Návrat z temnot 6

 

Byl Den díkůvzdání a Jaejoong cestoval metrem na druhý konec Soulu, aby navštívil důvěrně známá místa, kde vyrostl. Kolonie rodinných domků byla postavená ještě před druhou světovou válkou, ale působila udržovaně a upraveně. Slabé slunce se snažilo rozpustit i zamrzlé kaluže, ukryté ve stínech.

Jako při každé návštěvě matčina domu cítil i dnes zvláštní směs předtuchy a očekávání. I když jeho byt oddělovala od rodné čtvrti jen řeka, často se mu zdálo, že je to vzdálenost několika světelných let. Kromě svátků a zvláštních příležitostí do svého bývalého domova nechodil, protože nestál o střety s všetečnou rodinou. Osamostatnil se a nechtěl ztratit tvrdě vybojovanou nezávislost.

Bojoval o ni dlouho a nebylo to vůbec snadné. Dnes se ale na rodinu těšil. Oblékl si nový kabát, bílé tričko, nový červený pletený svetr a černé kalhoty. Cítil se sebevědomě, což u něj bylo velice neobvyklé.

Dnes se od matky zastrašovat nenechá. Nepřipustí, aby si jej jeho bratr dobíral. Popadne tátu do náruče a budou si spolu povídat.

Maminka, jako vždy, určitě navaří samé dobroty a on si nenechá zkazit den myšlenkami na trýznivé obrazy nebo Yunhovy podivné zvyklosti. Nebude se trápit ani nejistotou, která prostupuje jejich vztah. Tohle si spolu vyřeší jindy. Jeho obavy a zlé tušení nemají s jeho rodinou nic společného, ale o Yunhovi by jim povědět měl. Udělá to. Tu novinku jim oznámí u večeře, při nezávazné konverzaci, jen tak mimochodem, ne jako něco světoborného, při čem by měl každý žasnout.

 

Dům voněl pečeným cukrovým a Jaejoonga jako vždy zalila vlna vřelého citu k důvěrně známému prostředí. Následovaly obvyklé výkřiky na uvítanou, polibky a objetí. Byl tu jeho bratr Junsu s manželem Yoochunem a dvěma dětmi, tříletými dvojčaty Eliasem a Elisou. Děti miloval Jae bezvýhradně, dospělé už trochu obezřetněji.

„Ukaž se mi!“ Řekla Jaeho matka a odstoupila od něj, aby si ho mohla důkladně prohlédnout. „Nový kabát i oblečení. Moc ti to sluší, ale doufám, že tě to nestálo moc peněz.“

Jae a Su se na sebe významně podívali a obrátili oči v sloup.

„Mami, mam se prostě príma…“ Usmál se na matku Jae.

„Měl jsi mi zavolat, vzala bych tě do toho nového obchodního domu…“

Elias s Elisou objali strýčkovi Jaejoongovi kolena. Yoochun a jeho otec sledovali zaujatě v televizi fotbal.

„Strejdo, zahrajeme si tamtu hru? Prosím, prosím…“ Žadonil Elias.

„Až potom, broučkové.“ Řekl jim Junsu.

„Tak co je nového?“ Zeptala se Jaeho  matka. „Ještě sloužíš ty hrozné noční služby?“

„Přece víš, že mam noční služby rád.“

„Mami, nech ho na pokoji.“ Zasáhl do jejich rozhovoru Junsu. „Pokaždé, když Jae přijede domů, říkáš jedno a to samé!“

„A co tvůj byt? Už ti opravili tu rouru?“ Zeptala se matka Jaeho.

„Ano, už před dvěma měsíci.“

„A co je s tou doktorkou, co se ti dvořila? Vídáš se s ní ještě?“

„Mami, to bylo taky už dávno. Jsme jen staří známí. Váží si mojí práce, co dělám, to je všechno…“

„Taková milá doktorka…“ Řekla nostalgicky maminka.

„Máš moc hezký svetr, Jae.“ Záměrně změnil téma Junsu.

„Pořídil jsem si pár nových věcí. Už bylo na čase. Vždyť mam ve skříni samé bílé uniformy.“ Jae pohladil dlaní svůj svetr.

„To je dobře!“ Dodala starostlivě maminka. „Měl bys víc dbát na to, jak vypadáš.“

„Já vim, mami…“ Chtěl jim povědět o Yunhovi. O tom, kam všude spolu chodí, ale odložil to na později, až všichni zasednou ke stolu.

Do kuchyně se přihnaly děti. Elisa s pláčem žalovala, že jí Elias praštil do ruky, když si chtěla vzít jeho pastelku.

„To nic, nehádejte se…“ Jae vzal oba do náruče a za chvíli už se spolu hihňali nějaké historce z jeho dětství.

„Prosim tě, co jim to vykládáš?“ Zhrozil se Junsu, ale Jae se jen smál.

Když děti odběhly, matka se otočila na Jaeho a dala si ruce v bok. „Měl by sis pořídit vlastní děti!“

„Máti…“ Snažil se jí krotit Su.

„Napřed potřebuju tu druhou polovičku.“

„To je pravda. Tak jdi mezi lidi a někoho si sežeň!“

„Mami, prosim tě, uklidni se!“ Řekl Jae.

„Dobře… Už jsem zticha…“ Pohrozila Jaemu prstem. „ Ale nechápu tě. Nechápu tě ani trochu.“

 

„Ta tě ale vytáčí, co?“ Zašeptal Junsu, zatím co s Jaem prostírali stůl.

„Snažim se jí nebrat vážně.“

„S ní to vůbec není jednoduchý…“ Přitakal Su a oba se rozesmáli.

 

Měli nadívaného krocana, nové brambory a zeleninový salát. Všichni si pochutnávali na svátečních dobrotách a chválili jídlo.

„To jsem si dal!“ Prohlásil Yoochun a poplácal si žaludek. „Až moc…“

„Jako vždycky…“ Rýpnul si do něj Junsu.

„Jednou za čas to neuškodí.“ Bránila ho tchýně.

„Tak co Jae, ještě sloužíš ty noční směny?“ Zeptal se otec.

„Pořád zlato, věřil bys tomu?“ Odpověděla za něj matka. „A dokonce tvrdí, že se mu to líbí.“

„Víš Jae, mam o tebe starost, když chodíš takhle pozdě domů.“ Řekl mu zachmuřeně otec. „Je to velice nebezpečné.“

Jaejoong na okamžik zavřel oči. Vybavil si jednu nedávnou scénu a cítil nápor dojetí.

Jae se přiměl k úsměvu. „Neměj strach tati. Jsem opatrný. Držím se hodně osvětlených ulic a jezdím autobusem.“

„Ne abys jezdil metrem!“

„Nebudu, spolehni se.“

„Řekni mi, jak si může tak hezký chlapec jako ty udělat nějakou známost, když celý noci pracuješ a celej den pak prospíš? To není přirozený.“

„Ale já mam známost…“ Odpověděl, když vycítil, že přišla jeho chvíle.

Všichni k němu naráz otočili hlavy a z vedlejší místnosti se ozval vysoký dětský hlásek.

„Teď jsem na řadě já, Eliasi!“

„Tak ti moc děkujeme, že nám to oznamuješ.“ Zareagovala podrážděně matka.

„Netrvá to dlouho. Seznámili jsme se teprve před pár týdny.“

„Pověz Jae, jak se jmenuje?“ Řekla matka, jakoby mluvila k dítěti.

„Jung Yunho.“

„Muž…“ Konstatoval otec.

„Ano…“ Zašeptal Jae.

 „Má dobrý místo a něco na knížce?“ vyzvídala matka.

Jae se zarazil. Místo? Najednou nevěděl, jak jim to vysvětlit. Jako kdyby mluvili jinou řečí a on ji neuměl přeložit. „No…investoval peníze a je na odpočinku, víte…“

„Je tedy starý?“ Zeptala se matka.

„Ne není, je jako já.“

„Jede snad v mafii? Nebo snad v něčem podobným?“

„Proboha ne! Jen je…je hodně bohatý.“

„Boháč…“ Vydechnul překvapeně otec.

„Jak ses s ním seznámil?“ Ozval se Junsu.

„V Central parku…“

„To je tak romantické! A jaký je? A jak vypadá?“ Vyzvídal dál Junsu.

„Vypadá moc dobře, jako pravý gentleman. A moc hezky se ke mně chová.“

„Je to vážný?“ Zeptala se ho matka.

„Nevim mami, na to je ještě moc brzy. Líbíme se jeden druhému, to je všechno.“ Pomyslel na minulou noc, Yunhovo utrpení, kterého byl svědkem. Na jeho hlad…v duchu zasténal a zachvěl se.

„Kde bydlí?“ Zeptal se Yoochun.

„V horní části Soulu. V Bulgwang Road.“

„V jednom z těch starých sídel? Ty jo…to je skvělý Jae. “ Vyhrknul na něj Junsu.

„Je to milej člověk?“ Zeptala se matka.

„Je moc milý. Má dobré vzdělání a je takový…takový kultivovaný.“

„Přiveď ho k nám, ať ho poznáme.“ Zasáhnul otec.

Jaejoong potlačil nervózní, až hysterický smích. Yunho tady? V tomhle domě? U jejich stolu? Aby chudák snášel otcovy otázky a matčinu šťouravou všetečnost? To nikdy…

„Myslim, že je na to ještě brzy, tati…“

„Jae…nikdy není brzy. Jsme tvoje rodina. Když si tě vezme, tak s tebou si vezme i nás.“ Řekl prostě otec.

„A má rodinu? Žijou taky tady v Soulu?“

„Rodinu už ztratil.“

„To je smůla, no…“

„Doufam, že není ženatej. Jae, řekni mi…“ Řekla matka a vážně se podívala na svého syna.

„Ne mami. Je rozvedený.“

„Proboha…tak to má děti. Stýká se s nima?“

¨“Nemá…“ Zavrtěl hlavou Jae.

„Tak to je dobře. Moc dobře.“ Oddychla si matka.

„Nedávno mě vzal na operu. Do Soul Art Center…“ Ozval se rozpačitě Jae a trochu zčervenal. „Viděli jsme spolu Fantoma opery. Zve mě všude možně. Chodíme spolu do restaurací, na výstavy, do divadla…“

„Jůůůů…“ Junsu si vyměnil významný pohled se svým manželem.

„Jsem ráda, že jsi šťastný. To je to nejdůležitější.“ Řekla mu upřímně matka.

„Tvoje matka má pravdu.“ Přikývnul otec.

Šťastný…ano to byl. Až opojně šťastný, ale tak nějak úplně jinak, než ostatní. Najednou ale začal pochybovat. Třeba jim to spolu nevyjde. Třeba jim to ani vyjít nemůže. Yunho je tak tajemný, tak jiný. Sám si neuměl představit, že ho vezme sem do rodiny. Jako olej a voda…dotknou se, ale nikdy nespojí.

„Díky…“ Zamumlal a smetl pár drobků z ubrusu. Neměl jim o Yunhovi nikdy říkat. Nikdy…

 

Když byl čas odchodu, vzala Jaeho matka za ruku a odvedla ho k nim do ložnice.

„Chci ti něco ukázat.“ Řekla tiše a vytáhla zásuvku, ze které opatrně vyndala krabičku na šperky. „Tohle…“ Vzala do ruky jemný zlatý náramek.

„Mami…to je ale tvůj náramek.“

„Ale Jae… Já ho neužiju a měl by se nosit.“ Poplácala ho matka po rameni. „Vezmi si ho, až půjdeš s tím svým novým přítelem do společnosti.“

„Ale vždyť je tvůj, měla by sis ho nechat a nosit ho.“

„Mam si ho brát na nákupy, nebo když jdu za tátou do kanceláře?“ Pokrčila rameny. „Chci, aby ho měl ty.“

„Jseš si jistá mami?“ Jae vzal zlatý náramek do dlaně, byl ještě teplý od matčina sevření.

„Vem si ho.“

Jae si připnul náramek kolem zápěstí. Byl překrásný. „Díky mami…“

Matka se jen usmála. Byla to štědrá a dobrosrdečná žena. Dokázala milovat tak silně, někdy až panovačně, že její láska mohla být pro svobodomyslného Jaejoonga často neúnosná. Ale teď si byli blízko a Jae zažíval krásný pocit, že ho matka vnímá bez obvyklé kritiky, takového jaký je.

„Budu ho nosit snad pořád…“ Matka a starší syn se objali.

„Ukaž tomu svýmu příteli, že taky nejsme žádný chudáci. Až se tě to bude hodit, přiveď ho sem k nám domů. Udělam dušený maso…“

 

Následující noc po Dni díkuvzdání absolvoval Jae jednu ze svých nejtěžších nočních směn. Byl to horor. Jakoby všechny cvoky v Soulu popadl amok. Byl prodloužený sváteční víkend a všichni v nemocnici ze zkušenosti věděli, že právě touhle dobou to bývá v ambulanci nejhorší.

Tak jako každý rok.

Přivezli k nim několik pokusů o sebevraždu, za což mohla sváteční deprese, řezné a střelné rány, ale i spousta úrazů zaviněných opilými řidiči. Protože byl víkend, onemocnělo více dětí než obvykle. Nejvíce nemluvňat stůně, zrovna když jsou zavřené ordinace. To je snad zákon schválnosti.  Sanitky i taxíky přivážely poraněné, přiotrávené i drogami předávkované pacienty. V ambulanci to hučelo jako v úle, ale pro všechny zaměstnance to nebylo nic mimořádného.

Jae pracoval neúnavně a většinu času asistoval doktoru Kimovi. Doktor Kim byl odborníkem na úrazové chirurgii. Jungwoo mu byl sympatický. Byl do své práce zapálený, ale dokázal být chladně profesionální, když šlo do tuhého. Měl srdce na pravém místě a nikdy nezapomínal na nešťastné členy rodiny nebo přátele postižených, kteří seděli v čekárně, svírali bezmocně ruce do pěstí a vzlykali žalem.

Byl taky důkladný a svědomitý. Ve svých pětatřiceti ze sebe vydával všechno a bral svou profesi jako poslání. Lajdáctví nepřipouštěl a peníze nebyly v jeho stupnici hodnot na prvním místě.

Pracovali spolu bok po boku skoro celou dlouhou noc a nedokázali pomoci jen jednomu pacientovi, křehkému staříkovi, který měl otravu nekvalitním alkoholem a jeho zesláblý organismus to nevydržel.

Po druhé hodině ranní se situace zklidnila a oni tak měli chvilku času na společnou kávu v nemocniční kantýně.

„To ale byla noc.“ Začal Jae. „Už se nemůžu dočkat, až budou vánoce.“

„To tedy jo…“ Odpověděl mu Jungwoo. „Ale nejhorší je stejně léto. To řidiči blbnou jako pominutý. Horko, spěch, stres…“

„A měsíc v úplňku. Nezapomínej na měsíc v úplňku.“ Dodal Jae s úsměvem.

Chvíli si přátelsky povídali. Chtěli si odpočinout a na pár minut zapomenout na spoustu práce, co je ještě čeká.

„Víš, že se mi líbí tvoje vlasy? Slyšel jsem, že takový sestřih stojí hodně.“ Řekl k Jaeho naprostému překvapení Jungwoo.

Jae okamžitě zrozpačitěl a dotkl se svých vlasů. „Mam to stejný jako vždycky, Jungwoo.“

„No jo, ale vypadáš jinak. Moc hezky…“ Natočil hlavu a studoval Jaeho z boku.

„Tak dík…“ Řekl vesele Jae. „To jsem asi předtím musel vypadat úděsně.“

Oba se rozesmáli, ale ve skutečnosti Jae dobře věděl, že vypadá jinak. Viděl se v zrcadle. Tvář měl prozářenou vnitřním štěstím, které mu pramenilo ze srdce. Tu noc se Jungwoo nabídl, že ho odveze domů.

„Neměl bys příští středu volno? Mohli bychom třeba zajít do kina…“ Řekl Woo, když zaparkoval auto před Jaeho domem.

„Ve středu?“ Jae cítil, jak ho polévá horko, otevřel dveře auta. „Já…už něco mam, ale díky. Vážně…“

„Máš rande?“ Zeptal se a Jae mu jen přikývl.

„Že ale mam dlouhý vedení.“ Zamumlal. „Tak proto ti to dneska tolik slušelo.“

 

Odpoledne se Jae probudil trochu rozlámaný po včerejšku. Jeho první myšlenka patřila, tak jako vždy Yunhovi. Co asi dělá? Jestli má obchodní schůzku se svým agentem? Nebo má snad důležitý oběd v hotelu Stars nebo v nějaké elegantní kavárně? Ale řekl jí přece, že bere rentu. Že nepracuje a jen odpočívá. Kolikrát už mu ale tvrdil, jak se přejedl na obchodním jednání.

Ano, viděl ho tak jasně a ostře, jako by stál v jeho pokoji. Elegantní oblečení, urostlé tělo a ten nekonečně vědoucí pohled tmavých očí.

Jistě, řekl mu, že je na odpočinku, ale kolikrát mluvil o tom, jak se přejedl na nějaké obchodní schůzce. Možná, že se stará o investování svých peněz a říká tomu odpočinek. Přemýšlel o tom zachumlaný pod teplou přikrývkou. Byl samá schůze a přitom tvrdí, že nepracuje.

Zajímalo by ho, kdy spí. Možná, že to má jako s jídlem, prostě spánek nepotřebuje. Bez jídla, beze spánku, bez lidí. V tom velkém domě nikdy neviděl živou duši. Vypadá, že nikoho nepotřebuje a vystačí si sám, ale co ta opuštěnost, která z něj přímo čišela? Teď má mě, i když je to úplně jiné, než u ostatních dvojic.

Ale dnes, když přišel domů k ránu, tak měl od něj na záznamníku dva vzkazy. Osprchoval se, oblékl a vytočil jeho číslo. I když věděl, že se neozve. Během dne se neozval nikdy. Má snad další schůzku? Další obchodní jednání, na kterém se tolik jí? Vyběhl na roh do obchodu, kde si koupil kávu, mléko a ovoce. Ale Yunhovi výstřední zvyky, jeho podivínství a tajnosti mu nešly z hlavy.

 

Ten večer se v práci nemohl soustředit a to bylo u něj něco naprosto neobvyklého. Znovu a znovu probíral v duchu zvláštnosti Yunhovi osobnosti. Celý večer cítil podivné mrazení a pokaždé, když se ponořil do svých myšlenek, naježily se mu chloupky po celém těle.

Při jedné pauze usedl sám do pokoje sester a najednou se cítil hrozně. Proč se ho na tyhle věci nezeptal už dřív? Proč se ho vlastně nezeptal už dávno? Bláznivou pubertu, kdy se člověk neptá na nic, už má přeci dávno za sebou!

O další pauze mu konečně zavolal. Věděl, že bude vzhůru. Určitě se potuluje po domě nebo maluje.

Ozval se až po čtvrtém zazvonění. Dodal si odvahy a vyrazil do útoku.

„Nepůjdeme zítra do Zoo?“

Nehodilo se mu to…

„A pozítří odpoledne?“

Ani to nešlo…

„A ve středu?“

Ticho…

„Ve čtvrtek?“

Další ticho…

„Tak dobře, kdy?“ Řekl Jae a rozbušilo se mu srdce. „Yunho…řekni mi, kdy se můžeme vidět ve dne.“

Následovalo dlouhé, napjaté ticho…

„Málokdy se odvážim během dne ven, Jae.“

„A co tvoje pracovní schůzky, na kterých se přejídáš?“

„To je jen obchod.“ Řekl váhavě.

„Ale vždyť jsi v penzi.“

„Ano…“

Nemožné…čím více mu kladl otázek, tím méně odpovědí se mu dostávalo. V duši mu rostl temný, mrazivý strach. A najednou se mu z ničeho nic vybavil novinový článek o muži, který přišel o krev tu noc, kdy byl přepaden. Má to snad něco společného s Yunhem? Zhrozil se nad tím zjištěním.

„Jaejoongu…“ Řekl hlubokým hypnotickým hlasem.

„Yunho…“ Zašeptal rozechvěle. „Yunho…já…potřebuju čas. Čas si to promyslet.“

„Ne…“ Řekl bolavým hlasem.

Nesmí ho poslouchat, proto Jae ihned zavěsil.

 

Asi o deset minut později si najednou vybavil další zapomenutou vzpomínku, ze které se mu podlomila kolena. Jednou v noci, když nesl další kávu, prošel před krbem. Když ho osvítily plameny v krbu, sklopil oči na perský koberec a viděl, že nevrhá žádný stín.

Vůbec žádný…