíry, o kterých si myslel, že jsou jakési útržky, byly ve skutečnosti fotografie. Téměř na všech byl jeho syn Changmin. Ovšem na fotce, kterou držel v ruce, byla pětice chlapců. On, Jae, Yoochun, Junsu a Changmin. Byla to doba, kdy ještě byli šťastní, spolu a... živí!
Yunho okamžik otálel, než si sedl vedle starého muže.
Postel se zhoupla, pokojem se nesla hustá vlna ticha. Ani jeden nic neříkal, dokud nepodal Yunhovi fotku do ruky. Yunho se na obrázek zahleděl. Stál na ní vedle Changmina a objímal ho okolo ramen. Tváře měli stočené k sobě, smáli se. Yunhovi se ihned vybavila chvíle, kdy tuto fotku pořídili při svém výletě do hor. Do očí se mu natlačily slzy.
"Miloval vás. Byl to sice jedináček, ale přesto vás bral jako bratry. Vždycky říkal, že by za vás položil život."
Při těch slovech Yunha zamrazilo. A v momentě, kdy vyřkl poslední větu, se mu srdce téměř zastavilo. "Nikdy jsem nevěřil, že by svá slova dotáhl do konce!"
Význam slov ho zasáhl jako šíp s až neuvěřitelnou přesností. Yunhovi se třásly ruce. Měl chuť křičet. Místo toho ale odložil fotografii zpět do krabice a zajíkavě se nadechl. Přes slzy se zahleděl ztrápenému muži do očí.
"Už mi nikdo nezbyl," řekl a Yunho netušil, co mu odpovědět. Natáhl tedy před sebe sevřenou dlaň a rozevřel prsty. V dlani mu ležel stříbrný řetízek s přívěskem, od něhož se odrážel sluneční paprsek, jenž do místnosti pronikl malým oknem.
Starý muž se neubránil hlasitému vzlyknutí. Přívěsek patřil Changminovi. Dostal ho od svého otce v den, kdy nastoupil do skupiny. Měl mu přinést štěstí. Teď to štěstí leželo v Yunhově dlani.
"Nikdy ho nesundal," spustil Yunho. "Chodil s ním i do sprchy. Tvrdil, že je to ten nejlepší dárek, jaký kdy od někoho dostal. Byl jste jeho vzorem. Changmin si vždycky přál, aby mohl být jako vy. Chtěl, abyste na něho byl pyšný." Ramena pana Shim se třásly tichým pláčem. Nechtěl to slyšet, nechtěl mluvit o smrti svého syna a přitom tolik toužil znát poslední minuty jeho života. To, co ale Yunho následně řekne, ho donutí rozplakat se nahlas.
Yunho se nakloní a sevře muže v objetí. "Ten den si ho Changmin sundal!"

"Yunho!" vyhrkne Jaejoong, když se vyšší mladík vynoří z útrob domu. Jae měl o Yunha strach a Yunho je si toho velice dobře vědom. V hlavě se mu odehrávaly scénáře o tom, jak ho starý muž vraždí. Jak kuchá jeho vyvrhnuté vnitřnosti a nakonec ho zakopává ve svém sklepě jako prašivý kus dobytka.
Nahlas ale neřekne ani slovíčko, pouze si hlasitě a s úlevou oddychne. Rychle k němu přiběhne a obejme ho okolo krku. Tvář mu zaboří do hrudi.
"Už jsem se bál, že si tam pro tebe budu muset dojít. Proč... proč jsi tam byl tak dlouho? Stepoval jsem tu jako na trní!" Yunho se omluvně usměje a políbí Jaeho na čelo. Pak ho vezme za ruku a jeho drobnou dlaň schová v té své. "Tak mluv, jak to probíhalo?" Jae nedočkavě poplácává Yunha po rameni.
Yunhova tvář byla bez výrazu, v očích se mu odrážel klid. Opět se usmál a stočil tvář k Jaemu. Sáhne do kapsy a vytáhne fotografii, kterou původně vrátil do krabice. Podá ji Jaejoongovi a vykročí pryč, stále držíce Jaeho za ruku.
Menší se zdá být velmi zmatený. Při pohledu do tváří na fotce se ho opět zmocní smutek, už ale není tak silný jako dřív. Něco v něm se smířilo s danou situací. Pochopil už dřív, že to všechno je skutečností, kterou už nemůže zvrátit. Smířil se se smrtí svých přátel. I přesto mu ale budou chybět. Nakonec se i on usměje a fotku si přiloží k hrudi, jako kdyby tím chtěl mrtvé kamarády naposledy obejmout.
Yunho ho koutkem oka sleduje. Ví, co se mu odehrává v hlavě, protože to samé cítil před okamžikem i on sám. Naposledy se otočí a zahledí se na dům Changminova otce. Jeho slova mu zůstanou v paměti navždy.

POV:
"Už dlouho mě tlačí vědomí, že jsem se k tobě nezachoval dobře, Yunho. Každou noc... stále dokola... mám jeden a ten samý sen," spustil tichá slova pan Shim. "V tom snu ke mě přichází můj syn. Neustále opakuje, že bych ti měl odpustit, protože nejsi za jeho smrt zodpovědný. Dlouho jsem se zdráhal tomu uvěřit. Vyhýbal jsem se těm myšlenkám."
Yunho mu hleděl do očí. Mlčel, naslouchal.
"Dnes, když se nad celou tou situací zamyslím, tak už chápu proč. Nebyl to pro mě vůbec lehký úkol. Nechtěl jsem ti odpustit. Ale pravda byla taková, že jsem pouze chtěl za každou cenu najít viníka. A ty jako řidič, jsi byl tím nejsnadnějším terčem. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem pochopil, co musím udělat, abych našel vnitřní klid a dopřál i posmrtný klid svýmu jedinýmu synovi. Changmin mi v mých snech řekl, že čas to jednoho dne zahojí, ale-..."
Pan Shim se na okamžik odmlčel, aby mohl setřít své slzy. Poté stále tichým hlasem pokračuje.
"Smrt patří k životu, ať chci nebo ne. A řeči o tom, že to přebolí, jsou mi v tuto chvíli k ničemu, protože jediné, co cítím je smutek, zoufalství... prázdno! Dal bych cokoliv za to, abych pochopil, proč zrovna on. Proč můj jediný syn!"
Muž stočí uplakané, oteklé oči k Yunhovi. Ani on se při jeho slovech neubránil slzám.
"Vím, že to bude bolet ještě hodně dlouho. Ale taky vím, že měl Changmin v těch snech pravdu. Ty za to opravdu nemůžeš. Byla to nehoda. Chci, abys věděl, že se na tebe nezlobím. Nedávám ti vinu. Byl jsi mu dobrým přítelem." S poslední větou se muž zvedne, odloží bednu na stůl a vezme do ruky víko. Než krabici zavře, vezme z ní fotku pětice chlapců a podá ji Yunhovi.
"Vím, že by si přál, abys ji měl," řekne roztřeseně a Yunho ho obejme.
"Děkuju!"
KONEC POV:

Motor utichl, světla vozu zhasla. Dva chlapci opustili vůz a ruku v ruce přistoupili k mostnímu pilíři, který navždy změnil jejich životy. Smrt, kterou zde tři jejich kamarádi našli, je rozdělila navždy a přesto díky ní našli cestu k sobě. Pětice chlapců, jenž byli jako bratři, byli násilně odtrženi. Jistá vazba mezi nimi však zůstala i když jsou tři z nich na opačném břehu.
Dvojice bez hnutí pohlíží na pomníček, který dosud visí na pilíři. Na tom pilíři, který jejich vůz roztrhl jako cár papíru.
Dodnes jsou na něm patrné známky prudkého nárazu.
Jaejoong pustí Yunhovu ruku a skloní se, aby k pilíří položil velikou kytici lilií. Pohladí bílé květy a zhluboka se nadechne.
"Vždycky se mi bude stýskat," zašeptá a postaví se zpátky vedle Yunha. Vezme ho za ruku a otočí se čelem k němu. Jeho výraz ho překvapí. Yunho se usmívá a jeho upřímný úsměv mu dodává jakési kouzlo.
"Jsi v pořádku, Yunho?" Mladík ho obejme a políbí.
"V naprostém!" A má pravdu. V jeho duši je klid. Odpustil si a udělal za minulostí tlustou čáru. Ponechal si pouze ty krásné vzpomínky, díky kterým už napořád bude mít pocit, že jsou kluci stále s nimi. "Časem ten smutek odezní," usměje se znovu a levou ruku zvedne, aby se dotkl veliké nevzhledné jizvy na své tváři. Ač mu to přijde podivné, začala jizva pomaličku mizet. A Yunho už teď cítí, že za to vděčí Changminovi.
Děkuju, Minnie!


"Dobrou noc, Jae!" ozve se tichý hlas, který odpoutá Jaejoongovu pozornost od rozečtené knihy. Stočí hlavu za hlasem a usměje se. Yunhovy unavené oči hýří láskou. Únava je však na něm znát. Jae tedy odloží knihu na noční stolek a stulí se vyššímu do náruče.
Vymění si pár polibků, načež se Jae zvedne a nechá překvapeného Yunha zmateně ležet v posteli, když z ní vyleze a přistoupí ke dveřím.
"Jae?" nechápe jeho počínání Yunho. "Co... co to děláš?" Jae se pousměje.
"Je čas postavit se svému strachu ze tmy!" řekne a zhasne. Pár kroků mu stačí, aby se vrátil do postele a znovu se schoulil Yunhovi v objetí. "Dobrou noc, lásko. Miluju tě!"
"Taky tě miluju," odpoví Yunho a políbí ho na špičku nosu.
Od této noci spal Jaejoong při zhasnutém světle. Jeho noční můry, strach i spánková paralýza navždy odezněly.

 

***

 

Velká železná brána městského hřbitova. Místo, kde lidi končí svou životní cestu. Místo, kde se jejich tělesné schránky ukládají k nekonečnému spánku.
V horní části hřbitova stáli tři chlapci. Před nimi se skvěly tři náhrobní kameny, jejichž půda se už dávno ustálila a po vykopaných dírách nezbyla už ani památka.
Stáli tu a mlčky hleděli do usměvavých tváří na náhrobních kamenech. Byli to tváře, které velmi dobře znali. Ty tváře totiž patřily jim. Najednou se jeden z nich prudce otočí ke dvojici po své pravici.
"No... máme to tu ale celkem hezké, že?" usměje se. Yoochun pokývne hlavou.
"Jo, myslím, že máš pravdu. A dokonce nás rozdělili, takže se aspoň po smrti nebudeme hádat," řekl a Junsu se srdečně zasmál. Pak se oba otočili na nejmladšího.
"Jsi nějak zticha, Mine," řekl Junsu. Nejmladší ještě okamžik mlčí, načež se otočí zády k náhrobkům a zamyšleně přimhouří oči.
"Myslíte, že je ještě někdy uvidíme?" Junsu s Yoochunem si vyměnili pohledy.
"Můžeme doufat, že ano. Ale popravdě-..." pokrčil Yoochun rameny. "... pochybuju o tom."
"Měl jsem je rád," řekl Changmin a s povzdechem se přinutí k úsměvu. "Budou mi chybět!" Otočí se zpátky ke klukům a vezme je okolo ramen. "Víte, co je škoda?" zeptá se. Oba svorně zavrtí hlavou. "Že jako duch nemám potřebu jíst... a já bych si tak rád dal něco dobrého od Jaeho!" Changmin pohlédl na Junsua a vzápětí na Yoochuna. Všichni tři se začali smát.
"Tak... myslím, že je čas jít," pronesl Junsu a naposledy se podíval z kopce dolů na střechy města. "Bude se mi stýskat!"
"To i nám," usmál se Changmin. "Ale čas v nebi prý plyne hodně rychle, takže než se nadějeme, kluci budou staří a umřou. Takže vlastně budeme zase spolu." Junsu se zakření.
"Jo, ale budou hnusný, starý a vrásčitý. Fuj!" Opět se ozve smích. Pak nastane ticho. Jen tři chlapci si vzájemně hledí do tváří.
"Uvidíme se tam nahoře, kluci!" A s těmito slovy, rozplyne se trojice a zmizí nadobro...

 

END