Návrat z temnot 3

 

 

Dlouhá černá limuzína důstojně proplouvala hustým provozem horní části Soulu. Uvnitř vozu, kde převládal samet, zvuky zvenčí skoro nebyly slyšet. Yunho si nevšímal jekotu sirén, troubení klaksonů ani kvílení brzd. Těmhle světským maličkostem věnoval pozornost zřídka. Žil už v příliš mnoha městech a příliš dlouho na to, aby se staral o pochybné lidské hemžení.

Dnes večer to ale bylo jiné. Cítil neklid a ještě něco jiného, co zatím nedokázal pojmenovat. Když se ten večer po západu slunce probudil, zjistil, že ta schůzka v něm něco vyburcovala. Začal se probírat vzpomínkami na dávno ztracené city a vydoloval jen mlhavý pocit štěstí. Ale to bylo nemožné. Na setkání přistoupil jen proto, aby si zpestřil svou neradostnou existenci. Jednou za pět let si přece může dovolit nový zážitek. Je to od něj pošetilé. Po mnoha stoletích nesnesitelné opuštěnosti, sebeošklivosti a vyhoštěnosti se soudružného života lidské pospolitosti jde na schůzku s člověkem z masa a kostí. Dlouhý vůz zaparkoval u chodníku před hodně oprýskaným, šedým činžovním domem.

„Mám dojít pro návštěvu, pane?“ Ozval se z reproduktoru hlas řidiče.

„Ne, dojdu pro něj sám.“ Řekl Yunho a vystoupil do večerní tmy.

Zmáčknul knoflík domácího telefonu u čísla sto dvacet jedna a znovu přemítal, proč si vybral za partnera pro dnešní večer právě jeho. Za svůj nekonečný život viděl krásné ženy v Asii, Evropě i v Africe, oceňoval jejich půvab, jemné rysy, třpyt vlasů, štíhlost těl. Kochal se jejich krásou stejně jako uměním, hudbou nebo dokonalým tvarem měsíce v úplňku. Ale co při tom cítil, byl jen slabý odlesk lidského pocitu, imitace vášně. Mezi jeho a lidským prožitkem byl propastný rozdíl. Existoval v životě, ale sám byl uvnitř bez života. Nemohl se podílet na materiální podstatě krásy, kterou viděl, nemohl vychutnávat jídlo, cítit tep svého srdce, ani milovat.

Ale Kim Jaejoong… V tomhle stvoření bylo něco, co vyvolalo jeho zájem o něj. Vždyť je to obyčejný člověk a v porovnání s tím, co všechno už viděl, nevyniká ničím zvláštním. Když se v telefonu ozval jeho hlas, oznámil mu, že už jde. Pomyslel si, že ho nepozval nahoru, protože se stydí za skromné vybavení bytu. Yunho se příliš nevyznal v pocitech moderních lidí, ale nepochyboval o tom, že v jednadvacátém století je skromnost vzácným jevem. Jaejoongovo malé tajemství v něm vyvolalo novou vlnu zvědavosti.

Sám nepovažoval peníze za důležité, věděl, že si za ně klid duše nekoupí. Ale připouštěl, že mají sílu a moc. Bez peněz by nebyl ani méně ani více šťastný. Nepochybně by ale žil v menším pohodlí.

V zápětí se už Jaejoong  doslova řítil ze schodů a udýchaně, ale s úsměvem mu otevřel dveře. Měl tak sladký a nesmělý úsměv. Na sobě měl modré, seprané džíny, bílou košili a v ruce držel hnědý kabátek.

„Dobrý večer…“ Usmál se na něj Yunho, vzal od něj kabátek, tentýž, který měl v noci, jen pečlivě zašitý a vyčištěný. Přehodil mu ho lehce přes ramena. „Měl jsem vzít deštník.“ Řekl omluvně.

„Půjdeme pěšky?“ Zeptal se Jaejoong.

„Ne, mám tady vůz.“ Pobaveně se zasmál a odvedl ho k autu, které stálo u chodníku. Stěrače hravě zvládaly přívaly deště.

Řidič oběhnul vůz, aby jim otevřel dveře. Nejdřív Jaejoong a za ním Yunho nasedli do sametem vyloženého vnitřku vozu. Yunho se bavil Jaeho němým úžasem.

„Jedeš v limuzíně poprvé?“ Zeptal se, když Jae přejel rukou po měkké hnědé kůži sedačky.

„Oh, ano.“ Přiznal zahanbeně. „To je…skvělé. Ty se vážně nemusíš denně kodrcat…“

„Uklidni se, Jae. Vždycky cestuji najatým vozem.“

„Chceš říct, že vůbec neřídíš?“

„Nestojím o komplikace s tím vaším úřadem, kde vydávají řidičské osvědčení. A tohle je mnohem příjemnější, nemyslíš?“

„Tak jistě.“ Potřásl udiveně a nadšeně hlavou Jae.

Yunho chvíli studoval jeho tvář. Vůbec se nepodobal lidem, které vídal v televizi nebo ve filmech. Ani nebyl jako ty, co potkával na ulicích města, když se procházel. Byla v něm prostota a nepředstíraná upřímnost, což byla v téhle době veliká vzácnost. Mohl by klidně být urozený pán z minulých, jednodušších časů. Dokázal by si ho představit jako šlechtice z dob, kdy se on narodil. Všimnul si, že ho svým zkoumavým pohledem přivádí do rozpaků.

„Něco není v pořádku?“ Zeptal se Jae.

„Vůbec ne, naopak. Jen jsem pátral po včerejších modřinách z té nešťastné příhody.“

„Myslím, že jsem měl štěstí, protože už není nic vidět. Ale na hlavě mám pořádnou bouli a žebra pěkně do modra.“

„Bolí to?“ Zamračil se Yunho.

„Je mi dobře. Opravdu! Skoro celý den jsem prospal a vzal jsem si pár aspirinů.“

„Neměl jsi tedy raději zůstat doma a ještě odpočívat?“

„Ne. Cítím se báječně.“ Usmál se Jae nesměle. „Co se dá dělat, každý musí jíst. Tedy i já…“

„Ano, jistě.“ Odpověděl radši kladně a pokusil se mu úsměv oplatit, ale při tom ho napadlo, že někdo nemusí.

Yunho přikázal řidiči, aby je zavezl do jeho obvyklého útočiště. Ve středu města poblíž Gramercy Park byla malá, tichá francouzská restaurace. Už několik století nic nejedl, ale dělalo mu radost pozorovat hosty u večeře a vynikající obsluhu, která dělala svou práci s dokonalostí měřitelnou s uměleckým zážitkem. A co se týče nechuti k jídlu, nikdo si nedovolil ani zmínku o netknutých pokrmech. Zkušený, prvotřídní číšník se o něčem takovém nikdy nezmíní.

Oklamat lidi nebylo příliš složité. Nesměl jen navštěvovat jeden podnik déle než deset let, aby si nikdo nevšiml, že nestárne. Yunho by už měl svůj pobyt v Soulu ukončit. Jeho právník, který se mu stará o majetek, se brzy může pozastavit nad hustotou jeho stále černých vlasů i hladkosti jeho pleti. Věděl, že bude muset už brzy opustit tohle neúnavně pulsující město. Snad by nějaký čas mohl cestovat. Možná i nashromáždit sílu a energii a znovu pokračovat v hledání Changmina.

Jaejoong se okouzleně rozhlížel po bohatém interiéru francouzské restaurace, kde převládal černý a červený samet. Křišťálové lustry vrhaly tlumené světlo na sněhově bělostné ubrusy malých stolků. Když mu šéf podniku úslužně odsunul židli, usmál se na něj.

„Dobrý večer, pane Jungu.“ Přivítal oba s mírnou úklonou. „To je velice milé, že vás zase vidíme.“

„Už jsme se dlouho neviděli, Maurice.“ Odpověděl mu Yunho a také se posadil.

„V dnešní době má každý mnoho práce.“ Postěžoval si Maurice.

„Ano, hodně práce.“ Souhlasil Yunho.

Jaejoong nerozuměl francouzskému jídelnímu lístku, tak požádal Yunha, aby vybral něco i pro něj. A on to udělal velice rád. Při čekání na salát Caesar se dotknul poupat růžiček v malé vázičce tak jemně, že Yunho nemohl odtrhnout pohled od jeho rukou.

„Nejsou překrásné? Představ si, že někdo musel každou z nich stvořit.“

„To je opravdu umění.“ Jen přitakal Yunho a topil se v jeho tmavých očích.

Jaejoong si pochutnával na salátu, zatím co Yunho se jej sotva dotknul. Po chvíli k němu Jae překvapeně zvedl oči.

„Yunho, ty nemáš hlad?“

„Nedávno jsem se trochu víc přejedl.“

„Je hrozně moc dobrý.“

Je vzácně skromný, nevinný a trpělivý. Pravý opak jeho pětisetleté znuděnosti a hořkého cynismu. Jae si lehce otřel ústa ubrouskem a tiše zašeptal.

„Myslíš, že bych se mohl zeptat číšníka, jak se dělá ta zálivka? Máma je výborná kuchařka a udělala by jí radost.“ Potom najednou sklopil oči. „Asi je to hloupost, třeba to bude kuchařovo tajemství.“

„Po večeři ten recept dostaneš.“ Řekl tiše Yunho.

Jeho oči bloudily po jemných rysech Jaejoongovi tváře. Všiml si, že světle hnědé řasy tvoří na jeho obličeji dokonalé, drobné vějířky a na štíhlém krku si všiml pulsující žíly. Soustředil své oči na to něžné místo.

Přinesli hlavní chod. Pro Jaeho jehněčí a pro Yunha kachnu. Yunho si kachnu objednával poměrně často. Vychutnával si její silné aroma smísené s vůní pomerančů a citronů. I po tolika letech mu připomínala matčin sváteční stůl, když se otec vrátil z úspěšného lovu. Dokázal si ještě stále vybavit vzpomínky na svou lidskou existenci a nepřestávalo ho bolet pomyšlení na zmařené životy matky a sester. Určité situace, vůně, pohledy a zvuky v něm vyvolávaly nesmírně živé vzpomínky. Fyzickou bolest necítil, ale jeho duševní muka nikdy nepolevila.

Soustředěně pozoroval, jak Jaejoong žvýká, polyká, pomalu upíjí tmavě rudé víno. Když Jae dojedl a do jídelny vstoupil šéfkuchař, aby zjistil, jak hostům chutnalo, jednoduše ho požádal o recept. Zároveň si při pohledu na jeho půvab uvědomil, že by to dokázal i bez něj. Kdyby věděl, jak na to, celý svět by mu ležel u nohou.

Při kávě se vyptával na jeho práci. Byl zvědavý, jak se takhle jemný a citlivý člověk dokáže smířit s hrůzami, kterých je svědkem každou noc v nemocniční ambulanci.

„Na to se ptá každý.“ Přiznal Jae. „Možná proto, že vypadám takový…takový křehký nebo co. Ale dokážu být stejně tvrdý a pevný jako každý. A hlavně svou práci mám moc rád. Zachraňuju životy…“

„Ale všechny ty zločiny, násilí, tolik krveprolití, se tě musí dotýkat. Neumím si to představit.“

„Je to sice smutné, ale taková je skutečnost. Dostanou se k nám i jiné, nevinné případy. Třeba dítě po autonehodě nebo skutečná oběť zločinu.“ Potom sklopil hlavu a nesměle pokračoval. „Víš…říkají, že ošetřovatel jsem vážně dobrý. Mám na to…hm…asi talent.“ Zvedl hlavu a upřímně se podíval Yunhovi do očí. „Pomáhám lidem. Dotknu se jich rukama a oni se cítí líp.“

„To je dar, Jae!“

„Vždycky jsem chtěl pracovat v nemocnici. Už jako malý kluk.“

„Ano, to chápu. Vnitřní nutkání…“

„To je moje odměna, rozumíš? Jinak je můj život dost hloupej a nudnej. Kromě dnešního večera.“ Dodal a oči se mu rozzářily. „Tohle je báječná noc.“

„Ano?“

„Je mi, jako bych se ocitnul v pohádce…“

Jae se ho zeptal na jeho život. A on musel být hodně opatrný.

„Trochu jsem cestoval.“ Začal a vyprávěl mu o několika zemích, které poznal. Asi jich vyjmenoval moc, protože ho Jae náhle přerušil.

„Prosím tě, kolik ti je let?“

„Třicet.“ Zasmál se Yunho. „Ale občas se cítím o mnoho starší. A ty?“

„Jsem na tom stejně.“

„Jsi ženatý?“

Jae záporně zavrtěl hlavou. „Neměl jsem na to čas. Máma mi říká, že skončím jako starý mládenec.“

„Rozumím…“

„Yunho, ty jsi byl ženatý?“ Zeptal se Jae najednou.

„Jednou…“ Odpověděl dřív, než si stačil uvědomit, co říká.

„Ach tak. Rozvedený?“

„Definitivně.“ Odpověděl mu hořce.

„Povídej mi ještě o Paříži.“ Změnil Jae téma a on mu za to byl vděčný.

„Ano, Paříž… Rozkošné město. Plné historie a lásky.“

Yunho mluvil, Jaejoong uneseně poslouchal, upřeně se na něho díval a při tom upíjel kávu. Ale zatímco vyprávěl o současné Paříži, vybavovaly se mu vzpomínky na dobu, kdy se Evropa zmítala v nepokojích temných časů.

Changminova práce…

Bylo to v době Francouzské revoluce, skoro tři sta let poté, co Yunho poprvé opustil Španělsko, aby vyhledal Changmina. Toho zloducha, který mu zabil matku i sestru a jeho změnil v krvežíznivé monstrum.

Byl to právě Changmin, kdo ho ušetřil před smrtí, ale jen z vlastních zvrhlých důvodů. Yunhovi trvalo léta, než tohle zjistil. Když pochopil, otřásl se hrůzou. Tenkrát se vyléčil nebo si spíš myslel, že je zdráv a tak se vrátil do kláštera, truchlil nad ztrátou rodiny a zpočátku si jen mlhavě vzpomínal na svou osudnou cestu na kraj lesa.

Měsíce se pokoušel žít zbožně jako dřív, ale jeho motlitby už neměly původní přesvědčivost. V noci nedokázal usnout a ve dne zůstat vzhůru. Ztrácel chuť k jídlu a místo ní nastoupila neovladatelná žízeň. Často se bezcílně toulal po krajině, výhradně v noci a trápil se nezvladatelnou žízní. A potom jedné studené větrné noci narazil na umírajícího jelena a svou žízeň uhasil.

Vrátil se do kláštera, ale jeho poslání, život, jeho lidskost ho opustily. Postupně se mu vracely vzpomínky na noc, kdy se střetl s Changminem. Ten muž ho kousnul a on cítil zvláštní bolest. Přesněji řečeno to byla spíše slabost, ztráta paměti a potom i duševní prázdnota.

Nějako dobu se pokoušel dál plnit své povinnosti a požádal opata, aby je mohl vykonávat v noci. Opat i ostatní mniši na něho začali pohlížet se zvědavostí a sledovali jeho podivnou změnu s rostoucími obavami. Nevěděl, jak jim to má vysvětlit. Nevěděl, jak jim má říct o ztrátě své víry.

V následujících zimních měsících, když se klášter uložil ke spánku, potají čítával církevní spisy, na které narazil v opatově soukromé knihovně. V nich se dozvěděl o mužích, zvláštních tvorech jako byl Changmin, kteří se potulují po zemi celá dlouhá staletí. V těch tajných knihách byly tyhle nesmrtelné bytosti popsány do živých, děsivých podrobností, včetně jejich odporné žízně a temných skutků. V ručně popsaných svazcích se dočetl jen málo o tom, kde by je mohl vyhledat, protože se převtělují do mužů a žen a jsou k vidění jen v noci. Bylo tam i mnoho návodů a zaříkávadel proti nim, ale ani jeden z nich nebyl beze zbytku účinný.

Znovu přišlo jaro a Yunho, tělesně i duševně izolovaný od svého okolí, pochopil, že musí milovaný klášter i řád navždy opustit. Nikomu nic neřekl, vzal si svůj skromný majetek a jedné noci zamířil do lesů, aby se už nikdy nevrátil. Chtěl zjistit, co se s ním vlastně stalo a snad i najít a zničit toho, kdo mu to trápení způsobil. Proto se vydal na sever do vznešených, proslulých evropských měst, která byla zároveň plná nemocí a špíny. Poznal v lidských srdcích laskavou dobrotu i ďábelské zlo.

Když potřeboval na živobytí, nechal se najímat na různé noční práce. Dost často si zoufal, co přinese budoucnost. Když se jednoho dne roku 1553 ocitnul v italském Janově, vtrhla do města černá morová smrt. V noci pomáhal sbírat mrtvá těla a nakládal je na káru, taženou nemocným koníkem. Kolem něho umírali lidé, ale jeho smrtelná nemoc nezasáhla. Nechápal proč. Nechápal, proč také neumřel.

Jednou v noci před úsvitem našel v kapse mrtvého muže dvě zlaté mince. Tenkrát to bylo učiněné bohatství. Věděl, co má dělat. Prozíravě nakoupil pozemky. Pronajal je a dostával za to peníze. Protože byl inteligentní, vzdělaný a zbytečně nerozhazoval, jeho bohatství rostlo a roky běžely. Prozíravá počáteční investice se vyplatila a jednoho dne zjistil, že je bohatý.

Během prvních sta let se hodně naučil a ještě se v něm nestačil usadit hořký cynismus. Ale vždycky, bez ohledu na to, kde se potuloval, byl o krok pozadu za Changminem.

„Louvre…“ řekl Jae, „…to zní tak krásně. Měl jsi štěstí, žes mohl žít v Paříži.“

Yunho se duchem vrátil do přítomnosti, k mladému muži naproti sobě, který naslouchal jeho vyprávění. Bylo to nemožné, ale jemu se zdálo, že v Jaeho přítomnosti necítí takovou osamělost. Jae mluvil o rukou, které uzdravují. Že by opravdu měl v sobě sílu, která nějak ovlivňuje jeho temnou duši?

Podíval se na Jaeho ostražitě a zkoumavě zároveň. Jeho oči se soustředily na ruměnec, který mu na tváři naskočil po víně. Člověk z masa a kostí. Ano, vnímal Jaeho přítomnost, čerstvou vůni, kterou vyzařovala, jemnou stavbu drobného těla i bledý odstín pleti.

Poddal se chvilkové, absurdní fantazii, že je normální smrtelník, který večeří se svým krásným přítelem. Po večeři nejspíš půjdou k němu a budou se milovat. Jejich nahá těla se spojí v odvěkém rytmu, který on sám nikdy nepoznal. Nedalo se říct, že tahle základní smyslná touha se ho nikdy nedotkla. Samozřejmě, že se s ní setkal jako mladík, před vstupem do řádu. Ale vždycky to pokušení dokázal potlačit, jeho osudové poslání pro něho bylo nade vše. Rozkoším těla nikdy neholdoval.

Jaká to ironie. Yuhho studoval detaily Jaeho tváře a v duši cítil hořkost. Nejdřív si odepřel každou radost a potom ho krutý osud odsoudil k věčnému odříkání.

Bože, co by jen dal za odvahu vyjít jednoho dne do slunečního jasu a ukončit tohle trápení. Nepotkalo by ho v těch paprscích, které tak dlouho neviděl, vykoupení? Možná by dokonce porazil svého starého nepřítele Changmina a měl dost odvahy podívat se tváří v tvář smrti.

Yunho zaplatil účet, jako vždy v hotovosti a oba opustili malou příjemnou restauraci.

„Yunho, chtěl bych ti za tak krásný večer opravdu moc poděkovat.“ Řekl mu Jaejoong v autě.

„Potěšení bylo na mé straně.“ Odpověděl Yunho, když se limuzína rozjela.

„Víš, moc se mi líbí, jak všechno bereš. Je to takové…takové staromódní. A když jsi vyprávěl o svých cestách, skoro bych věřil…“

„Čemu?“

„Ale…je to hloupost.“

„Nic, co říkáš ty, není hloupost.“

„Víš…když jsi mluvil o dějinách Paříže, připadalo mi jako bys tam v těch dobách žil. Dokonce jsem tě viděl i v tehdejším oblečení, rozumíš? To asi kvůli tomu, jak jsi mi to vyprávěl. Tak…tak živě.“

„Živě?“ Chtělo se mu smát.

„Ano. Zdá se, že všechno hluboce prožíváš. Nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by popisoval věci s tak velkým citem.“

„Chápu…“ Řekl Yunho tiše i když nepochopil vůbec nic.

Limuzínou se prodírali hustým městským provozem, ale vnímali jen důvěrnou atmosféru uvnitř vozu. Mluvili spolu hodně, hlavně o Soulu. Yuhno zde znal všechna divadla, včetně opery.

„Tys ještě nikdy nebyl v opeře?“ Zeptal se Yuhno udiveně.

„Nikdy…“ Přiznal zahanbeně Jae.

„Ani v divadle nebo na muzikálu?“

„Jednou. Když jsem byl malý, viděl jsem Za zvuku hudby.“

„A jak se tě to líbilo?“

„Bylo to naprosto kouzelné.“

„Ano, to je výstižné slovo.“ Zamyslel se. „Dovolíš mi někdy, abych tě pozval do divadla?“ Zeptal se, ale okamžitě toho zalitoval.

„To by bylo báječné…divadlo…“ Povzdechl Jae.

Asi se snad vážně zbláznil. Vždyť, co ho zajímá na tomhle muži? Vlastně na všech lidech? Jen ta rudá ohnivá tekutina, co koluje v jejich žilách. Ale takovéhle myšlenky si musel zakázat. Tohle si nesmí dovolit k žádnému nevinnému člověku.

Když řidič zastavil před Jaeho bytem, ulevilo se mu. Vystoupil, otevřel Jaemu dveře, ale z auta mu nepomohl. Moc se bál doteku jeho teplé, prokrvené ruky.

„Byl to krásný večer.“ Řekl Jae u vchodu do domu. „Děkuju ti, Yunho.“

Z noční oblohy lehce mrholilo a on cítil, jak mu na čelo, obočí i do vlasů padají ledové kapičky. Stáli spolu před jejím domovem a Yunho sledoval, jak Jaeho tvář a horní ret orosila mlha. Jaejoong mu potřásl rukou a bázlivě se na Yunha usmál.

„Já…zavolám…“ Řekl Yunho i když věděl, že to nemyslí vážně. Ve své dlani vnímal to sladké teplo Jaeho ruky.

„Božínku, ty máš tak ledovou ruku.“ Ozval se Jae. „Radši se vrať do auta, než tady zmrzneš.“

„Ano…“ Přitakal a Jae vyprostil svou ruku z jeho sevření.

Klidně se rozloučili a on sledoval, jak Jae mizí uvnitř. Stál tam v dešti naprosto klidně a u nohou se mu povalovala mlha. Nemohl se donutit k pohybu. Jen cítil přízračný dotek jeho prstů ve své dlani. Uvědomil si, jak byl teplý a zároveň ho nečekaně zasáhl smutek kvůli tomu, čím nikdy nebyl a být nemůže…