Návrat z temnot 5

Další dva dny měl Jaejoong noční. Bylo to zvláštní, ale ve službě, když měl plné ruce práce, nikdy se Yunhem a překvapivými změnami, které se v jeho životě udály, nezaobíral. Výhradně se soustředil na nemocné a zraněné pacienty, jejichž nekonečný zástup se tlačil do dveří ambulance jako rozvodněná řeka.

 Druhou noc se mu přihodila podivná věc. Malou, osmiletou holčičku nebezpečně postřelil její starší bratr, který si hrál s otcovou nezajištěnou pistolí. Bylo to o to horší, že děvčátko mělo špatnou srážlivost krve. Vzali jí na sál, kde se doktoři dlouho pokoušeli zastavit krvácení. Jae rychle a zručně podával všechno potřebné. Pro laika celé to dění na sále vypadalo hodně zmateně, ale pro Jaeho a lékaře to byla běžná rutina.

Malou holčičku ošetřovali celou půlhodinu, ale zdálo se, že nic nepomáhá. Za závěsem čekali uplakaní a modlící se rodiče a jeden ošetřovatel dokonce musel zoufalou maminku odvést ven do čekárny. Konečně se primář narovnal a zavrtěl nechápavě hlavou.

„Nic nezabírá…“ Řekl, svlékl rukavice a posunul si roušku u úst pod bradu.

 V tu chvíli se s Jaejoongem něco stalo. Později, když se to týmu doktorů pokoušel popsat, mluvil o intuici, ale věděl dobře, že šlo o něco víc. Byl to propůjčený dar. Byl to dar uzdravovat nemocné lidi. Stávalo se mu to málokdy a vždy cítil, že jeho tělo ovládá nějaká vnější síla. Nikdy se tomu nebránil, naopak, byl neznámé síle vděčný za schopnost pomoct.

„Smím?“ Zeptal se Jae. Přistoupil k dítěti a odstranil gázu z rány.

Krev v pravidelných intervalech prýštila ze zraněného místa. Jae na něj přiložil ruku a jemně zatlačil. Něco v jeho mozku vnutilo nepřestávajícímu krvácení svou vůli a přinutilo nehybné tělíčko, aby se do něho vrátil život.

„Co to sakra…“ Vyhrknul jeden mladší doktor, ale jeho nadřízený ho zarazil.

Celý tým přihlížel celému tomu zázraku v němém údivu. Uplynula minuta… Dvě…

„Proboha, zpomaluje se to!“ Zašeptal někdo z přihlížejících doktorů.

Bylo tomu tak. Celý tým se okamžitě dal znovu do práce a Jaejoong odstoupil stranou. Byl z toho celý roztřesený, ale nesmírně šťastný. Ta malá žila. Sice bude potřebovat několik transfuzí a týden intenzivní péče, ale dostane se z toho.

 

Následující večer u Yunha mu o svém zážitku vyprávěl. Přemluvil ho, aby dnes nikam nechodili. V pohodlných džínsech a bílém vytahaném svetru připravil v jeho kuchyni polévku a sendviče, zatím co Yunho jej tiše sledoval při práci.

„Ty si určitě myslíš, že jsem se zbláznil. Ale když jsem to dělal, jako bych to ani nebyl já.“ Začervenal se Jae. „Musíš si teď myslet, že jsem se naprosto zcvoknul. Neměl jsem ti to říkat, promiň. “

„Zcvokl?“ Podivil se Yunho nad tím slovem.

„No…jako že mi přeskočilo, že jsem šílený. Chápeš?“

„Protože máš talent? Ten dar?“

„Přece přiznáš, že je těžké tomu uvěřit?“

Yunho zvedl oči k vysokému stropu a našpulil při tom rty. „Je mnoho věcí mezi nebem a zemí…“

Ale Jae si jen povzdychnul. „Ty tomu vážně věříš?“

„Absolutně…“ Prohlásil se svým typickým cynickým úsměvem Yunho.

Jedli u kuchyňského stolu, který musel napřed vydrhnout od zažrané, snad stoleté špíny.

„Máš někoho na úklid?“ Zeptal se, když naléval polévku.

„Jen občas.“

„Hmm…“

Dal se do konzumace polévky i sendviče a Yunho se jídla jako obvykle ani nedotknul. Nebyl to žádný střízlík, proto jeho nechutenství nechápal. Napadlo ho, jestli nemá potíže s metabolismem. Neměl právo se vyptávat, ale vrtalo mu to hlavou.

Přece jen byl zdravotník a tohle nebylo žádné strkání nosu do cizích věcí, takže dospěl k názoru, že se ho na to přece jen zeptá.

„Yunho, vím, že mi do toho nic není, ale mam o tebe starost, protože tak málo jíš. Kdy jsi byl naposledy na prohlídce? Jistě nepůjde o nic vážného, ale nikdy neuškodí si tyhle věci ověřit.“

„Máš na mysli prohlídku u lékaře?“

„Ano, to tvoje nechutenství…“

„Doktora jsem neviděl už celé věky. Těžko tě asi přesvědčím, ale ujišťuji tě, že mám často hlad jako vlk.“

Celý večer se Jae necítil dobře. Bylo v něm podivné napětí a každý zvuk v tom velkém domě, ať už to bylo zavrzání schodů, údery hodin v předsíni nebo praskot a sykot dřeva v krbu, všechno mu připadalo tajemné a nevšední.

Venku začalo sněžit. Nad městem burácela sněhová vánice. Když sníh obtěžkal stromy i křoviny a utlumil všechny vnější zvuky, zdálo se, že velký dům, vzadu obklopený velkou zahradou je zcela odříznutý od města. Jae ostře vnímal svou přecitlivělost. Podvědomě očekával, že Yunho něco řekne, nějakou zprávu, ale on jen mlčel.

Yunho přistoupil k vysokému oknu a ponořený do vlastních myšlenek upřeně pozoroval padající sníh. Při pohledu na něj se Jaemu rozbušilo srdce. Byl to nejpřitažlivější muž, kterého kdy zahlédl. Měl ostré mužné rysy a jeho dokonale krásné, bělostné zuby ho upoutaly od samého začátku.

Tolik toužil po jeho doteku. Chtěl cítit tlak jeho rtů na svých rtech, na krku, všude na svém těle. Moc mu chybělo pohlazení jeho dlaní. Měli spolu již spoustu schůzek, ale Yunho jej ani jednou nevzal za ruku. Ani jednou jej nepolíbil, i kdyby třeba jen na tvář.

Z jeho pohledů věděl, že mu není lhostejný. Přísahal by, že to, co mu tak často zahlédnul v očích, je vášnivá a hladová touha. Byl přesvědčený i o jeho mileneckých kvalitách. Jistě umí brát i dávat, být neúprosný i něžný zároveň. Tak proč se ho ani prstem nedotkne? Dobře… je to starosvětský, kultivovaný gentleman, který se dokonale ovládá. Ale čeho je moc, toho je příliš…

„Říkal jsi něco?“

Jae prudce zvednul hlavu, že by mluvil nahlas?

„Já…já nic neřekl.“ Vyhrknul a tep se mu zrychlil.

„Yunho…“ Zašeptal, očarován jeho vášnivým pohledem.

Dlouho se na sebe bez hnutí dívali a v Jaeho těle rostlo napětí. Nakonec to byl Jae, který se zvednul a pomalu, nesmírně pomalu, jako by byl tažen neviditelnou silou, k Yunhovi přistoupil. Když se osmělil a vzal do dlaní jeho studené tváře, zůstal Yunho bez pohnutí, klidný, tak nehybně klidný, i když mu hluboko v očích vzplál oheň.

Jae k němu zvednul hlavu a protáhnul šíji. Konečně se Yunho nepatrně pohnul. Sklonil se k Jaemu a z pootevřených rtů mu vyšel sten. Otřel se mu něžně o tvář a studenými rty se lehce dotknul místa na Jaeho krku, kde horce tepala vzrušená krev. Rukama objal jeho štíhlé tělo, až se Jae zaklonil dozadu a na svém hrdle ucítil chladný dotek zubů…

Najednou Yunho Jaeho prudce odstrčil.

„Ne… Ne…“ Zasténal a zuřivě mačkal v pěstích závěs. „Takhle ne!!!“

Jaeho to ohromilo. Bezmocně se na Yunha zadíval a v očích měl zoufalé pokoření.

 

Yunho zavolal Jaemu následující večer v šest, tak jako vždy. Celých čtyřiadvacet hodin Jae napůl spal a napůl blouznil. Hlavou se mu chaoticky honily myšlenky. Ještě než zvednul telefon, věděl, že volá Yunho.

„Musím ti něco říct.“ Začal a hned pokračoval, aby Jae nestihnul zavěsit. „ Včera večer to byla moje vina. Prosím tě, vezmi si taxi a dovol mi, abych ti to vysvětlil.“

„Dobře…“

Taxíka si nevzal, protože by ho chtěl určitě zase platit a to mu bylo v téhle situaci trapné. Proto se k Yunhovi vydal pěšky. Cesta ulicemi města trvala dobrou hodinu a čerstvý, ostrý vzduch mu udělal dobře. Všude kam se podíval, ležel čerstvě napadaný sníh a město tak působilo čistě.

Když dorazil, Yunho stál důstojně vážný vedle právě zapáleného krbu a moc mu to slušelo. Vyzařoval z něho obvyklý světobol, únava a přesycenost životem, které si často u něho všimnul. Dojímal ho natolik, že toužil přitisknout si jeho studené tělo ke svému a konejšit ho ve svém hřejivém náručí.

Svlékl si kabát a položil jej přes opěradlo křesla.

„Yunho, mrzí mě, že jsem včera večer tak zbrkle utekl. Byla to moje chyba a ty nemusíš nic vysvětlovat.“

Yunho neřekl ani slovo a jen sledoval Jaeho tvář s nezměněným výrazem.

„Nejsem ve vztazích moc zkušený, víš. Měl jsem po škole jen dva a oba…“

Yunho zvednul ruku. „Nemusíš tahle věci říkat, nejsou pro mě důležitý. Jsem s tebou, protože přinášíš do mého života světlo, Joongie. Příliš dlouho jsem byl sám.“

Znovu se mu sevřelo srdce touhou ho utěšit…povzbudit…pochopit…

„Yunho…“ Řekl velmi tiše. „Chci ti víc porozumět. Mam pocit, že bych ti mohl nějak pomoct, ale nevím, jak na to.“

„Pomoct?“ Obočí nad tmavýma očima se zvedlo.

„Řekl jsem to špatně. Vím, že pomoc nepotřebuješ. Myslel jsem tím…někdy mi připadá, že jsi osamělý a já chci být tvůj kamarád. Jsme přeci kamarádi, že?“

„Samozřejmě…“

„Rád bych ti jednou byl i…něčím víc.“ Odvážil se Jae.

Yunho dlouho stál před krbem. Na tváři neproniknutelný výraz, až konečně promluvil.

„ Také bych to rád, Jae. Nesmírně rád…“

I když ta slova myslel zcela upřímně, přece jen vyzněla, jako kdyby společná budoucnost byla neuskutečnitelný sen.

Potom jej Yunho zavedl do podkroví, aby odhalil tajemství, které před ním doposud tajil. Při vstupu do místnosti Jae okamžitě ucítil silný zápach terpentýnu a olejových barev. Všude okolo stála plátna. Podél stěn, na stojanech dokonce i po zemi. Některá z nich dokončená a některá ne.

„Jůůů…to jsem netušil! To všechno jsi maloval ty? “

„Ano. Je to můj koníček.“ Ozval se mu Yu za zády.

„Koníček? To je kůň! Vypadá to tady jako v depozitáři nějaké galerie. Tolik obrazů! Smím se podívat?“

„Jistě, ale moc si od toho neslibuj. Nemám totiž moc velký talent.“

Jae se zvolna začal procházet mezi jeho díly. Tolik pláten. Musel malovat celý život. Snad každý den. Bylo tu mnoho poklidných, venkovských scenérií i pohledů na moře, jehož divoké vlny se tříští o špičaté útesy. Byla tam i květinová zátiší, mísy s ovocem na stolech mezi nařasenou sametovou látkou. Ale i žánrové obrázky evropsky vypadajících měst.

„Londýn?“ Jaejoong ukázal hlavou na jeden z nich.

„Ano. Moje zpodobnění minulého století.“

„Zajímavé…“ Odpověděl Jae a oči mu těkaly z plátna na plátno. Nebyl žádný profesionální kritik, ale musel si přiznat, že některé oleje mají v sobě inspiraci, ale jiné se zdály být nějak…nepovedené.

 Mohlo to být světlem, usoudil Jae. V některých chyběly správné proporce světla a stínu, zvlášť v pastýřských výjevech. Byla tu ale také jiná, dech vyrážející díla, kterým vůbec nerozuměla. Většina obrazů se pokoušela poklidně zachytit určitou náladu, ale ostatní plátna působila temně a zmateně. Z pekelných výjevů se na ní šklebily ohyzdné tváře. Vedle ultramoderního plátna s divokou čmáranicí barev našla v pravdě renesanční skupiny andělů, ďáblů, katedrály obklopené bouřkovými mračny…nekonečný boj dobra se zlem.

Zachvěl se. Mozek, který tohle zplodil…

„Připomíná to Bosche, nezdá se ti?“ Ozval se Yunho cynicky.

„Nevím, kdo je to Bosch.“ Zašeptal Jae.

„Hieronymus Bosch…druhá polovina patnáctého století. Někdo o něm kdysi prohlásil, že byl spolčený s ďáblem.“

„Už chápu proč.“ Hlesl. „To není můj oblíbenec…“

Jae ještě jednou přelétl očima temné výjevy a v duchu si přál, aby je nikdy nespatřil. Zastavil se až u několika portrétů, které mu připomínaly kopie obrazů z dávných dob. Všimnul si překrásné ženy.

„Kdo je tohle?“ Vyhrknul bez přemýšlení. Vypadalo to jako středověký portrét urozené šlechtičny.

„Moje matka…“

„Je…je krásná Yunho. Tak jemná…“

„To ano. Měla zlaté srdce.“

Jaejoong popošel dál. Necítil se dobře. Yunhovo obrazy byly tak osobní, až měl pocit, že se mu vtírá do soukromí. Ale on se sem sám přivedl. Chtěl tím snad naznačit, kdo vlastně je?

Další portrét. Neobyčejně pohledný muž. Světlovlasý. Upřený pohled ledově tmavých očí. Oblečení jako z minulého století. Měl delší zvlněné vlasy, knírek a bradku. Na boku pochvu se šavlí. V jeho tváři bylo něco, co v Jaem vyvolalo neklid. Ta tvář byla voskově bledá, silně arogantní, a přestože byla jemná, z očí mu vyzařovalo nebezpečí.

„A kdo je tohle?“ Zeptal se, aniž by k portrétu přistoupil blíže.

„Ááá…tenhle gentleman?  To je jeden člověk, kterého jsem znal hodně dlouho.“

„Tak toho bych teda potkat nechtěl!“

„Troufám si říct, že máš dobrý postřeh.“ Yunho se nevesele zasmál.

Potom Jaeho pohled spočinul na malířském podstavci v rohu. Stál na něm nedokončený portrét. Byl to on…

„No?“ Zaslechl Yunhův hlas. „Co tomu říkáš?“

Jaejoong nevěděl, jestli se má smát nebo se pýřit radostí. Mladík na obraze měl andělskou tvář s úsměvem Mony Lisy na rtech. Hnědé oči byly až příliš krásné, příliš nevinné a vlasy rámující obličej v měkkých vlnách odrážely zlatavý třpyt světla. Tváře a i šíje měly barvu čajových růží.

„To…to nejsem já.“ Prohlásil Jae v rozpacích. „Je moc…je moc nevinný. Příliš hezký…“

 „Ne ne, jsi to opravdu ty, Jae.“

 

Když Jae seděl znovu v knihovně a v rukách svíral šálek kávy, uvědomil si, že se mu Yunho prohlídkou obrazů pokusil něco o sobě sdělit. Pokusil se mu otevřít oči, aby pochopil nějaké tajemství. Ale čím víc o něm ví, tím méně mu rozumí.

Topil se v nezodpovězených otázkách…

Tvrdil třeba, že nestudoval historii, ale jeho znalosti dějin byly neskutečné, jako kdyby v těch dobách žil. Další záhada byla jeho nechuť k jídlu. Ty jeho výmluvy už na něj vážně neplatí.

Yunho žil v noci. Dobře…to on taky, ale když upíjel kávu a pozoroval ho, jak upravuje v krbu oheň, napadlo ho, že Yunha ještě nikdy neviděl na denním světle.

Yunho odložil kovový pohrabáč, otočil se k Jaemu a hluboce se mu podíval do očí pohledem zkoumajícím hloubku duše. Jae mu nevěřil a zároveň ho tolik potřeboval. Přiznával si, že po něm touží a zoufale ho chce.

Málem nahlas vykřikl, aby se na něj Yunho takhle nedíval. Ale současně ucítil skrytou bolest z toho, že se jej jeho dlouhé, štíhlé prsty nedotýkají, že ho nesvlékají. Yunhovi oči se do něj stále vpíjely, jeho pleť byla tak sametově hebká. Mít tak jeho rty na svých rtech, krku, bříšku…

Modlil se, aby mu nečetl myšlenky. Přijde čas, kdy jistě pozná Yunha se vším všudy a po tomhle mučivém čekání bude všechno ještě krásnější. Je šťastný, je nejšťastnější, protože ho Yunho chce, ale i respektuje.

V chodbě odbyly hodiny desátou. Jae vydržel jeho pohled a napadlo ho, jestli to bude dnešní noc. Najednou mu vlastní trápení připadalo sladké. Dnes v noci. Možná dnes v noci.

Yunho se na něj posmutněle podíval, rty mu zvlnil krásný úsměv.

„Dáš si ještě trochu kávy?“

„Jistě…“ Řekl Jae a nespustil z něho oči. „Trochu víc kávy nikdy neuškodí…“