Návrat z temnot 8

 

 

V zaprášeném pokoji panovalo hrobové ticho, které přerušil až dutý zvuk větve škrábající na okno. Jaejoong se omámeně zvedl ze židle. Srdce mu divoce bilo v hrudi, krev se nahrnula do hlavy a v uších bušil tep.

Upír…

To není možné. To je přece nesmysl. Takové věci – takové bytosti – neexistují.

Ne, křičel jeho mozek, ale zároveň všechno nasvědčovalo, že je to pravda. Od chvíle kdy otevřel oči a spatřil vysoký strop knihovny, nebo spíše mauzolea, všechno, co viděl, slyšel i čeho se dotkl, potvrzovalo, že Jung Yunho je bytost z jiného času a prostoru.

Zadíval se na něho a chladný rozum velel, aby utekl a schoval se tak, aby ho už nikdy nenašel.

Tragikomedie…

Ale neudělal to. Zíral na něj a nebyl schopný se pohnout.

Tragikomedie, napadlo ho znovu, ale přestože se mu to slovo vybavilo okamžitě, srdce už vědělo, že všechno je jinak.

„Ach bože…“ Vydechl Jae.

„Posaď se.“ Promluvil na něj Yunho, ale on jen zavrtěl hlavou. „Prosím tě, Jae. “ Řekl znovu a on měl pocit, jako by se vzdálenost mezi nimi nějak zmenšila, i když se ani nepohnul. Určitě se nepohnul.

V jeho prosbě bylo něco důvěrně známého, co ho oslovilo. Najednou pochopil, že je jako někdo – kdokoli – kdo se vpotácí zraněný nebo nemocný do jejich ambulance. Najednou mu Yunha začalo být líto.

Pokusil se polknout, ale hltan měl jako struhadlo a jazyk oteklý. Yunho se na něj díval jako pacient, co hledí na sestru, když se k němu blíží s ostrou injekční stříkačkou.

Jak si toho jen mohl nevšimnout? Vždyť to měl napsané na čele. Musel být slepý. Měl to vepsané do své ušlechtile modelované tváře. V třepotavém plameni očí. V pohybech, v proměnlivé mimice gest, v rozšířených nozdrách…

Smyslná chtivost. Byl tak neskrývaně žádostivý. Proč to neviděl dřív?

Cítil, jak se v něm rodí důvěrně známá, bolavá touha, šířící se z břišních partií. Stačilo, aby se mu Yunho podíval do očí a on na jeho výzvu poslušně odpovídal.

Čekal snad Yunho jen na svoji příležitost? Prodlužoval záměrně chvíli, kdy ukojí své…své choutky?

Jako by mu Yunho četl myšlenky. Přistoupil k němu ještě blíže a promluvil svým sladkým, hypnotickým hlasem.

„Můj drahý nevinný Joongie nezatracuj mě, nevyhýbej se mi. Tohle je osudové, jako naše první setkání. Chápeš? Myslíš, že bych ti ublížil? To nikdy a za nic na světě, miláčku.“

Najednou byl už jen pár centimetrů od něj. Jae spatřil překrásné hluboké oči plné touhy a věděl, že nelže. I v něm samotném narůstala stejná touha. Opojná touha se mu poddat a podrobit. Nic temného a zlého tady nehrozí.

Jaeho soucit mohutněl a měnil se v nevýslovnou radost. Jejich životy se do sebe vlévaly jako dvě řeky. Oběma vzplály smysly a těla zahořela vášní.
Yunho popadl Jaejoonga do náruče a políbil ho na rty. Jae cítil, jak se mu naprosto odevzdává, jak mu beze zbytku celý patří.

Yunho sklonil k Jaemu pomalu hlavu a soustředil své planoucí oči na pulsující žilky pod bledou pletí jeho šíje.

„Vezmu tě sebou do výšin, které si neumíš představit.“ Zašeptal. „Jaejoongu, můj Joongie.“

Byl tak blízko. Ach bože ano, pomyslel si Jae. Najednou zavřel oči a celou jeho bytostí projelo varování rozumu. Ne! vykřiklo vědomí, takhle ne. Ne!

Odstrčil ho od sebe. „Ne.“ Zasténal. „Ne Yunho, takhle ne.“

Jako by v tu chvíli Yunhovi vyťal políček. Oheň v jeho očích zmizel a on se klopýtavě zachytil křesla.

„Bože, skoro jsem…“ Vykřikl a Jaejoonc cítil, jak se mu do očí derou slzy soucitu.

„Odejdi!“ Řekl Yunho. „Vždyť jsem ti mohl ublížit. Odejdi!“

Jae věděl, že nic podobného neudělá. Nikdy v životě mu nic nebylo jasnější. Nedokázal by se k němu otočit zády. To bylo nemyslitelné.

„Nepůjdu Yunho.“ Zašeptal. „Neopustím tě.“

Yunho se k němu prudce otočil a zdálo se, že jeho tělo načerpalo z neviditelného zdroje novou sílu. „Riskuješ příliš mnoho. Říkam ti jdi, Kime Jaejoongu. Uteč, dokud můžeš.“

„Neublížíš mi.“ Řekl tiše. „Právě jsi mohl, ale neudělal jsi to.“

„Seš si tím tak jistý.“ Zavrčel a prohrábl si rukou vlasy. „Nebuď příliš důvěřivý, Jaejoongu. Varuju tě.“

Jae věřil, že by mu Yunho neublížil, i kdyby ho nezastavil. Určitě by v sobě našel sílu a ovládl by se sám. Prostě tomu uvěřil. Musel…

„Zůstanu!“ Prohlásil pevně. „Nebudeme si ubližovat Yunho. Jen k sobě budeme od téhle chvíle upřímní.“

Yunhův upřený pohled ho znovu varoval, ale už se rozhodl. I kdyby se spikli všichni pekelní démoni, od Yunha ho nedostanou.

„Jdu do kuchyně, zkusím vyprat tu skvrnu od vína na uniformě a postavím na kafe. A potom budu mít spoustu otázek, Yunho. Vrátim se za chvíli.“ Yunhova  tvář připomínala kamennou masku a Jaemu se z toho chvěla kolena.

Když se po deseti minutách vrátil, hořel v krbu oheň. Yunho stál vzpřímeně u okna a díval se ven.

Usedl na pohovku a napil se silné kávy. „Proč právě já, Yunho?“

Yunho se zhluboka nedechl, ale jeho tělo se ani nepohnulo. „Ano, jistě…proč ty.“ Ozval se bolestně a Jae zaslechl v jeho hlase sebepohrdání.

„Mluvil jsi o osudu.“ Naléhal na něj Jae a připadal si jako na tenkém ledě.

„Na to nemám odpověď. Vím jen, že jsem po tobě toužil od chvíle, kdy jsi v téhle místnosti poprvé otevřel oči.“

„Toužil?“

 „V duši, Jae. “ Hořce zasmál. „A tak silně, jako ještě nikdy předtím. Byl jsem tak dlouho osamělý a nevěděl jsem o tom.“

Přemýšlel o jeho utrpení a potom vyhrkl tu hroznou otázku, které se děsil. „Jak dlouho?“

Unaveným hlasem mu to Yunho pomalu řekl.

„Panebože.“

„Ano, narodil jsem se, když objevili Ameriku.“

Jaejoong v ruce svíral hrnek s kávou a snažil se vstřebat význam jeho slov.
Pět set let! Nepochopitelné.

„Vyrazilo tě to dech, co?“ Pousmál se .

„Je těžké tomu uvěřit, Yunho. Ale já ti věřím. Vždycky jsem měl pocit, že…že toho víš až příliš.“

„Přesně tak.“ Zamumlal.

V hlavě se Jaemu rojily desítky otázek. Pět set let…

„Jak…jak se tě to stalo?“

„Jak se ze mě stal…přízrak?“

„Ano. Kdo jsi byl? A říkal jsi něco o manželství.“

Jen se kousavě usmál. „Oženil jsem se s církví. Byl jsem kněz, chápeš?“

Jaejoong omráčeně klesl zpět na pohovku.
Kněz. Yunho a kněz?!

„To je krutá ironie osudu, nemyslíš Jae?“

„To je…hrůza.“ Polkl. „Ale jak…jak se to mohlo stát?“

„Otázka nezní jak, ale spíše kdo.“

Yunho mu začal vyprávět celý děsivý příběh o sestře, matce. O svém návratu do kláštera. O zmatku, bolesti a žízni. A o tom, jak se tenkrát postupně rozpomínal na Changmina.

„Šel jsem mu po stopě. Chtěl jsem moc toho ďábla najít. Nepodařilo se mi to, ale dlouho jsem mu byl v patách. Pronásledoval jsem ho a všude, kam jsem přišel, byl jen strach, hrůza a násilí. Vím, že jsem ho měl na dosah ruky.“

„Changmin…“ Zašeptal Jae. „Obraz tam nahoře. Ten portrét světlovlasého muže…“

„Ano, to je on.“

„Už jsi ho nikdy neviděl?“

„Ale ano, naše cesty se zkřížily.“

„A co se stalo?“

„Občas jsme se střetli fyzicky, jindy prostřednictvím politiky nebo financí, ale vždycky se stejným záměrem – zničit jeden druhého. Ale protože je velmi nesnadné porazit tvory, jako jsme my, skončily naše souboje vždycky v patové situaci. Ale ještě přijde čas…“

„Ano?“

„Naše bitva jednoho dne skončí. Buď jeho, nebo mojí porážkou. Možná, že se zničíme oba.“

Jaeho až zamrazilo a začal se Yunha vyptávat dál, ale on jen mávl rukou. „Čím méně o něm víš, tím lépe.“

Tu noc Yunho řekl hodně, alespoň o místech, která navštívil a poznal. Při vyprávění přešel ke krbu, kde upřeně hleděl do plamenů a mluvil tak poutavě a živě, až měl Jae dojem, že ta exotická vzdálená místa vidí na vlastní oči. Ale zároveň si uvědomil, že se Yunho jistým osobním otázkám vyhnul.

„Yunho…“ Odvážil se zeptat po třetím šálku kávy. „Jak často ten svůj…hlad pociťuješ?“

Yunho se otočil, upřeně na Jaejoonga pohlédl. „V pravidelných intervalech. Snažím se ho držet na uzdě, ale on se vždycky vrací.“

„Rozumím.“ Přikývl Jae a připomněl si hypnotický pohled Yunhových očí, kdykoliv se na něj podíval. Třeba jako před chvílí. Něco podobného už nesmí nikdy dopustit. „A co je teď s tím mužem, co přišel v tom parku o svou krev?“

Yunho jen zavrtěl hlavou. „Uzdraví se.“

„A nebude z něho…“

„Ne. Můj osud ho nepotká, nemusíš mít strach.“

„Ale jak to, že tobě to Changmin způsobil?“

„Nejsem vědec, Jae. Snad to má co dělat s tím, kolik toho jeden…vypije a jak často. Já vim, kdy mám přestat.“

„Proboha…to je hrůza.“ Zašeptal Jae. „A co když ty nikdy…“

„Když tomu odolám?“ Řekl hořce. „Slábnu. Už jsem to zažil mnohokrát. Je to něco jako nucená abstinence.“ Řekl svým typicky sarkastickým tónem. „Přinutil jsem se abstinovat týdny, měsíce. Jednou jsem to dokonce vydržel šest let. Je to těžké, ale většinou to dokážu zvládnout. Podobá se to alkoholismu, jen je to mnohem, mnohem horší. Když abstinuju, tak slábnu, ale neumřu. Neumřu!!!“

 „Yunho, ty nemůžeš umřít? Ty jsi vážně…“ Jae se prudce nadechl. „…nesmrtelný?“

„Nesmrtelnost lidem připadá tak lákavá, ale ve skutečnosti je věčný život peklo. Stačí jen, abych vyšel na slunce – a celá ta prokletá věčnost skončí.“

„Ne Yunho, netrap se. Nedokážu se dívat, jak trpíš a ještě tě poslouchat…“

„A já zase nesnesu tvůj soucit, Joongie.“

„To není soucit, ale něco – něco jiného.“

Yunho se dlouze na Jaejoonga podíval a potom půvabně sklonil hlavu. „V tobě je slitování, jsi plný soucitu. Dlouho jsem o tom přemýšlel, než jsem pochopil. Máš v sobě něco hojivého, léčivého, uklidňujícího. A to je dar…“

„Yunho, jsi živý?“

„Jak vidíš, jsem z masa a taky z krve.“ Zasmál se hořce.

„Nech toho…“ Zašeptal Jae utrápeně.

„Promiň, nechtěl jsem být nevkusný. Ano žiju, ale ne životem, který znáš ty. Žiju v jiném rozměru plném stínů, kde není místo pro cit.“

„Ale ty cit máš, to mi neříkej. Vím, že v tobě je.“

„City…ano, určité city skutečně mam, ale vždycky se mísí s tím prokletým hladovým chtíčem, který mi drásá duši.“

Jaejoong nepřítomně zíral na vzor koberce. To, s čím se mu právě Yunho svěřil, znamená, že po něm netouží, ale to, že hladoví. Chtěl ho, ale teď už přesně věděl, jakým zvráceným způsobem. Ach bože, povzdych si zoufale.

„Musíš přece vědět, proč sis vybral právě mě.“ Zašeptal a hlas se mu zadrhl. Ví vůbec, jak moc ho miloval? Miloval? Nebo ještě stále miluje?

„Tebe? Určitě pro tvou nevinnost. Byl jsi světlo v mém temném světě a pořád jím jsi. To, o čem spolu tady mluvíme, jsem ještě neřekl živé duši. Jak bych taky mohl, Joongie? Byl jsem kněz. Posel boží. Neumíš si představit, jak jsem trpěl.“

„Trpěl…“ Opakoval jako ozvěna.

„Ta vina je pořád tady. Je se mnou a ve mně, ale došel jsem k určitému usmíření. Pokouším se odčinit to, co dělám. Víš, smrtelní lidé jsou krutí. Nemohu ti ani vyprávět o zvěrstvech, kterých jsem byl sám svědkem.“

„Chápu…“ Vydechl jen Jae.

„Po všem, co jsem viděl, už nemám víru. Přesněji řečeno, ztratil jsem ji. Teď už vím, že duchovní stav mi nebyl souzený. Už se nemůžu vrátit zpět.“ Bezmocně pokrčil rameny.

„Yunho…“

„Na tomhle světě jsou horší lidi, než jsem já…“ Řekl temným hlasem.

„Ach Yunho…“

„Všichni máme svůj osud.“

Jaejoong pomalu, váhavě přikývl a oči mu zvlhly. Nechtěl, aby si toho Yunho všiml a vysvětloval si to chybně, proto se přinutil k malému úsměvu.

„Yunho…je takových jako jsi ty víc?“

„Ano.“

„A?“

„A co?“

„No, kde jsou?“

„Všude kolem tebe. Většinou žijí samotářsky, stejně jako já. Ale někteří v malých skupinách.“

„Jak dlouho existují…lidé jako ty?“

„Od pradávna, Jae. Znám jednoho, který viděl na vlastní oči výstavbu pyramid v Egyptě.“

„Ježíši…to jsou tisíciletí!“ Neuvěřitelné. Prostě nepochopitelné. „Yunho, řekni, ty opravdu spíš v… Víš, v čem myslim?“

 „Asi jsi viděl moc hollywoodských filmů.“ Hořce se tomu zasmál. „Ne Jae, spím v posteli.“

Jae se málem prořekl, jak se mu ulevilo, ale v poslední chvíli se zarazil a zamumlal jen něco neutrálního.
Povídali si spolu až do noci a on se dozvěděl tolik věcí. Zjistil, že Yunho napadá lidi jen výjimečně. Na rozdíl od jiných upírů, kteří svou kořist vyhledávají na bitevních polích, posetých těly padlých.

„To je příšerné Yunho. Tys nikdy…?“

„Ne, nikdy. Tohle je Changminovo území. Ten vyhledává zmatek, epidemie a katastrofy.“ Podíval se na něj cize. „Připadám ti teď lepší, Jae?“

„Ano.“ Podíval se mu do očí.

„Přeceňuješ mě. Copak jsi už zapomněl na to, co se stalo před chvílí? Myslíš, že bych ti byl nic neprovedl, kdybys mě sám nezarazil?“

„Ano, myslim, že neprovedl.“ Řekl Jae soucitně.

„Nebuď tak naivní!“

„Myslim, že naivní jsi teď ty, Yunho. Měl jsi spoustu času udělat mi to, když jsme tady byli sami. Ale neudělal jsi to. Vzpomínáš? To ty jsi tomu jednou zabránil a já potom utekl. Jak mi to vysvětlíš?“

„Možná, že jsem tvé dobytí jen odložil na pozdější dobu.“

„Tomu nevěřim, stejně jako tomu nevěříš ty sám.“ Zaprotestoval Jae. „Vždyť ses mě sakra vlastně nikdy ani nedotkl! Byl jsem z toho celý zmatený. Myslel jsem…“

„Co jsi myslel?“

„Že mě nechceš…“ Zašeptal tiše.

Yunho jen zavrtěl hlavou. „Uvědomuješ si, že tyhle věci mezi dvěma lidmi, o kterých tady mluvíš, jsou…řekněme…mimo mojí zkušenost?“

Chvíli trvalo, než Jaejoong pochopil.
Yunho byl přeci kněz. Tělesnou lásku nikdy nepoznal a nikdy ji ani nezkusil, pomyslel si smutně.

„Čtu ti myšlenky a vím, že mě lituješ. Prosím tě, nedělej to. Můj život měl smysl. Dostalo se mi vzdělání a dalších výhod.“

„Ano, tohle chápu. Není proto divu, že už tolik let Changmina pronásleduješ. A tvoje matka i sestra…“

„Ano, není divu, že ho chci zničit.“

„A můžeš?“

 „Existuje několik způsobů. “ Jen na chvíli zaváhal. „Mohl bych ho dostat na slunce, uříznout mu hlavu…“

„Probodnout mu srdce dřevěným kůlem?“

„Pověry…jsou to samé pověry. Jsou to lidské výmysly.“

„Je silnější než ty?“

„Naše síly jsou vyrovnané. Abych ho definitivně zničil, musel bych zničit i sám sebe.“

„To ne…“

„Jak už jsem ti říkal předtím, nejsem žádný hrdina. Teď mám málo, ale když umřu, ztratím i to.“

„Ale ve dne bys ho našel…“

„Ve dne?“ Yunho nad tím udiveně zvedl obočí.

„Jistě, já zapomněl, že nemůžeš za slunečního světla ven. Ale kdybys chtěl, zničíš ho. Vím to!“

„Díky za důvěru.“

„Nebuď takový.“ Řekl Jae a vstal, aby si protáhl zdřevěnělé nohy, zatímco z něj Yunho nespouštěl oči.

„Jaký?“

„Sarkastický. Pořád tak zatrpklý. Když jsi mě bral mezi lidi, byl jsi jiný. Byl jsi veselejší.“

„Aspoň teď vidíš mojí pravou tvář a ta tě děsí.“

„Ne, to není pravda.“

„Chceš mi namluvit, že nemáš strach?“

Jae k němu otočil tvář a chtěl jeho tvrzení rázně popřít, ale když se jejich pohledy setkaly, tak jeho rozhodnost polevila.
Yunho měl částečně pravdu. Nemohl lhát ani sobě a ani jemu.
Plíživý strach z pohádek a bájí, ta odvěká obava z něčeho neznámého a odlišného v něm přežívaly už od dětství.
Ale tohle byl Yunho, kterého znal. Teď už věděl, kdo doopravdy je. Jeho podezření se potvrdilo.

„Strach nemam. Jen jsem opatrný.“ Řekl pomalu. „Ty jsi první muž…“

„Muž!“ Řekl Yunho opovržlivě.

„Ano, jsi první muž, se kterým mam opravdový vztah a …rozumim si s ním. Jeden druhému se líbíme.“ Kousl se do rtu. „Víc než líbíme.“

„Joongie nepokoušej mě. Všechno by se mohlo opakovat.“ Jak moc po Jaejoongovi toužil. Tak trýznivě ho lákal.

Ještě po něm nikdo takhle silně netoužil a on cítil dráždivé okouzlení. Nemůže popřít, že chce Yunha stejně, jako on jeho. Zvlášť když tu stojí a je tak hezký a trpí. Opravdu po něm touží celým tělem. Už jen při myšlence na dotek, políbení nebo pohlazení.
Jenže on ho chce jinak. Kdyby se k němu Yunho přiblížil, vyděsil by ho k smrti, protože dobře ví, že je příliš slabý, aby ho zastavil. A možná, že by ho ani zastavit nechtěl.
Ano bojím se. Bojím se své vlastní skrývané touhy.

„Jaejoongie?“ Pokračoval. „Řekni, že to, co vidím v tvých očích, není strach.“

Jae se pokusil vymanit z pohledu uhrančivých očí. Dobírá si ho, pokouší se ho zastrašit a dát mu tak najevo, jak bezmocný by byl tváří v tvář jeho chtíči.

„Nejsem tak křehký, jak si myslíš Yunho. Moje obavy a strach nemají nic společného s tím, co jsi.“

Yuhno dlouho studoval Jaeho tvář. „Jestli je pravda to, co vidím, tak je to pro nás oba ještě horší.“

Přes všechnu Yunhovu opatrnost, zjistil Jae o jeho existenci a životě mnohem víc, než ostatní lidé tohoto přelidněného světa.
Jak vůbec dokázal před lidmi utajit, že jeho tvář se s léty nemění. Jak to, že se mu ještě nikdo nedostal pod kůži?

„Pod kůži?“ Zeptal se Yunho nechápavě.

„Třeba do obchodů. Do tvého soukromého života. Rozumíš?“

„Právě proto si tak výborně platim agenta. Ten tyhle privátní záležitosti drží přísně pod pokličkou.“

Jae se na chvíli zamyslel. „A to ten člověk, který se stará o tvé záležitosti, tvůj agent, si ještě jaksi nevšiml, že vůbec nestárneš?“

„To je velmi správná otázka. Kdybych v tomhle městě zůstal dlouho, všiml by si toho.“

„To znamená, že odejdeš?“ Zeptal se Jae s těžkým srdcem, obával se domyslet, co by se stalo s jejich…přátelstvím.  

Byla to rána pod pás. Poprvé v životě potkal někoho, kdo pro něj skutečně něco znamená. S kým by upřímně mohl prožít život. A kdo je to? Upír. Muž, který nemůže cítit to, co k němu cítí on. Který s ním nemůže sdílet společný osud.
Kněz. Vždyť on byl kněz!

„Tak smutný.“ Řekl Yunho. „Ještě nikdy jsem tě neviděl tak smutného. Pověz mi Jae, na co myslíš?“

 „Yunho… dokážeš vůbec cítit lásku?“ Ulpěl na něm pohledem a do očí se mu nahrnuly slzy. „Řekl jsi, že mě potřebuješ, abys nebyl osamělý, ale co láska?“ Zoufale si uvědomil, že se mu vydává napospas, ale bylo mu jedno, co si o něm Yunho myslí. Otevřel mu svůj kultivovaný svět a vytrvale se mu dvořil. Co si od toho sliboval?

„Láska.“Řekl skoro neslyšně. Usedl do vysokého křesla a zamyšleně sepjal ruce mezi mírně rozevřenými koleny. Dlouze a upřeně na něj hleděl. „Nevím. Ale o jednom nepochybuju ani trochu. Když budu muset odejít, budeš mi Joongie chybět. Ve svém světě, plném stínů, budu na věky postrádat světlo, které vydáváš. Jako bych po nesmírně dlouhé době zahlédl slunce. Ano, moc mi budeš chybět.“

Jae se rozplakal. Bylo mu jedno, že je Yunho upír, nějaká groteskní kreatura, která léta loví v lesích a opuštěných nočních ulicích. Viděl jen jeho dobrotu a bolest. Měl dar pomáhat i léčit, ale v Yunhově případě byl bezmocný. To nebylo spravedlivé. Chtělo se mu křičet.

„Neplýtvej pro mě slzami.“ Řekl mu Yunho, vstal a začal přecházet po pokoji. „Můžu se ti jen omluvit, že jsem chtěl být s tebou. Byla to chyba. Věděl jsem už od začátku…ale myslel jsem si…“

„Co?“ Použil kapesník. Slzy byly k ničemu.

„Že moje radost z tvojí těsné blízkosti zažene mou zlou samotu a potom přišla i ta…moje potřeba. Nepopíram to. Proto bys měl za svítání tenhle dům opustit a nikdy se sem nevracet. Tady nejsi v bezpečí Joongie. Mohl bych se přestat ovládat a…to je pro tebe příliš riskantní. Ale teď už to chápeš. Pomysli, že bych tě mohl připravit o život a tím i tvé pacienty, kterým tak zázračně pomáháš. A to mě děsí, protože vím, že přijde čas, kdy se moje proklatá žízeň vrátí a přehluší všechno ostatní. To nebezpečí je obrovské. Rozumíš?“

Nechápal. Nemohl. Nechtěl. Jak ho může žádat, aby odešel a nikdy se neohlížel zpět? Musí být přece jiná možnost. A co osud, o kterém mluvil? Takhle to nemůže skončit.

„Yunnie.“ Promluvil vážně. „Přece tady musí být i nějaké jiné řešení. Mam na mysli nějaký lék, který by zvrátil to, co se ti stalo.“

Yunho odmítavě mávl rukou. „Lék říkáš?“

„A proč ne? Za všechna ta léta, co jsou na zemi tvorové, jako jsi ty, se třeba našel někdo, kdo svůj osud změnil. To je docela možné, nemyslíš?“

Aunho se tomu chraptivě zasmál, ale potom zaváhal a úšklebek na jeho tváři vystřídal soustředěný výraz, jako kdyby si na něco důležitého vzpomněl.

„Co je?“ Optal se Jae naléhavě.

„Nic.“ Řekl, jako by odháněl nepříjemnou vzpomínku.

„Yunho, něco tě napadlo. Na něco sis vzpomněl, viděl jsem ti to na tváři. Svěř se mi…“

Zatvářil se otráveně. „Povídačky. Pohádky, nic víc.“

Jaejoong přikývl. Cítil, jak se mu zrychluje tep. „Jaké povídačky? O tom léku? Musíš mi o tom říct.“

„Fámy Jae. Nic víc.“

„Musíš mi to říct.“

„Šeptanda Jae, to je všechno. Objevily se mezi náma zvěsti o léku.“

„Na každém šprochu bává pravdy trochu. Řekni mi o tom, vždyť tím nikomu neublížíš.“

„Slyšel jsem o jedné bytosti, která…ale to je jen fantazie.“

„Pověz mi o té bytosti, Yunho.“

Zvedl kriticky tmavé obočí. „Joongie, Joongie, jsi vážně jako malý.“

„Hm, tak mě tím aspoň pobav.“

„Když jinak nedáš, povím ti to. Ale říkám ti předem, že jsem nikdy těmhle pohádkám nevěřil.“

„Dobře, ale tak mluv.“

„Jmenoval se Jurij Karlov. Poprvé jsem ho potkal v Rusku, před dvěma sty lety. Byl asi jediný z nás, s kým jsem si hodně rozuměl. Žil stejně jako já, byl bohatý, ale přitom měl mizerný život. Mluvili jsme spolu o všem a oba se děsili toho, co se nám stalo i co děláme. Naše debaty trvaly až do rána a my drželi svůj hlad na uzdě. Znovu jsem ho potkal jednou v Madridu, tuším v roce 1849. Tam jsme své přátelství obnovili. Říkal, že se chystá podívat na slavný Divoký západ, na Zlatou horečku do hor Kalifornie. Zmiňoval se o Changminovi, který se tam objevil v té strašné zimě roku 1846. Tenkrát totiž v horském průsmyku, kde uvízli přistěhovalci, došlo ke kanibalismu.“

„Myslíš, že v tom měl prsty Changmin?“

„Určitě. Ten je vždycky u kořene zla.“

„Ale on přece nemohl zavinit sněhové bouře, ve kterých ti ubožáci uvízli.“

„Ne. Tak velkou moc nemá. Zatím. Ale poškodit sekerou krytý vůz, nebo zničit zásoby jídla, to dokáže snadno.
Když mi Jurij vyprávěl, že Changmin cestoval s přistěhovalci, bylo mi hned jasné, kdo zavinil, že se jejich kolony zpozdily a to je nakonec uvrhlo na dno lidského zoufalství.“

Po Yunhově tváři přelétl temný stín nenávisti, ale on ji zvládl rychle zahnat.

„Každopádně Jurij Karlov na Divokém západě byl. Naposled se naše cesty s Karlovem zkřížily před více než sedmdesáti lety ve Finsku. Bylo to v letech 1939 a 1940, v době Zimní války a on bojoval proti Rusku. Zaslechl jsem, že tam odešel i Changmin…aby z toho krveprolití těžil. Vydal jsem se ho hledat. Už byl pryč, ale setkal jsem se tam znovu s Jurijem, který na severu potkal jednu ženu.“

Jaejoong dychtivě přikývl.

„Neptej se mi na jejich vztah, protože na to jsem si netroufl ptát ani sám sebe. Musí ti stačit, že podle Jurije existuje ten pověstný lék, co změní jeho život na smrtelný, aby mohl žít s ženou, která se jmenovala Hilkka.“

„A dál?“

„Jak to dopadlo nevím, všechno jsou jen dohady. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby Jurij ten lék našel. Protože putoval nebo možná ještě putuje po zeměkouli. Byl ale už hodně unavený.“

„A co když ten lék našel?“

„Věděl jsem, že mám mlčet.“

„Ale co když?“

„I kdyby ho našel, bylo to před sedmdesáti lety. Možná ještě dřív. Musel by ho jednak najít a jednak zůstat naživu, aby o něm mohl mluvit. A to je naprosto vyloučené. Nebuď snílek, Jae.“

„Proč? Proč by se to nemohlo aspoň zkusit? Komu to uškodí?“

„Joongie…“

„Ne!“ Prohlásil a prudce vstal. Přece se nenechá odradit jeho pesimismem. „Mluvil jsi o zoufalství. Řekl jsi, že nebýt zbabělec, sám se sebou skoncuješ. Nemáš co ztratit.“

„Joongie…“ Opakoval smutně.

 „Za pokus to stojí.“ Jae si trval na svém. „Mluvil jsi o osudu. Možná, že právě kvůli tomu jsme se potkali.“

Dlouze se na něj zadíval a zhluboka, unaveně povzdechl. „Žádáš hodně, Jae.“ Řekl konečně. „Možná víc, než ti mohu dát.“