Yunho velmi pomalu zavěsil telefon a dlouho upřeně zíral na
sluchátko. Cítil se hrozně. Nechápal to. Lidské city mu byly přeci naprosto
cizí. Byl od nich oproštěný, tak proč se ho dotklo pár slov od nějakého
smrtelníka?
Jistě…Jaejoong má pravdu. Co se stalo, bylo nevyhnutelné.
Dříve nebo později musel Jae tajemství jeho nepřirozené existence odhalit. Nic
jiného Yunho ani nemohl očekávat.
Ano, Jae měl naprostou pravdu. Potřebuje si všechno
promyslet a až to udělá, nikdy už spolu nepromluví. Nikdy si už spolu nevyjdou.
Nikdy už si nesedne do mého křesla a ani neuvaří kávu v prázdné kuchyni.
Yunho odstoupil od telefonu a začal přecházet sem a tam.
Nemohl jen tak sedět, i když věděl, že sám před sebou neuteče. Najednou si
překvapeně uvědomil, že cítí bolest, niternou bolest, ne tělesnou. Bolest
prostupovala každou buňku jeho podivné existence. Byla hořká a pálila jako
žhavé uhlí.
Šel chodbou až ke schodišti, ruce zaklesnuté za zády.
Skloněnou hlavu a na mysli otázku, zdali vydrží tohle nové rafinované mučení.
Po pěti stech letech konečně došel k jakémusi hořkému smíření se svým
osudem, ale teď jeho trápení propuklo nanovo a bylo nesnesitelné.
Mohl by se pokusit Jaeho přesvědčit, že nebyl tím…tím čím se
stal. Ale když to udělá, vystaví ho tím nebezpečí. Ohrozí ho. Ani nevěděl, jak
se ocitl ve velké vykachličkované kuchyni.
Toužil po Jaejoongovi nevýslovně palčivě. Odevzdaně a bylo
to silnější než on. V duchu viděl útlou postavu, neposkvrněnost milého
úsměvu, bělost jeho šíje, pulzující hrdlo a jemné modré žilky pod mléčnou
pletí. Ano…ten hlad v něm rostl a sílil, ale s ním i zvláštní, stejně
intenzivní city.
Ta sladká bolest touhy po Jaejoongovi narůstala už týdny a
přecházela v posedlost, kterou nedokázal zvládnout. Musel snad zešílet.
Připustil, aby ho ovládl smrtelník. Člověk, kterého nikdy nebude mít. Nechápal,
jak se tohle mohlo stát.
Té noci kráčel po svém rozlehlém chladném domě. Věděl, že je
posedlý myšlenkami na Jaejoonga nejen teď, ale i během svého nehybného
odpočinku za bílého dne. Pronikl do jeho snů i ve stavu strnulosti, který
normálně sny nepřipouštěl. Když se při západech slunce probouzel, myslel jen na
něj a kochal se svými vzpomínkami na chvíle, kdy byl s ním. Ten hanebný
hlad byl stejně nesnesitelný jako jeho nekonečná osamělost.
Stokrát vyrazil ze dveří na lov do tmavých ulic, za jiným
tělem, které by ukojilo jeho každým dnem slábnoucí bytost. Prahnul jen po
Jaejoongovi, po nikom jiném. Kdyby tak jen mohl se svou nechutnou nepřirozenou
existencí skoncovat. Proč jen tak silně lpí na životě?
Yunho zamířil po schodech do podkroví. Z pláten se na
něj upřeně díval Jaejoong. Bolestně zasténal. Čím jen ho tenhle člověk ovládá?
Sundal jeden jeho obraz ze stojanu a nahradil jej prázdným plátnem. Vytáhl
paletu a tuby nejtmavších barev. Karmínovou, temně fialovou a čistě černou.
Rozpřáhl se, na bělostné plátno načrtl rubínově rudou čáru. Potom další a
další. Stále rychleji a rychleji se zdivočele potýkal s plátnem, dokud se
na něm neobjevila scéna masakru.
Odstoupil dozadu, nachýlil hlavu na stranu a hodnotil své
dílo.
„Ano…“ Zašeptal do prázdného ateliéru. „Tohle je moje duše!“
Noční hodiny se neuvěřitelně vlekly a Yunho své malířské
pokusy vzdal. Roztěkaně bloumal po domě a bál se zastavit. Bolest jej užírala
jako zhoubný nádor.
Přemýšlel, co asi Jae dělá. Drží zraněného za ruku? Nebo
dává nemocnému dítěti napít? Nebo snad rozdává léky a odebírá krev? Při
pomyšlení na jehlu, která nasává hustou, rubínově zbarvenou tekutinu, se mu
křečovitě sevřelo hrdlo.
Loudal se bezcílně po celém domě, až skončil
v knihovně. Málem by ve svém zoufalství zapomněl na hudbu. Pustil si
Gregoriánské chorály. Staré církevní písně mu připomínaly klášter a klid duše,
který tam zažil. Silné mužské hlasy melodicky klesaly a stoupaly. Latinská
slova působila jako balzám, jako chladivý obklad na horkém čele.
Postavil se před reproduktory a poslouchal. Broukal si známé
úryvky melodie, po chvíli usedl do křesla a cítil, jak do něho pomalu vstupuje
klid. V myšlenkách se přenesl do minulých století a vzpomínal. Cítil v minulosti
k nějakému smrtelníkovi něco podobného jako k Jaemu? Ne, za celých
pět set let ne…odpověděl mu jeho mozek.
Ano, zažil i období zoufalství a hladu. Bylo to
v Paříži během revoluce před více než dvěma sty lety. Snažil se abstinovat, ale jeho narůstající
potřeba krve byla příliš silná. Nakonec ho vyhnala do ulic, kde slídil po
vrazích, kteří těžili ze všeobecného zmatku. V prostředí smrti a ničení
zůstaly jeho ojedinělé útoky bez povšimnutí. Potom znovu roku 1875
v Šanghaji dole u přístavu. Jeho pud ho vyhnal mezi nejnižší lidskou
chátru a on pil, ale jen z lidských trosek nemocných cholerou, syfilidou
nebo morem. Vybíral si uvážlivě. Své oběti volil pečlivě a přibližoval se
k nim jen, když byly samy v zapadlých uličkách nebo opuštěných
budovách. Věděl, že mnoho z nich se uzdraví a budou žít. Věděl, že většina
z nich zažila mnohem horší věci.
Někdy si už myslíval, že své nízké pudy ovládl. Dokonce o
tom byl skálopevně přesvědčený, ale časem se znovu všechno vrátilo do starých
vyjetých kolejí. Ale nikdy to nebylo tak strašné jako teď. Nikdy…
Domem se nesl sborový chorál a Yunho jednu věc věděl
naprosto jistě. A to, že se Jaejoongovi neublíží, nedotkne se ho. Je tak krásný
a důvěřivý. Ať on sám cítí co cítí, nesmí mu ublížit. Nesmí mu zkřivit vlásek
na hlavě. Proto nemá na vybranou, musí se ho vzdát. Sevřel bledou tvář
v dlaních, když jeho vnitřní hlas křičel, že se ho nikdy nevzdá.
Musí jej ještě jednou vidět, jen jednou…naposledy. Musí mu
povědět pravdu. Znal přesně jeho rozvrh služeb, sám mu ho řekl. Když si
pospíší, dojde do nemocnice těsně před koncem jeho směny. Musí se mu podívat do
očí a to po telefonu nejde.
Oblékl si černý kašmírový kabát, i když zimu v pravém
slova smyslu necítil. Bral si ho jen proto, aby lépe splynul s lidmi a
nikdo si ho nevšiml. Už byl klidnější. Zbavil se panické nervozity. A už se
rozhodl…stůj co stůj dotáhne všechno do konce.
Lidským okem téměř nespatřen, proplouval rychle nočními
stíny. Cestou přemýšlel, že musí Jaemu říct nejen kdo je, ale i kým býval. To
neřekl ještě žádnému lidskému stvoření a teď se jednomu vydává napospas. Musel
ztratit veškerou soudnost, rozum, všechnu svou důstojnost a je jako prázdná
slupka. Žene se vstříc svému osudu a ví to, ale není schopen se zastavit.
Prošel Central parkem
a zamířil na sever. Tou dobou bylo venku jen pár lidí, ale ti spěchajícího
Yunha ani neviděli. Nemocnice už nebyla daleko. Znal zadní dveře, ze kterých
Jae vždy vycházel. Byly nenápadné, černé a vedly na parkoviště. Podíval se na
hodinky. Už brzy by se měl objevit. Schoval se tedy do stínu a trpělivě čekal.
Připraven na jejich setkání.
Zaregistroval, že je pořádná zima, i když sám necítil chlad
jako něco nepříjemného. Ale ze soustředění ho vyrušilo něco jiného. Nasál
vzduch a poznal to hned, byl to pach krve. Ustoupil ještě víc do stínu, obrnil
se proti té sladké měděné pachuti a čekal.
Jae vyšel ze dveří v doprovodu jiné zdravotní sestry,
povídali si spolu a usmívali se. Byli to obyčejné, průměrné lidské bytosti,
které měly svá zaměstnání, přátele a rodiny. Na okamžik to Jaemu
s chorobnou intenzitou záviděl. Bylo to tak silné, že musel zavřít oči.
Chvíli ho ze svého neviditelného úkrytu pozoroval, dokud nepřišel až téměř
k němu. Když ucítil zblízka jeho vůni, vykročil ze stínu.
„Jaejoongu…“ Oslovil ho.
Jae ho spatřil okamžitě. Strnul, celé jeho štíhlé tělo se
napjalo jako ocelová pružina a oči se rozšířily.
„Jae…“ Opakoval a přistoupil o krok blíž. Všiml si, jak se
Jae celý zachvěl a ustoupil do zadu.
„Tak jdeš Joongie?“ Ozvala se kolegyně.
„Jen jdi, nečekej na mě.“ Řekl Jae a vyplašeně koukal na
Yunha.
„Jae, prosím tě…“ promluvil znovu a spatřil v Jaeho
tváři strach. Ucouvl a málem vykřikl bolestí, věděl, že to byl nejhorší okamžik
v jeho životě.
Jae viděl, jak se Yunho celý přikrčil a schoulil, jako kdyby
jej udeřil. Jako by mu nahlédl do duše a uviděl tam jen zdevastovanou pustinu.
A to byla jednoznačně jeho vina. V hlavě mu vířily protichůdné, zmatené
myšlenky, ale nevěděl, co má říct. Teď, když tady stál a díval se na něj,
cítil, jak ho opouští strach. Jako by zmizel spolu s ledově bílým obláčkem
jeho dechu.
Mučivě dlouho se dívali jeden na druhého. Nakonec Jaejoong
cítil, že nedokáže opustit Yunha v jeho osamělosti, ať už bude pravda
jakákoliv. Podal mu ruku. Yunho chvíli nechápavě zíral na Jaeho jemnou dlaň a
potom jí pevně uchopil. Prsty měl studené jako mramor.
„Půjdeš se mnou, Joongie?“ Zašeptal bolestně, až se Jaemu
sevřelo srdce, proto jen mlčky přikývl.
Jeho dům byl plný stínů a nehmotných naříkajících hlasů.
Opatrně nalil sklenici červeného vína a podal ho Jaemu. V očích měl lesk,
který tam Jae ještě nikdy neviděl. Yunho Jaeho chvíli mlčky upřeně pozoroval.
„Neměj strach.“ Řekl konečně Yunho. „Se mnou jsi provždycky
v bezpečí.“
„Yunho, já…mrzí mě,
jestli jsem ti ublížil. Chci říct…“
„Já vím…“ Řekl smutně. „Nejsem jako ostatní lidé. Vyděsil
jsem tě…“
„Ano…“ Zašeptal Jae.
„Teď už se nebojíš?“
Jae zavrtěl hlavou v záporném gestu.
„To je dobře, moc dobře.“ Vydechl bolestně.
„Yunho…“
„Věříš mi?“
„Ano…“
„Joongie, chci ti vyprávět jeden příběh a ty mu musíš věřit.
Potom všechno pochopíš.“
„Ano Yunho…“ Odpověděl, ale ve skutečnosti se děsil toho, co
mu Yunho poví. Chtělo se mu křičet, aby mu to neříkal a málem si i zacpal uši,
ale místo toho jen sevřel v ruce útlou sklenku, až mu z toho zbělaly
klouby.
Yunho se na okamžik od něj odvrátil, sklonil zamyšleně
hlavu, ale vzápětí se prudce otočil na patě a pohlédl mu zpříma do očí.
„Jsem to, čemu vy smrtelníci říkáte upír.“
Jaejoong křečovitě škubl rukou. Když se podíval dolů,
zahlédl na své bílé uniformě temně rudou skvrnu.
Žádné komentáře:
Okomentovat