Návrat z temnot 10

 

už vládla chladná tma a sklíčenost.

Někomu nezasvěcenému by se mohlo zdát, že v široké posteli leží mrtvý a čeká, až ho dají do rakve. Vosková tvář bez života, ruce neskutečně bílé a hladké. Celou místnost zaléhalo nepřirozené, hrobové ticho.

Jenže Yunho nebyl mrtvý v běžném slova smyslu, ale ležel tam ve zvláštním strnulém transu. V jakémsi kómatu. Nebyl v bezvědomí, ale ani polně při smyslech.

V každém případě nemohl před západem slunce vstát. Nezdálo se mu nic, ale hlavou se mu honily myšlenky.
 Od chvíle, kdy ho Jaejoong opustil, uběhly čtyři dny a čtyři nekonečně dlouhé noci.

Následující večer nedokázal sice vstát, ale nemohl myslet na nic jiného, než na Jaejoonga. Viděl ho naprosto všude. Při jejich návštěvách divadel, v restauracích. Viděl ho nesmírně živě i tady doma, u sebe.
V jeho tmavě hnědých očích tančily plamínky svíček a on se choulil na viktoriánské pohovce, tvář zrůžovělou od tepla krbu.

Yunho procházel prázdným domem a rostla v něm nesnesitelná touha.

Pokusil se malovat. Možná, že když se dá do jeho portrétu, touha po něm ho opustí. Ale vůbec to nepomáhalo. Právě naopak…
Mrštil paletou přes místnost a se zvířecím zaúpěním opustil podkroví.

Když se trochu uklidnil, oblékl těžký černý plášť a vyrazil ven do města. Jeho muka byla tak silná, že ani necítil pach, který zbyl v zahradě po Changminovi.
Toulal se okolními ulicemi a uličkami ledovou nocí. Pod hvězdnou oblohou.

Hrozná, neodolatelná žízeň nakonec zvítězila. Vydal se do Central parku, ale dnešní listopadová noc byla tak mrazivá, že tam nebyla živá duše. Tiše a nepozorovaně se přesunul blíž ke středu města. Vánoční osvětlení obchodů, průčelí hotelů a obchodních domů ho ale děsilo.

Vánoce… Už pět set let choval na ně rozporuplné, hořkosladké vzpomínky. Stále jasněji se mu vybavovaly první vánoce v klášteře. Jejich tichá velebnost a uklidňující zpěv mnichů.

Zamířil k řece, kde nebylo tolik světla ani náhodných chodců. Trápil se stále víc. Uvědomil si, že se mu uleví jedině poblíž toho místa, kde bydlí Jaejoong. Věděl, že dnes v noci má volno. Touhle dobou jistě už spal.

Tolik by si přál postavit se k jeho posteli a kochat se pohledem na krásu jeho jemné tváře. Potom k němu něžně přilehne a jeho rty ochutnají…

Yunho se zděšeně zarazil. To by Jaemu nikdy neudělal. Jemu ne. Jedinému člověku, který se kdy dotkl jeho duše. Ne… Nikdy…

Ať je jeho chtíč sebesilnější, nepodlehne mu.

Zahlédl vchod do metra. Byl přímo před ním. Když by počkal, určitě se objeví nějaký blázen, co půjde dolů po schodech i v tuhle nemožnou hodinu. Nějaký úplný zoufalec…

Netrvalo dlouho a opravdu se objevil první chlápek a potom další, skoro ještě dítě. Ten, co vypadal tak dětsky, se zastavil u schodů a nenápadně se rozhlédl.

Yunho bezhlučně vklouzl do stínu. Připadalo mu, že chlapec jde na schůzku s tím starším. Že by šlo o drogy? Po chvilce zmizeli společně v podzemce a Yunho šel dolů, do toho pekla za nimi.

 

Jaejoong se v neblahé předtuše prudce probudil.

Byl ve svém bytě. Určitě byl. Podíval se na dveře. Byly zavřené, ale věděl, že není sám. Cítil na páteři mrazení.

„Kdo…kdo tam je?“ Zašeptal sevřeným hrdlem.

Žádná odpověď. Připadalo mu, že je přehnané ticho. Jako kdyby se někdo až moc snažil nedělat hluk. Díval se upřeně do tmy a zahlédl cosi u závěsů. Promluvit dokázal, až když se stín zhmotnil do matného tvaru.

„Yunho, jsi to ty? Odpověz mi.“

„Jaejoongie…“ Zaslechl konečně, jak někdo zašeptal jeho jméno.

V uších mu bubnoval tep vlastního srdce.

„Joongie…“ Ozvalo se znovu a blížila se k němu strašlivě bledá tvář, kontrastující s černým oblečením. A oči…dva zářivé uhlíky, které ho držely v šachu.

Skláněl se nad ním jeho krásný, teď zpustošený obličej. Co to měl…mohla to být…v koutku jeho úst kapka krve? Ach bože…

„Yunho…“ Řekl užasle.

Věděl, že ho Yunho chce a zároveň sám cítil, jak i on nespoutaně po něm touží. Zíral na muže, který vdechoval jeho vůni. Tohle byl Yunho a jeho úděl. Obdarován bohatstvím a mocí, ale zároveň ocejchován peklem.

Jaejoong nahmatal lampičku a stiskl vypínač. Místnost okamžitě zalilo světlo, Yunho ustoupil o krok a plameny v očích mu pohasly.
Jaejoong nevěděl, co má říct a tak ho jen fascinovaně pozoroval, aby sesbíral sílu.

„Hrozně mě to mrzí.“ Začal Yunho chraplavě. „Ani nevím, jak…jak jsem se sem dostal.“

„Ach Yunho…“ Vstal a Yunho se odpotácel ke vzdálenější stěně. Opřel zaťaté pěsti o starou květovanou tapetu.

„Vidim krev. Co se stalo, Yunho?“

„Ano.“ Zasténal.

„Co jsi udělal?“ Opatrně s pohledem na Yunhova záda vklouzl do džínů a svetru. Teplé flanelové pyžamo odhodil na postel. „Co jsi udělal? Pověz mi to.“

„Nakrmil se!!“ Zavrčel silně.

„Koho?“ Olízl si suché rty. „Koho jsi…?“

„Záleží na tom? Někoho, kdo si to zasloužil. Už neublíží.“

„Soudce a porota.“ Zašeptal Jae.

„Ano, to jsem já!! Myslíš, že si v tom libuji?“

„Yunnie…“ Promluvil na něj něžně s vědomím, že mu musí pomoct. „Už nejsi sám. Teď jsem tady já a společně to zvládneme. Prosím tě…“

Yunho otočil hlavu a sarkasticky se usmál. „Jsi nevinnost sama. Vážně věříš, že tento příběh skončí šťastně?“

Jaejoong se na něho pevně podíval. „Ano skončí. Vím to!“

„Je to beznadějné Jae. Jsi skvělý, ale nemáme šanci. Je příliš krásné, ale také riskantní…být blízko mě.“ Promnul si unaveně čelo.

„Já pryč neutíkam!“

„Říkám ti přece, že ani pořádně nevím, jak jsem se tady ocitl!“ Zamračil se na něj. „Dneska v noci, i když jsem se…nasytil, zbyl ve mně ještě hlad. I potom, co jsem udělal, jsem dokázal myslet jen na tebe. Musíš mě poslechnout. Když tady zůstaneš…přijde noc, kdy…“

„Nepřijde! Nebojím se ani trochu. Věřím ti Yunho.“ Promluvil klidným hlasem.

„Jsi blázen.“ Zamumlal.

„Ne, jen jsem tvrdohlavý. Yunho, přemýšlel jsi o té cestě do Finska? Musíš tam. Musíme tam.“

„Joongie…“

„Yunho musíš…rozednívá se.“

 „Už musím jít.“ Zaklel.

„A nemůžeš zůstat tady?“

„Nene…“ Zoufale se rozhlédl kolem sebe. „Tady je to nebezpečné. Musím se dostat domů.“

„Dobře, zavolam ti taxíka. Mam Yunho?“

„Ano a pospěš si!“

„Touhle dobou tady bude rychle…“ Začal rozechvělou rukou vytáčet číslo.

Opravdu, za pár minut přijelo před budovu auto taxislužby.

„Pojedu s tebou.“ Vyhrkl najednou Jaejoong.

„Ne, to nemá smysl. Nic nechápeš…“ Snažil se stále o odpor Yunho, ale Jaejoong už se rozhodl a vklouzl do auta vedle Yunha. „Jae, Jae…co jsem to provedl?“

„Nic jsi neprovedl. Jsem v tom s tebou Yunho.“

Yunho se podíval z okna. „Sakra člověče, jeďte rychle!“ Zavrčel na řidiče a otočil se k Jaejoongovi. „Když odjedeš z města, vzdám se všeho, co mám. Vzdám se věčného života.“

„To nikdy neudělam. Mam svobodnou vůli a zůstanu tady. I kdybys vyváděl sebevíc! Copak nechápeš? Dnešní noc je důkazem, že musíš zkusit Jurije najít. Přiznal sis, že když zůstanu, mohl bys to udělat…udělat i mě. Připustil jsi, že nad tím nemáš kontrolu. A já neuteču. Prostě nemáš na vybranou!“

„To je ale vydírání.“

„Ano, proč ne? Jsem schopný všeho. Pojedeme do Finska, slyšíš?“

Ale on neslyšel. Každou minutu se mohl objevit první paprsek slunce a Jaejoong dobře věděl, co by to znamenalo. Dokonce vykřikl na taxikáře, aby si pospíšil, že dostane tučné spropitné.

Za chvíli tam jsme, uklidňoval sám sebe. Ale co když to nezvládneme a slunce bude rychlejší?

Yunhova ulice. Jae nervózně vyhlédl z okénka. Na východě bylo tak jasno. Ještě pár vteřin a slunce… „Dej mi peníze na taxi. Yunho, dej mi svou peněženku. Já zaplatim taxi, abys mohl rychle dovnitř. Yunho!!!“

Nahmatal jeho peněženku a sám mu ji vyndal ze zadní kapsy kalhot. Hodil řidiči bankovku a táhl Yunha otevřenými dveřmi ven.

„Pojď!“ Zašeptal zoufale v okamžiku, kdy se první bledý sluneční paprsek dotkl vrcholků ozdobného kovového plotu.

Zuřivě cloumal s jeho těžkým černým kabátem a táhl nemohoucí tělo. Když se dovlekli k zahradní pěšině, osvítilo slunce Yunhovi z boku tvář. Zachroptěl a podlomily se mu nohy. Sám popadl límec kabátu a snažil se v něm schovat obličej.
Jaejoong mohl odpřísáhnout, že zahlédl pár kroužků kouře.

„Rychle Yunho, už tam skoro jsme!“ Vykřikl na něj zoufale.

Celá Yunhova váha teď spočívala na něm, na jeho křehkém těle. Zbývalo už jen pár kroků.
Klíč! Opřel ho o dveře a rychle mu prohledával kapsy.

„Proboha Yunho, kde je ten klíč?“ Vzlykl.

„V pravé…“

Našel ho a roztřesenými prsty ho dostal do zámku. Odemkl, opřel se do těžkých dveří a oba společně se vpotáceli dovnitř.

Ani nevěděl, jak ho dostal do ložnice a do jeho postele. Yunho padl na lůžko a svíjel se mučivou bolestí. Byl popálený a Jaejoong nevěděl, co má dělat.

Nejdřív se zoufale bál, že mu Yunho umře před očima, ale po chvíli se jeho stav zlepšil. Tvář se zklidnila, končetiny narovnaly. Zdálo se, že upadl do jakého si bezvědomí.

Dlouho nad ním nehybně stál a sledoval jeho mramorově hladkou, až příliš nehybnou tvář. Připadalo mu, že na tváři viděl popáleninu, ale v místnosti byla takové šero, že si nebyl jistý.

Mám ho ošetřit? Najít něco na obvázání? Jak vlastně mam ošetřit ránu na nesmrtelné bytosti? Bál se ho jakkoliv dotknout a něco mu říkalo, že on je teď duchem daleko.

V koutku úst měl stále ještě zaschlou krev a on ten pohled nesnesl. Byl na krvácení, bolest a utrpení zvyklý z nemocnice, ale tohle bylo něco jiného.

Rozhlédl se kolem sebe po místnosti.

Byla jednoduše, ale elegantně zařízena. Stěny byly polepeny proužkovou tapetou. V rohu stála krásná, vysoká skříň a vedle prádelníku s mramorovou deskou stálo čalouněné křeslo. Všechno to bylo zaprášené.

Pohlédl na Yunha. Ležel tam bezvládně a připadal mu hrozně bezradný. Opatrně se dotkl toho, co považoval za popáleninu.
Jak je možné, že tenhle krásný zjev není člověk, ale nepřirozená bytost, která žije už pět set let a bude žít věčně?

 Asi po čtvrt hodině sešel po schodech dolů do knihovny a rozdělal oheň v krbu. Udělal si kávu. A zkontroloval hodiny. Bylo teprve deset hodin dopoledne a slunce ještě hodně dlouho nezapadne. Stočil se do klubíčka na pohovce a pokusil se začíst do jedné z Yunhových starých knih. Ale příběh ho nezaujal a tak se po chvíli vrátil nahoru do ložnice. Usedl do čalouněného křesla vedle těžkých závěsů a zadíval se na Yunha.

 

„Jaejoongu?“ Zaslechl z velké dálky. „Probuď se Jae.“ Naléhal dále hlas.

Jae s trhnutím procitl. Narovnal se a rozhlédl kolem sebe. Kde to jsem? A jak jsem se sem dostal?  Yunhova ložnice. Rozsvícená lampa a venku tma. A u dveří již převlečený Yunho…

„Musel jsem usnout.“ Jako odpověď se mu dostalo jen přikývnutí. „Jak dlouho už jsi vzhůru?“

„Chvilku.“

„Měl jsi mě probudit dřív.“ Protáhl se rozlámaný od spaní v křesle.

„Udělal bych to, ale musel jsem něco zařídit.“

„A co?“

„Zamluvil jsem cestu do Evropy.“ Řekl záměrně hodně pomalu. „Vyplujeme za pár dní.“

„My pojedeme lodí do Evropy?“ Vydechl Jae zmateně.

„Ano. Samozřejmě ve dvou kajutách. Doufám, že se ti to bude líbit.“

Evropa… Finsko… „Pojedeme hledat Jurije! Yunho, myslíš vážně, že…“

„Ano. Nevím sice, co nás za mořem čeká, ale takhle to už dál nejde.“ Sklonil se k Jaemu a pomohl chladnou rukou vstát. „Máš radost?“

„Jak bych nemohl mít. Mam a obrovskou!“

„A co když ho nenajdeme?“

„Kdo se bojí, nesmí do lesa!“Odpověděl mu Jae s upřeným pohledem do očí. Byl tak blízko, že zřetelně viděl jeho slonovinově hladkou pleť, rašící vousy i dlouhé řasy. Popálenina zmizela, jako kdyby nikdy neexistovala.

Vzdychl a položil si hlavu na jeho pevnou, mužnou, ale absolutně tichou hruď.