Návrat z temnot 2

 

Když se Jaejoong probral z bezvědomí, spatřil nad sebou vysoký strop s elegantními štuky. Ještě nikdy jej neviděl. Jeho oči sjely dolů po tmavém dřevěném obložení a policích, naplněných spoustami knih v kůži se zlatou ořízkou.

Proboha, kde to jsem?

Pohledem těkal po křišťálových lustrech a nábytku, přikrytém bílými prostěradly, který připomínal spící duchy. Na tmavě zelených stěnách visely obrazy s loveckými výjevy a na podlaze ležel starožitný perský koberec.

Co se stalo? A jak jsem se sem sakra dostal?

Jaejoong si uvědomil, že leží na pohovce. Pokusil se posadit, ale ihned pocítil silnou bolest. Přepadla ho panika. V náhlém záchvatu klaustrofobie ze sebe shodil těžký černý kabát, kterým byl zakrytý. Znovu se kolem sebe rozhlédl a s konečnou platností si uvědomil, že je v nějaké cizí, tlumeně osvětlené, zaprášené, ale elegantní knihovně z přelomu století.

Dotkl se rukou boku, byl odřený a bolavý. Zjistil, že má roztrženou ošetřovatelskou uniformu a znovu se polekal, ale v okázalé místnosti nebyl kromě něj už nikdo. A potom, jako mávnutím kouzelného proutku se mu najednou všechno vybavilo. Park… zkratka, kterou ve čtyři ráno neměl chodit… dva muži se špinavýma rukama a páchnoucím dechem… člověk, který ho zachránil… muž, co znenadání vystoupil ze tmy a zahnal oba útočníky.

Ale kdo byl ten tajemný zachránce? Mlhavě se rozvzpomínal. Středně vysoký, tmavovlasý s laskavýma silnýma rukama. Ale to bylo všechno, na víc si nepamatoval. Nepamatoval si ani jeho tvář, ani na to, co říkal.

Bydlí snad tady? Jae se posadil a vzal hlavu do dlaní. Cítil se hrozně. Hlava ho neskutečně třeštila a zvedal se mu žaludek. Určitě musím mít otřes mozku. Příznaky byly jasné, i když měl zkušenosti jen s pacienty, na vlastní kůži to nikdy před tím nezažil. Potlačil nevolnost. Hlava se mu točila, ale přesto dokázal vstát. Musí se za každou cenu dostat domů. Měl bych si zavolat taxi nebo snad jít pěšky? A kde to vlastně jsem? A jak dlouho tu jsem?

Svůj kabátek má roztržený, zablácený a mokrý, že by se dal ždímat. Je zničený, na vyhození. A ten neznámý, přejel pohledem po černém plášti na pohovce, ho zabalil do svého. Dotkl se rukou měkké, luxusní, mírně navlhlé látky a zastyděl se za svůj obnošený utíkáček.

Jeho kabela. Zmizela. Měl v ní menší obnos peněz, řidičský průkaz, kreditní kartu i průkaz nemocnice. Všechno bylo pryč, ale koledoval si o to. Jít v noci pěšky přes park, taková pitomost. Napadlo ho, že s ním ten neznámý možná mluvil. Rozvzpomínal se na hlas, který volal, aby se probral. Ale on mu nemohl odpovědět. Matně si vzpomínal, jak ho někdo zvedl, ale bylo to tak nereálné, jako ve snu.

Měl by tomu člověku poděkovat, ale nebyl tu. Byl tady úplně sám a ta místnost vypadala, že sem už mnoho desítek let nikdo nevkročil. Jae se opřel rukou o vyřezávané opěradlo pohovky.

Domů bych to měl zvládnout a tam si odpočinu. Zítra mě jistě bude dobře. Přesvědčoval sám sebe, i když dobře věděl, že i slabý otřes mozku může být nebezpečný. Stav pacienta po otřesu mozku se musí sledovat každou hodinu, ať spí nebo je vzhůru. Měl by jít do nemocnice, ale věděl, že nepůjde. Toužil jen po jednom…dostat se domů.

Najednou zaslechl nepříjemný zvuk a celý se napjal. Bylo to ostré vrznutí, jako když někdo přejede nehty po školní tabuli. Jaejoongovi z toho zvuku naskočila husí kůže. Ten zvuk přicházel od vysokého, těžkým závěsem zakrytého okna. Rozechvěle se k němu dobelhal a roztáhl sametový závěs. Zděšeně ucukl před černými prsty, které se po něm sápaly, ale vzápětí si uvědomil, že to jsou holé větve stromů, které se třou o sklo. V duchu se za svůj iracionální strach pokáral.

Když se pak otočil, vykřikl překvapením, u dveří stál neznámý muž se sklenicí vody v ruce. Mužova tvář byla překvapivě bledá a tím více zdůrazňovala jeho tmavé oči. Obklopovalo ho zvláštní, až hmatatelné ticho.

„Moc lituji, že jsem vás polekal. Jmenuji se Jung Yunho a jste v mém domě.“ Řekl lehkým tónem muž. „Dalo by se říct, že jste měl… nehodu.“

„Ti muži…“ Zašeptal Jae. „To jste byl vy, kdo…“

Yunho půvabným úklonem své tmavé hlavy přikývl.

„Mnohokrát vám děkuju.“ Řekl Jae tiše a bylo mu trapně za roztrženou uniformu a zvlhlé a zplihlé vlasy. „Vážím si toho. Neublížili…chci říct, jestli nejste zraněný.“

Yunho jen mávnul rukou, jako kdyby to byla jen bezvýznamná maličkost.

„To jsem rád. Nechtěl bych…“ Bylo zvláštní, proč nemůže dokončit ani jednu větu.

„A vy?“ Zajímal se Yunho. „Mnohem důležitější je, jestli vám se něco nestalo.“

„Já… Ne… Ano, myslím si, že jsem se musel uhodit do hlavy, ale to bude v pořádku.“ Zakrýval si nervózně rukama roztrženou uniformu.

„A co tohle?“

„Jenom modřina. To nic… To se zahojí.“

„Neublížili vám ti dva…nějak jinak?“

Jaejoong cítil, jak rudne a sklopil oči. „Ne, ne…neudělali mi nic.“

„Tady máte trochu vody. Moc se omlouvám, ale nic jiného tady nemám.“ Nehlučně vykročil směrem k Jaemu.

„Ach, já… opravdu… není třeba.“

„Sedněte si, prosím. Vypadáte hodně bledě. Možná jste zraněný víc, než si myslíte.“ Zaváhal Yunho. „Jak vám mám říkat?“

„Ach… promiňte. Měl bych se představit. Jsem Kim Jaejoong.“

„Tak dobře, Kime Jaejoongu. Prosím, posaďte se…“ Přistoupil k němu Yunho blíž a ukázal na pohovku.

„Jaejoongu…“ Ozval se automaticky Jae a usednul na kraj vrzajícího křesla.

Yunho mu podal sklenici s vodou a on jí vzal do obou rukou, jako nějaký talisman.

„Tak, Jaejoongu…“ Řekl Yunho a usednul nehlučně do bíle potaženého křesla. „Ukojte prosím mou zvědavost a povězte mi, co jste dělal tak pozdě v parku?“

„Byla to ode mě hloupost. Jsem ošetřovatel, pracuju kousek od parku v Severance Hospital a zrovna mi skončila noční služba. Poslední autobus mi ujel a tak jsem chtěl projít parkem na stanici metra.“ Podíval se na sklenici ve svých rukách.

„Chápu.“ Řekl Yunho. „Jste tedy ošetřovatel. Rozumím…“

Yunhova barva hlasu i přehnaně spisovná korejština ho uklidňovala. Instinktivně věděl, že je Yunho džentlmen a velmi sympatický muž, se kterým se cítil naprosto v bezpečí. V duchu se nad tím pozastavil.

„Tak…“ Upil doušek vody a polkl. „Měl bych už jít.“

„Jen si ještě chvilku odpočiňte. Byl jste v šoku.“ Odporoval Yunho naléhavě. „Za chvíli vám zavolám taxi a pojedete domů.“

„Já… nemám žádné peníze. Přišel jsem o kabelu. Myslíte, že by taxikář počkal před mým bytem, než mu dám šek?“

„Tím se netrapte, zaplatím mu já.“

„Ale to po vás nemůžu žádat…“

„Tak to berte jako půjčku.“

„Tak dobře. Peníze vám co nejdřív vrátím, pane Jungu.“

„Prosím vás, to není vůbec důležité. Odpočiňte si a na takové maličkosti nemyslete.“

„Jste velmi laskav, ale vážně nechci obtěžovat. Doufám, že vás nějak neruším. Chci říct… je tak pozdě…“

„V noci jsem vždycky vzhůru, protože to udělám nejvíc práce.“ Yunho se pokusil o úsměv.

„Chápu…“ Ale Jae nechápal vůbec nic.

„Jaejoongu, kde bydlíte?“

„V horní části Soulu.“ Řekl mdle.

„To není daleko.“

„Ne, ale v noci…“

„Ano, jistě, rozumím.“

„A taxíky jsou tak drahé, že většinou jezdím autobusem.“

Zmateně si uvědomil svou neschopnost mluvit s cizími lidmi. Nenápadně se na Yunha podíval. Seděl naprosto klidně. Tak vyrovnaně, bez sebemenší známky nervozity. Uvědomil si, jaký je Yunho hezký muž. Působil v tmavých kalhotech a svetru ke krku štíhle, ale ne křehce. Vlasy měl černé jako uhel, delší a zvlhlé deštěm. Jeho krásná pleť byla bílá jako alabastr. Oči měl tmavé. Černé, ne hnědé, jak se mu na první pohled zdálo. Lemované byly dlouhými, krásně tmavými řasami. Orlí noc a ostře řezané lícní kosti působily majestátně. Bylo v něm něco zvláštního a nezvyklého.

„Určitě… chci říct… vážně vás nezdržuju od něčeho důležitýho?“ Pomalu upíjel vodu ze sklenice a cítil se příliš bezvýznamně.

„V žádném případě. Jsem naprostým pánem svého času. Jsem vám, Jaejoongu, plně k dispozici.“

Jae zmateně sklopil oči. „Jste velice zdvořilý, ale byl bych radši, kdybyste mi to řekl na rovinu. Když mi ukážete, kde máte telefon, zavolám si taxi.“

„Za chvíli.“

„Ale…“

„Byl bych velice rád, kdybyste nespěchal. Poslat vás pryč do noci v tomhle stavu striktně odmítám. Říkejte si tomu třeba sobectví.“

Jaejoong znovu usedl a pohodlně se opřel. Pravda… hlava ho stále bolela a v místnosti bylo tak teplo a příjemně, proto bylo snadné nechat se přemluvit a zůstat o trochu déle.

„Dobře, ale jen pár minut. Nechci zneužívat vaší laskavosti.“

„Jaejoongu, budete to přepadení hlásit?“ Zeptal se opatrně Yunho.

„Říkejte mi Jae. Myslím, že teď, když jste mi zachránil život, jsme vlastně staří přátelé…“ Nejistě se zarazil, jestli nepřehání.

„Dobře Jae. Oznámíte to tedy?“

„Co? Ten útok?“ Okamžitě pochopil, kam tím Yunho směřuje. „Ne, myslím, že ne. Nemám tušení, kdo byli ti dva muži, co mě přepadli. Ani bych je policii nemohl popsat.“

„Škoda, že ani já jsem je v té tmě pořádně neviděl.“ Odmlčel se a na chvíli se zamyslel. „Nebudete potřebovat policejní protokol kvůli ztrátě osobních dokladů?“

„Ne. Jen musím požádat o duplikát. A banka mi automaticky vystaví novou kreditní kartu s jiným číslem. Nemá smysl se mořit s celou tou policejní mašinérií. Takových incidentů se každou noc v Soulu stane tisíce a nikdo je neřeší.“ Yunho vážně přikývl, nenáviděl publicitu.

„Nikdy bych vás do toho nezatáhnul. To se nemusíte bát.“ Ujistil ho Jaejoong.

„To jste velice hodný.“ Podíval se na Jaejoonga svýma černýma očima.

Jaejoong ještě nikdy nepotkal člověka, který by se vyjadřoval tak zdvořile a uctivě. Zajisté má i vynikající vzdělání. Ani doktoři u nich v nemocnici nemluvili tak, jako Jung Yunho.

„Jste ze Soulu?“ Pokusil se Jae svést rozhovor jiným směrem.

„Ne. Pocházím z Gwangju, ale žil jsem na mnoha místech v Koreji.“

„To je zajímavé. Vždycky jsem chtěl cestovat. Jednou jsem byl v Busanu.“

„Vždycky to tak zajímavé není.“ Řekl podivným tónem Yunho.

„Vy jistě kvůli obchodu cestujete…“ Hádal Jae.

„Dá se to tak říct.“ Odpověděl Yunho stroze.

„A co děláte? Tenhle dům je tak starý a krásný. Vím, že mi do toho nic není…“ Rozpačitě se na Yunha usmál. „Jestli jsem ale moc vlezlý, tak mi to klidně řekněte.“

„Vůbec nejste vlezlý, ale nemohu vám odpovědět podrobněji. Moje aktivity jsou velmi různorodé a komplikované.“

„Prosím vás, zapomeňte, že jsem se ptal.“ Mávnul nervózně Jae rukou.

Yunho jen pokrčil rameny. „Jsem vlastně na odpočinku. Mám tady v Soulu agenta, který pro mě všechno zařizuje.“

„To musí být prima…“ Vyhrknul bez přemýšlení Jae.

„Je to docela… bezvadné.“

Vždycky řekne něco špatně. Nebo i když to sedí, tak to řekne nevhodným způsobem. A tenhle muž… Jung Yunho… je tak kultivovaný a elegantní, jako nějaká postava z krásného filmu. Jeho vlastní neohrabanost a neschopnost odpovídat bystře a uhlazeně, ho přiváděla do rozpaků. Není divu, že je stále sám. Nikoho ještě nemá a málo chodí na schůzky. Proto není divu, že mu jeho vlastní matka stále předhazuje, že ještě není ženatý. Teď tady sedí s opravdovým džentlmenem, který ho tak hrdinsky zachránil a pořád jen zadrhává a koktá hlouposti.

Sedí tady jako pecka, nenapadá ho nic chytrého a dokonce se bojí setkat s jeho pohledem. Najednou zatoužil někam zmizet. Přál si, být pryč, vyváznout z trapného rozhovoru. Tyhle věci prostě nezvládá. Opravdu dobrý je jen ve svém povolání. Byl přesvědčený, že ho Jung Yunho prohlédl a chová se zdvořile jen proto, že je džentlmen. Polkl, jako by měl v krku knedlík a cítil, jak ho stále bolí hlava.

„Jae… vám není dobře…“ Zaslechl z dálky Yunhův hlas.

„Ne, jsem v pořádku.“ Zamumlal Jae.

„Nevypadáte vůbec zdravě.“ Jae se na Yunha konečně podíval.

„Myslím, že bych měl jít domů.“

„To je moudré rozhodnutí. Zavolám vám taxi.“

„Děkuju vám…“ Zašeptal a upíral pohled na své ruce, ve kterých pevně svíral již prázdnou sklenici.

„Prosím, omluvte mě, než to zařídím.“ Dodal Yunho. Vstal a tiše zamířil ke dveřím. Za chvilku byl zpátky v pokoji. „Váš vůz tu bude za deset minut. Vyhovuje vám to?“

„Ach ano… jistě. Jste hrozně hodný… Chci říct… spousta lidí by se ani neobtěžovala. Zahnal jste ty muže… vždyť vás mohli zabít!“

Znovu ten Yunhův neveselý úsměv. „Nedělejte si starosti, vůbec žádné nebezpečí mi nehrozilo.“ Zagestikuloval rukama Yunho a Jaejoong zahlédl, jak jsou štíhlé, jemné a téměř bílé jako slonovina. „Co jiného jsem měl dělat? Copak jsem vás tam mohl nechat jen tak ležet na zemi?“

„Nevím…“ Řekl Jae klidně. „Většina lidí by nezasáhla. Musíte být hodně odvážný.“

„Ale vůbec ne. Ve skutečnosti jsem ten největší zbabělec na celém světě.“

Hořkost v jeho hlasu Jaeho překvapila. „Ne, to určitě nejste.“

Jejich pohledy se setkaly a Jae zahlédl v černých očích jiskru. „Udělal jsem jen to, co bylo třeba. Nic víc…“

„A já vás málem dostal do průšvihu.“

„Bylo mi ctí…“ Řekl Yunho uhlazeně a Jae věděl, že lže.

Když se konečně ozvalo zaklepání na dveře, Jaejoongovi se neskutečně ulevilo. Vstal, přes sebe přehodil svůj hnědý, zničený kabátek a vyšel za Yunhem z knihovny dolů prázdnou chodbou až k hlavním dveřím, které mu Yunho galantně přidržel.

 „Už na vás čeká. Zvládnete to sám?“ Zeptal se starostlivě Yunho.

„Ano určitě. Děkuju vám. Nikdy vám to nezapomenu. Chci říct… nemůžu se vám revanšovat za vaši pomoc, ale ty peníze vám vrátím. Doufám, pane Jungu, že víte, jak moc jsem vám zavázán.“

„Ale to vůbec ne.“ Řekl ze stínu chodby. „Smím vás požádat o laskavost? Mohl byste mi říkat Yunho?“

Jaejoong se pokusil o úsměv. Studený a vlhký vzduch vnikl dveřmi do chodby, Jae si přitáhl potrhaný kabátek těsněji k ramenům. Venku už pomalu svítalo. Začínalo šedivé, chladné listopadové ráno.

„Omlouvám se, že vás nedoprovodím bezpečně domů, ale musím tady vyřídit ještě nějaké záležitosti.“

„To nevadí, jsem v pořádku. Udělal jste pro mě už víc než dost.“

Yunho vyhlédl ven ze dveří a hned ustoupil do hlubokého stínu chodby. Jaejoong měl dojem, že zneklidněl. Bezpochyby se ho chtěl už zbavit.

„Tak já už půjdu…“ Řekl Jae tiše.

K jeho překvapení ho Yunho vzal za ruku a půvabným, staromódním gestem zvedl ke svým rtům. Ucítil dotek jeho rtů, na kloubech ho zašimral jeho dech a paží mu projelo neznámé mrazení. Yunho pozvedl hlavu a řekl něco, co Jaejoong nečekal.

„Nešel byste se mnou dnes večer na večeři?“

“Cože?“ Vzpamatoval se Jae.

„Ale samozřejmě to byl jen návrh. Zajisté už máte domluveného něco jiného…“

„Večeře…“ Opakoval po Yunhovi Jaejoong.

„Ano večeře. Jídlo…“ Vysvětloval mu Yunho a v koutcích úst mu zacukalo.

Jaejoong stál na domovním prahu tajemného cizince, který mu zachránil život a prožíval tisíce protichůdných pocitů. Potom jeden pocit zvítězil a najednou bylo všechno tak prosté a jednoduché.

„Ano Yunho, půjdu s tebou na večeři. Moc rád…“

„A jak tě najdu?“ Zajímal se Yunho.

„Jsem… jsem v telefonním seznamu.“

„Tak dnes večer.“ Řekl Yunho.

Jaejoong stačil jen přikývnout a vběhl do taxíku. Když byl uvnitř, odvážil se otočit dozadu a zahlédl impozantní, honosný dům, který se vynořoval ze tmy. Yunha už ale nezahlédl. V celém domě nesvítilo ani jedno světlo.

Svítání bylo v plné proudu…