Návrat z temnot 12

 

Yunho ležel nehybně jako socha na saténovém přehozu široké postele lodního apartmá a měl na sobě smoking. Za zataženými závěsy osvětlovaly horizont poslední sluneční paprsky a v místnosti panovalo šero. Náhle otevřel oči a mezi tmavými řasami zazářil safírový záblesk.

Probudil se.

Okamžitě se mu vybavila včerejší noc. Znovu zavřel oči a hladkou pleť tváře zkřivil bolestný škleb.

Co to provedl?

Posadil se jako loutka na neviditelných nitkách. Jeho první myšlenka patřila Jaejoongovi. Vzápětí trhl hlavou a polila ho ledová hrůza odhalení, které s Jaem nemělo nic společného.

„Changmin…“ Zašeptal do pochmurné prázdnoty pokoje.

 Je tady, na lodi.

Vstal a začal přecházet po místnosti. Kdyby se tak naplno nenechal zaujmout jaejoongem a svou zatracenou touhou, cítil by Changmina už dřív.

O mě nejde, ale co Jae?

Strach, který o Jaeho měl, byl pro něj novým, neobvyklým pocitem. Bál se o muže, kterému hrozilo strašné nebezpečí. A nejen od Changmina…

Kde je Jaejoong?

V panice se mu začaly vybavovat scény z minulé noci.
Jaejoong u zábradlí, jeho štíhlé tělo přitisknuté k němu, slaný vzduch mu cuchal vlasy a on cítil jeho vůni, teplo rtů a bušící srdce. A potom úleva. Ta požehnaná úleva, když pomalu sál v extázi jeho horkou, sametovou životní mízu.

Přistoupil k jeho dveřím a zaklepal. „Jae?“

„Oblékám se, Yunho.“ Odpověděl Jae po chvíli, která se Yunhovi zdála nekonečná.

Spadl mu kámen ze srdce. Nesmí ho spustit z očí a to ani na okamžik. Musí mu říct, vysvětlit, že je tady Changmin. Jen nevěděl, jak s ním má mluvit po tom, co udělal v noci.

Za pět minut zaklepal Jae na Yunhovo dveře a on z výrazu tváře poznal, že se světlovlasý k něčemu rozhodl. Byl hodinu od hodiny krásnější. Dnes večer si oblékl šedé sako s vestičkou a kalhoty. K tomu světlounce modrou košili s kravatou stejného vzoru jako samotná vestička. Černé lakýrky jen podtrhovaly celkový dojem.

V obličeji je bledý, nebo se mi to jen zdá?

„Veselé vánoce, Yunnie.“ Popřál mu Jae a jeho hlas i gesta ztratily ostych a nejistotu.

Yunho si toho okamžitě všiml, stejně jako dvou drobných znamínek na jeho bělostném hrdle. Nebyl schopen odpovědi.

„Prosim tě Yunho, tím včerejškem se netrap. Byla to moje vina. Opustil jsi mě…odešel jsi tak rychle, já…Yunnie, plakal jsem ze spaní.“

„Zachoval jsem se neomluvitelně. Příště se to již nestane.“ Řekl rozhodně a znovu si naléhavě uvědomil přítomnost té bestie na lodi. V duchu se proklínal, že přestal být ve střehu a jednal jako blázen.
Podíval se na Jaejoonga, aby se soustředil na to, co říká a zalila ho vlna studu. Sklonil hlavu. „Příště se to již nestane.“ Opakoval.

„Zlobíš se na mě?“

„Nesmysl…“

„Ale je to…teď je to mezi náma jiný, že?“

Podíval se Jaemu do zvlhlých očí. „Možná ano. Ale neměl jsem tě na tuhle cestu brát sebou.“

„Ne, to není pravda! A stejně je pozdě. Jsem tady.“

Toužil Jaeho uklidnit, chtěl ho chránit před křivdou, bolestí i vším, z čeho by byl nešťastný. Nesmí se mu nic stát. „Pokusíme se o to, Joongie.“

„Ano.“ Přikývl.

„A užijeme si zbytek cesty.“

„Ano Yunnie.“ Usmál se s úlevou.

Teď nebude Jaeho zneklidňovat. O Changminovi s ním promluví později. Jen neví, jak na to Jae bude reagovat.

Sešli po schodech dolů do jídelny. Mlčky. Bez jediného doteku. Sedli si ke svému stolu, kde už na ně čekaly zabalené malé dárečky. Pro Jaejoonga i pro Yunha zlatý klíček na řetízku s vyrytým jménem lodi.

„To je hezké.“ Vyhrkl s dětskou radostí Jaejoong.

Jaejoong jedl velmi málo a Yunho se snažil zbavit myšlenek na včerejší incident. Nespouštěl oči ze sotva viditelných stop na Jaeho krku. Ten se je pokusil zakrýt límečkem, ale Yunho je viděl. Viděl dvě rudé tečky. Cejch…jeho cejch.

Několik století ten akt byl pro něj jen pouhým ukojením potřeby. Ale s Jaejoongem to bylo něco naprosto nového. Krásného…

Ne, okřikl se v duchu, tak uvažovat nesmím. To je nepřípustné. Nakrmil jsem monstrum, které je ve mně a nic víc!

Jídelna byla plná hlasitě štěbetajících hostů a svátečního veselí, podpořeného skvělým vínem. Jaejoong se na něj nejistě usmál a pak pohled vrátil do sálu, kde se mezi stoly hbitě proplétali číšníci s podnosy plnými vybraných lahůdek.

Uprostřed jídelny stála bublající fontána, plná jasně rudých květin. Jeho vidlička se zastavila ve vzduchu a on z nich dlouhou dobu nespustil oči.

Na co asi myslí? Na včerejší noc? Ví vůbec, co se mohlo stát? Dělili se spolu o prchavé okamžiky extáze a žádný z nich to nemohl popřít. Prožívají tuhle neodolatelnou touhu smrtelní muži? Je to ta touha, o které píší básníci? Týrá jejich duše stejná bolest? Jako kdyby mu Jaejoong četl myšlenky, přerušil jejich mlčení.

„Yunho, jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo. A nikdy…ani vteřinu…toho nebudu litovat.“

„Bojím se Jae, že nevíš, co říkáš.“

„Teď už ne, Yunho.“ Naklonil se k němu přes stůl s vědoucím úsměvem, který ještě před pár dny neznal. „Copak mezi náma může být něco špatného? Vím, že nemůžeme…že bysme neměli dopustit, aby se to stalo znova, ale já…poprvé jsem se tě opravdu dotkl, byl jsem kus tebe…“

„Tak dost!“ Řekl a prudce vstal. Pohled na jeho slzy mu působil muka, ale Jae nic nepochopil. Nevěděl, že si zahrává s ohněm.

Bůh jim pomoz v nalezení toho léku. A ke všemu tady byl Changmin.

Jaejoong ho poprosil, aby se zastavili v plesovém sále, ze kterého se linula taneční hudba. Parket byl plný rozjásaných, pestře oblečených tančících párů. Nemohl se na Jaejoonga zlobit, že se chtěl bavit. Chtěl vidět lidi a také být sám vidět. Dneska večer vypadal božsky a Yunho zaregistroval mnoho obdivných pohledů, když vešli do sálu.

Na stropě visela točící se zrcadlová koule a všude blikalo vánoční osvětlení. Malé, pohyblivé světélkující plošky mu přejížděly po světlých vlasech a šedě lesklém saku.

Opravdu, pomyslel si Yunho, je nejkrásnější stvoření na zemi. Jak jsem se ho vůbec mohl včera v noci dotknout? Zaslouží si víc, než temnou existenci, jakou jsem já. A co se s námi stane, když zjistíme, že žádný lék není? Že to byla prostě jen fáma, výmysl? Nebyla tak celá naše cesta jen útěkem z reality? A pokud ano, unesu jeho zklamání?

Stáli u přeplněného parketu a pozorovali tančící. Yunho pročesával dav očima a větřil Changminovu přítomnost.

V jídelně nebyl, ale teď se blížil.

„To je nádhera. Ti lidé…světla…hudba…“ Ozval se Jae. „No řekni Yunho.“

„Ano, nádhera.“ Přitakal roztržitě Yunho.

Blízko…byl zatraceně blízko!

„Asi bychom měli jít. Musím ti něco říct. Něco, o čem bys měl vědět…“ Ale než to stačil dopovědět, Changmin byl tady.

Stalo se to všechno tak velmi rychle. Najednou se před nimi s úsměvem vynořil. Představil se jako Yunhův dobrý známý. Políbil Jaejoonga na tvář a provrtával ho ledově hnědýma očima.

„Takové sladké stvoření a ty ho okupuješ jen pro sebe. Že ti není hanba Yunho.“

Aniž Jaejoong chápal ironii jeho slov, díval se na Changmina. „Nesetkali jsme se už? Nebyl jste…“

„Jestli jsme se ještě nesetkali, tak to je moje neodpustitelná chyba.“ Na Changminovývh krásně tvarovaných rtech se objevil přidrzlý úsměv.

Yunho, s očima upřenýma na svého odvěkého nepřítele a stvořitele, stěží potlačoval vztek. Čím víc toho ničemného vraha nenáviděl, tím víc musel přiznat, jaké má pro lidi kouzlo.
Samozřejmě, že byl v Soulu. Yunho jeho přítomnost vycítil. A copak je lepší místo, kde by se soustředilo tolik snadné kořisti? Ale že se jeho nepřítel vydá na cestu, s tím nepočítal.

„Určitě jsme se už někde viděli.“ Pokračoval Jaejoong. „Nebyl jste někdy u nás na pohotovosti?“

„Na pohotovosti? Zajímavý nápad. To by mohlo být vzrušující.“ Namítl Changmin a podíval se na Yunha. „Dovolíš na jeden tanec?“

A než mohl Yunho zasáhnout, už odváděl Jaejoonga mezi tančící lidskou masu.
Yunho zaklel. Věděl, že v tomhle davu si Changmin nic nedovolí, ale byla to vržená rukavice.

A Jaejoong…věděl o něm Changmin už dřív? Jestli v Soulu sledoval jeho, určitě viděl i Jaeho. A co stopy na jeho hrdle? Ta myšlenka ho udeřila jako zásah blesku. Když je Changmin zpozoruje a on si jich určitě všimne, bude ho považovat za snadnou kořist. Joongie, Joongie…do čeho jsem tě to zatáhl?

Zvedl hlavu, aby je v davu neztratil a sevřel ruce v pěst. Když nechce vyvolat skandál, nemůže nic dělat a Changmin to moc dobře ví.

Jaejoong v objetí zloducha, který se sytil lidskou bídou a neštěstím. A obětí byli převážně ženy, ale i někteří muži, protože nedokázali odolat jeho kráse a šarmu. Přímo to z něj vyzařovalo. Miloval obdiv. Ty, které si vytipoval k věčnému životu, si často zvrhle vybíral mezi lidmi, kteří dávali lidskému pokolení nejvíce. Vybíral tak mezi vědci, lékaři, umělci a kněžími.

Yunho sledoval tančící pár a hlavou se mu honily zoufalé myšlenky. Měl by něco udělat. Musí něco udělat!
Nemohl popřít, že Changmin s Jaejoongem tvořili výrazný pár. Elegantní, brunet, urostlý muž a stejně štíhlý Jaejoong, s dokonalou sněhobílou pletí, se točili ve víru tance. V jednu chvíli propluli kolem Yunha a rozesmátý Jaejoong ze svého tanečníka nespouštěl oči.

Když tempo hudby zpomalilo, sklonil se k němu Changmin blíž a něco mu zašeptal do ucha. Potom pomalu, velice pomalu zvedal hlavu a Jaejoong se znovu začal smát. A Yunho s hrůzou sledoval, jak ten ďábel nemůže odtrhnout pohled od inkriminovaného místa na Jaeho krku.

Changminovi zářily oči a Yunhovi došla trpělivost. Razil si k nim cestu davem.

„Promiň.“ Řekl Jaejoongovi a vzal ho za ruku. „Musíme jít.“

„Ale tanec ještě…“

„Jdeme!“

„Yunho, Yunho…“ Zasmál se zářivě Changmin. „Jaejoong má pravdu, skladba ještě neskončila…“

„Už jsem řekl.“ Ozval se Yunho a podíval se nepříteli zblízka do očí. „Dej od něj ruce pryč!“ Dodal ještě a Changmin poslechl.

„Yunho…“Ozval se rozpačitě Jae.

„Pojď.“ Otočil se Yunho s pocitem nenávisti k Changminovi i k sobě.

„No tak Yunho…“ Prořízl vzduch Changminův hlas. „Doufám, že neodmítneš pozvání na skleničku v mé kajutě. Jaejoong je taky samozřejmě zvaný.“

Yunho ztuhl a pomalu se otočil. „Omluv nás.“ Sykl na něj.

Changmin stočil významně pohled na hrdlo Jaeho. „Vidím, že ses už občerstvil. Tak snad příště.“

 

Když se konečně ocitli v zamčeném apartmá, chvěli se Yunhovi ruce potlačovaným vztekem.

„Proč jsi byl na toho člověka tak hrubý? Říkal, že tě zná.“ Začal vyčítavě Jae.

„Ano známe se.“ Odpověděl chladně.

 „Ach bože…“ Najednou Jae vykulil oči. „…vždyť to byl ten muž, co jsem ho viděl na obraze. Ten co…“

„Ano. Byl to on.“

„Vždyť já už jsem ho viděl tady, na poště. Byl mi nějak povědomý. Ale co dělá na lodi?“ Ptal se zděšeně, přičemž se chytil za čelo.

Yunho mu vysvětlil, že si s nimi Changmin zahrává a opatrně dodal, že ta hra by mohla být hodně nebezpečná.

„Yle Yunho, copak ho nikdo nezastaví? Zkusil to vůbec někdo?“

„Jistě, ale se všemi, kteří se o to pokusili, si pohrál a potom je zničil. Je nesmírně starý a mocný. I já jsem to zkoušel, vždyť jsem ti o tom říkal. Bojovali jsme spolu všemi možnými způsoby, ale až doteď ani jeden z nás druhého nepřemohl.“

Jae k němu zvedl oči. „Teď jsem tu ale já, viď? Tím pádem jsi zranitelnější, protože máš o mě strach. Je to tak?“

„Ano.“ Přiznal.

„Bože, on se mě dotkl. Yunho, co budeme dělat?“ Pokračoval zoufale, v očích strach.

Yunho si ani neuvědomil jak, a už byl u něj. Objal ho a cítil, jak se celý chvěje.

„Nikdy, Joongie, nedopustím, aby se k tobě přiblížil.“ Zašeptal mu do měkkých plavých vlasů. „Přísahám…“

Pohladil Jaeho jednou dlaní po tváři a druhou po páteři na bedra. Byl tak sladký. Potlačil v sobě touhu, ale pach jeho horké krve ignorovat nedokázal.