Návrat z temnot 4

Během následujících týdnů, kdy na Soul udeřila zima, se Jaejoongův život změnil od základu. Služby v nemocnici na ambulanci byly pořád stejné, ale jeho volný čas se přeměnil v pohádku. Tři až čtyři večery v týdnu jej Yunho bral do společnosti. Když se neviděli, tak si aspoň povídali dlouhé hodiny po telefonu.

Byl jím naprosto oslněný. Špatně spal a přestávalo mu chutnat jídlo. Snil a přemýšlel o Yunhovi, jak by jím byl posedlý, ale byl dokonale šťastný. V hlavě se mu rojily texty milostných písní, které znal již z dřívějška, které ale plně pochopil až teď.

Štěstí bylo, že sloužil noční směny. Přes den spal a Yunho byl také přes den zaneprázdněný. Spolu trávili večery, kdy chodili na večeře, na různé výstavy, do divadla nebo na balet.

 

„Prosím tě Yunho…“ Řekl mu Jae jednoho večera, když odcházeli z hotelu Savoy. „Nemusíš mě pořád brát do tak drahých podniků. Mohl bych něco uvařit nebo můžeme…“

„Dělá mi to velkou radost Jae.“ Pomohl mu do obnošeného hnědého kabátu, jako by to byl kožich z hranostaje. „Dost tvrdě pracuješ, proto by mě ani ve snu nenapadlo, abych něco takového po tobě požadoval.“

„Proč jsi na mě tak hodný?“ Lehce vklouznul do kabátu a zvedl k němu oči.

„Protože mě to opravdu těší.“ Odpověděl vážným tonem. „A protože ze všech lidí, které jsem kdy poznal, si to jako jediný zasloužíš.“

Jae se tomu musel zasmát. Takhle Yunho mluvil vždycky a v něm to vyvolávalo něco nevýslovně sladkého. Tak zoufale s ním chtěl být, že si ani netroufnul svůj nový vztah rozebírat. Bál se ptát sebe nebo Yunha, proč si tak elegantní, hezký a bohatý muž vybral právě jeho.

„Chtěl bys jít do toho nočního klubu SoHo, o kterém jsem ti vyprávěl?“

„Myslíš tam, co hraje ta jazzová skupina?“

„Ano tam. Jsou to výborní hudebníci.“

Yonho vyvedl Jaeho ven do chladné noci a Jae vdechnul čerstvý vzduch.

„Moc tam chceš jít?“ Zeptal se Jae.

„Chci jít tam, kde ti bude dobře.“

„Nevadilo by tě, kdybychom šli domů? Ke mně nebo k tobě. Jsem nejšťastnější, když si spolu povídáme.“

Obvykle skončili u Yunha. Jae začínal ten dům mít rád. Byl rohový, tříposchoďový. S balkónkem nad vchodem, ke kterému vedly schody z bílého mramoru. Pevné dveře z dubového dřeva zdobilo mohutné mosazné klepadlo. Vysoká okna zakrývaly dřevěné, tmavě natřené okenice a tepané kovové mříže s krajkovými vzory.

Vnitřek byl starý a zaprášený, ale nesmírně elegantní a prostorný. Yunho mu vysvětlil, že dům koupil již před léty zařízený a nic v něm nezměnil. Vybral si ho hlavně pro klidné, skoro až maloměstské okolí, vzdálené nervóznímu shonu zbytku Soulu.

Yunho byl velice záhadný muž. Uvědomil si to, i když on sám nebyl světem protřelý. Byl laskavý, jemný a měl suchý, poněkud cynický humor. Věděl i bez vyptávání, že v minulosti prožil něco moc ošklivého. Možná ten rozvod, o kterém se zmínil. Byl naprosto korektní, nikdy se ho ani nedotknul, nevzal za ruku, ani nepolíbil na dobrou noc. Přitom věděl, že se mu to líbí a to ho mátlo. Byl mu za jeho chování vděčný, ale občas byl i trochu zklamaný.

Byl tak báječný a přívětivý. Dokonalé oblečení bez poskvrnky, vždycky tmavé barvy. Hlas hluboký a hypnotizující. Vždy mluvil klidně. Jae věděl, že Yunho umí italsky, řecky, francouzsky a dokonce i čínsky, protože v těch jazycích objednával, když spolu navštěvovali restaurace.

Povídali si spolu o všem možném. Yunho věděl spoustu věcí o umění, hudbě, tanci, obchodu i politice. A Jae si tak uvědomoval, jak jsou jeho zájmy i vědomosti značně omezené. Snažil se od Yunha poučit, absorbovat všechnu krásu a kulturu, kterou měl v malíčku.

Jae mu na oplátku vyprávěl o své rodině, o matce a otci, sestře a bratrovi, o neteřích a synovcích. Taková běžná a obyčejná rodina. Oproti tomu Yunho mluvil o svých příbuzných velmi málo. Řekl mu jen, že ode dne, kdy zemřeli, nepřestal je oplakávat. Působil na něj jako zvláštní člověk, poznamenaný nějakou tragédií, ale nikdy a za nic na světě by ho nenutil, aby se mu dopodrobna svěřil.

Když spolu večeřeli, nikdy nic nejedl a většinou se vymluvil, že si pokazil chuť na nějakém pracovním obědě.

„Tak proč mě na ty večeře zveš, když nemáš hlad. Můžeme zůstat doma a objednat si pizzu.“ Protestoval Jae.

„Baví mě, brát tě mezi lidi. Dělá mi dobře, když máš radost.“ Bránil se Yunho.

Zvláštní…velice zvláštní a tajemný člověk. Jae měl takové štěstí, že ho potkal.

 

Jeden večer cestou do práce zahlédl Jae na sedadle autobusu odložené noviny. Upoutal jej podivný titulek : Muž, který přišel o krev v Central parku. Vzal noviny do ruky a začal číst článek dál. Před několika týdny našla policie v ranních hodinách poblíž vodní nádrže neznámého muže v bezvědomí. V nemocnici se zjistilo, že potřebuje okamžitě krev. Na jeho krku bylo zjištěno malé poranění, ale dotyčný si nemohl vzpomenout, co se mu stalo…

Jaejoongovi přejel mráz po zádech. Nedošlo k tomu té noci, kdy ho přepadli skoro na stejném místě? Snad to neudělali ti dva? Možná, že přece jen měl na tu policii jít. Teď už ale bylo pozdě…

 

Yunho mu volal druhý den, jako obvykle v šest hodin večer. Nikdy nevolal dříve, aby ho nevzbudil, jak říkal.

„Rád bych tě večer vzal do galerie v centru. Je tam výstava jednoho nadaného mladého umělce. Chtěl bych, abys ji viděl.“

„Moc rád Yunho. Mam si vzít společenský oblek?“

„Ale vůbec ne Jae. Přijď v tom, co máš na sobě.“

„Mam na sobě svůj starý župan Yunho…“ Zasmál se Jae.

„Aha…tak to chce něco formálnějšího.“ Ozval se Yunho a Jae si nebyl jistý, jestli žertuje nebo to myslí smrtelně vážně.

Yunho pro něj přijel večer v sedm a on už čekal u poštovních schránek v černých kalhotech, sněhobílé košili a svém hnědém obnošeném kabátku. V jeho šatníku společenské oblečení chybělo, kdežto Yunho byl vždycky bezvadně oblečen.

„Ahoj…“ Přivítal Yunha, když vešel do domu a srdce mu radostí poskočilo.

„Jae ty už čekáš? Nejdu snad pozdě?“

„Ne…samozřejmě, že nejdeš. To já…jen jsem byl dřív hotový.“

„Tak můžeme vyrazit?“

Limuzína je tiše vezla do centra.

„Řekni mi něco o tom mladým umělci.“ Poprosil ho Jae.

Seděl vedle Yunha na prostorném zadním sedadle. Yunho seděl těsně vedle něho, ale nedotýkal se ho. Jaejoonga napadlo, jestli není pod tou jeho slupkou světáctví plachý a nesmělý. Nebo je v tom snad něco jiného? Najednou si uvědomil, že Yunho už odpovídá na jeho otázku.

„Jmenuje se Jong Joongwon. Věnuje se portrétům. Jeho obrazy jsou tak dokonalé, že je těžko rozeznáš od špičkově pořízené fotografie. Joongwon má schopnost malovat tak jemné tahy štětcem, že můžeš rozeznat každý detail tváře. Každou jeho nesrovnalost, každou vrásku.“ A následoval zasvěcený výklad, jak nově objevený umělec dokonale maluje, jaké používá techniky a jaké barvy.

„O malování toho víš tolik. Studoval jsi ho ve škole?“

„Ve škole? Ale ne, jen se o to hodně zajímám. Hodně chodím na výstavy.“

 

Hned jak vstoupili do galerie, bylo Jaemu jasné, že se oblékl špatně. Ženy byly oblečené do kalhotových kostýmků z černého sametu, dlouhých šatů zářivě jasných barev nebo do vypasovaných kalhot a delších přepásaných blůz zdobených korálky a pošitých flitry. Každý muž měl slušivý společenský oblek. Jae zaťal zuby a držel se poblíž Yunha, který pro něj byl nejhezčí a nejlépe oblečený muž z celého zástupu. Krása je stejně uvnitř a na oblečení nezáleží.

Popíjeli šampaňské a ochutnávali jednohubky, tedy spíše jen Jaejoong. Yunho jako vždy hlad neměl. Přecházeli kolem skvěle osvětlených pláten a Jae dychtivě hltal Yunhův výklad o každém obrazu.

Přitom Jae cítil, jak Yunho přitahuje pohledy všech přítomných žen. Nezáleželo na tom, jestli byli na večeři, v divadle nebo se procházeli po muzeu, ženy si ho všímaly. Vyzařovala z něho jistá přitažlivost, i když se nikdy nezdálo, že by si toho byl vědom. Když se vracel z toalety, zahlédl vedle něho nějakou černou krasavici a znejistěl. Ale Yunho si všiml, jak tam zaraženě stojí a rychle si k němu pospíšil.

„Kdo to byl?“ Vyhrknul Jae, ale hned ho to zamrzelo. Chová se jako žárlivá puberťačka.

„Nikdo…“ Odpověděl Yunho. „Jae…kromě tebe nikdo jiný není.“ Usmál se konejšivě.

Po hodině opustili výstavu a yunho se ho zeptal, jestli by měl čas na pozdní večeři.

„Po všech těch dobrotách, co jsem tam spořádal?“ Zasmál se Jae. „ Nezvládl bych už ani sousto, ale jestli máš hlad, půjdu s tebou, kam budeš chtít.“

„Ne, mě je dobře. Obědval jsem pozdě.“ Na důkaz toho si přejel štíhlými prsty po břiše.

Galerie nebyla daleko od Yunhova domu a tak poslal auto pryč, aby se trochu prošli.

„Ta výstava byla moc krásná.“

„To byla a jsem moc rád, že se ti líbila.“

„Chci, abys věděl, že si hrozně cenim všech těch míst, kam mě vodíš. Někdy mam pocit, že tam nepatřim. Víš…ti lidé tam na výstavě jsou takový…kultivovaný a já jsem…“

„Co Jae?“ Yunho se zastavil a obrátil k němu tvář. „Cítíš se bezcenný?“

„No…nejsem jako oni. Nejsem jako ty.“

Yunho zavrtěl hlavou. „Jsi lidská bytost. Mezi vámi není žádný rozdíl, jen v pohlaví. Oni nic neznamenají, jsi lepší než oni všichni dohromady. Nesahají ti ani po kotníky.“

„Jak to můžeš vědět? Třeba takový nejsem.“

„Vím to…“

„Máš o svým úsudku vysoký mínění.“

„Měl jsem dost času, abych si to ověřil.“

„Dobře, děkuju ti. Myslim si, že jsi taky moc milý.“

„Milý?“ Usmál se Yu sebeironicky.

Kráčeli dál a Jae mezi nimi vycítil jistý chlad.

„Řekl jsem něco špatného?“ Přerušil Jae asi po minutě ticho.

„Ne, vůbec ne. Asi nejsem zvyklý na poklony.“

Jaemu se viditelně ulevilo.

„Víš, nejsem jediný, kdo si myslí, že jsi…přitažlivý. Zdá se, že ženy…“

Ale on ho zarazil zvednutím ruky.

„Tohle mě nezajímá. Výstavy nebo opera by mě těšily, i kdyby tam nebylo žádné publikum.“ Řekl Yunho zcela vážně.

Zvědavě se na Yunha podíval. „Tak v tomhle jsme si podobní. Ani jeden nejsme společenský.“

Zabočily do Edgard Allan Poe Street.

„Zvláštní, že to po něm pojmenovali. Jeho příběhy jsou tak strašidelné. Taková představivost.“ Při tom se Jae mírně zachvěl.

„Tebe ty příběhy děsí?“

„Ano. Jsou takové tajemné. Vždycky v nich všichni umírají tak divně. Nepřirozeně…“

„Nemáš rád strašidelné příběhy?“

„Mam radši příběhy o lásce se šťastným koncem.“ Zasmál se Jae. „To se mi líbí.“

„Šťastné konce jsou v životě velmi vzácné.“

„Další důvod k tomu, aby byly v knížkách a ve filmech.“

Pronikavě se na Jaeho podíval, ale neřekl k tomu ani slovo.

 

U Yunha doma si Jae dal šálek kávy. Všiml si, že má Yunho v kuchyni pár drobností, které stačí na rychlé občerstvení. Yunho si také nalil šálek kávy, ale když Jae svůj dopil, jeho zůstal stále plný.

Seděli v knihovně, kde z nábytku zmizely povlaky a Yunho upřeně zíral do ohně v krbu. Po tmavozelených stěnách místnosti, řadách knih, těžkých kožených křeslech i pohovce poskakovaly stíny plamenů a odrazy broušených sklíček lamp.

„Jae, pověz mi, máš v sobotu večer volno nebo pracuješ?“

„Myslim, že mam službu, ale mohl bych si jí s někým vyměnit.“

„Ale to je zbytečná komplikace.“

„Proč? Řekni mi to prosím.“

„Dávají operu, kterou chci, abys viděl. V Soul Arts Center..“

„Operu?“ Vydechl Jae.

„Mozarta. Kouzelnou flétnu. Mou nejoblíbenější.“

„Prohodim si službu s Alien.“

„Nebude to pro tebe obtížné?“

„Nebude. Sloužil jsem za ní už mnohokrát. Bylo to vždycky, když měla schůzku. Tak mi to prostě oplatí.“

„Tak jestli to není problém, tak obstarám lístky.“

„Určitě Yunho. To bych byl moc rád.“

 

Příští den odpoledne, když Jaejoong vstal, čekal ho velice důležitý úkol. Musel si jít koupit něco na sebe. Něco společenského. Do Soul Arts Center chodí muži jistě ve smokingu. Dovedl si v něm Yunha snadno představit. Jistě byl neodolatelný.

Rychle se oblékl, zkontroloval svoje úspory a zavrtěl hlavou. Musí z nich něco utratit a plánovaná cesta do Japonska, na kterou šetřil, může klidně počkat. Tohle bylo daleko důležitější. Jel metrem do západní části Soulu, kde znal lépe několik levných obchodů, o kterých mu stále vykládala matka. Spěchal, aby mu nezavřeli.

Prošel čtyři obchody a trvalo to pěkně dlouho. Ale na zpáteční cestě už si nesl několik tašek s nákupem. V duchu si počítal útratu. Byla vysoká, ale jinak to nešlo. Hlavně ten kabát byla neuvěřitelně výhodná koupě. Stál jen polovinu původní ceny.

Nesl si čistě černý smoking, bílou košili s dlouhým rukávem a černého motýlka. Ještě jedny černé kalhoty, červený pletený svetr, světle krémovou košili s krátkým rukávem a vínovou kravatu. K tomu černé lakýrky a dvoje bílé ponožky. Utratil spoustu peněz, ale Yunho si to zaslouží. Tolik se mu chtěl líbit…

 

V soboru byl Jae dochvilný jako vždycky a Yunho měl skutečně smoking a černý plášť a podšívkou ze šarlatového hedvábí. Vypadal jako král.

„Ty máš nový kabát?“ Řekla Yunho na uvítanou.

„Ano…“ Odpověděl mu Jae trochu v rozpacích.

„Moc ti sluší.“

„Díky…“ Yunho se jen snaží být zdvořilý, pomyslel si Jae, když srovnával svůj obyčejný šedý kabát s jeho elegantním pláštěm. Ne nesmí si kazit náladu, protože tohle je sváteční večer. Jde přeci do opery s Jung Yunhem!

Yunho obstaral lístky do přízemí, blízko jeviště. Krásná místa. Jae se uvnitř chvěl vzrušením. Kolem něj samí báječní lidé. Koncertní síň naplněná atmosférou vytříbené jemnosti, kultury a krásy.

„Cítíš se dobře?“ Zeptal se ho Yunho.

„Ano, díky. Ty místa jsou báječný.“

Yunho byl výborný společník, pozorný a okouzlující. A vedle něho on, celý v nových šatech, s nejlépe vypadajícím mužem, na nejlepších sedadlech. Srdce se mu rozbušilo radostí a málem se rozplakal. Nemohl si pomoci, stiskl Yunhovi ruku a usmál se na něj nádherným úsměvem.

„Ach Yunho, to je tak báječný.“

Potom se ztlumila světla a orchestr začal hrát předehru. Jae si ani nevšiml, že Yunhovi oči vůbec nesledují jeviště, ale svou ruku, které se právě dotknul.

 

Během přestávky se Jae začal všímat oblečení ostatních návštěvníků. Ženy měly dlouhé večerní róby, sukně až na zem, zlacené kabátky, večerní šaty s hlubokými výstřihy.  Pánové měli smokingy šité na míru z velmi drahých látek a své kabáty a boty nejvyšší kvality, to vše stavěli na obdiv všem přítomným.

Jae se zahlédl v zrcadle a hned mu bylo jasné, že jeho komplet je nevhodný a bez vkusu. Jeho černý obyčejný smoking a bílá košile s motýlkem vypadaly trochu staromódně. Vlasy hladce učesané byly nevýrazné. I když se v duchu ubezpečoval, že o to nejde, jeho pocit štěstí se začal vytrácet. Vrátili se na svá místa a Jae byl najednou mlčenlivý a smutný.

„Není něco v pořádku?“  Zeptal se ho Yunho.

„Ne. Vážně ne. Všechno je báječné. Hudba, místa…“

„Jsi celý zaražený.“

„Někdy takový bývam. Vadí ti to?“

„Jistě že ne. Pokud ti tedy něco nechybí.“

Jaejoong se napřímil. „Tohle je můj nejkrásnější večer Yunho.“ Řekl Jae tiše a upřímně.

Yunho k němu naklonil hlavu. „Víš, že ti to dnes večer moc sluší?“ Prohlásil svým zvláštně modulovaným hlasem.

 Jaemu srdce poskočilo, vzneslo ho do výšky stejně jako tóny začínající hudby a on, plný štěstí, seděl s úsměvem na rtech vedle Yunha.