Návrat z temnot 9

 

 

Changmin zvedl hlavu a v šeru se zatřpytilo pár granátově rudých kapek, které mu potřísnily čistě bílou košili. Prostoupilo ho teplo a nesmírná úleva.
Dívčí tělo v jeho rukou ztěžklo. Ucítil sladký pach husté, šťavnaté krve. Znovu sklonil hlavu k dlouhému bělostnému hrdlu a pomalu pil.  V jeho panenkách se zalesklo zlověstné světlo a on se spokojeně posadil.

Podíval se dolů na svoji oběť. Kypré, tmavovlasé a velmi mladé děvče. Před pár hodinami ji okouzlil svou krásou a odvedl z Greenwich Village až sem, kde v Soulu bydlel.
Byl to zchátralý byt v prázdném činžáku na Lower East Side, kam se odvážil vstoupit jen málokdo. Mezi bezdomovci, alkoholiky a drogově závislými, kteří se sem občas uchylovali, se jeho přítomnost rozkřikla tak rychle, že si do toho doupěte už netroufli.

Mohl by klidně bydlet v apartmá hotelu Ritz nebo jako jeho starý přítel Yunho, ale tohle zpustlé místo přesně odpovídalo jeho zvrácenému smyslu pro humor.

Dívka stále žila. Možná ho nakrmí ještě jednou…

Dotkl se její smrtelně bledé tváře, která byla ještě před chvílí růžová jako poupě. Chladla mu před očima a on si v duchu nadával za svou nenasytnost. Škoda, byla tak rozkošná.

Do rána zbývá už jen pár hodin a je třeba něco zařídit. Sešel po špinavých schodech do přízemí. Mohl by sem teď přivléct další mládě, zabít nějakou dívku v tmavé uličce. V noci bylo celé město jeho a nikdo se mu nevyrovnal.

Obvykle zabíjel jen tak, z rozmaru, ale někdy ho určití lidé fyzicky zaujali natolik, že se je rozhodl zachovat pro věčnost.
Měnil je v noční přízraky z vlastní zvrhlosti a záměrně si vybíral ty mravně čisté. S některými se občas vídal a oni ho poslouchali jako otce. Až na Yunha, toho nevinného, naivního dobráka.

 

Changmin pospíchal ulicemi a pozoroval scény, které by ho mohly zaujmout. Tamhle někoho sbalila prostitutka, jinde se pohádali milenci. To by mohlo být zajímavé.

Procházel Soul Square Park a uviděl skupinku studentů, kteří kouřili marihuanu. Stáhl se do stínu a pozoroval je. Zaujaly ho tři rozchechtané, přitažlivé studentky. Mohl by jednu z nich vyměnit za tu svou polomrtvou oběť.

Vychutnával svou moc. Mohl si dovolit všechno, co chtěl. Ale držel se pravidla – v určitém okruhu neusmrtit za noc víc, než jednu oběť.

Bylo to tak snadné.

Jeho staletími dokonale vycvičené smysly byly jako nejjemnější nástroje. Upoutala ho mladá dívka s mléčně kávovou pletí, skutečně krásná a zralá. Přestože bylo chladno, měla krátkou sukni a nad černými kozačkami viděl kulatá hnědá kolena. Vzrušující kus. Chvíli ji sledoval a zvažoval, co udělá. Ale byl sytý, tak by asi měl počkat.

V Soulu byl už nějakou dobu. Tady se dalo zabíjet, aniž by to vzbudilo sebemenší podezření. Denně tu umírá spousta lidí z tolika důvodů, že nikoho ani nenapadne všechny vyšetřovat. Tohle město se mu líbí.

Soul, Soul, je pekelný město, prozpěvoval si v duchu.

Ano, dnešní noc má ještě něco vyřídit. Už je tady dost dlouho a ještě se neozval drahému starému příteli.

Věděl, kde Yunho sídlí, cítil ho na dálku. Je na čase ho navštívit.

 

Proplížil se kolem Yunhova domu a vklouzl do neudržované zahrady za ním. Tvořila ji hustá spleť křoví a stromů s holými černými větvemi. Na zemi pod nimi a podél cihlové zdi kolem zahrady ležely zbytky sněhu.

Changmin se usmál. Ano, Yunho je doma. Už ostře cítil muka, která Yunha vždy trápila. Je za tím vysokým, závěsem zakrytým oknem, ze kterého po krajích uniká světlo. A dokonce stíny ohně. To si ten zatracený blázen chce hrát na člověka? Taková drzost!

Nehybně vyčkával a jeho chřípí zaregistrovalo ještě další pach. Horkou, opojnou vůni živého člověka, který je uvnitř s Yunhem. Třeba už není takový slaboch a má dnes v noci doma kořist.

Rozhodl se, že ještě chvíli zůstane v zahradě. Do rozbřesku stejně zbývá nejméně hodina. Mohl by jít klidně dovnitř, ale to by znamenalo další z nechutných střetů. Takové zbytečné plýtvání energií, která se může věnovat na mnohem příjemnější věci, jako třeba na lov.

Nespouštěl oči ze světla pronikajícího škvírou mezi závěsy a vtahoval do sebe dva mužské pachy. Příjemná noc, měl jsem se sem vypravit už dřív, pomyslel si. Ale ve skutečnosti, kromě východu a západu slunce, pro něho čas nic neznamenal. Zítra existovalo stále.

Po nějaké chvíli zaslechl zvuk dveří. Nenápadně se přesunul blíž k hlavním dveřím. Někdo z nich vycházel. Že by Yunho? Ne, byl to ten mladík, kterého cítil. U chodníku čekalo taxi. Určitě pro něj, protože Yunho přece žádný nepotřeboval.

„Zavolám ti, než půjdeš do práce. Hezky se vyspi, Joongie.“ Uslyšel Yunhův hlas.

„Budeš o tom přemýšlet, Yunho?“ Ozval se mladík. „Aspoň to prosím tě zvaž.“

„Jen kvůli tobě, můj milý.“

„Ne Yunho, kvůli nám. Prosím…“

„Dobrou noc Joongie.“

„Prosím tě Yunho…“

Potom mladík zamířil po schůdcích na tmavou cestu k taxíku a Changmin ho konečně uviděl. Štíhlý mladík se naposledy otočil. Utrápeně se na Yunha podíval a zamával mu.

Changmin si ho pečlivě prohlédl. Byl sladký a nevinný. Že by z něj Yunho udělal upíra? Ne, to by hned vycítil. Tohle byl jasný smrtelník, Krev a mléko.

Ale proč by ho potom nechal odejít? A co ty směšné sentimentální žvásty, které mu říkal? Copak se zbláznil? Mluvil na něj jako nějaký smrtelník.

Kdo je ten mladík a co pro Yunha znamená? To by měl co nejdřív zjistit. Možná, že bude zábavné si s nima trochu pohrát.

Zamručel a než mu mladík zmizel v taxíku, ucítil, jak ho plní slastný pocit neukojitelného hladu.

 

Jaejoong byl ochromený ještě příští den večer. O Yunhovi nevěděl nic a ani se mu nepokoušel volat. Sotva spal, jeho tělo sice trochu odpočívalo, ale mozek horečnatě pracoval. Uvažoval o telefonátu do nemocnice, že mu není dobře, ale neudělal to. Zůstal by doma sám a přemýšlel a přemýšlel, dokud by se z toho nezbláznil.

Yunho, jeho laskavý, vtipný, vzdělaný přítel, první muž, se kterým měl opravdový vztah a chlubil se s ním před rodinou…byl upír.
To přeci není možné, a přesto věděl, že tomu tak je. Jak to mezi nimi může pokračovat?

 Tuhle otázku si kladl cestou autobusem, v místnosti sester i v ambulanci. Probíral detailně každé jeho slovo, barvu hlasu i výraz tváře.
Jeho ruce automaticky konaly svou práci, hladily, držely, sterilizovaly, dávaly injekce, ale mozek zvažoval Yunhovu životní tragédii ze všech možných i nemožných stran.

Jak by ho mohl milovat, když je to upír? Ale vždyť ho má rád. Miluje ho a to je to hlavní. Nemůže se ho jen tak vzdát a nevzdá se ho. Nějaké východisko přece musí existovat.

„Jaejoongu, mohl byste dát tomu pacientovi něco na zmírnění bolesti? Dejte mu percodan.“ Oslovil ho jeden z doktorů. „Recept napíšu později. A potom vyzpovídejte tu paní v kabince. Astmatický záchvat…“

„Ano doktore.“ Odpověděl, ale když své úkoly splnil, vrátil se v myšlenkách okamžitě ke svému problému.

V životě je vždycky potřeba se rozhodnout.

Mohl by s ním žít i tak, ale bylo tu nebezpečí, že zestárne, onemocní a Yunho zase zůstane sám. To je hrozné. Hrozné.

Mohl by…přijmout jeho nepřirozený život.

Zamračil se.

Ne, to by nedovolil. Odmítl by to. Nenáviděl sám sebe a za svůj osud si vytrpěl už dost.

Věděl, že tohle by nepřipustil.

V myšlenkách se vrátil k jedinému záchytnému bodu. Jurij Karlov…ten, který potkal ženu ve Finsku. Možná, že on našel způsob…
Třeba už je teď hodně starý a žije se svou Hilkkou a snad…
Yunho by řekl, že romanticky blouzní.

„Jae, prosím vás, můžete si promluvit s panem Choi? Jeho žena měla slabší infarkt a on je moc rozrušený. Já teď nemám čas, protože musím asistovat doktoru Lee. Fraktura dolní končetiny.“

„Jistě.“ Odpověděl Jae.

Nahlédl do čekárny, kde seděl starý muž a pevně svíral ruce v klíně. Šel přímo k němu. S chladnou profesionalitou mu podal ruku a okamžitě cítil jeho zoufalý strach. Podíval se mu do očí a nechal do starého pána proudit svůj tišící klid.

„Vaše paní měla jen slabý infarkt, ale už je jí dobře. Za chvíli jí můžete vidět. A bude v pořádku, pane Choi.“

Ti staří manželé určitě museli být spolu nejméně padesát let, napadlo Jaeho, když odcházel za svými povinnostmi. Vzalo ho za srdce, jak se starý muž o svou ženu bál, jako kdyby byla částí jeho samého. Jako by muž věděl, že jestli se jí něco stane, ani on nezůstane dlouho naživu.

Jako Jurij Karlov a jeho Hilkka?

Naposled Yunho Jurije viděl ve Finsku. Před sedmdesáti lety. Jestli tam je nebo byl, musí v té zemi někde být záznam o jeho existenci. To je stopa, která stojí za sledování.

Přesvědčit Yunha nebude lehké. Bude muset být silný, trpělivý a neústupný, ale zdravotní asistent přece má tyhle vlastnosti přímo v popisu práce. Možná ho přesvědčí.

Najednou v sobě cítil sílu a nesmírně se mu ulevilo, že není úplně bezmocný. Spadla z něj únava i pochybnosti a po skončení směny zašel přímo do kanceláře doktora, který vedl ambulanci.

„Doktore Hwangu, rád bych si vzal volno.“

„Jistě Jae, ale až po Novým roce. Víte přece jak…“

„To bohužel nemůžu. Musím si ho vzít teď.“

Pokýval hlavou. „Pár dní? To by ještě šlo.“

„Ne doktore, potřebuju měsíc. No…možná víc. Je to…je to moc důležité.“

„Měsíc?“ Zděsil se doktor. „To chcete moc, Jae.“

„Já vím, ale je to otázka života a smrti. Víte dobře, že jinak bych vás o to nežádal.“

„Tohle je ale strašně na rychlo. Stalo se vám snad něco?“

„Ne doktore.“

„Chcete snad dostat vyšší plat? Víte přece, že platy posuzujeme vždycky až v lednu.“

„Nejde mi o peníze. Jestli budu muset, odejdu i bez nich. Mám přece nárok na dovolenou.“ Prohlásil pevně.

Doktor si unaveně povzdychl a opřel se v křesle. „Sakra…zrovna teď, když potřebujeme každou ruku.“

„Já vím a mrzí mě to.“

„Dobrá. Projednám to s osobním.“

„Moc vám děkuju, doktore.“

 

To chladné listopadové ráno se Jaejoong vrátil domů a na pár hodin usnul. Když se odpoledne probral, znovu přemítal nad svým rozhodnutím. Bylo to jediné možné řešení.

Dal si sprchu, umyl si vlasy, usušil a hezky upravil. Pečlivě se oblékl do nových kalhot s červeným svetrem. Chtěl být při setkání s Yunhem co nejpřitažlivější a působit sebejistě. Možná hloupost, ale neuškodí to.

Počkal, až na město padne soumrak. Když se poslední slabé paprsky slunce, dopadající oknem jeho kuchyně, vytratily, vyšel ven.

Trvalo hodinu, než došel k Yunhovu domu, ale potřeboval čas, aby se připravil. Cestou k němu promrzl a vítr mu skoro zničil pracný účes. Byl jeden z nejkratších dní v roce, kdy se rychle stmívá. Zpoza těžkých závěsů v oknech knihovny pronikalo tlumené světlo.

Yunho byl doma.

Když otevřel lesklé, tmavé vstupní dveře a uviděl Jaejoonga, celý se napřímil, ale zůstal zamyšlená a trochu znejistěl, což bylo pro něj netipické.

„Jae…“ Řekl tiše. „Pojď prosím dál.“

Jako vždy se starosvětskou zdvořilostí pomohl Jaemu z kabátu a on jej mlčky následoval do knihovny, kde zněla z pásku temná, pompézní varhanní hudba. Vypnul ji a v náhlém tichu se otočil k Jaejoongovi.

„Yunho…“ Začal, ale nemohl najít ta správná slova a odmlčel se.

„Drahý Joongie, nečekal jsem, že přijdeš…“

„Přemýšlel jsem o tom.“ Vyhrkl Jae ne jeden výdech.

„Ano?“ Ozval se nejistě Yunho a čekal, co přijde.

„Yunho, musíš mě vyslechnout.“ Podíval se mu do očí a uviděl v nich beznaděj. „Vzal jsem si v práci volno a vydáme se…vydáme se spolu hledat Jurije Karlova!“

Najednou se zdálo, že v místnosti není vzduch. Jaejoongovi se stáhlo hrdlo a vyschlo mu na jazyku.

„Ty můj chudáčku. Ty by ses pro mě tolik obětoval?“ Jeho hlas zněžněl.

„Ano a nesnaž se mě přemlouvat.“ Odpověděl pevně.

Yunho smutně potřásl hlavou. „ Chceš se hnát za přeludem? Copak nevidíš, že je to marné? Nechápeš, že je to falešná naděje?“

„Ale za pokus to stojí!“

„Je to jen plýtvání časem a tvůj život je příliš drahocenný.“

„Yunnie, můj život bez tebe nemá cenu.“

„Netrap mě Joongie. Prosím tě...“ Dal si ruku na čelo a sklonil hlavu.

„O co? Žádáš mě, abych tě opustil? Abych šel pryč? Ne, to neudělam. Slyšíš?“

„Jo…“ Zašeptal velice tiše.

„Co?“

„Slyším. Promiň…“

„Poslouchej mě… Pojeďme do Finska. Budu ti pomáhat. Co tím ztratíš?“

„Jsem zbabělý. Mám strach, že přijdu i o tu svou bídnou existenci. To je všechno, co mi ještě zbývá. Ne…mohl bych tím ztratit i tebe.“

„Yunnie, zkus to. Prosím. Kvůli mně!“ Vzlykl.

Šel k němu blíž a pohladil ho po vlasech. „Jsi tak hodný. Tak čistý. Tohle není tvůj problém, tvoje trápení.“

„Ale ano, je.“ Zašeptal.

„Jaejoongie…“ Zašeptal Yunho.

Jae si uvědomil, že by se měl bát. Ale žádný strach nepřicházel. Vystavil by klidně hrdlo Yunhovým rtům, své tělo jeho potřebě. Vnitřní hlas mu šeptal, že by to byla rozkoš bez konce. Zvláštní rozkoš, jen pro vyvolené…

Yunho jej hypnotizoval očima, ve kterých, když k němu sklonil hlavu, zahlédl Jae modré plamínky vášně. Mohli by patřit jeden druhému. Mohli…
Ucítil, jak jeho tělem prostupuje ledově horký plamen…

„Ne.“ Zašeptal Jae přerývaně a kouzlo zmizelo. „Yunho…teď tě opustím. Ne protože se bojím, ale kvůli tomu, že nechceš zkusit…že se ani nepokusíš pro nás hledat nějaké řešení.“ Tvář si skryl do roztřesených dlaní. „Udělal jsem všechno, co jsem mohl a teď je řada na tobě. Dokud se nepokusíš najít ten lék a dát nám šanci na štěstí, nemůžu tě znova vidět.“

„Jdi Jae.“ Řekl přiškrceným hlasem. „Prosím jdi.“

Jae si vzal kabát a odešel z Yunhova domu. Proklouzl širokými černými dveřmi a spěchal po mramorových schodech na ulici. V hlavě mu znělo jako z poškozené gramofonové desky stále dokola – Yunho, prosím tě, zkus to. Yunho, prosím tě, zkus to!

Noční nebe bylo inkoustově černé, ale v záři městského osvětlení viděl docela dobře. Koutkem oka zahlédl nějaký pohyblivý stín a rychle se otočil. Myslel si, že si to Yunho rozmyslel a jde za ním. Zmýlil se, nebyl tam. Nebylo tam nic než hluboké stíny zahrady za tepaným železným plotem.

Snažil se vypudit z hlavy dětinský strach, ale měl děsivý pocit, že v černé skrumáži přerostlých stromů a křoví někdo stojí.

Dlouho očima prozkoumával stíny, než si vynadal do bláznů a pomalým krokem se vydal po ulici. Yunho zůstal ve velkém prázdném domě za jeho zády.