Střípky mýdlových bublin 10

 

Vytáhl zástrčku ze zásuvky, pak v dlani sevřel držák rychlovarné konvice a začal pomalu zalévat hrnek, v němž už čekal pytlík ovocného čaje.
V rádiu mu k tomu notovala vánoční píseň Last Christmas a Yunho si tiše brouká text, ačkoliv mu angličtina zrovna dvakrát nejde. V tento moment je mu to ale úplně jedno.
Odloží konvici, vezme šálek s čajem a usedne za kuchyňský stůl, s pohledem upřeným z okna. Obloha je šedavá, vzduchem poletují veliké sněhové vločky a mráz vykresluje podél okenních rámů ozdobné obrazce. Romantický výhled, který se Yunhovi naskýtá, mu na rtech vykouzlí jemný úsměv.
V tom se náhle ošije. Pocit, že je něco špatně, ho nepříjemně svírá. Oklepe se a instinktivně si upraví límec krvavě rudého roláku. Instinkt mu radí, rozhlédnout se po veliké, rozlehlé místnosti horského srubu, kam s Jaejoongem prchli v touze, alespoň částečně uniknout vzpomínkám. Jenže, zdá se, že tomu neuniknou ani zde, jak zjistí hned vzápětí, když mu pohled padne na tři postavy venku, které tiše a bez hnutí postávají mezi stromy a svými temnými zraky pozorují rozlehlý dům.
Yunho cítí, že i přes velkou vzdálenost, která je od srubu dělí, se mu dívají přímo do očí. A když se jako na povel rozejdou směrem k němu, prudce vyrazí od stolu, až se horký čaj rozlije a hrnek se zkutálí na zem, kde se roztříští na malé kousíčky.
Hluk, který to způsobí, přvolá Jaejoonga, jenž doposud poklidně spal.
"Yunho?" řekne rozespale, ale když mu Yunho neodpoví, přistoupí k němu a zahledí se směrem, kterým se Yunho dívá. Veškerá ospalost je v tu ránu pryč. Oči se mu rozevřou dokořán přesně ve chvilce, kdy na jednu z okenních tabulek dopadne dlaň neživého chlapce.
"Junsu!" vykřikne Jae a vyděšeně si přiloží ruku na ústa. Mrtvá tvář na ně hledí skrz sklo, v propadlých očích jasně zřetelnou snahu dostat se dovnitř. Stejně tak, jako další dva - Changmin a Micky.
"C-co se to děje? P-proč... proč přišli?!"

Jaejoong přiběhl k Yunhovi. Natiskl se na něho celým tělem, v očích prosbu i strach. Do jeho dlaně vtiskl tu svou. Třásl se, téměř plakal.
"Proč jsou tady?" Slova plynou z jeho úst, hlas se mu chvěje. Yunho ale neodpovídá. Sám vyděšeně pozoruje ty tolik známé tváře, z nichž jde v tuto chvíli naprostý strach. To, jak se tisknou k oknu, jak svými nehty škrábají po okenních tabulkách, čímž způsobují až nervy drásající skřípot, který se dvojici uvnitř bolestně zařezává do ušních bubínků.
"Vždyť... tohle přeci není možné. Ne-neměli by tu být!" Jaejoonga se zmocňuje vlna paniky. Pak se pustí Yunhovy dlaně. Přistoupí blíže k oknu. "Neměli byste tu být!" křikne. "Jste mrtví. Jděte pryč!"
Marně křičí na neživé, prázdné schránky, jenž byly kdysi jako jejich bratři. "Zmizte!" šeptne plačtivě, zatímco trojice venku zběsile buší pěstmi do oken.
Yunho, jenž ještě stále udržel chladnou mysl, ačkoliv sám bojuje s panickou hrůzou, si všimn náhlého klidu, který se rozlévá po Changminově tváři.
Narovnal se, oči nespouštěl z Yunhovy tváře. Udělal pár kroků stranou, až zmizel z Yunhova zorného pole. V tu chvíli mladý muž znovu pocítí vlnu strachu. Kam zmizel nejmladší? To už si jeho nepřítomnosti všimne i Jaejoong.
"Kde... kde je Chang-..." utichne, když ho přeruší klepání na dveře. Vyděšeně vyjekne.
Klepání je zprvu jemné a klidné. Když ale nereagují, ozve se naléhavěji, až se z klepání stane hlasité bušení.
"Řekni, že je zamčeno... Yunho?!" hystericky s ním zatřese, ale Yunho pouze zavrtí hlavou v záporném gestu. Nervózně oba stočí tváře ke dveřím a se strachem pozorují kliku. Jakmile cvakne, oba naprázdno polknou.
Yunho poprvé v životě zalituje, že přes den nezamkl.

Dveře se pohnou, ale zůstanou pootevřeny jen na maličkou škvírku. Na okamžik má Jaejoong pocit, že se mu srdce zastavilo. Hrůza plně zaplavila jeho mysl a před očima se mu promítly snad všechny možné i nemožné hrorory, jaké kdy viděl. Včetně jeho děsivých snů.
"Ah!" vykřikne Yunho bolestně, když mu Jae nevědomky stiskne ruku a prsten, jenž má na svém prostředníčku, zaryl do kloubů jeho prstů.
Yunho sebere veškerou svou odvahu a rychle přistoupí ke dveřím. Prudce je rozrazí...

Semknutá oční víčka, rty uzounké lince. Čeká útok, možná i smrt. Dech má zatajený, jako kdyby se snad bál nadechnout. Když se mu ale do uší zařízne Jaejoongův vyděšený výkřik, raději oči znovu otevře. Vrhne se k Jaemu a pevně ho obejme.
"Yu-Yunho! Podívej!" zakoktá a natáhne ruku ke dveřím. Ten je zmatený. Co se to tu sakra děje?
Sleduje směr nataženého prstu, za krkem mu vstávají všechny chloupky. Snaha vyhnout se pohledu do otevřených dveří, vyjde naprosto vniveč. Vysoký mladík stojí mezi dveřmi, hlavu mírně nakloněnou ke straně. Yunho postrčí Jaeho za sebe.
"Co chceš, Changmine?!" Hlas se mu třese, v očích se mu odráží jakási touha vymazat tento okamžik ze své mysli a zapomenout. Jenže... to nejde.
Hrůza, jenž ho doposud pevně svírala ve svých spárech, pomalu ustupuje a nahrazuje ji zvědavost. Changminův obličej nevykazuje žádnou emoci. Pouze klid a vyrovnanost.
S jistou dávkou napětí udělá krok blíž. A pak další a další, až se nakonec zastaví před neživým přítelem. Yunho se rozhlédne, hledajíce Junsua s Yoochunem. Spatří je stát stále za tím stejným oknem, kterým se před chvílí dobývali dovnitř. I oni nyní stojí bez hnutí a s klidnými výrazy ve tvářích.
Yunho polkne ve snaze zbavit se nepříjeného tlaku v hrdle. Zahledí se na Changmina. Pár vteřin se nic neděje. Pak se ale na rtech vyššího zavlní úsměv.
"Proč jste tu?" zeptá se Yunho odevzdaně.
"Jsi na dobré cestě," řekne Changmin, aniž by se jeho rty pohnuly. "Abychom ale našli konečně klid, zbývá poslední věc." Yunho naprázdno otevře pusu, ale zase ji zavře, neschopen odpovědi. Otočí se na Jaeho, ale ten jen pokrčí rameny.
"Jaká vě-..." otočí se Yunho zpět na Changmina, ale dveře zejou prázdnotou. Changmin zmizel a s ním i Junsu a Yoochun.
Yunho zavře a pro jistotu zamkne. Pak přistoupí k Jaemu a se zamyšleným výrazem se posadí oba vedle sebe na gauč.
"Chápeš to?" zeptá se po dlouhých minutách ticha Jae. Jeho přítel pouze zavrtí hlavou. Stočí k němu tvář a Jaemu se naskytne pohled na obličej posetý drobnými cestičkami slz. "Yu-Yunho!" Vtáhne si ho do objetí, a i přestože předtím panika pohltila jeho, je to nyní právě on, kdo druhého utěšuje. "Všechno bude v pořádku, ano?" zašeptá, dlouhé štíhlé prsty zaboří do hustých kadeří a přitáhne si Yunha do polibku.

Ráno přišlo dříve, než stihl pořádně usnout.
Alespoň tak se Yunho cítil, když první ranní paprsky polaskaly jeho unavenou tvář. Otevřel oči a ihned sykl. Bolest mu pulzovala hlavou. Cítil ji v každé buňce. Povzdechl si.
"Jae?" zaúpěl, jak ho hlas zrazoval. V krku ho nepříjemně pálilo a mandle cítil jako velké balvany. "Jae!" zašeptal. Hlavu stočil ke straně. K místu, kde večer ulehal Jaejoong. Nyní bylo to místo prázdné. Yunho si vybavil průběh včerejšího dne a do očí mu tak stouply znovu slzy. Co se to stalo? Co se stalo s ním? Proč nedokáže odpustit sám sobě?
A v ten moment pochopil...

"Není to škoda, odjet skoro o týden dřív, než bylo v plánu?" zeptá se Jaejoong, zatímco vkládá kufr s velikou brašnou do kufru Yunhova auta. Ten otevře dveře a na okamžik tiše hledí Jaejoongovi do očí, než mu tiše odpoví, zatímco mu rty hrají jemným úsměvem.
"Ne, Jae. Věř mi, že ne." Rozhlédne se po okolí. "Bude ještě spousta času se sem vrátit." Nastoupí, nastartuje a za pár minut už po nich nezůstane ani stopa, kromě té, jenž zůstala vyryta na zasněžené příjezdové cestě.
Tentokrát ví Yunho přesně, co má udělat. Přidá plyn a rychle míří zpět do Seoulu. Jae mu jemně položí dlaň na pravou nohu.
"Yunho, pro-prosím tě, zpomal!" Hlas se mu chvěje, v očích obavy. Yunho se vrátí myšlenkami zpět do reality. Omluvně se na Jaejoonga usměje a přibrzdí. Vždyť přeci není kam spěchat.

"Jsi... jsi si jistý, že víš, co děláš?" křikne za ním, zatímco vystupuje z auta. Yunho na něho ani nepočkal a rovnou si to hrnul k vysoké železné bráně. Zastaví ho však zjištění, že je zamčeno.
"Sakra!" zavrčí Yunho. Jae se postaví vedle něho a pohlédne mu do tváře.
"Pojďme domů. Vrátíme se, až bude odemčeno, ano?"
"Ne!" odmítne ho razantně a z rukou si stáhne rukavice. Chytne se brány a rozhlédne se.
"Co to děláš, Yunho? No tak, neblbni!" Snaží se mu vymluvit jeho počínání. Yunho ale neposlechne a než se Jae naděje, stojí už jeho přítel na druhé straně.
"Buď pojď se mnou, nebo jeď domů. Vrátím se brzo!" řekne a vydá se uličkou mezi hroby.
"Ten tvrdohlavec jeden zabedněný!" zavrčí Jae a v rychlosti i on přeleze bránu, odhodlán nenechat Yunha samotného. "Yunho, počkej... No tak, počkej na mě!" Volá na něho. "Zpomal!"
Než se mu ho ale podaří dohonit, stojí už Yunho před třemi náhrobními kameny. Jae se zadýchaně postaví vedle něho.
"Nebyli jsme tu už dlouho, že?" promluví Yunho po chvíli ticha. Sehne se a utrhne květ sněženky, který si našel cestu na slunce skrz vrstvu studeného sněhu. Přivoní a znovu se usměje, sledován zmateným pohledem Jaeho.
Sehne se a položí květ na prostřední hrob. Přečte si jméno na náhrobcích.
"Asi je hloupost říct, že mi chybíte, když mi svou přítomnost dokazujete téměř každý den, že?" promluví tiše. "Nebudu se omlouvat. Už ne! Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že bych si nepřál, abyste mohli žít!" Poklekne, ignorujíce chlad i vlhko, vsakující se mu do kalhot.
Yunho zaměří svou pozornost k Changminovi.
"Už jsem pochopil, co jsi mi neustále naznačoval," hlesne. "Vím, žes mi to několikrát sám řekl, ale... byl jsem jako hluchý. Teď už vím, že jsem měl lépe naslouchat." Na okamžik skloní zrak. "Ah, Minnie. Tak rád bych tě naposledy objal, ale vím, že to není možné. Přemýšlel jsem, co bych ti řekl, ale jediné, k čemu jsem dospěl, bylo..." Pousměje se. "... děkuji!" Postaví se a vezme Jaeho za ruku.
"Našel jsem klid!" Yunho se otočí na černovláska vedle sebe. "Jsem smířený!"