Návrat z temnot 11

 

Yunhův agent jim zamluvil luxusní kajuty na norské lodi Fjord Nymph, která tradičně každoroční vánoční plavbu do Anglie.

Když Jaejoong vystoupil s Yunhem na molu z limuzíny, obří velikost bílého zaoceánského parníku jej ohromila. Z jeho mnoha palub se ozývala hudba.

Jaejoong nechtěl vypadat jako venkovská husička, ale měl co dělat, aby svůj úžas z neuvěřitelného dobrodružství, které podniká, neprozradil.

 

Byl mrazivý prosincový večer. Na molu plném lidí, zavazadel a aut, panoval horečný shon. Ženy v kožichu, muži v elegantních kabátech, hromady exkluzivních kufrů a objemných tašek z nejjemnějších kůží. A tohle všechno plnilo obrovský areál přístavu. Nosiči křičeli, mávali a jezdili sem a tam na ještěrkách.

 Z taxíků vystupovali věrní přátelé cestujících s lahvemi šampaňského na rozloučenou.

„Tudy Jae.“ Promluvil Yunho.

„Yunho počkej! Co moje věci?“

„Neboj, řidič se o ně postará.“

 Jaejoong se rychle ohlédl po šoférovi, který už vykládal kufry. Yunho si vezl několik kožených a on jen jeden plátěný.

Samozřejmě měli první třídu. I když si Jae zabalil svoje nejlepší oblečení, věděl, že v tomhle prostředí jeho šaty neobstojí.

„Nebudu vypadat dobře a přivedu tě do rozpaků. Hned první večer máme sedět u kapitánova stolu.“

„Jae, neměj obavy. Na téhle lodi můžeš koupit cokoliv, co budeš potřebovat.“

„Ale…já si vážně takový věci nemůžu dovolit.“ Jae zmateně uhnul pohledem.

„Rád se o všechno postarám, nedělej si s tím starosti.“

„To nemůžu přijmout. To by nebylo správný.“

„Jaejoongu prosím tě. Kvůli mně jsi opustil práci a tohle je to nejmenší, co pro tebe mohu udělat. Přijmi to ode mě jako dar, ze kterého budu mít radost především já…“

 

Vánoční výzdoba byla všude. Borovicové věnce, svíčky, lesklé ozdoby… Uprostřed haly stál bohatě ozdobený velký vánoční strom.

Procházeli obrovským, secesně zařízeným prostorem s tlustými koberci, mohutnými křišťálovými lustry a dvěma širokými schodišti, které uprostřed tvořily srdcovitou podkovu.

Nastoupený personál v neposkvrněných, sněhově bílých uniformách je přivítal a dva ze stevardů vedli dál a dál útrobami lodi, až ke dveřím luxusních kajutových apartmá.

„Pane…“ Řekl stevard, podal Jaemu klíče a teatrálním gestem roztáhl závěsy, za kterými se objevily prosklené dveře na verandu.

Jako zázrakem už tady byla jeho zavazadla. Jedno ve skříni a druhé v ložnici. V prostorném obývacím pokoji, zařízeném v pastelových barvách a plném květin, stál stříbrný kbelík, ve kterém se chladilo víno.

Jaejoong stál uprostřed apartmá a pomalu, užasle se rozhlížel kolem sebe.

„Budete mít ještě nějaké přání?“

„Ne, to je všechno. Děkuju.“

Když stevard zmizel, ve spojovacích dveřích se jako mávnutím kouzelného proutku objevil Yunho.

„Yunho podívej…“ Vydechl Jae.

„Já to mám podobné.“ Usmál se na něj Yunho. „Budeš se tu cítit dobře?“

„Dobře?“ Zasmál se Jae. Přistoupil k pohovce a přejel rukou po růžovém sametu. „Je to jako v pohádce!“

„Jsem rád, že se ti tu líbí. Když už se musí cestovat, tak tohle je nejpříjemnější způsob.“

„Je to báječný.“

„Přišel jsem ti říct, že se večeře podává v deset, po vyplutí. První noc se nemusíme obléknout společensky. Je to již taková tradice.“

„Díkybohu.“ Usmál se Jae. „Myslíš, že bysme se mohli projít? Mam strach, že se ztratim.“

„Nejsi unavený?“ Strachoval se o něj Yunho.

„Kdepak unavený. Naopak, ani za nic bych nechtěl propásnout, až budeme odrážet od břehu.“

„To je toho…“ Zamumlal si Yunho pro sebe.

„Ale no tak, vybalíme si potom.“

 

Bylo to úplné dobrodružství. Sestupovali nekonečnými, mírně zatáčejícími schodišti, které vedly do veřejných prostor. Procházeli kolem výtahů a množstvím kajutových dveří.

I když byly na stěnách plánky, Jaejoong se v tom bludišti vůbec nevyznal.

Procházeli společenskými místnostmi, restauracemi, bary s tanečními parkety i kasinem, které otevře, až loď vypluje. Byla tam nemocnice, skvěle vybavená posilovna, salony krásy zvlášť pro muže i ženy. Umělecká galerie, lázně i cestovní kancelář.

Ostatní cestující, které potkávali, byli většinou starší manželské páry. Kdo jiný by si taky mohl takový komfort dovolit.

Bylo tam i divadlo a promenáda, lemovaná butiky. Jaejoong se zastavil a nahlédl do jedné výlohy.

„Tady je to hrozně drahý.“ Pošeptal Yunhovi.

„Na ceny zapomeň. Prostě si kup, co ti udělá radost.“

Bylo jim spolu při té procházce moc dobře. Pokračovali dál, minuli malou knihovnu a místnost bez oken, kde byly počítače.

Před nimi se objevily další schody.

„Ty trefíš zpátky?“ Zeptal se Jae. „Já teda ne.“

„Ano trefím, ale já už na téhle lodi byl.“

„Jistě…ty už jsi dělal všechno.“

„Všechno bohužel ne…“

 

A potom přišel čas vyplout. Všichni cestující zaplnili paluby, aby o ten zážitek nepřišli. Kolovalo šampaňské, každý jásal a mával přátelům i příbuzným, kteří ještě stáli na molu.

Byla to velkolepá podívaná. Celý kolos se zachvěl silou výkonných motorů a plavidlo začalo pomalu opouštět přístav.

„Podívej Yunho, to je nádhera.“

„Ano. Pohled na Busan z moře je asi jeden z nejúchvatnějších.“ Řekl Yunho a ukazoval na osvětlené mrakodrapy.
Jaejoong pil šampaňské a cítil celým tělem jemné vibrace lodního trupu, jenž rozrážel vlny.

„Není ti chladno?“  Zeptal se Yunho, když téměř všichni odešli do svých kajut.

„Chladno? Jak může být v ráji chladno?“

Jaejoonga napadlo, jak se jeho život změnil. Už není tím starým Kim Jaejoongem.
Když se světla velkoměsta pomalu ztrácela, pohlédl na Yunha a jejich oči se setkaly.

„Co je?“ Pohodil Jae hlavou, na které mu vlasy cuchal slaný vítr.

„Nic, jen mě napadlo, jak rád bych viděl svět tvýma mladýma a neotupělýma očima.“

„Už brzo uvidíš. Vim, že už brzo.“ Zamumlal Jae.

 

Po návratu do své kajuty se osprchoval v koupelně, namydlil se voňavým mýdlem a umyl si vlasy. Vklouzl do měkkého froté županu, který tam visel a posadil se v obýváku do křesílka. Nalil si sklenici vína a vychutnával luxus plovoucího paláce.

Takhle žil Yunho po staletí, uvažoval. Bral to jako samozřejmost. Nenáviděl svou existenci, ale ta měla i určité výhody. A on se teď s ním o ně dělí. Kdyby ho tak viděla jeho matka, co by asi na to řekla? Jaejoong se tiše zasmál a kroužil nožičkou sklenky v prstech.

Máma s tátou věděli, že si vzal dovolenou a jede s Yunhem do Evropy. Oznámil jim to telefonem a jejich překvapené otázky ignoroval. Bylo to snadnější, než předpokládal. Asi je teď odvážnější.

Ve tři čtvrtě na deset zaklepal Yunho na dveře. Jae si vzal jemně růžovou košili princesového střihu, tmavě modré kalhoty, nové boty, zlatý náramek od matky a stejně zlatý prstýnek od Junsua. Doufal, že to bude stačit, protože nic lepšího neměl.

„Ty už jsi hotový?“ Zeptal se překvapeně a moc mu to v tvídovém saku a černém kašmírovém roláku slušelo.

„Ano a obávam se, že taky pěkně hladovej.“

„Toho si nikdo ani nevšimne, drahý.“ Usmál se na něj. „Budou dost zaměstnaní svým vlastním jídlem.“

 

Jídelna první třídy se skvěla bílým čalouněním a černým japonským lakem. Slavnostní, sváteční atmosféru umocňovala lampička a květinová váza na každém stole.

Stevard je doprovodil k ústřednímu stolu a představil kulaťoučkému, plešatému kapitánu Hwangovi, jednomu spisovateli, herečce, staršímu manželskému páru, japonskému diplomatovi a majiteli dostihové stáje.

Jaejoong se nervózně usmíval, potřásl si s nimi rukou, přikyvoval, ale skoro nepromluvil. Mrzelo ho, že má tak jednoduchý účes a jeho oblečení je tak všední.
Ale Yunho byl jako ryba ve vodě a lehce konverzoval o soulských hotelech, restauracích, obchodních trendech, galeriích i nových divadelních hrách.

Neměl by jim říct, že je jen ošetřovatel? Asi ho mají za bohatého člověka, který nemusí vůbec pracovat.
Když se spisovatel pochvalně vyjádřil o představení Magické flétny, nadšeně souhlasil.
Třeba to vůbec nebude tak těžké, jak se mu z počátku zdálo.
 Yunho se na něj často díval přes stůl s úsměvem.
Věděl snad, jak je nesvůj a rozechvělý?

„A co váš manžel dělá?“ Zeptala se Jaeho starší dáma, ověšená brilianty.

Polkl a nervózně se zasmál. „My…my nejsme manželé.“

„Ach promiňte, občas plácám hlouposti. Ale nevadí, drahý chlapče. Jsem si jistá, že brzy budete.“

Jaejoong se bezmocně podíval na Yunha. On se usmál a přikývl.
Najednou Jae zatoužil být sám. Být přirozený, takový jaký je. Ale hned se v duchu okřikl. Dělá to přece pro Yunha, musí být silný. Pro něj.

Po večeři zašli do jednoho z barů a dívali se, jak lidé tančí.

„Umíš tancovat Yunho?“

„Jednou jsem se učil menuet.“

„Já to stejně pořádně neumim. Nikdy jsem neměl moc příležitostí. Možná, že by stálo za to…se to naučit.“

„Myslím, že to není nejlepší nápad Jae.“ Řekl nejistě Yunho.

Zůstali, stejně jako ostatní lidé, dlouho vzhůru.

V kasinu Yunho dával Jaejoongovi další a další ruličky stříbrných mincí do hracích automatů. Tvrdil, že rád pozoruje, jak Jaejoong hraje.

„A dost! Už jsem tě připravil o hodně.“ Prohlásil Jae, když prohrál pár bankovek vyšší hodnoty a byl z toho nešťastný.

„Dej mi ho.“ Řekl Yunho a třel podanou minci v prstech. „Tenhle bude mít štěstí.“

„Nejsem ani trochu pověrčivý. Víš přece, že je to jen hra.“

„Teď to zkus znovu.“ Naléhal a podal Jaemu stříbrnou minci.

Světla se rozblikala, zvonky rozdrnčely a Jaejoong vyhrál hlavní výhru. Mince proudily mezi prsty a s rachotem dopadaly do kovového zásobníku. Jae zíral na Yunha rozšířenýma očima.

„Řekl jsi, že je to jen hra.“ S úsměvem pokrčil rameny.

„Yunho…“

„Teď už si, můj milý, můžeš dovolit jedny z těch šatů, co se ti tak líbily.“

„Takové štěstí…“

 

Když se vrátili do svých apartmá, bylo už nad ránem.

„Zamkni spojovací dveře.“ Zachmuřil se Yunho.

„Je to vážně potřeba?“

„Bude se mi lépe odpočívat.“

„Ale vždyť je stejně můžeš otevřít, když budeš chtít.“

„Je v tom určitý symbol. Pokušení bývá někdy silné a nesmíme mu to ulehčovat.“

„Jak myslíš…“ Řekl tiše Jae.

„Tak ti přeji dobrou noc. Až do zítřejšího západu slunce.“

„Dobrou noc Yunho. Přál bych si…“

Yunho zvedl tázavě obočí.

„To nic. Uvidíme se zítra.“

 

Jaejoong se probudil ve tři hodiny odpoledne. Objednal si vydatný oběd, osprchoval se a vyšel hledat obchody, které viděl večer. Musel se několikrát ptát na cestu, ale stevardi na to byli zvyklí a vždy ochotně poradili.

Zpočátku se ostýchal elegantních obleků dotknout, natož si je zkusit nebo se jen podívat na visačku s cenou. Potřeboval troje obleky, každý na jeden večer, kromě toho posledního, jenž měl být neformální jako ten první.

Předpokládalo se totiž, že cestující už budou balit, aby byli připraveni následující den opustit loď.

„Mohu vám nějak pomoci?“ Zeptala se elegantní prodavačka.

Jaejoong sebou trhl. „Ach ano, já…potřeboval bych něco na sebe…něco večerního…a…“

„Ano, pár zajímavých modelů bych tady měla.“ Starší dáma si jej zkušeným okem přeměřila. „Velikost S. “

Přinesla jeden oblek temně modré barvy s jemnými proužky. Jeden černý smoking a jeden lesklý světle šedý. Dvě sněhově bílé košile s tmavými knoflíky a jednu světloulince modrou košili. Spolu pak k nim vybrali kravaty.

„Ano, tyhle jsou moc hezké. A budete k nim potřebovat i boty. A jestli vám smím doporučit, navštivte kadeřnický salon Darcy. Tam dokážou úplné zázraky. A na čí účet to mám napsat?“

„Počkejte… Kolik stojí ty obleky? Teda myslim všechno dohromady?“

„Tři tisíce padesát šest a na moři to máte bez daně.“

Jaejoongovi se málem podlomily nohy. „Nevím…“ vykoktal, „…asi bych měl…“ Ale vzápětí se vzchopil. Yunho říkal, aby si s tím nelámal hlavu. Vrátit je může přece vždycky. „Napište to prosím na pana Jung Yunha. Apartmá 103.“

Koupil si ještě boty. Černé lakýrky na šněrování, které se hodily ke všem oblekům, které si koupil. Ještě si zašel do kadeřnictví. Když z něj odcházel, jeho neposlušné tmavé vlasy byly úhledně upraveny elegantním sestřihem a světle plavou barvou.

Vrátil se do apartmá, kam mezitím doručili nákup. Pozorně se prohlížel v zrcadle. Se světlými vlasy už si nepřipadal fádní a nevýrazný.

Nebyl žádný krasavec, ale vypadal hezky. Jeho jemné, skoro až dívčí tváři krátký sestřih a světlá barva slušely mnohem víc. Nechápal, proč to neudělal už dávno.

Když Yunho zaklepal na dveře, okamžitě znejistěl. Co když se mu nebude jeho nová vizáž líbit? Když mu otevřel, Yunho se rozhlédl po pokoji.

„Vidím, že jsi nezahálel.“

„Děsim se toho, co řekneš, až dostaneš účty. Je to přes tři tisíce a tolik jsem ani zdaleka nevyhrál.“

„To nic není.“ Mávl nad tím bledou, štíhlou rukou.

„Je to víc než můj měsíční plat.“

„Hlavní je, že ti to udělalo radost, Joongie.“ Usmál se jemně.

„No to si piš!“

„Máš jiný účes a barvu vlasů“ Všiml si.

Jae se dotkl vlasů. „Líbí se tě to Yunho? Já myslim, že takhle je to lepší, vážně.“

„Moc ti to sluší. Opravdu moc…“

Jae mu chtěl padnout do náruče a políbit ho. Zavěsit se do něj a pyšně odkráčet s ním do jídelny. Místo toho se jen usmál a doufal, že si Yunho v jeho očích všechno přečte.

„Dal jsi mi tolik, Yunho! Jak ti to všechno jen vrátim?“

Tmavé oči zazářily jako pravé safíry. „Joongie, pamatuj si, že jsi mi dal mnohem cennější dary, než jsou hmotné věci. To nejde nikde a nikdy koupit.“

„Přeháníš…“

„Jsi příliš skromný. Vrátil jsi mi trochu lidskosti a naději.“

„To jsem moc rád, Yunho.“

Byl to okamžik, kdy se měli obejmout a darovat jeden druhému sladkou tělesnou blízkost, po které tak zoufale prahli. Ale místo toho se na sebe jen toužebně dívali, odděleni šířkou luxusního pokoje. Jaejoongovi bylo do pláče.

Ten večer si Jae vzal černý smoking. Vypadal v něm úplně jinak – rafinovaně a velmi štíhle. Lesklé vlasy mu laskaly tváře. Fascinovaně zíral do zrcadla. Se změnou vzhledu cítil i novou sebejistotu. Měl pocit, že je přitažlivý, inteligentní, bohatý i zajímavý. Zdálo se mu, že Yunho si myslí totéž.

Dnes večer to Yunhovi ve světlém večerním obleku neskutečně slušelo. Když vešli do velké přepychové jídelny, Jaejoong by přísahal, že všichni ohromeně vydechli. Hosté zvedali hlavy a on se nadýmal pýchou. Vrchní číšník je uvedl k malému stolku uprostřed rozlehlé místnosti, kde se chladilo orosené šampaňské ve stříbrné nádobě.

Menu bylo sváteční – krocan, husa, skvělé zeleninové saláty a báječné deserty. Předešlý večer se Jae kvůli nervozitě jídla skoro ani nedotkl, ale dnes bez rozpaků a s rozkoší vychutnával každé sousto. Yunho mu dal ochutnat ze své ovocem nadívané vepřové pečínky, které se jako obvykle sotva dotkl. Hlavně pozoroval, s jakou chutí se Jaejoong krmí.

Tváře Jaemu zářily. Byla to reakce na šampaňské, které mu Yunho naléval, ale i na obdivné pohledy celé společnosti.

„Je ti dobře?“ Zeptal se Yunho při kávě.

„Že se ptáš!“

„Bál jsem se, že se mezi staršími lidmi budeš nudit. Já musel vždycky delší cesty podnikat lodí, ale ty ne.“

„Takhle jsem ještě nikdy necestoval. Byl jsem jen jednou na Jeju.“

„Letadlem?“

„Ano.“

„Já létám jen na kratší vzdálenosti. V noci…“

„Chápu.“

„Máme už zamluvený let z Tokia do Londýna a pak do Helsinek.“

„Londýn…“ Zasnil se Jae.

„Zajímavé město, škoda, že tam budeme opravdu jen krátce, ale touhle roční dobou je tam tak jako tak příšerné počasí.“

„Stejně se na to těšim!“

„Zbožňuji tvé nadšení.“

„To není nadšení, ale neznalost.“

„Tak zbožňuji tvou neznalost.“

„Ne, to nedělej. Chtěl bych být moudrý a zcestovalý jako ty.“ Řekl vážně.

„To by byla škoda. Prosím tě Joongie, jen zůstaň jaký jsi.“

„Yunho…“ Podíval se mu s naprostou upřímností do očí. „Bojím se…ne…jsem rád…cítim, že se měnim. Už jsem jiný. Lepší. Cítim se líp. To ty…to je tvoje zásluha.“

A když se jejich pohledy setkaly, natáhl Yunho ruku přes čistě bílý ubrus a Jae mu vyšel vstříc stejným pohybem. Jejich dlaně se setkaly. Sevřely a hlavy přiklonily blíž.

 

Zašli si do divadla i do kasina a ve společné zábavě jim utekla druhá noc. Za rozbřesku Jaemu Yunho popřál dobrou noc a dohlédl na to, aby zamkl spojovací dveře.

Jaejoong ulehl do široké pohodlné postele, pod sebou cítil chvění obrovských lodních motorů a myslel na Yunha.

Každému nezasvěcenému museli připadat jako bezstarostní, do sebe zahleděný milenci. Ale pravda byla jiná. Byli spolu, to ano, ale dodržovali odstup.

Yunho se mu to pokusil vysvětlit po večeři, když se spolu procházeli po palubě.

„Asi tě to těžko vysvětlím, ale já tady celou svou bytostí nejsem. Jedna moje část…je tak trochu…jinde. Vnímám věci ostře a jasně, ale jako v nějakém realistickém filmu. Vzdalují se…a zase přibližují.“

Byly chvíle, kdy zachytil v Yunhových očích plamínky vášně, které vzápětí vystřídalo sebe znechucení a  Yunho se vždy od něj odvrátil.

Jak moc si přál mu pomoct, ulevit jeho mukám. Možná neměl tuhle cestu podnikat. Yunhova tělesná blízkost jen celou situaci zhoršovala. Nemluvili o tom, ale on bezpečně věděl, že jej Yunho chce.

Ležel tady obklopen luxusem a nepředstavitelnou hojností, ale neukojený.
Co když…? Co když mu dovolí…?
Vzpomněl si, jak mu Yunho několikrát říkal, co by se mohlo stát…

Obrátil se na bok a schoulil se do polohy plodu s rukama mezi stehny. Ale tohle nebylo žádné východisko. Prostoupilo jím horko, až se lehce orosil potem a musel odhodit růžovou, saténovou přikrývku.

 

Příští den odpoledne, když se konečně probral, nakoupil ještě další oblečení. Když se stavil na poště, aby poslal rodičům a bratrovi pohledy, setmělo se a tak měl na spěch. Yunho už jistě vstal. Jedna pohlednice mu upadla na podlahu, ale přitažlivý brunet se sehnul a s úsměvem mu ji podal.

„Není to vaše?“

„Ach díky.“ Odpověděl mu Jae, aniž by se na něj pořádně podíval, ale cestou do své kajuty jej napadlo, že na cestování první třídou byl nezvykle mladý. Musel být tedy bohatý. Více se o něj nezajímal.

Ten večer se oblékl do šedého obleku se světle modrou košilí.

Byl štědrý večer a všichni měli veselou náladu. Číšníci v kostýmech středověkých pážat přinesli na ramenou celého kance a trio hudebníků vyhrávalo vánoční koledy.

Yunho působil trochu uzavřeně.

„Něco není v pořádku?“ Zeptal se starostlivě Jae.

„Nic neobvyklého.“ Řekl rezervovaně Yunho. „Vánoce vyvolávají vzpomínky. Toho si nevšímej.“ Usmál se na něj. „Dnes večer jsi oslňující, Joongie. Budu muset od tebe odhánět obdivovatele.“

„Nedělej si starosti. Mě si nikdo nevšímá.“ Začervenal se Jae.

„Opravdu?“

 

 

Po večeři Jaejoong navrhl, aby se prošli.

„Toužim po čerstvým vzduchu, Yunho. Mam pocit, že jsme venku nebyli celou věčnost. Na zádi je otevřená paluba, viděl jsem to na plánku lodi.“

„Je hodně chladno a vítr.“ Protestoval Yunho, ale Jae trval na svém.

Udělal chybu…

Došli si pro kabáty. Když vystupovali po lodním schodišti, cítil Jaejoong lehkou závrať, jako kdyby se mu zdál krásný sen, ze kterého se nemohl a ani nechtěl probudit. Nechápal, jak se někdo může cítit tak…zvláštně…tak blaženě.

Věděl, že za to může oceán, tahle skvělá loď, Vánoce a hlavně on. A je úplně jedno, kdo nebo co Yunho je. Hlavně, že jsou spolu a je jim dobře.

Řekl mu to.

Yunho otevřel dveře vedoucí na nezastřešenou palubu a tiše se rozesmál. Rozpovídali se o tom, jak Jaejoong všechno vnímá neotřele, čistým dětským pohledem, pro který je každá věc i každý tvor v jádru dobrý.

„Není divu, že jsi výborný ošetřovatel.“ Pokračoval Yunho, když se procházeli po palubě. „Přenášíš na ostatní něco…něco jako náboj životní energie.“

„Ale to je vlastnost, kterou by zdravotní sestra přece měla mít.“ Odpověděl mu se smíchem Jae.

Na palubě bylo vlhké chladno a svěží ostrý vítr mu cuchal světlé vlasy. Zdálo se mu, že Yunha se ani nedotkl. Ten stál u zábradlí, vzpřímený. Bez jediné chybičky, jako když ho od přírodních živlů dělí tlusté sklo. Kolem nich nebyla živá duše.

„Myslim, že jsem praštěnej.“ Opřel se Jae lokty o zábradlí. „Ale já tohle miluju.“ Hluboce se nadechl. „Mořský vzduch.“

„Není ti zima?“

„Je mi fajn.“ Opřel se zády o zábradlí a odhrnul si vlasy z očí. „A tobě?“

„Já chlad necítím.“

„Hm…“ Řekl zamyšleně a napadlo ho, že má všechno, o čem kdy snil. Tedy až na…

„Povídej mi o Londýně.“ Promluvil, aby se zbavil svých myšlenek. „Sněží tam?“

„Málokdy. Většinou je tam mlhavo a chladno. Tak to aspoň říkají lidé.“ Zatvářil se ironicky.

Ale Jaejoong jeho sarkasmus ignoroval. „Stejně vim, že se mi tam bude líbit. Londýn…“ Řekl zasněně.

„Už ti musí být zima, měli bychom jít dovnitř.“

Ale jemu se nechtělo. Teď byli na celé planetě jen oni dva a pluli po černém, nekonečném, věčném moři.

„Jae, myslím, že bychom už vážně…“

Jae ho neslyšel nebo jen slyšet nechtěl. Stál by tady celou noc, celou věčnost, jen aby tu byl Yunho s ním. Tak moc ho chtěl. Zoufale toužil být jeho součástí. Poznat ho, opravdu poznat.

Kdyby tak jen mohli…

Odvážil se Yunhovi podívat do očí. Věděl, že se mu v hlavě honí tytéž zakázané myšlenky a v jeho pohledu doutnal těžko potlačovaný oheň.

„Joongie…ne.“ Zašeptal ve větru sotva slyšitelně.

Jae zavřel oči a snažil se ovládnout. Vzpomněl si na příběh Adama a Evy a pochopil, proč ochutnali zakázané ovoce.

Minuty utíkaly a on nehnutě stál opřený o studené zábradlí. Vítr mu narážel do zad a on pozoroval divoce pěnící vodu za zádí, která zrcadlila jeho vlastní vnitřní pocity.

Přimkl se k Yunhovi, jako Eva, když nabízela plod poznání. Když se Yunho neodtáhl, ani nepřivinul, otevřel oči a dotkl se jeho tváře. Tělem, mozkem i duší mu říkal ano.

Ano…

Yunho něco řekl, ale on neslyšel. Cítil jen, jak jednou chladnou rukou mu zvedá tvář a druhou jej hladí po zádech. Vzápětí jej políbil, ale byl to jen letmý dotek jeho rtů, které Jaemu přejely po ústech, tvářích a hrdle.

„Já…nemohu…“ Zasténal Yunho. Silně jej sevřel pažemi a sklouzl rty až k místečku na útlém krku, kde pulsoval tep.

Jaemu v žilách vyšlehl spalující plamen ohně. „Ano, udělej to!“ Zamumlal.

Na zlomek vteřiny zvedl Yunho hlavu a v tmavých očích se zableskla vnitřní zář.
Jaejoong ucítil krátkou bolest, podobnou žihadlu a začal krvácet.
Zachytil se Yunhovi za ramena, kolena se mu zrádně podlamovala. Sytil ho a dával mu život. Jejich podstaty, mozky a duše se propojily.
Nikdy nepoznal tak syrovou, sladkou a horkou touhu…

„Nééé…“ Vykřikl Yunho, odtrhl se a odpotácel se od něj. „Bože…odpusť mi…“ Zašeptal.

„Yunho…“ Ozval se Jae ochable, ale zaslechl jen nadpřirozené zakvílení. Zahlédl jen záblesk ve tmě a Yunho zmizel.